Hokejka news

  • 22. 2. - 09:00

    Nový film nejen o hokeji

    Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.

  • 15. 9. - 11:28

    Hokejka TV - PODPOŘTE KLUBY!

    Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!

  • 4. 2. - 11:32

    O kapku lepší hokej

    4. únor je Světovým dnem rakoviny!
    Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.

  • 26. 11. - 11:57

    Křest knihy Hrdinové hokeje už v pondělí 2.12.!

    Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!

Kdyby se narodil o 20 let později, zahrál by si NHL a finančně si výrazně polepšil. Jenže Ján Jaško podobně jako další esa tehdejšího československého hokeje ostrouhal. "Žili jsme v jiné době. Kdybych utekl, režim by se pomstil rodině. A to jsem nechtěl," připomíná.

Odchovanec hokeje v Nitře, kde se 20. června 1959 narodil, patřil do silné skupiny nadaných útočníků, kteří se v mladém věku prosadili do elitního týmu Slovanu Bratislava. Nejdřív bratři Šťastní, pak Rusnák, Pašek, Bezák. A také zarputilý bojovník a čichem na góly Ján Jaško. „Jako každý mladý kluk jsem hledal ve sportu uplatnění. Bylo toho víc. Atletika, volejbal, dokonce jsem byl jednou na judu. Ale to se mi nelíbilo. Pak mi kamarádi řekli o hokeji. Čtyři chlapci z našeho dvora v Nitře ho hráli, dali jsme se do party. A mě to chytilo," popisuje.

První útok Slovanu? Odpovědnost! Chodilo 11 tisíc fanoušků

Tehdejší kluci neměli mobily, internet. Nevěděli nic o NHL. Hnala je jiná motivace. "Vyniknout, být nejlepší! A také cestovat," přiznává. „V Nitře jsem měl štěstí na trenéra Černického, na spoluhráče, jako byli Ivan Grandtner a Vlado Lukscheider. Staří harcovníci předali zkušenosti a naučili mě o hokeji přemýšlet. Hrál jsem první útok – v 16 letech! To byla nádhera. A další sezonu jsem se stěhoval do Slovanu." Slavný bratislavský klub předtím několikrát sahal po mistrovském titulu, ovšem za Golonky, Nedomanského či Dzurilly se to nikdy nepovedlo.

Koncem 70. let se sešel tým, který to dokázal. "Vedl nás docent Horský, který stavěl na mladých. Ale jasné, museli jsme splňovat náročná kritéria. Trénovalo se tři, čtyři nebo pět hodin denně. Chtěli jsme se v týmu udržet, bylo třeba makat." Slovanu tenkrát veleli bratři Šťastní. „Byli vynikající, nikdy nepolevili," říká. Jenže posléze zamířili za Atlantik. A jejich role v týmu museli obsadit jiní. "Peter s Antonem zůstali venku, po Evropském poháru v Rakousku. Marián zhruba rok nehrál, do Kanady odešel později. Místo nich jsme se do prvního útoku posunuli já, Dárius Rusnák a Marián Bezák. Obrovská odpovědnost! Chodilo na nás 11 tisíc lidí, čtyři nebo pěti tisícovek fanoušků byly už na rozcvičce."

Foto: cas.sk

Tihle tři si mezi mantinely náramně rozuměli. "Já byl silový hráč, vybojoval jsem hodně puků v rozích. Daro to stmeloval, jako konstruktivní centr uměl rozdávat puky. Marián Bezák hrál bránící křídlo. Rozuměli jsme si, což bylo důležité. Protože pokud na systém nemáte vhodné typy, je to složité." Všichni tehdy stáli na začátku kariéry mezi dospělými, v roce 1979 si užili unikátní mistrovský titul. „Ten se nedá s ničím srovnat. Bylo to poprvé v historii, když federální ligu vyhrál slovenský tým."

Na dvacítkách proti Gretzkymu: Nahrávky v rychlosti byly geniální

Jenže pak následoval útlum. Po odchodu bratrů Šťastných nabíral koráb Slovanu vodu a dva roky po titulu sestoupil. „Dokázali jsme se hned vrátit. Trénoval nás Jarda Walter, přičemž používal takové ty sovětské metody. Čili že je třeba makat ještě víc než mužstva v nejvyšší soutěži. Vždy a neustále." Z Jaška se stal elitní útočník, Kromě vojenské služby v Dukle Trenčín, kterou jako absolvent vysoké školy plnil během sezony 1984-85, válel za Slovan až do jara 1989. V ročníku 1986-87 nasázel 33 branek a byl nejlepším střelcem federální ligy. „Cením si toho. V lize jsme sice skončili pátí, ale všichni jsme byli v pohodě. Dařilo se. A mně to tam padalo," usměje se.

Nebylo divu, že dostával také pozvánky do reprezentace. Už v sezoně 1976-77 hrál na ME osmnáctiletých. „Dneska to zní divně, ale v tehdejší době bylo něco neskutečného, když jsem se v mladém věku dostal na Západ. Bylo mi sedmnáct a jel jsem do Německa na juniorský šampionát. Ohromně mě to naladilo. Pak následovala dvacítka, kde nás trénoval docent Horský. Pamatuju si, jak nás vzal na zkušenou do Kanady. A my tam na všechno koukali s otevřenou pusou. Turnaj hrál tehdy Wayne Gretzky. Trošku jsme se smáli, jak bruslí, ale nahrávky v rychlosti a všechno ostatní, to od něj bylo geniální. Mám na to krásné vzpomínky," ujišťuje.

Turnaje typu olympiády nebo mistrovství světa ho minuly, v útoku československé reprezentace panovala obří konkurence. Nicméně skvělé střelecké představení ze sezony 1986-87 pomohlo Jaškovi k účasti na Kanadském poháru 1987. „Loni na podzim vaše televize dávala záznamy. Volal mi známý a povídal: Koukám – a hele, najednou slyším, že je vyloučený Jaško. Musel jsem se smát." Čechoslováci dokráčeli do semifinále, zahráli velmi dobře. „Byl to zážitek, který si dnešní hráči moc nedovedou představit. Jdou do Kanady, pomotají se v tamní juniorce a pak se vrátí, přičemž povídají, jak se tam trénuje. Když jsme jim to říkali my, nevěřili," reaguje už jako trenér, který po skončení kariéry vedl několik slovenských týmů a působil i v Maďarsku.

Tenis v rodině: Hrála ho manželka Radka Zrubáková, teď i dcera

Když byl Jaško na vrcholu sil, mohl se vydat do NHL. „Zájem byl. V roce 1982 mě draftoval Quebec, kde hráli bratři Šťastní. Už jsem měl kontrakt, na Kanadském poháru 1987 mi ho nabídli a stačilo jen podepsat. Přijel prezident klubu i generální manažer. Ale víte, jak to bylo... Měl jsem rodinu, člověk přemýšlel jinak. Žili jsme v blbé době, asi nemá cenu litovat. Musel bych tady všechny nechat, bylo mi jasné, že by se režim pomstil. Toho by vyhodili z práce, jiný by se nedostal na školu. Můj otec byl vyloučený ze strany., bratři tím pádem nemohli studovat a povedlo se jim to až po dlouhých intervencích. Utéci jsem prostě nemohl."

Legálně za hranice směl až po třicítce. „Odcházel jsem v létě 1989, ještě na výjezdní doložku. Daro Rusnák byl půl roku ve Finsku, mně se ozval jeho známý, že by potřeboval pomoc pro druholigový tým Kalajoki." Souhlasil a šel do toho po hlavě: „Pamatuju si, jak jsem po revoluci přijel na hranice, které byly najednou otevřené. A já předtím složitě sháněl všechny potřebné dokumenty. Letěl jsem do Helsinek, odtud pak jel 600 kilometrů autem. Zima, mráz mínus 20 stupňů, půl metrů sněhu. Koupili mi výstroj a řekli: Zítra hraješ!"

Netušil, že na severu Evropy zůstane dalších devět let. "Naučil jsem se i finsky, byla to krásná doba. V Kalajoki mi později i vyvěsili dres," hlásí pyšně. Jakmile nechal vrcholového hraní, dal se na trenéřinu. Jenže poslední dobou o Jaškovi není moc slyšet. „Ale u hokeje jsem stále," namítá rázně. „Na Oravě máme vlastní klub, který se věnuje hlavně mládeži. Fungujeme delší dobu, snažíme se vychovat hráče pro nejlepší slovenské týmy. Ale najdete mě také na tenise, máme ho v rodině. Dcera ho hraje, manželka Radka Zrubáková bývala vynikající tenistkou. Když je čas, jsme s dcerou na turnajích, chodím samozřejmě na tréninky."

Slovan už není ten klub jako za nás. Ztratil srdce

Z kanceláře to má na bratislavské kurty kousek. „Tenis jsem hrával, ale jen rekreačně. Jako mladí chlapci jsme mívali zápasy každé ráno. Vyjeli jsme i na nějaké turnaje, spíš tedy exhibiční." Dřív byl k vidění na střídačkách několika hokejových mužstev, ale ta doba je pryč. „Za posledních pár let mého působení ve slovenských extraligových klubech jsem se přesvědčil, že nedostanu patřičnou zpětnou vazbu. Dnešní hráči by chtěli všechno, ale mnozí z nich tomu zdaleka nevěnují tolik. Když to srovnám s naší generací, je to rozdíl. Jestli trénujeme hodně nebo málo... Podobné myšlenky nás nenapadaly. Šli jsme pořád. Jiná šance nebyla!"

Jakmile uslyší dotaz, jestli se mu nestýská po vrcholovém hokeji, zavrtí hlavou. Ani při rozhovoru nepoznáte nostalgii po dobách, kdy elitním soupeřům dával mraky branek. „Slovan už není ten klub, jako byl za nás. Bavil jsem se o tom s kamarády. Slovan ztratil srdce. Hraje KHL, odešel ze slovenské extraligy. Není to jako dřív." Na utkání téměř nechodí. „Čtyři dny jsem na Oravě, pak se vracím do Bratislavy. Věnuji se dceři, mám hodně aktivit. Což je fajn. Když jsem na ledě s mladými chlapci, na nic si nestěžují a snaží se. To se mi líbí," uzavírá.

Share on Google+

HOKEJKA TV

HOKEJKA TV