Hokej na Zélandu? Jako rugby i nefér podmínky, líčí arborista Pospíšil
Foto: archiv Petra Pospíšila
Je odchovancem Kolína, za který hrál přes pět let druhou ligu, pak skončil kvůli neshodám s trenérem. Ale poslední roky poznává Petr Pospíšil Nový Zéland, kde má za sebou dvě sezony v nejvyšší lize. V rozhovoru z druhého kouta světa povídá o perličkách i své zajímavé práci.
Jak se dostal do státu na jihozápadní části Tichého oceánu?
„V roce 2018 jsem sem dojel za kamarádem, který zde žil už nějakou dobu. Byla to prvně dovolená na měsíc, ale nakonec jsem tady zůstal a za chvíli to bude pět let,“ říká 33letý Pospíšil.
Od té doby byl v Česku jen jednou…
„Chtěl jsem zkusit něco nového a vypadnout z Kolína. Naučit se více anglicky, navíc jsem nechtěl žít celý život na jednom místě. Byla to pro mě dobrá příležitost,“ povídá telefonicky.
„Byla to prvně dovolená na měsíc, ale nakonec jsem tady zůstal a za chvíli to bude pět let."
Na Novém Zélandu ho živí péče o stromy. Když bylo volno, zahrál si za kraj Canterbury ve městě Christchurch, kde se hraje nejvyšší liga.
Jakou má místní hokej úroveň? Nový Zéland je v žebříčku IIHF až na 44. místě.
Těžko to s něčím srovnávat. Neřekl bych, že to je jako druhá liga u nás. V Česku jsem delší dobu nebyl, tak nevím, jak to tam teď vypadá, ale asi se úroveň postupně zlepšuje. Já hrál v Kolíně druhou ligu a nebyla to špatná soutěž. Tady na Novém Zélandu to takové rozhodně není. Přirovnal bych to asi ke krajskému přeboru.
Takže žádná sláva, že?
Jsou tady šikovnější kluci a méně šikovní, ale celkově je týmový projev nic moc. Dost často to nemá hlavu ani patu, dané to je i tím, že tu není trenérská základna. Kluci, co začínali s hokejem na Zélandu, se to neměli poradně od koho naučit a tak to většinou hrají, jak to cejtí. S tím by v Česku nedošli ani do krajského přeboru! (pousmál se)
„Já hrál v Kolíně druhou ligu a nebyla to špatná soutěž. Tady na Novém Zélandu to takové rozhodně není. Přirovnal bych to asi ke krajskému přeboru."
A váš tým Canterbury Red Devils má kouče?
Ano, my trenéra máme. Je zde hrozně málo lidí, kteří by tomu rozuměli a mohli by hokej rozvíjet. Je to tady malý sport. Tréninky jsou často o ničem – je to prostě úplně něco jiného, než na co jsem byl zvyklý z Česka.
Tréninky asi nemáte tak často, jak bývá někde jinde.
Když je sezona, tak dvakrát týdně. Trénuje se tady hrozně pozdě večer, protože zimák je ve městě jediný a je to tam naflákané různými událostmi. Lidé tam chodí na veřejné bruslení – jsou tu i rychlobruslaři i krasobruslařky – na hokej nezbývá moc prostoru. Je to těžký, hokej tu není sportem, který by dostával přednost a měli bychom dobré časy na tréninky. Většinou jsme trénovali okolo osmé nebo půl deváté večer.
Foto: archiv Petra Pospíšila
Navíc zde hraje jen šest týmů ligu NZIHL.
Tři jsou na Jižním ostrově a tři na Severním. Asi si dokážete představit, jakou to má úroveň. (směje se) Nechci to vůbec shazovat, je super, že se tu hokej vůbec hraje, jen říkám, jak to je.
Díval jsem se, že v nejvyšší soutěži v základní části se hraje jen okolo 16 zápasů. Kdy tam probíhá sezona?
Sezona začíná v červnu a trvá zhruba tři měsíce, pak je play off. Tam snad hrají jen první dva mezi sebou finále. Nejsem si úplně jistý, tam jsme se nikdy nedostali. (usmívá se) To je vše podle mě… Je to krátký. Je to dané tím, že si sezonu platíte sami.
„Tady vám nikdo nedá nic zadarmo. Když jdete na trénink, tak si ho zaplatíte, pak si musíte koupit hokejky."
Vy jste se rozhodl, že letošní sezonu spíše vynecháte. Je to kvůli tomu?
Jo, je to tak. Zaprvé jsem měl hodně práce a zadruhé se mi nechtělo utrácet peníze za hokej, létat po Zélandu, a ještě si brát volno z práce. Tady vám nikdo nedá nic zadarmo. Když jdete na trénink, tak si ho zaplatíte, pak si musíte koupit hokejky, výstroj... To samé letenky, tam jsme měli alespoň padesátiprocentní slevu od klubu. Létáme totiž na všechny venkovní zápasy.
Jaká tam jsou letadla?
Menší, pro 100 až 200 lidí. Letěli jsme i malinkými – třeba pro 50 lidí. To bylo docela vtipný. (směje se) Říkal jsem si: Ty jo, do čeho jsem to vlezl? To nás tam ani nedoveze. Ale nakonec dobrý, letecká doprava tu funguje skvěle.
„Říkal jsem si: Ty jo, do čeho jsem to vlezl? To nás tam ani nedoveze."
Soutěž je ale kvůli podmínkám náročná.
Ano. Když je venkovní zápas, tak se většinou letělo už v pátek a musel jsem si brát dovolenou v práci. Byl jsem celý víkend pryč, v sobotu se hrál zápas odpoledne, celý den jste zamčený někde na hotelu. Pak večer zápas, večeře, čekáte na další den a v neděli hrajete zase. Pak cesta letadlem zpět. Podíváte se i po městě, když máte chuť, ale celkově strávíte celý víkend na hotelu nebo na zimáku a v pondělí jdete zase do práce. (usmívá se) Je to zbytečně hektické. Proto jsem se rozhodl, že to letos vynechám.
Takže hokej musíte opravdu milovat, abyste to vše obětoval…
Přesně tak. Musíte být nadšenec, což já už moc nejsem. (směje se) Dáváte do toho své peníze – a hlavně volný čas – ve finále z toho nemáte nic. Utratíte třeba 500 dolarů za víkend, pak zlomíte dvě hokejky a jste ještě více v mínusu, což vám nikdo nevrátí. (pousmál se) Pak jdete makat, abyste si vydělal jen na to, co jste o víkendu kvůli hokeji utratil. (usmívá se)
Foto: archiv Petra Pospíšila
Je škoda, že to je takhle nastavené, že?
Kdyby tu byl lepší managment a sehnal by někdo peníze na sezonu a nemuseli by si hráči sami platit i tréninky… Neměl bych s tím sebemenší problém, ale takhle mi to nepřijde moc fér. My tady reprezentujeme celý kraj Canterbury, hrajeme nejvyšší soutěž, a pak vám každý měsíc přistane na email složenka…
Jsou tam populární spíše jiné sporty…
Rozhodně rugby, to je národní sport, všude jsou na to hřiště a všichni kopou a hází šišatým balónem. Pak tu jede kriket, který jsem párkrát viděl, jak to hrají děcka ve škole, ale nikdy jsem ten sport pořádně nepochopil, pak asi ještě pozemní hokej. Jede tu hodně i basketbal. Pak samozřejmě vodní sporty jako surfing. A dost se tu v zimě i jezdí na lyžích a snowboardech.
Zkoušel jste třeba rugby?
Ne, na to já nemám. To by mě tam někdo hodně rychle přepůlil... (směje se) Šišatý míč mi nic neříká.
„Mně přijde, že tu hokej hrají trošku jako rugby. Když má někdo puk, tak s tím jede a nekouká kolem sebe. To mě taky moc nebavilo."
Projevuje se tvrdost tohoto sportu také v hokeji, když ho hrají místní?
Mně přijde, že tu hokej hrají trošku jako rugby. Když má někdo puk, tak s tím jede a nekouká kolem sebe. To mě taky moc nebavilo. (usmívá se) Já byl vždy zvyklý hrát hokej tak, že si aspoň trošku nahrajeme a pokusíme se něco vymyslet, ať z toho máme dobrý pocit všichni a ne, že jeden borec to bafne za bránou a peláší s tím přes celé hřiště. (směje se)
Zkrátka ukázat českou chytrost. Ale v nejvyšší soutěži je málo Čechů, v minulé sezoně jste byli tři.
No, pohybuje se tady Ondra Kozák, který hraje na Severním ostrově za Auckland Botany Swarms a Venca Gelner hrál se mnou minulou sezonu za Red Devils. On se pak ale nenechal naočkovat a přestal chodit, tenkrát kvůli tomu nešlo hrát. Je tady ale mnoho dalších českých kluků, kteří hrají níže nebo zde spousta kluků začala hrát hokej. Chodíme si s některými zahrát občas o víkendech jen tak pro srandu.
„Některé holky, co tu hrají hokej, jsou šikovnější než spousta kluků."
Český tým jste v nižší lize neměli?
Ale jo, měli. Jmenovali jsme se Underdogs, hráli jsme Great One soutěž a třikrát v řadě jsme to vyhráli. Já byl až u toho posledního titulu, takže zas takový underdogs jsme nebyli. (rozesmál se) Bylo tam okolo deseti Čechů, což bylo super a trochu raritka na Zélandu. Super parta, furt se scházíme, všichni máme skvělé zážitky za tu dobu. Pak tu jsou další amatérské ligy. V těch jsou ale někteří borci, kteří neumí ani stát na bruslích, a to je teprve sranda. (zase se směje) To už je taková pivní liga.
Napadají vás nějaké perličky k zélandskému hokeji?
Některé holky, co tu hrají hokej, jsou šikovnější než spousta kluků. Je tady i ženský hokejový tým a přijde mi o něco lepší než některá mužstva chlapů z nižších lig. Holky s námi někdy hrají sranda zápasy, a i já jsem si s pár z nich mohl zahrát. Jak říkám, kolikrát jsem si lépe zahrál s nimi. Jsou tu i Kanaďanky, ty už hrály hokej doma a jsou fakt šikovné.
„Jsem arborista – v podstatě je to péče o vzrostlé stromy, lezu po nich a dělám prakticky cokoliv, co je potřeba."
A co fanoušci? Chodí jich na zápasy hodně?
Na to, jakou to má tady úroveň, tak lidi docela chodí. Třeba na nás minulý rok bylo skoro každý zápas v podstatě vyprodáno. Nemáme velké haly, ale 500 až 600 lidí na to přišlo. To je úspěch vzhledem k tomu, že hokej tu není populární a moc známý. Třeba v Queenstownu to žerou úplně, tam měli dobrý tým s pár zámořskými hráči a dalo se na to i koukat. Lidé i fandí…
Třeba jako v někde v Evropě?
No, jako Češi rozhodně ne! To umíme jen u nás doma v Česku, tady to tak neumí.
Zastavme se více u vaší práce. Co přesně děláte na Novém Zélandu?
Jsem arborista – v podstatě je to péče o vzrostlé stromy, lezu po nich a dělám prakticky cokoliv, co je potřeba od prořezů, redukcí, rizikového kácení až k nové výsadbě živých plotů nebo frézovaní pařezů. Když to zjednoduším, tak v podstatě lezeme v lanech a sedácích po stromech s motorovými pilami. (usmívá se) Dělal jsem to už v Česku s kamarádem na živnost. Tady jsem už čtyři roky zaměstnaný v jedné firmě.
Foto: archiv Petra Pospíšila
Na Novém Zélandu je taková práce asi jiná než v Česku…
(směje se) No, tady to lidi hrozně kosí. Třeba v Česku máme určitá pravidla na to, že nemůžete pokácet každý strom, co se vám zlíbí. Tak by to mělo být. Tady nepotřebujete žádné povolení – když máte strom na svém pozemku a není chráněný, tak si s ním můžete dělat, co chcete. To se mi tady na tom moc nelíbí, někteří lidi bezhlavě nechávají kácet stromy a nepřemýšlí nad tím, jaký to má zásah do přírody. Bohužel s tím ale já nic nezmůžu.
Přitom příroda je tam nádherná, že?
Ano, to se nedá úplně popsat slovy. Já mám Česko moc rád, ale tohle je úplně jiný level. Vyrostl jsem v Kolíně ve středních Čechách, tam je to taková placka všude a tady je to naopak samý kopec. Vyhlídky na každým rohu! To se musíš přijet podívat na vlastní oči! V zimě, když napadne v Jižních Alpách sníh, tak to je opravdu nádhera! A když vyjedeš někam na kopec, tak vidíš v jeden okamžik oceán a vlny. A když zvedneš hlavu, tak zasněžené hory… Krása…
Foto: archiv Petra Pospíšila
To věřím, mnozí označují Nový Zéland za jednu z nejhezčích zemí na světě. A jací jsou tam lidé?
Jsou tu celkově moc příjemní. Nový Zéland je víceméně složen z imigrantů – je to tady taková všehochuť různých národů dohromady. Místní to berou a jsou velmi otevření. Vždycky se s vámi rádi pobaví, aby zjistili, odkud jsi. Zélanďané moc rádi cestují jako my a spoustu z nich bylo i v Česku. A ještě se mi nestalo, aby mi někdo řekl, že se mu nelíbilo v Praze. Můj soused tam byl už pětkrát a ptal se mě, proč žiju na Novém Zélandu, když jsem kousek od Prahy. (směje se) Velký rozdíl, co se týče ochoty pomoci, jsem tu zaznamenal hlavně na úřadech – tady jsou všichni strašně příjemní a nic není takový problém.
Jo?
Rozhodně více než v Česku. (usmívá se) To se bojíte na něco se zeptat, aby vás někdo nesjel na první dobrou. Na Novém Zélandu vám se vším ochotně pomůžou a poradí. Je to jiné. Jak jsme si asi v Česku zažili komunisty, tak jsou lidé pořád ještě trochu zahořklí z této doby, moc si nevěří a spousta věcí je obtěžuje. Tady na Novém Zélandu jsou všichni více otevření, je to jiný svět.
Share on Facebook
