22. 2. - 09:00
Film Děti Nagana, který je ode dneška v kinech, je poctou úspěchům českých hokejistů a vzdává hold legendám, které se postaraly o obrovské překvapení na ZOH v Naganu. Předává poselství o tom, že dětské sny mají mnoho podob a děti je třeba podporovat. Zároveň otevírá aktuální téma dětí a sportu, protože s podporou pohybu dětí je potřeba začít u rodiny. A to je také jedno z klíčových poselství celého filmu Děti Nagana.
15. 9. - 11:28
Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!
4. 2. - 11:32
4. únor je Světovým dnem rakoviny!
Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.
26. 11. - 11:57
Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!
Nič někdy v roce 1947 obul brusle a začal hrát hokej, tehdy v žákovském družstvu. To ještě netušil, že to bude právě hokej, který mu sudičky vedle jiných ušlechtilých činností vložily do jeho života.
Hokeji totiž zůstává věrný už víc než sedmdesát let. Od žákovských utkání pokračoval všemi kategoriemi, aby po skončení hráčské kariéry pokračoval od roku 1966 jako rozhodčí. V roce 1973 v Karviné udělal rozhodcovskou jedničku a postupně se propískal z okresního přeboru až do druhé hokejové ligy. Poznal tak stadiony například v Litoměřicích, ale také na Slavii i starou dobrou Štvanici.
Jaroslav Nič pracoval obětavě také jako trenér. Jeho trenérská práce nebyla zaměřená jenom na hokej: o děti a mládež se staral tak, že mu daly samy přezdívku „táta“. To vlastně bylo to nejvyšší a nejkrásnější uznání jeho práce.
Táta trénoval a hlavně vychovával k lásce ke sportu, ale také ke slušnému chování. Po skončení trenéřiny dnes pracuje pro vrchlabský hokej dál. Buď jako časoměřič, zapisovatel, brankový rozhodčí, trestoměřič... Když bylo něco potřeba opravit na stadionu a bylo to o drátkách a elektřině, nastupoval v kteroukoliv dobu pan Jaroslav Nič.
Foto: Anton Martinec, hcvrchlabi.cz
Tomáš Jirků: „Pan Nič byl můj první hokejový trenér, když jsem v šesti letech nastoupil do hokejové přípravky ve Vrchlabí. Myslím si, že první trenér v životě je nejdůležitější, protože rozhoduje o tom, jestli si dané dítě vytvoří pozitivní vztah k danému sportu, či nikoliv. Pan Nič byl právě ten můj první hokejový trenér, kterému vděčím za to, že miluju hokej, které mu se věnuji, a doufám, že budu věnovat celý svůj život."
Jiří Jakubec starší: „Jardu znám velkou řádku let a je to ten nejslušnější a nejserióznější člověk, jakého jsem u hokeje potkal. Jarda je i velice obětavý a kdykoliv bylo potřeba s něčím pomoct, tak neváhal a přiložil ruku k dílu. Působil jsem s ním jako vedoucí mužstva u nejmenší kategorie a Jardu milovali všichni kluci, protože byl na děti velice hodný a laskavý."
Jiří Jakubec mladší: „Pan Nič je pro mě opravdovou legendou, protože mě provází po celý můj hokejový život. Pokud se dobře pamatuju, tak první krůčky na bruslích jsem dělal pod jeho vedením, kdy mě trénoval v přípravce. Dal nám všem to nejdůležitější, a to je láska k hokeji a k Vrchlabí. Ve starších kategoriích nás vždy pískal a býval na nás i dost přísný. Když jsem se vrátil z hokejového světa, tak tu opět byl pan Nič, i když už pouze v roli časoměřiče, což vykonává dodnes. Je to pro mě člověk, který je s vrchlabským hokejem a klubem nerozlučně spjatý a patří mu obrovské díky za veškerou energii, kterou vrchlabskému hokeji věnoval."
Miloš Křelina: „Jarda byl pro všechny své svěřence takovým tátou. Pamatuju si, že i poté, co už netrénoval, ale pouze rozhodcoval, byl také takový. Pokud při zápase nastala nějaká potyčka, jel za hráči se slovy: Ale kluci, tohle mi tu nedělejte."
Aleš Cerman: „První, co mě napadne při vzpomínce na pana Niče je, jak nás vozil na nosiči jeho kola na tréninky. Byl to pan trenér."
Tomáš Cerman: „Byl to úplně první chlap, který mě postavil na led. Můj první kontakt se zimákem byl on. Pamatuju si letní přípravu ve Vejsplachách, když jsme přišli na trénink od hlavy až k patě od bahna. Omyl nás v potoce a poslal nás domů, abychom nenastydli. Byl to takový náš táta. Chodím na zimák 40 let a první, koho jsem tu potkal, byl Jarda Nič. A když jsem nedávno odcházel ze zimáku poslední, tak s kým jsem se loučil, tak to byl zase on. Úcta, respekt a obdiv, to jsou tři slova, která mluví za vše."
Foto: Anton Martinec, hcvrchlabi.cz
Jiří Martinec: „Pan Nič je ohromně svědomitý člověk, který chodí na služby o hodinu dřív, než musí. Když byl při větší síle a dělal trenéra, děti za nim chodily jak za tátou. Když děti doma něco tvrdily a rodiče jim to vyvraceli, řekly jen: Ne, pan Nič to říkal takhle. Takovou ohromnou měl autoritu."
Tomáš Kynčl starší: „Pan Nič na nás nikdy neřval a snažil se všechno řešit v klidu. Pamatuju, že na zimáku byl od rána do večera, takže mu tam manželka nosila snídaně, obědy i večeře."
Jaroslav Vlasák: „Pamatuju ho jako perfekcionistu, všechno muselo být tip ťop: připravené tréninky, před zápasy chodil o hodinu dřív než ostatní, aby bylo vše perfektně připravené a jeho svěřenci se cítili snad lépe než doma. Odcházel vždy jako poslední a v jejich kabině se po jeho odchodu dalo jíst ze země. Byl vzorem pro všechny ostatní. Vzpomínám na něj i profesně, protože pro provoz zimního stadionu v oblasti elektra udělal strašně moc. Dodnes s ním spolupracuju a velice si ho vážím."
