Gólman, jemuž většina kamarádů říkala zkráceně Boža nebo Bogan, se dostal k hokeji až v dorostu. Začínal v LTC Praha, kromě toho ovšem válel také českou házenou. "Hokej pro mě znamenal úspěch a slávu, ale i druhou tvář popularity. Tedy závist a zájem lidí, které jsme nikdy předtím neviděl. Házenou jsem hrál jako ryzí amatér a cítil se při ní mnohem lépe," přiznal jednou Modrý.

Hrdina národa - slušný a inteligentní člověk

Po skončení druhé světové války se v národním týmu sešla skupina vynikajících hráčů. Reprezentační útok řídili Zábrodský, Konopásek, Drobný, Roziňák, obraně vévodili Pácalt nebo Trousílek. Ohromný klid dodával kamarádům v poli právě Modrý. Vysoký sportovec s tváří filmové hvězdy byl nejen skvělým brankářem, ale také velmi inteligentním člověkem. Záhy po okupaci převzal funkci národního správce v cihelně v Lanškrouně. Leckdo nevěřil, že uspěje. Ale on obstál.

Už jako třiadvacetiletý mladík dokázal přemýšlet o nejrůznějších tématech včetně způsobu chytání kotoučů. V tehdejším časopise Mladý hlasatel, jehož redakci vedl Jaroslav Foglar, připravoval pro nadšené kluky Školu hokejového brankáře. Barvitě líčil svoje zkušenosti a nabízel zajímavé postřehy. Získal si obdiv třeba pozdějšího kouče národního mužstva Jaroslava Pitnera, nebo Josefa Mikoláše, mistra Evropy 1961.

Už před válkou se Modrý dostal do reprezentace, kde nahradil Jana Peku. Ve druhé polovině čtyřicátých let chytal na šampionátech až do roku 1949. Pomohl vybojovat dva tituly mistrů světa, bez něho by československý hokej neměl stříbro z olympiády 1948. Díky skvělým výkonům i vystupování se stal pro všechny hokejisty autoritou. Jeho slovo mělo váhu, ale Modrý toho nezneužíval.

Únor změnil jeho život

Ovládal němčinu i angličtinu. Ještě před válkou o něho poprvé projevili zájem Kanaďané. Tehdy se tak stalo spíš neoficálně, mezi řečí. Zato po olympiádě ve Svatém Mořici dostal seriozní nabídku. Modrý se na tuto možnost upnul. Všechny trofeje na našem kontinentu už posbíral, úspěch za Atlantikem ho lákal. Ovšem po Únoru 1948 se v republice dostali k moci komunisté. A ti odchodům do kapitalistiké ciziny vůbec nepřáli.

Po šampionátu ve Stockholmu uslyšel Modrý z úst ministra informací a osvěty Václava Kopeckého zmítavé stanovicko. Byl zklamán a unaven. Rozhodl se tedy ukončit kariéru s tím, že se bude věnovat civilnímu povolání.

Jenže ani ne za dvanáct měsíců poté dostal jeho život zcela jiný směr. Modrý byl komunisty označen za jednoho z hlavních inciátorů protistátní skupiny, která prý chtěla poškodit zájmy bolševiků v Československu.

Do vězení putovala většina hráčů tehdejšího národního mužstva, které mělo odjet obhajovat zlaté medaile na MS do Londýna. Po akci státní bezpečnosti byly všichni v březnu 1950 pozatýkáni. Bohumil Modrý odpočíval v tu dobu na horách. Když přijel do Prahy, navštívili ho dva pánové v dlouhých kabátech. Legendární brankář, který už bezmála rok neměl s hokejem nic společného, se ocitl za mřížemi také.

Pět let v kriminále, brzká smrt

Komunisté obvinili Modrého z vlastizrady. Údajně podněcoval ostatní k emigraci a celkově škodil socialistické republice. Byly to nesmysly. Kdyby chtěl zmizet, dávno by tak učinil. Jenže v tomhle procesu nešlo o spravedlnost. Modrý dostal nepodmíněný trest odnětí svobody na 15 let, za mřížemi strávil pět dlouhých let. Vystřídal Ruzyň, Pankrác, Bory, Opavu. Pracoval v uranových dolech, kde proti radiaktivnímu záření neobdržel žádné ochranné pomůcky.

Po příchodu z kriminálu se mu někteří lidé vyhýbali. Když v roce 1959 probíhalo mistrovství světa v Praze, nikoho z povolaných nenapadlo, že by mohl být Modrý pozván jako čestný host. O setkání se slavným brankářem projevil paradoxně zájem kouč sovětské sborné Anatolij Tarasov.

Přitom právě Sověty učil kdysi Modrý brankářskému řemeslu a komunisté z velké východní země měli později velký zájem na tom, aby ze scény zmizel vynikající československý tým. Kdo ví, jestli zinscenovaný proces vymysleli domácí kolaboranti a přisluhovači režimu, nebo zda se režie nechutného případu neujala všemocná sovětská KGB.

Po pětiletém trápení ve vězení a táborech nucených prací už Modrý nebyl tím elegánem s ohromnou vnitřní jiskrou a energií. Měl podlomené zdraví, galeje v dolech udělaly své. Smrt se kolem výjimečného brankáře dlouho plížila a v roce 1963 - krátce před jeho 47. narozeninami - definitivně vyhrála.

Čestného a charakterního člověka, jehož potkal nevídaně smutný a nespravdelivý osud, oficiální úřady rehabilitovaly až o pět let později. Jeho jméno v současnosti připomíná Cena Boži Modrého o nejlepšího hráče sezony, kterou každoročně vyhlašuje Asociace hráčů ledního hokeje.

Vizitka Bohumila Modrého:

Narozen 24. září 1916 v Praze.
S hokejem začínal až jako dorostenec v LTC Praha, předtím hrál především českou házenou. V LTC strávil celou kariéru, pouze sezonu 1943-44 prožil v klubu HC Stadion Praha.
Největší úspěchy: mistr světa 1947 a 1949, stříbrný medailista z olympiády 1948 ve Svatém Mořici.
Účastník pěti světových šampionátů (1937-39, 1947 a 1949)
V reprezentaci Československa sehrál 71 utkání.
V roce 1950 byl odsouzen ve vykonstruovaném procesu za vlastizradu k odnětí svobody na 15 let, žalář pustil v roce 1955.
Jako trenér později pracoval v Motorletu Praha (někdejším I. ČLTK Praha).
Bohumil Modrý byl jedním z nejlepších brankářů naší historie a nejlepších hokejistů planety po druhé světové válce. Zemřel předčasně na následky věznění 21. července 1963.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter