Havlík v drsné zpovědi: V českém prostředí se dějí věci, které vás otráví

Foto: lhkjestrabi.cz

Když ukončil ve 31 letech aktivní kariéru, mnozí nechápali. Pokud ale máte možnost s Adam Havlíkem mluvit a on vám svoje důvody vysvětlí, brzy pochopíte.

Fanshop národního týmu

Odchovanec znojemského hokeje zcela otevřeně v exkluzivním rozhovoru pro hokej.cz popisuje důvody, proč dospěl k rozhodnutí vystoupit z hokejového kolotoče. „V českém hokejovém prostředí se dějí věci, které vás otráví a které dlouhodobě těžko snášíte," říká bez servítek. 

Když řeknu bývalý hokejista Adam Havlík. Jak vám to zní?
Pro mě to upřímně řečeno není žádný šok. K tomuto kroku jsem směřoval už nějakou dobu. Takže s ním jsem srovnaný a nijak hrozně mi to nezní.

Když říkáte, že jste k ukončení kariéry směřoval delší dobu, kde byl hlavní spouštěč takových úvah?
Upřímně říkám, že tuhle myšlenku jsem měl v hlavě déle. Ale člověk se bojí kroku do neznáma a nejistoty po kariéře, takže k tomu během těch uplynulých let nikdy nedošlo. Teď mě k tomu v podstatě donutily záležitosti v rodině, které nechci řešit veřejně. Tak či tak se všechno sešlo a já ten krok udělal.

Je to tedy tak, že jste během těch let přemýšlel, čemu se budete věnovat po kariéře, což už teď víte, a tak ji můžete s klidem ukončit?
Tyhle myšlenky víceméně začaly v době, kdy jsem opustil Znojmo. Místo toho, aby se kariéra vyvíjela směrem nahoru, se vyvíjela opačně. To pak člověk začne časem přemýšlet, jestli mu to za to stojí, aby hrál na místech, kde vlastně ani nechce pořádně být a je tam jen kvůli tomu, že mu dali nejlepší smlouvu, která se zrovna nabízela. Proto jsem i tenkrát podepsal Kitzbühel. Po těch pár sezonách, kdy jsem si hokej fakt neužíval a přinášel mi mnohem víc stresu než požitku, jsem si řekl, že už nemám tu ambici se někam probojovávat a podepsal jsem tam, kde jsem věděl, že budeme žít na super místě, vydělám pěkný peníze a navíc budu mít relativní klid oproti prostředí v Česku. S lidmi v klubu jsem se potom bavil, že bych buďto přímo u nich nebo vedle v Kufsteinu mohl trénovat mládež. Musím říct, že by to bylo za velice dobrých podmínek a byl jsem tenkrát rozhodnutý skončit s hraním. Ale kvůli covidu trénování dětí padlo a já pokračoval v kariéře. Teď ale rodinné záležitosti přispěly k tomu, že jsem rozhodnutí o konci udělal. Poslední dobu jsem byl přesvědčený o tom, že si nechám trénování dětí ve Znojmě, kterému jsem se už poslední roky věnoval, a rozjedu si k tomu ještě něco svého. S touto myšlenkou jsem vlastně i končil kariéru. Ale potom mi nabídl dobrou práci můj brácha a já se rozhodl jít tímto směrem a nezačínat něco nového úplně od nuly...

„To pak člověk začne časem přemýšlet, jestli mu to za to stojí, aby hrál na místech, kde vlastně ani nechce pořádně být."

Pro teď už bývalého hokejistu, který většinou podepisuje smlouvy na rok, je jistota na delší časový úsek vítanou změnou, ne?
Je to tak. Byl to jeden z aspektů, který mě k uvažování o konci kariéry přiměl. Většinou někde podepíšete na rok a pak už v prosinci musíte pomalu řešit, co bude dál. Jsou to mnohdy stresující situace. Je fajn, že teď mám určitou jistotu... Jasně, stoprocentní jistotu nemá člověk nikdy v ničem, ale v hokejovém světě tohle platí dvojnásob.

Když má člověk rodinu, řeší tohle úplně jinak, než když mu je třeba 20 a je sám...
Jednoznačně. Když je vám dvacet, tak dostanete nabídku, vezmete si věci a jdete prakticky kamkoliv. S přibývajícím věkem a rodinou už musíte přemýšlet jinak. V dlouhodobějším časovém horizontu.

„Když ve dvaceti dostanete nabídku, vezmete si věci a jdete prakticky kamkoliv. S přibývajícím věkem a rodinou už musíte přemýšlet jinak."

esto nelámalo vás okolí, ať si konec kariéry ještě rozmyslíte?
Určitě jo. První ohlasy byly takové, že je to škoda. Že je mi teprve 31 let a v hokeji ještě můžu celkem dlouhou dobu fungovat. Když se s tím člověkem pak bavíte hlouběji a řeknete mu svoje důvody a pocity, které se ve vás odehrávají, tak je odpověď vesměs stejná: Když je to takhle, tak k tomu nemám co dodat. Na první pohled vypadá konec kariéry jako unáhlený krok, ale za mě není.

My už se koneckonců známe nějakou dobu a nikdy jste mi nepřipadal jako střelec, který by se jednou ráno probudil a jen tak bez rozmyslu překopal svůj život od základů.
To je pravda. Jsem poměrně dost konzervativní člověk. Nemám moc rád neustálé změny a nerozhoduju se na základě chvilkových emocí. Ale když k nějakému rozhodnutí po pečlivé úvaze dojdu, tak si za ním stojím a udělám ho.

Hrála v rozhodnutí ukončit kariéru roli i skutečnost, jaká je a bude situace obecně ve sportu? Tím narážím na ekonomickou krizi a fakt, že peněz ve sportu nebude zdaleka tolik, kolik bývalo dřív.
Tenhle aspekt nebyl v mém rozhodování spouštěčem, ale taky hrál roli a nakonec mi rozhodnutí usnadnil. Spouštěčem byly hlavně dvě věci. Zaprvé skutečnost, že v českém hokejovém prostředí se dějí věci, které vás otráví, postupně ztratíte vášeň pro hru, když v tomhle prostředí fungujete nějakou dobu. Já v tomto prostředí vyrostl a nakonec se do něj znovu vrátil, tak vím, o čem mluvím. Jsou to věci, které dlouhodobě těžko snášíte. Když si hokejem nevyděláváte statisíce měsíčně, tak si začnete pokládat otázku, jestli vám tohle za to stojí. Před koncem kariéry jsem se bavil s bývalým hokejistou na té nejvyšší úrovni, který nedávno taky končil s kariérou. A popsal to naprosto přesně: „Dřete se jako koně, od malička, v českým profi prostředí nemáte jistotu žádnou a velká většina za to má relativně hovno. Já bych to nedělal ani za nic.“

„Na první pohled vypadá konec kariéry jako unáhlený krok, ale za mě není."

Když se budeme bavit upřímně, tak v Chance lize, kde jste naposledy působil, se hokejista většinou nezabezpečí, co?
Drtivá většina hráčů v první lize hraje za fakt směšný peníze v porovnání s tím, kolik je to stálo úsilí od dětství, jaká je to dřina a jaké jsou životní náklady v dnešní době. Každý to má nastavené jinak, ale za mě je hrozný nesmysl hrát dlouhodobě první ligu bez reálné šance se posunout výš, vydělávat úplně běžné peníze jako v jiné normální práci a pak řešit v 35 nebo 40 letech, co dál, a u toho mít zodpovědnost za rodinu. Samozřejmě, nejlepší hráči v první lize vydělají slušné peníze, tak ok, proč ne po nějakou dobu, ale stejně se tím člověk nezabezpečí a bude to muset jednou řešit. Pokud je tam ta vášeň pro hru a člověka to dělá štastným, je všechno v pořádku. Ale jakmile je to bez vášně a jen o výdělku nevelkých peněz, je to jen odkládání něčeho, co stejně jednou přijde. I když jsem já osobně nebral malé peníze na poměry první ligy, tak v dlouhodobém měřítku mi to prostě nedávalo smysl. I proto jsem v hokeji postupně přestával vidět pozitivní věci a chtěl se vydat jinou cestou.

Foto: Kamila Chmel, hcorli.cz

Jaký byl druhý aspekt, o kterém jste mluvil? 
Zadruhé šlo o jistotu, jak už jsem zmiňoval. Většinou podepíšete na rok a v prosinci musíte začít řešit, co bude dál. A období, než si domluvíte nový kontrakt, kolikrát není nic příjemného. Zvlášť když musíte živit rodinu a mnohdy nemáte jistotu, z čeho ji uživíte. Této nejistoty jsem se chtěl zbavit.

Taky jste v jedné z předešlých odpovědí zmiňoval, že v českém hokejovém prostředí se dějí věci, které nelze dlouhodobě snášet. Na co jste narážel?
Narážel jsem na fakt, že v českém hokejovém prostředí je hráč otrok. Kluby si s vámi můžou dělat prakticky cokoliv, vy jako hráč nejste krytý nijak. Všechno je to navázané na věčné téma, kdy hráč je v tuzemsku OSVČ a ne zaměstnanec klubu. Tím jsou z mého pohledu povinnosti klubů vůči hráčům dost zanedbávány. Když v tomhle v Česku vyrůstáte, máte zafixované vzorce, že to tak prostě funguje. A pak vyjedete za hranice, do západních zemí a nestačíte se divit. Tytéž věci tam jdou totiž řešit úplně jinak a lidštěji. Hráč není jen majetek, se kterým klub podepsal smlouvu, ale především člověk, který má své zdraví. A to zdraví je přednější než hokej.

„Přetížený přitahovač, natržené tříslo, vyhřezlá plotýnka, přechozený zápal plic? Nic, hraje se dál..."

Takže v Česku se dějí věci na bázi: Já tě platím, tak prostě budeš hrát, dokud „nevypustíš duši“, kdežto v cizině je tohle téma postavené mnohem víc na dialogu?
Je to tak, jak říkáte. Nechci říkat, že úplně všude. Jsou kluby, kde ta zdravotní péče o hráče je super a myslím, že v extralize je to vesměs všude. Doma ve Znojmě jsem se s tímto přístupem ohledně zdraví taky nesetkal, ale jinak v Česku a dál na východ je úplně běžné, že přijdete k nějakému zranění, a když nemáte na sobě kus sádry, tak vlastně zraněný nejste.

Uvedete příklad?
Přetížený přitahovač, natržené tříslo, vyhřezlá plotýnka, přechozený zápal plic? Nic, hraje se dál... Dva týdny volna nedostaneš, takže hraj na 50 %, ať se odrovnáš úplně a pak budeš chybět několik měsíců a půjdeš na 50 % platu. Vyšetření si zajisti sám a výsledek nás vlastně nezajímá. Až to někoho jednou vypne na ledě, tak od toho dají všichni ruce pryč a budou přehazovat zodpovědnost jeden na druhého.

Vaše vlastní zkušenost?
Já měl zaplaťpánbůh to štěstí, že jsem nebýval zraněný. Tohle povídání tak není o tom, že by se na mně někdo v tomhle ohledu nějak vyřádil a já měl potřebu se z toho vykecat. Ale za ty roky jsem příklady takového chování viděl a slyšel vůči spoustě kluků. Ti si pochopitelně nechtějí dělat zle zveřejněním takových věcí, v tu chvíli se vás to ale dotýká úplně stejně. Můžete být během jednoho střídání na ledě v úplně stejné situaci. Když si zároveň projdete cizinou a vidíte, že totéž jde jinde řešit mnohem lidštěji, tak je vám z českých poměrů až smutno.

„Když si zároveň projdete cizinou a vidíte, že totéž jde jinde řešit mnohem lidštěji, tak je vám z českých poměrů až smutno."

Uvědomujete si, že vaše slova se mnohým líbit nebudou?
Uvědomuju si, že někomu se to líbit nebude, ale já už jsem teď z toho kolotoče vystoupil a můžu si bez následků dovolit říct, co se někdy doopravdy děje. Lidé, kteří se takhle k hráčům nechovají, tak těch se to asi nijak dotýkat nebude. Ale jsou i lidé, kteří se takhle chovají, a ti by se měli chytnout za nos.

To jsme jako český národ až tak špatní?
Podle mě hrají hlavní roli peníze. Už jsme se bavili o tom, že u nás je hráč OSVČ, nikoliv zaměstnanec klubu. V cizích zemích, kde jsem působil, tak je to opačně. Kluby jsou pojištěné a hráč, když je na marodce, tak je placený pojišťovnou. Tím pádem není finanční tlak na to, aby hráč hrál co nejdřív. Tady hráčům nikdo pojištění nezaplatí. Většina hraje za směšné peníze a máte si platit ještě 5 000 měsíčně úrazovku, abyste měl z čeho žít, když se zraníte a klub se rozhodne, že vám dává několik desítek % z platu dolů. V Česku je to ve většině případů tak, že když majitel nebo kdokoliv nazná, že hráče platí, tak musí hrát stůj co stůj. V řadě případů už pak jen čekáte na to, kdy tomu hráči tělo na ledě vypne.

„U nás je hráč OSVČ, nikoliv zaměstnanec klubu. V cizích zemích, kde jsem působil, tak je to opačně."

Vybavil se mi případ Borise Sádeckého, který zdůrazňuji údajně chtěl na vyšetření srdce po prodělaném covidu, protože se necítil ideálně. Vše nakonec skončilo tím, že na ledě zkolaboval a zemřel.
Znám ten případ. Četl jsem to, co se psalo v různých článcích, ale nemám podrobné informace, takže nemůžu říct, že bych měl stoprocentní přehled. Pokud to ale opravdu bylo tak, jak se psalo, tak můžu říct, že v západních zemích by hráče po takovém požadavku nikdo neposlal na led. Neexistuje. To je vlastní zkušenost.

Foto: lhkjestrabi.cz

Jste hodně znechucený, co?
Divíte se? To se kolikrát dějí šílené věci, nad kterými vám zůstává rozum stát, a vy přemýšlíte, jak si tohle vůbec někdo může vůči druhému člověku dovolit. A ještě od něj pak očekávat stoprocentní přístup a vděk za to, že může působit v daném klubu.

Budete dál konkrétní?
Tak to třeba jeden spoluhráč brutálně kašle po každém střídání, víceméně se chvíli dusí. Rozhodne se situaci už nějak řešit a domluví si sám vyšetření. Nakonec z toho vyleze dopolední termín v den zápasu, tak je hráč klubem ujištěn, že může vyšetření zrušit a zařídí se mu hned vyšetření na jiný termín. Jak si myslíte, že to dopadlo? Dva měsíce bez vyšetření. Přechozený zápal plic, zánět na plicích. V dnešní době, že si toto někdo vezme na triko? Další dva hráči taky na magnetickou rezonanci s plícemi, nařízen klid. Neexistuje. Kupte si inhalátor a hrajte. Nebo takhle dva spoluhráči odchází z kabiny na led, ve dveřích jim dá pracovník klubu podepsat papíry se slovy „Kluci, tady jsou potřeba podepsat ještě papíry k přestupu.“ A druhý den jim přijde výplata o 15 000 méně.  Klub se zkrátka rozhodl, že nebude platit transfer za dva hráče, tak jim pod záminkou dokončení přestupu dá podepsat papír a jsou oba -15 000.

„Další dva hráči taky na magnetickou rezonanci s plícemi, nařízen klid. Neexistuje. Kupte si inhalátor a hrajte."

Na druhou stranu by si asi člověk měl přečíst, co podepisuje, ne?
Jasně, můžeme se bavit o tom, že si má člověk pořádně přečíst, co podepisuje, o tom žádná. Ale z principu je toto zkrátka šílenost, a i kdyby si to ti kluci pořádně přečetli, tak je pro mě výsledek víceméně stejný. Jak si toto někdo může dovolit, když smlouva nic takového neříká? A to není zdaleka všechno. Ve svém životě profesionálního hokejisty jsem zažil mnoho dalšího.

To už je skoro na sepsání knihy…
No, bylo by rozhodně o čem psát. Hodně lidí by asi bylo dost překvapených. Upřímně si nedokážu představit, že by někdo chtěl zůstávat v klubu, kde vám sice dobíhá smlouva do konce dubna, ale po vypadnutí v play off v půlce března je vedením oficiálně ukončena sezona bez dalšího týmového nebo individuálního programu. A najednou vás někdo vidí na Instagramu na dovolené a pošle vám email, že se máte ráno dostavit na zimák na trénink, jinak vám bude ukončena smlouva za hrubé porušení povinností hráče. Aby takový mail přišel dokonce i člověku, který byl donucen hrát s teplotami, aby následně zjistil, že má angínu usazenou na játrech a musí mít tři měsíce klid od fyzické námahy, to už hraničí se zdravým rozumem. Nebo třeba máte podepsanou smlouvu na další rok a vlastně to vůbec nic neznamená. Tady podepiš výpověď na příští sezonu, nebo ti už nepošlu nic ani ze zbytku téhle sezony. A budeš každej den chodit na testy na kolo a další všemožný blbosti. V tomhle je obrovský rozdíl v zahraničí a tady. Venku máte podepsanou smlouvu, hlavně jako zaměstnanec, a ta prostě platí a dodržuje se. Jestliže nemáte výkonnost a klub se s vámi chce rozloučit, ve smlouvě jsou jasně dané podmínky rozvázání smlouvy. Klub přijímá zodpovědnost za to, že nabídli nějaké peníze někomu, kdo už za to v jejich očích nestojí, takže za to hold bude muset zaplatit i ten klub sám. Smlouva je prostě smlouva. Tady se to vše hodí na hráče, a když není ochoten podepsat výpověď, tak následuje tady ta šaškárna a milion donucovacích prostředků k tomu, aby to ten hráč vzdal a podepsal to.

„Najednou vás někdo vidí na Instagramu na dovolené a pošle vám email, že se máte ráno dostavit na zimák na trénink, jinak vám bude ukončena smlouva."

Vidíte alespoň světlo na konci tunelu, které by signalizovalo změnu zdejších poměrů?
Bohužel ne. Jsou to věci, které se řeší iks let a pořád žádná změna. Vznikla hráčská asociace, která prohlašovala, že tohle vyřeší. Nevyřešilo se vůbec nic. Totéž platí ohledně tabulek a odstupného, které je mnohdy pro hráče vražedné. Myslím, že s těmito věcmi se budeme potýkat ještě nějakou dobu.

Jste typ, který bude jednou po kariéře bilancovat?
Strávil jsem s hokejem 25 let. Z toho patnáct let na profesionální úrovni, takže určitou stopu ve mně hokej samozřejmě zanechal a mám plno krásných zážitků a vzpomínek. Ale žiju přítomností a dívám se dopředu. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu a že vše je tak, jak má být. Hokej sám o sobě mě naučil, že můžete mít plány, jaké chcete, ale nakonec se věci dějí trošku jinak a vy se zkrátka musíte co nejlépe vypořádat s nastalou situací. Na rovinu říkám, že vím, že můj potenciál byl na větší kariéru, než jsem nakonec měl. Nepodařilo se mi úplně naplno využít talentu. Ale nebudu brečet nad tím, co jsem udělal nebo neudělal. Učinil jsem rozhodnutí, že s hokejem končím a že se vydám jinou cestou. Tím to pro mě hasne. V životě jsou důležitější věci než kariéra.

„Nepodařilo se mi úplně naplno využít talentu, ale nebudu brečet nad tím, co jsem udělal nebo neudělal."

Nejradši vzpomínáte asi na roky strávené ve Znojmě v EBEL, že?
Určitě jo. Dařilo se nám. Měli jsme tým postavený víceméně na titul, ale v play off nám to nikdy nevyšlo. To mě hodně mrzelo. Byla to škoda, byť mně osobně se ty sezony hodně vydařily, týmový úspěch bohužel nepřišel, takže úspěch jednotlivce pak není podstatný a není důvod na něj vzpomínat.

Takže nejvýš řadíte titul v juniorské extralize, který jste získal ve Znojmem?
(přemýšlí) Asi bych to rozdělil na mládežnickou a dospělou kariéru. V mládeži je nejvíc určitě vámi zmíněný juniorský titul. Jsem taky moc rád, že jsem dostal příležitost objezdit spoustu turnajů s českými mládežnickými reprezentacemi. V dospělém hokeji výrazný úspěch nepřišel. Vybavuje se mi sezona, kterou jsem dohrával v Nových Zámcích a pomohl jim k postupu do slovenské extraligy. Obecně je ale fajn, když s týmem hrajete nahoře. To si pak člověk užívá jakoukoliv sezonu.

Nezkusíte si v budoucnu alespoň nějakou nižší hokejovou soutěž vyloženě pro zábavu?
Určitě ne. Říkám narovinu, že jsem rád, že večery už nebudu muset trávit na zimácích a víkendy někde na cestách 200, 300 kilometrů daleko... Ten čas budu raději věnovat dětem.

„Říkám narovinu, že jsem rád, že večery už nebudu muset trávit na zimácích a víkendy někde na cestách."

Je něco, co byste chtěl komukoliv ze své hokejové pouti vzkázat?
Co se týká dospělé kariéry, tak jsem moc rád za to, že jsem dostal ve Znojmě šanci už v tak mladém věku. Do áčka jsem přišel v patnácti letech, nejdřív na tréninky, pak na přípravné zápasy a v sedmnácti mě pan trenér Rulík postavil na pár zápasů v extralize. Moc si vážím toho, že jsem takovou příležitost dostal i v takhle mladém věku. Poté bych zmínil roky v EBEL a trenéra Režnara, se kterým byla velmi dobrá domluva o tom, co na ledě můžu dělat. Díky tomu jsem se cítil komfortně, což se projevilo i na tom, že šlo z osobního pohledu o nejlepší roky v kariéře. V mládeži bych zmínil trenéra Romana Straku, který si mě vytáhl v osmé třídě do dorostu. Do té doby jsem byl rychlý hráč pro brejky, ale trenér Straka mi poprvé dal roli tvořivého hráče, který u hry musí umět přemýšlet. Ukázal mi moje přednosti, o kterých jsem ani nevěděl, přičemž u té hry jsem už pak zůstal.

Foto: lalsace.fr

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz