Erbanová dva roky po bronzu ze ZOH: Nic bych neměnila. Čeho chce v hokeji dosáhnout?
Foto: Facebook Karolína Erbanová
Za pár dní to budou přesně dva roky, co rychlobruslařka Karolína Erbanová vybojovala na olympijských hrách bronzovou medaili. A taky od doby, kdy napsala svou definitivní tečku do historických tabulek tohoto sportu. O tom, jaký je život bez dlouhých nožů, se rozpovídala pro hokej.cz.
V této sezoně jste se zapojila do trénování mladých hokejistů ve Vrchlabí. Jak jste se k této práci dostala?
Z Vrchlabí pocházím, takže když jsem se stěhovala zpátky z Nizozemí do Česka, bylo jasné, že se vrátím právě tam. Později mě oslovil Zbyněk Hrdel (bývalý extraligový hokejista, pozn. red.) ze sportovní agentury ALVO, a tak jsem začala pracovat s hokejisty na jejich bruslení. A protože jsem Vrchlabák, tak jsem ráda, že jsem tuto činnost mohla přenést i do našeho klubu.
Byly pro vás začátky v nové pozici náročné?
Je to pro mě úplně nová výzva. Já jsem vždycky byla na druhé straně, tedy na straně svěřence. Teď jsem v roli trenéra. Nejčastěji u dětí, takže jsem musela trochu ubrat z mého naučeného profesionálního přístupu a stát se více učitelem, průvodcem. Dá se říct, že i vychovatelem. S tímto mi pomohla mamka, která celý život pracuje jako učitelka na základní škole ve Vrchlabí na náměstí Míru, kam jsem dřív taky chodila. Je to ale proces – stejně tak, jako se já sžívám s mými malými svěřenci, tak se oni sžívají se mnou.
Jak jste se v minulosti několikrát zmínila, tak vaším snem bylo vrátit se k aktivnímu hraní hokeje, což se vám nakonec povedlo.
Rozhoupat se ke comebacku mi chvíli trvalo. Potom jsem se rozhodla pro HC Jičín, a to především kvůli vzdálenosti. Ženský hokej u nás ani ve světě bohužel není podporován tolik jako ten mužský, v těchto podmínkách je tak potřeba myslet i na skloubení hokeje s prací, náklady na dojíždění a časovou náročnost. Další důvod byl i ten, že jsem dvanáct let strávila rychlobruslením. Dalo by se říct, že to je bruslení jako bruslení, ale musela jsem brát v potaz to, že na ledě nejsem sama, brusle jsou naprosto odlišné, jezdí se všemi směry, velký nárok je kladen i na horní polovinu těla, kterou jsem dvanáct let vzhledem k rychlobruslení trochu zanedbávala. Je potřeba umět načíst, pochopit hru jako takovou a připravit se na zápas, který se hraje 3x20 minut, oproti závodu, jenž se jede 38 sekund. Chtěla jsem ten návrat udělat správně a nic neuspěchat.
Momentálně jste druhou nejproduktivnější hráčkou 2. ženské ligy. Čím převyšujete soupeřky?
Rychlost bude v naší lize určitě moje nejsilnější stránka. Opírám se o ní a snažím se na tom stavět. Musím ale přiznat, že jsem byla mile překvapená z toho, jak rychle jsem se sžila s hokejkou. Nedá se to samozřejmě vůbec srovnávat s úrovní mého bruslení, ale práce s holí mě baví, a to i proto, že je to pro mě něco úplně nového. Jde především o koordinaci oka s rukou a o celkové zkoordinování práce paží s pohybem na ledě. Je to výzva, ale baví mě to.
Váš tým soutěž vede. Předpokládám, že panuje spokojenost.
Spokojenost v týmu panuje, pořád je ale co zlepšovat: jak na individuální, tak na týmové úrovni. Nechceme, jak se říká, usnout na vavřínech. K tomu můžou být sklony i kvůli tomu, že jsme zatím prohrály jen dvakrát – a tuším, že pokaždé v prodloužení.
Nelákalo by vás hrát v nějaké vyšší soutěži? Podle statistik na to rozhodně máte...
Lákalo. Jak jsem už zmiňovala, můj přístup ke sportu samotnému je poznamenaný roky strávenými v profesionálním sportu. K tomu jsem ctižádostivá a mám velkou chuť být lepší a lepší. Nic ale nechci uspěchat, beru vše krok po kroku. Nejdřív nás s Jičínem čeká konec základní části, následně baráž. Potom se uvidí.
„Možnost reprezentace není nic, co bych v hlavě neměla."
K tomu se pojí další otázka. Máte v hokeji nějaké cíle, co třeba reprezentace?
Já mám vždy ty nejvyšší cíle. Před dvanácti lety jsem řekla, že nechám hokeje a půjdu rychlobruslit, protože chci na olympiádu a později, že chci dokonce získat olympijskou medaili. Asi si dokážete představit reakce od dospělých lidí v té době. Potom jsem ale pro takřka nerychlobruslařskou zemi přivezla bronzovou medaili z olympiády... A to i přesto, že jsem se ve dvaceti sama vydala do zahraničí – abych měla, z mého pohledu, lepší podmínky k přípravě na sprint. To nebylo jednoduché jak finančně, tak psychicky. Tahle zkušenost mě naučila, že kde je vůle, tam je cesta. Proto si myslím, že je potřeba mít reálné, ale vysoké cíle. Jdu tedy krok po kroku, ale možnost reprezentace není nic, co bych v hlavě neměla.
Do toho jste ještě začala hrát florbal za extraligový tým Jičína.
Florbal jsem začala hrát ještě před hokejem. Líbilo se mi, že v Jičíně hrají extraligu. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Od hokeje se to ale hodně liší, brusle tam dost postrádám.
Dají se všechny aktivity stíhat?
Je to těžké. A to i kvůli tomu, že ještě dálkově studuju.
Uživíte se činnostmi spojenými s hokejem?
Hokejem jsem teď opravdu obklopená, ta cesta mě baví. Dlouhodobě spolupracuji i s neziskovou organizací Společně k bezpečí, která se pohybuje hlavně v oblasti školství. Je to pro mě skvělá zkušenost a nahlédnutí do jiných oblastí, než je sport. Nicméně sport a školství jsou blízké odvětví, v budoucnu je tedy možné, že tyto dvě složky s mým týmem více propojíme.
Jak probíhají vaše tréninky?
Letošní zima je velká improvizace, kvůli operaci křížového vazu byl můj nástup do hokeje hodně poznamenaný. Od začátku mé hokejové kariéry se vše řídí právě podle kolena. Nicméně drží, poslední týdny už jsem schopná vracet se ke svým osvědčeným tréninkům z rychlobruslení, které tělo zná a má je odzkoušené. Musím ale postupně zapojit i horní část těla, v téhle rovině se učím.
„Ráda se za tím vším ohlídnu, ale nelituji rozhodnutí skončit."
Dostala jste se někdy od konce rychlobruslařské kariéry do momentu, že byste se k ní chtěla zase vrátit?
Otázky tohoto typu ještě stále dostávám. Lidé, co byli někdy v podobné situaci, a nemuselo to být jen u sportu, ale dokážou porozumět tomu, že tento moment u mě nikdy nenastal. Moje rychlobruslařská kariéra měla zvláštní průběh a určité okolnosti. Po dosažení vrcholu a poté, co se podmínky a okolnosti, které nebyly optimální, stále nezměnily, se zkrátka dostanete do situace, kdy cítíte, že tato cesta, tato etapa, už je vyčerpaná. A že je čas na radikální změnu. Proto se za tím vším ráda ohlídnu, ale nelituji rozhodnutí skončit.
Kdybyste měla najít nějaké plusy na kariéře profesionální rychlobruslařky, které by to byly?
Během kariéry bych to asi neřekla, ale když se teď ohlédnu, tak starání se o sebe ve všech oblastech sportu. A to nejen ohledně tréninku, ale i cestování, hotelů, letenek nebo bydlení v Nizozemí. Vedení administrace a rozpočtu na svou sezonu, stejně tak jako další mimotréninkové aktivity, to je mi teď užitečné v jiných oblastech života. Jsou to zkušenosti, které jsou velmi cenné. Co se týče čistě sportu, tak jsem měla možnost nahlédnout do české i nizozemské školy bruslení. Hlavně poslední čtyři roky v Nizozemí mě hodně naučily o mém těle a o sprinterském pohledu na rychlobruslení.
Foto: Instagram @karolinaerbanova
Sledujete ještě tento sport? Jste v kontaktu s nějakou českou reprezentantkou?
Občas se ještě podívám na výsledky z rychlobruslení. Zajímá mě celé bruslařské pole, mé bývalé týmové kolegyně i dění na sprinterských tratích. V kontaktu s českými reprezentanty ale nejsem.
Před pár týdny jste se zúčastnila Olympiády dětí a mládeže jako trenérka. Bavilo vás to?
Byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Měla jsem na starosti výběr rychlobruslařů z Královéhradeckého kraje. Nevěděla jsem, co od toho očekávat, ale ODM jsem si užila.
Share on Facebook
