Hemský o kariéře i psychické proměně: Psychedelika v Mexiku s vojáky
Aleš Hemský
|
Foto: olympijskytym.cz
V NHL navzdory zdravotním trablům dosáhl skoro na 1000 zápasů, hrál finále Stanley Cupu, má zlato z MS i bronz z olympiády. Aleš Hemský se však s následky sportovní kariéry potýkal ještě dlouho.
O svém hokejovém i soukromém životě se bývalý technický hráč podrobně rozpovídal v podcastu MVP Talkshow.
„Byl jsem hodně hravé dítě, s bráchou jsme proti sobě pořád soutěžili, řezali jsme se i v tenise nebo ve fotbalu. Hráli jsme spolu i v jednom hokejovém útoku. Táta hrál hokej celý život, trénoval Pardubice, takže jsme chodili na místa pod stropem arény. Nekoukali jsme po NHL, bylo to pro nás postupnější. Chtěli jsme se hen dostat do dorostu, do juniorů. Největším cílem bylo hrát za áčko,“ začíná hodinové vyprávění.
Hemského vzory byli Jaromír Jágr nebo Milan Hejduk, s nadšením sbíral i jejich hokejové kartičky.
Aleš Hemský na SP 2016. | Foto: ceskyhokej.cz
Třináctka draftu 2001 odešla do kanadského Gatineau už v sedmnácti letech. „Učil jsem se anglicky, ale skoro nikdo tam se mnou nemluvil. Já ani nevěděl, že tam mluví francouzsky! Když jsem pak vstoupil na led, byl jsem sám sebou a mohl jsem se projevit. Byly těžké chvíle, ale zvládl jsem to a udělalo mě to silnějším. Život bez rodičů je obrovská škola. I kdyby mi to nevyšlo, naučil bych se alespoň anglicky. A vždycky se člověk může vrátit.“
„Možná jako Češi dorůstáme mentálně trochu později.“
Naplno skočil Hemský do NHL v dresu Edmontonu v roce 2002. „Když se daří, tak je to pěkné. Ale když se nedaří, dají vám to pěkně sežrat. Tlak je obrovský a ne každý to unese,“ vzpomíná na působení u Oilers.
„Všichni byli obrovský, byla to ještě jiná NHL. Bylo to hodně náročné, ale musel jsem si zvyknout. Trvalo mi to dlouho. Možná jako Češi dorůstáme mentálně trochu déle. Zámořstí kluci skočí do NHL a jsou životně i mentálně připravení. Vidím to na svých dětech. Oni je tam nechávají volněji, nemají stres. Ale všude musí jezdit, brát si věci domů, nemáte kabinu, musíte se zlepšovat mimo tým. Dělat prostě spoustu věcí navíc, i bez rodičů.“
Se slovenským moderátorem Stanislavem Benčatem zavzpomínal i derby proti Calgary: „Bylo to hodně vypjaté, emotivní. Pamatuju si, že na střídačce zůstalo jen pár lidí, bylo spoustu vyloučených. Ale my jsme na to měli hráče, například bitkař George Laraques, obrovský kluk. Dneska se může porvat kdokoliv.“
Jen kousek k poháru
„Ve finále Stanley Cupu 2006 nám chyběl jen krok v sedmém zápase. Teď kluci prohráli dvakrát a pro ně je to ještě těžší. Připravit se pak na novou sezonu? To je fakt náročná věc,“ vzpomíná pak na největší prohru kariéry.
„Hráč má trochu strach, doufá, že to vyjde. Ale víte, že je to poslední zápas, že do toho musíte dát všechno. Už jen dostat se do finále, do posledního zápasu je úspěch. Někdo to na konci musí vyhrát, byla to obrovská zkušenost. Alespoň jsem viděl, jak je to těžké a kolik štěstí člověk musí mít.“
„Prohra v sedmém zápase? Jsi prázdnej, unavenej. Ani nevíš, co si máš myslet.“
Jak se Hemský v tu chvíli cítil? „Jsi prázdnej, unavenej. Ani nevíš, co si máš myslet. Tým se hned po sezoně rozpustí. Člověk si to pak víc uvědomí, až skončí, jaká to byla škoda. Já to měl v hrozně krátkém sledu. Vyhráli jsme mistra v Pardubicích, pak bronz na ZOH 2006, pak jsem šel do Stanley Cupu. Byl jsem v euforii a myslel si, že to půjde samo. Ale přišly i nějaké zranění a týmový úspěch už zkrátka nebyl…“
V roce 2005 totiž během výluky ovládl extraligu s Pardubicemi. „Když mi bylo šestnáct, párkrát jsem naskočil za áčko. Lákalo mě to, moc jsem se těšil, liga byla našlapaná, protože se vracela spousta kvalitních hráčů. My jsme měli skvělý tým, ale strašný začátek sezony. Nakonec nám to vyšlo a byl to jeden z nejhezčích momentů mého hokejového života. Měli jsme neskutečně dobrou partu. Není to o těch medailích a pohárech, ale o zážitcích. I když jsou dobré i horší. Jsou to fakt zážitky na celý život.“
Z oslav vyrazil rovnou na kemp
Léto 2005 si ale Hemský připomíná i z reprezentačního důvodu – na MS ve Vídni podobně přesvědčivě přebíral světové zlato s tou nejlepší českou generací.
„Bylo to stejné jako tehdy v Pardubicích. Super kluci, skvělá parta – mix staré generace a pár mladších jako já. Znovu si to sedlo. Jenom jsou to necelé tři týdny a klíčovým zápasem je čtvrtfinále, tak je to trochu jiné. Ale fanoušci zapomenou starosti běžného dne a žijí hokejem, to je moc pěkné.“
A Hemský si užíval i to, do jakého týmu mohl patřit: „Kluci nás vzali mezi sebe, úplně nás přijali. Byla tam taková pohodová atmosféra, dali jsme si i pivo nebo zahráli fotbálek.“
„Jágr nezkazí žádnou srandu, byl zážitek s ním hrát.“
Při té příležitosti ostatně vzpomíná i na osobní dojem z Jaromíra Jágra: „Přál bych mu už normální život, ale on sportem žije, hokej miluje a udělal pro něj strašně moc. On nemá děti, já jsem zase moc rád, co zažívám s rodinou po kariéře. Ale Jarda je takhle určitě spokojený.“
„Byl to zážitek s ním hrát! Máš strašný respekt, nechceš nic zkazit… Ale nesmíš se z toho sesypat. Hrál jsem s ním i v lajně, on mi hodně pomohl, sednul si ke mně a domluvili jsme se. Nikdy nechtěl, aby se hrálo jenom na něj. Nezkazí žádnou srandu, já jsem se do něj taky mohl strefovat, on mi nic nedaroval… A hokejově? Je hrozně velký, hrozně silný! Má dlouhé ruce a s váhou umí pracovat. Je hodně těžké odstavit ho od puku.“
Aleš Hemský | Foto: hcdynamo.cz
Legendární minela
Právě Hemský byl přitom také u netradičního momentu v NHL, kdy Patrik Štefan minul prázdnou branku…
„Když jel Patrik na bránu sám? Já už jsem byl skoro na střídačce. Bylo mi jasné, že to skončí gólem. Ale lidi začali řvát, otočil jsem se a jel jsem zase nazpátek. Najednou jsem měl puk a jel sám na gólmana! Bylo to hrozně rychlý. Bylo mi Patrika líto, ale stane se, puk přeskočí. Stejně jsme prohráli v prodloužení, udělala se z toho trochu aféra. Hodně lidí se mě na to ptá,“ směje se Hemský. Mimochodem Chicago na základě tohoto momentu a změny v tabulce draftovalo Patricka Kanea.
Další část rozhovoru už se ovšem točila okolo vážnějšího tématu.
„Já měl otřesů mozku hodně. Popravdě ani nevím, kolik přesně. Jsou takové menší, kdy vás zabolí hlava, ale jste brzy v pohodě. Pak jsou ty větší, které trvají hrozně dlouho. Člověk se v tom točí a vůbec neví, co se bude dít. Může vám být dobře a najednou strašně. U zlomené ruky víte, na jak dlouho to bude. Tady jste bezradní. Musíte tomu dát čas, to je rada, kterou bych teď předal hráčům. Nenechte se nutit do návratu na led.“
„Když máte otřes mozku, chcete být sám, vůbec nemáte chuť na lidi.“
A Hemský pokračoval: „Pořád děláte testy, ale já už je znal nazpaměť… Když máte otřes mozku, chcete být sám, vůbec nemáte chuť na lidi, nechcete aby na vás někdo mluvil. Jste v takové černé díře. Já třeba ani nechtěl vycházet z pokoje, z baráku. Je to hrozný, nevzpomíná se na to dobře. Vypadáte normálně, ale nejste vůbec v pohodě. Je to strašně těžké i pro okolí, protože pokud neměli otřes mozku, nedokážou to pochopit.“
Měla vážná zranění vliv na jeho hru? „Ani jsem se pak na ledě nebál, ale spíše přicházely takové otázky, pochyby, jestli vás zase nebolí hlava. Po čase to zmizelo, u posledního otřesu ale ne. Nicméně ke sportu zranění patří, jen se o tom musí mluvit. Chtělo to vždy minimálně 14 dní pauzu. Já jsem přišel s tím, že jsem v pohodě, ale neměl jsem to dělat. Nebylo to dobré a nakonec mě to vždy dohnalo.“
Vojáci Navy Seals jako rodina
„První 2-3 roky po konci kariéry jsem byl hodně špatný. Měl jsem i chvíle, kdy bych to ukončil. Manželka mi pomohla, zavolala na NHLPA, docházel jsem na terapie a pomohlo mi to. Byl jsem pak v Mexiku na léčbě pomocí psychedelik, posílají tam veterány Navy Seals, kteří mají podobné problémy a prázdné pocity. Rozhodl jsem se, že to zkusím… Byla to největší mentální výzva života. Byl jsem tam i s chlapem, který zastřelil Bin Ládina.“
V čem kurz spočíval? „Podíváte se sám sobě do zrcadla – fakt těžkým způsobem. Pamatuju si deset nádechů, u posledního nám instruktor řekl, že je to poslední nádech našeho života a od téhle chvíle přecházíme na druhou stranu.“
„První tři roky po konci kariéry jsem byl hodně špatný.“
A Hemskému to pomohlo! „Od té doby, co jsem se vrátil, tak nepiju, nemám strach z létání, z ničeho. Cítím se, jak kdyby mi bylo 18 let. Terapie mi změnila celý život, jako kdybych přeskočil 10 let terapie. Vůbec nemám úzkosti. Dalo mi to dopamin v neskutečném množství a restartovalo mozek. Změnilo mi to celý život.“
Nějakou dobu už bývalý šikovný útočník ani nepije alkohol. „Člověk si myslí, že bez toho nemůže být. Vždycky jsem byl na zábavu, párty. Rád jsem se bavil, už to ke mně asi patřilo. Ale reakce okolí byly strašně pozitivní, nikdo na mě nekoukal špatně. I s sám v sobě, s dětmi a rodinou máte lepší vztah.“ Hemského děti ostatně také hrají hokej.
„Když se člověk nepostará sám o sebe, nemůže pomoct ostatním. Dříve jsem byl takový stroj, ale na prvním místě musíte mít sám sebe. Soustředím se na sebe, abych byl šťastný. A když budu já, mohou být šťastní i lidé kolem mě. Podstatné je pro mě dát dětem znalosti a dovednosti, všechny podmínky a možnost, aby vyrostli a v životě něco dokázali. To je můj smysl života. A často hraju golf a užívám si to,“ vypráví.
„Nemám strach, že se mi ty stavy vrátí. A kdyby náhodou ano, jel bych do Mexika znovu. Byl jsem tam s pěti vojáky, ti jsou teď moji blízcí kamarádi. Zjistěte, že každý má nějaké své problémy… Všechno to vzniká v hlavě, takže je to taková komunita, rodina. Zase se cítíte, jako byste patřil do nějakého týmu.“
Dřív přitom pardubický rodák odmítal jezdit na hokejové akce do Česka nebo po Americe, kam dostal pozvánku. „Ale teď si to užívám, že mohu potkat známé kluky, kterým mohu říct všechno. Nejdůležitější je pocit, že v tom nejste sám. Lidi se bojí reakce okolí, ale traumata z dětství, gambling, alkoholismus… Je to všechno stejné. To nejsi ty, jenom to z něčeho vychází. Dá se to všechno spravit, jen se člověk nesmí uzavřít sám do sebe.“
Nyní Aleš Hemský chodí hrát za veterány v Dallasu a do Česka jezdí s rodinou v létě, nebo na Vánoce.
Share on Facebook
