Hokejka news

  • 22. 2. - 09:00

    Nový film nejen o hokeji

    Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.

  • 15. 9. - 11:28

    Hokejka TV - PODPOŘTE KLUBY!

    Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!

  • 4. 2. - 11:32

    O kapku lepší hokej

    4. únor je Světovým dnem rakoviny!
    Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.

  • 26. 11. - 11:57

    Křest knihy Hrdinové hokeje už v pondělí 2.12.!

    Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!

V počtu nejcennějších týmových trofejí, které nasbíral během hráčské kariéry, zůstává v historii českého hokeje Jaroslav Pouzar nepředstižený. Nevstoupil sice do Triple Gold Clubu sdružujícího borce ověnčené prvenstvím z MS, ZOH a Stanley Cupu (z našinců jsou členy Jaromír Jágr a Jiří Šlégr), nicméně kombinaci tří prstenů za triumf v zámořském poháru a dvou zlatých medailí z mistrovství světa vložil do sejfu pouze rodák z jihočeského Čakovce (*23. 1. 1952).

Víska na Českobudějovicku se sedmi desítkami obyvatel tvořila kulisu dětského ráje, který si Jaroslav Pouzar uchoval v nostalgických vzpomínkách. Základ pro budoucí hokejovou kariéru položil na zamrzlé hladině rybníka Komora, kde trávil zimu co zimu skoro všechen volný čas. Stačilo projít pár metrů přes zahradu z rodného domku, původně hájovny, kde nazouval brusle po bratru Karlovi.

Byly větší o několik čísel. Mezeru vyplnily troje, někdy čtvery štrikované ponožky. „Tupé nože mě neodradily od hokejových bitev a krasobruslařských pokusů s kamarádkou po vzoru sourozenců Romanových, kterým jsme fandili u jediného televizoru v Čakovci,“ vybavuje si.

Základní školu navštěvoval v nedalekém Čakově. Těch pár kilometrů zdolával pěšky. „Ráno byla tma a trochu jsme se báli. Při návratu jsme skákali do závějí a doma museli přepisovat rozmočené sešity,“ usmívá se po desítkách let.

„Tupé nože mě neodradily od hokejových bitev a krasobruslařských pokusů."

Bylo mu jedenáct, když rodiče zamířili za prací do krajské metropole. Novým domovem se staly Čtyři Dvory. „Denně jsme byli na hřišti. Se souputníkem Pavlem Dvořáků jsme v zimě chodili na Bagr, do úmoru bruslili a mydlili hokej proti starším klukům. Spolu jsme také nastupovali v jedné lajně za žáky KDPM. Říkalo se tomu pionýrák,“ popisuje, v jakém dresu vklouzl na umělou plochu tehdy ještě nezastřešeného zimního stadionu.

Začínající dorostenec Jaroslav Pouzar přestoupil do Motoru. V sedmnácti se již převlékal v šatně druholigového áčka a roku 1970 pomohl s návratem do nejvyšší soutěže. 

„Vzalo to fofr. Nestačil jsem se vzpamatovat a byl jsem v nároďáku."

„Vzalo to fofr. Nestačil jsem se vzpamatovat a byl jsem v nároďáku. Ale vyžádalo si to pořádnou dřinu. Ligové mančafty, nemluvě o reprezentaci, byly nabité kvalitními hokejisty. Nikdo nehrál v zahraničí, vládla obrovská konkurence. Kdo se chtěl prosadit, musel něco umět,“ říká plejer, jemuž statistici napočítali 503 gólů nastřílených dohromady v československé, kanadsko-americké a německé soutěži plus v národních barvách.

Doma získal stříbro s Motorem, zářil v Edmontonu Oilers, byl šampiónem v Rosenheimu.

Přibalil sousedovy brusle

Při šesti účastech na mistrovství světa (1976 až 1982) bral dvakrát zlato, třikrát stříbro a jednou bronz. Navíc byl stříbrný na olympiádě v Innsbrucku 1976 a téhož roku hrál finále prvního ročníku Kanadského poháru. Ze ZOH v Lake Placid 1980 se vracel bez medaile (5. místo), podobně z Kanadského poháru 1981 (semifinále). 

„Nejsilněji jsem vnímal vítězství na světovém šampionátu v Katovicích v šestasedmdesátém. Bušilo mi srdce, když hráli naši hymnu. Mělo to i politický podtext. Všichni se radovali, že jsme porazili Rusáky. Pro mě to znamenalo víc než později Stanley Cupy, které naopak ohromně prožívali Kanaďané. Gretzky a další hráči brečeli štěstím,“ vypichuje top momenty.  

„Bušilo mi srdce, když hráli naši hymnu. Mělo to i politický podtext."

Vedle lednových sedmdesátin si někdejší bránící levé křídlo (tento pojem a na něm postavený herní systém zavedl úspěšně docent Vladimír Kostka) si v závěru roku připomene ještě jedno kulaté výročí. Na turnaji o Cenu Izvestijí v moskevských Lužnikách 16. prosince 1972 absolvoval Jihočech svůj debut v reprezentačním A-týmu.

Zvládl ho náramně. V útoku s Nedomanským a Kochtou se podepsal pod remízu 2:2 se Švédy prvním gólem a nahrávkou na druhý. „V Moskvě jsem trénoval v bruslích půjčených od trenéra. Před zápasem naštěstí dorazily letadlem ty moje, které zůstaly v šatně Motoru. Omylem jsem si přibalil mnohem menší boty mého souseda Jirky Šrámka,“ zachechtá se.  

Po završení profesionální kariéry nastupoval Jaroslav Pouzar za reprezentační celek veteránů a sbíral další trofeje z mezinárodního ledu. Pětkrát se objevil na extraligové střídačce Českých Budějovic v trenérské roli, období 1992 až 1998 překlenul jako prezident klubu. Fungoval také v roli manažera.

„Všichni se radovali, že jsme porazili Rusáky. Pro mě to znamenalo víc než později Stanley Cupy."

V létě 2004 mu lékaři diagnostikovali leukémii ve fázi blastické krize. Až později se dozvěděl, že šance na přežití se tehdy u něho rovnala asi třiceti procentům. Léčil se v brněnské fakultní nemocnici, podstoupil transplantaci kostní dřeně. Prožil martýrium, ale zvítězil nad těžkým protivníkem. Potkalo ho větší štěstí než hokejové dvojče Miroslava Dvořáka, kterého skolila rakovina v šestapadesáti.

Foto: nhl.com

Syn bude vojákem? 

Osm let trvalo, než znovu navlékl výstroj a vyjel na led. Dokonce chvíli trenérsky vypomáhal Stanislavu Jasečkovi v italském Bolzanu. Neměl z toho nejhorší pocit, ale nohy byly slabší a hlavně ho zlobila stabilita. Nakonec přestal bruslit. 

„Rád bych ještě hrál hokej, ale nejde to kvůli blbé rovnováze. Mrzí mě, že nemůžu. Na rozdíl od mnohých vrstevníků z klubu nebo nároďáku mě nebolí klouby, záda, vůbec nic. Musím to zaklepat. Nebýt leukémie, která je za mnou, neměl bych snad žádné problémy. Možná to je tím, že jsem vesnickej. Získali jsme asi dobrý základ ve stravě, dostatek vápníku pro pevné kosti,“ uvažuje nad svojí výdrží otec dvou dětí, trojnásobný dědeček, už i praděd.  

„Nebýt leukémie, která je za mnou, neměl bych snad žádné problémy."

Nebyl by to Jaroslav Pouzar, kdyby nepodnikal. Po sametové revoluci založil v Českých Budějovicích špičkově vybavené fitness. Funguje doposud. A sotva slezl hrobníkovi z lopaty, inicioval na periférii krajské metropole stavbu zimního stadionu. Symbolicky v den svých šedesátin poklepal základní kámen a Hokejové centrum Pouzar přesně za rok oficiálně zahájilo provoz.

Slavný internacionál rozjel kempy a stále dohlíží na činnost mládežnického klubu HC Lvi 2009, který spoluzakládal. „Po odvolání ministra Kalouska jsme nedostali slíbenou finanční podporu a časem museli vyhlásit insolvenci. Město nechtělo halu, koupil ji podnikatel Stehlík za nějakých padesát milionů,“ vysvětluje.

Pod hlavičkou Lvů činil první hokejové kroky také Jaroslav Pouzar mladší. Letos mu bude dvacet. Válí za juniorku Motoru, během přípravy udělal zkušenost v extraligovém áčku. „Synův ročník 2002 postihla reorganizace mládežnických soutěží a covidová pauza. Ztíží jim to přechod do chlapů. Jára bude letos maturovat na zemědělské škole, a pokud se neuchytí v dobrém týmu, chce jít do speciální vojenské jednotky. Říkám ano, půjdeš, ale až budeš mít syna, pokračovatele rodu Pouzarů. A pořád věřím, že bude hrát hokej,“ utěšuje se člen Síně slávy českého hokeje a jihočeské Síně slávy, čestný občan Českých Budějovic a kanadského Edmontonu.  

„Jára bude letos maturovat na zemědělské škole, a pokud se neuchytí v dobrém týmu, chce jít do speciální vojenské jednotky."

Hokejista s ohromnou silou v zápěstí, který nesmazatelně patří do zlaté generace sedmdesátých let, málokdy chybí v Budvar aréně při zápasech extraligového Motoru a raduje se, že jeho následovníci po hubené etapě směřují k lepším zítřkům.

Naopak zklamání mu působí skutečnost, že momentálně nemá kancelář v hale, která nese jeho jméno. „Lví potěr musím řídit z domova. Raději bych se zdržoval na zimáku, koukal na tréninky, hovořil s rodiči. Takto mi zbývá spousta volného času. Nechodím po hospodách, nesedím v kavárně na náměstí. Zahradu mám zazimovanou, tak si čtu válečnou literaturu. A v létě zase budu chodit třikrát týdně na Kleť. Dám si pivo, pes dostane buřta,“ plánuje.  

Foto: nhl.cz

Share on Google+

HOKEJKA TV

HOKEJKA TV