22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Bříza byl mezi české hokejové legendy uveden pár dní po svých 58. narozeninách společně s Patrikem Eliášem, Davidem Moravcem a novinářem Alešem Procházkou.
Na pódiu pak vzpomínal, jak vůbec první utkání za školní družstvo prohrál 0:27. A roztřeseným hlasem děkoval mamince a zesnulému tatínkovi.
Výčet úspěchů legendárního gólmana by vydal na víc než jen pár řádků. Se Spartou čtyřikrát získal ligový titul a dvakrát se stal v nejvyšší soutěži hráčem i brankářem sezony.
Další trofeje sbíral na mezinárodní scéně: jako reprezentační jednička se objevil na třinácti vrcholných akcích. Ve sbírce má několik bronzových medailí, v roce 1993 byl dokonce vyhlášen nejlepším brankářem mistrovství světa.
I o tom je následující rozhovor se současným viceprezidentem IIHF...
Co vám problesklo hlavou, když jste sledoval váš videomedailonek? Naskočily zpátky hokejové vzpomínky?
Přiznám se, že jsem byl nesmírně poctěný. Byl jsem vybraný do elitní společnosti těch nejlepších hokejistů, navíc ještě v této skupině. David, Patrik i Aleš jsou legendy českého hokeje. To byla asi věc, která mi proběhla hlavou. Spíš jsem vzpomínal na to, když jsem byl malý kluk a začínal jsem s hokejem. Musím říct, že už jsem trochu starší, ale vidět tady maminku a bohužel… (odmlčí se) Jak jsem říkal, táta už to mohl sledovat jen z nebeské galerie. Oni mi v životě strašně moc pomohli. S tátou jsme měli takový zvláštní důvěrný vztah, hodně mi pomohl i během kariéry. Spíš jsem myslel na to, že by byl hrozně šťastný, kdyby tady mohl být.
Jako malému chlapci se vám o něčem takovém asi ani nesnilo, že?
Když jsme tenkrát porazili 3:2 Sověty, tak jsem měl sen být v národním dresu. Myslím, že by hokej pořád měl mít schopnost nadchnout malé kluky a holky, aby volili tenhle sport, který je úžasný. Formuje charakter člověka a učí vás, že toho v životě sám moc nedokážete. Vždycky musíte být součástí dobrého týmu.
„Myslím, že by hokej pořád měl mít schopnost nadchnout malé kluky a holky.“
Původně jste ale začínal jako fotbalový brankář…
(směje se) Ježíšmarja, kde jste to našel? My jsme bydleli na Spořilově a pod námi byla ČAFka Praha (ČAFC Praha pozn. red.), takže jsem začínal ve fotbalové bráně. To mě nějak moc nebavilo, protože jsem neuměl doskočit na břevno. Vždycky jsem tam tak jako stál, někdo to tam napálil a moc to nešlo chytit. Vždycky mě přitahoval hokej, chodili jsme ven na plácek, to mě hrozně bavilo. Tam jsem snil, že se stanu hokejovým brankářem.
Předseda návrhové komise Bedřich Ščerban před uvedením do síně slávy vypíchl dva vaše úspěchy: titul se Spartou po 36 letech a cenu pro nejlepšího brankáře na MS v roce 1993. Kam byste je ve své kariéře zařadil vy?
Pro mě byl největší úspěch, že jsem mohl 23 let hrát hokej jako profesionál a mít šanci se utkávat s těmi nejlepšími. To je asi ten nejsilnější moment, který trval tak dlouhou dobu. Někdy se to dařilo víc, někdy méně.
Nebral jste někdy jako lehký paradox, že jste s hokejem začínal na Slavii, a později jste se stal ikonou Sparty?
Tenkrát mě oslovila Slavia, my jsme do měli do Vršovic blíž než do Holešovic. Sparta mě nikdy nechtěla a když jsem v sedmnácti letech odcházel do Českých Budějovic, tak měla svoje gólmany. Pak se to povedlo až po vojně v roce 1989, výměnou za Tomáše Jelínka. Začátky nebyly úplně jednoduché… Ale vzpomínám si, že když jsem jako kluk hrál za Slavii hokej a chodil jsem na derby ještě do starého Edenu, tak jsem vždycky stál na druhé straně. (směje se)
„Nikdy jsem hokej nevnímal čistě jako hru, ale že je součástí nějakého širšího prostředí.“
Rád bych se zeptal na jediné dvě vaše zahraniční štace – ve finské Raumě a německém Landshutu. To pro vás taky musela být velká škola, ne?
Myslím, že každý hokejista by vám řekl, že to hodně formuje osobnost. Přijdete tam v pozici cizince a musíte splnit očekávání. Zároveň vám to dá možnost zapracovat se do prostředí, které vás buď přijme, nebo nepřijme. Pro mě byly obě tyhle štace úžasné, potkal jsem tam kamarády, se kterými jsem do dneška v kontaktu. Mám to jako takovou úzkou rodinu. Utvářelo mě to lidsky, i místní mentalita vás obohatí. Dá vám to šanci pochopit život z pohledu jiných zemí. To je mimo mantinely skvělá nadstavba. Nikdy jsem hokej nevnímal čistě jako hru, ale že je součástí nějakého širšího prostředí. Tohle jsem si vychutnával.
Co se týče reprezentace, tam jste získal roli brankářské jedničky po odchodu Dominika Haška do zámoří. Jaký byl váš vztah?
Měl jsem velkou kliku, že odešel, protože kdyby zůstal, tak bych tam nikdy být nemohl. (usmívá se) Dominik je mladší snad jen o měsíc a půl, takže ho znám z juniorských reprezentací a soustředění brankářů. Vždycky nás o dvě kategorie převyšoval, v sedmnácti už chytal pomalu za národní tým. S ním to vždycky bylo na jednu stranu inspirativní a na druhou frustrující. Mohli jste se na něj koukat a učit se, ale když byl v bráně, tak dostal dva góly a my všichni ostatní jsme proti němu vypadali jako cedník. Byla to výzva, pak jsem ho sledoval i v době, kdy jsem chytal v Německu. Zvláštní je, že na přelomu let 1992 a 1993 Dom tenkrát volal, protože byl na farmě v Chicagu a dokonce zvažoval, že půjde do Evropy. Ptal se, jak to v Evropě chodí, protože v té době to bylo trochu jiné. Tehdy jste mohli mít jen dva cizince, nikdo brankáře do dobrých týmů moc nebral. Spíš útočníky a ofenzivní hráče. On se mě na to tehdy ptal a zvažoval, jestli se nevrátit do Evropy. Pak přišla výměna do Buffala, Dominik tam kvůli zranění naskočil a měl snad pět shutoutů v jedenácti zápasech. Podmanil si celou NHL. I potom jsem se od něj učil. Vždycky jsem si říkal, že je to gólman z jiné planety, což pak prokázal v Naganu.
„My všichni ostatní jsme proti Dominiku Haškovi vypadali jako cedník.“
Už jsme mluvili o tom, že jste kariéru spojil hlavně s pražskou Spartou. Jak vidíte její současný tým, může brzy ukončit to dlouhé čekání na další titul?
Tým je hodně hodně silný. Myslím, že byl i před sezonou jeden z hlavních kandidátů na titul. Sparta má výborné gólmany, hodně stabilní obranu a našlapaný útok. Podle mě je to jeden z nejsilnějších kádrů letošní extraligy.
Otázka na závěr: co budoucnost českého hokeje? Tam se desetiletý medailový půst podařilo utnout letos v květnu na šampionátu ve Finsku.
Máme před sebou hodně práce. Trochu jsme se v posledních letech zacyklili a ztrácíme podstatu. Někdy řešíme otázky typu, jestli za to, že nemáme medaili, může špatná soutěž sedmých tříd nebo o dva týmy v juniorech méně. Diskutujeme o formě, ale ztratili jsme obsah. V aktuální době a konkurenci top federací záleží na komunikaci a efektivitě. Všichni se musí dohodnout na jasných pravidlech pro dobro národního hokeje. Pak se snažit ten systém utvářet a aktualizovat. To nám podle mě docela nejde. Je tady mnoho signálů, ale chybí jednota. Proto nás čeká hodně práce.
