Hokejka news

  • 15. 9. - 11:28

    Hokejka TV - PODPOŘTE KLUBY!

    Koupí předplatného a sledování hokeje online podpoříte kluby! Děkujeme, že jste s námi!

  • 4. 2. - 11:32

    O kapku lepší hokej

    4. únor je Světovým dnem rakoviny!
    Zapoj se s hokejem i Ty! Více zde.

  • 26. 11. - 11:57

    Křest knihy Hrdinové hokeje už v pondělí 2.12.!

    Hokejová historie zábavnou formou, to je kniha Hrdinové, která právě vychází! Křest knihy ve sportovním areálu NA FRANTIŠKU bude spojen s parádní hokejovou akcí. Přijď se určitě podívat!

  • 3. 10. - 10:41

    Začal prodej vstupů na Finy v Plzni!

    Jediné domácí utkání do konce roku odehraje český tým 12.12. v Plzni proti Finsku. Už máš koupená svoje místa?!

Patří k největším legendám pražské Sparty. Richard Žemlička vedl jako kapitán Pražany do řady nezapomenutelných bitev. Například těch proti Vsetínu z konce minulého a začátku tohoto tisíciletí. S reprezentací získal bronzové medaile z mistrovství světa i olympijských her.

V rozhovoru vzpomíná na své zážitky a přiznává, že lituje jedné věci. „V roce 1990 jsem byl draftovaný do Edmontonu a dva roky po sobě pak dostal smlouvu. Nevyužil jsem ji."

Richard Žemlička, legenda hokejové Sparty. Připadáte si tak?
Naprosto férově si tak nepřipadám. Ale jasně… Úspěchy se Spartou mám. Hrál jsem tam šestnáct let, poté i trénoval. A trénuju dodnes, takže celkem v klubu působím přes třicet let. Získali jsme tři mistrovské tituly, což je asi to nejzásadnější. Ale stejně tak jsme za dobu mého hráčského působení neskončili hůř než čtvrtí. I toho si moc vážím.

S hokejem jste nicméně začínal na Slavii. Je proto možná trochu ironie, že jste se stal legendou Sparty.
Můžete to tak brát. Tehdy šlo ale hlavně o to, že Slavia hrála druhou nejvyšší soutěž. A hráči běžně přecházejí z nižších soutěží do vyšších, což byl i můj případ. Po zájmu Sparty jsem proto vůbec neváhal a šel hrát nejvyšší ligu.

Už jste řekl, že jste se Spartou oslavil tři mistrovské tituly. Na který vzpomínáte nejraději?
Asi to byl ten úplně první na jaře 1990, kdy Sparta získala mistrovský titul snad po čtyřiceti letech. Znáte to… Říká se, že první titul, který získáte, je takový ten nejintenzivnější. Jen škoda, že jsme si moc neužili spontánní oslavy, protože diváci vnikli po posledním zápase v Praze na ledovou plochu, která se tak zaplnila. Pak se každopádně pořádal oslavný zápas červení versus bílí, na který přišlo snad sedm tisíc lidí. Tam jsme si to vynahradili.

„Nejintenzivnější byl asi ten úplně první titul na jaře 1990, tehdy Sparta získala titul snad po čtyřiceti letech."

Poté přišla vaše kapitola v zahraničí, z ní jste se vrátil během sezony 1995/1996. Následovaly památné bitvy proti Vsetínu. V té době to byly asi nejlepší dva české kluby, že?
Asi se to tak dá říct, rivalita byla velká. Bohužel pro nás to znamenalo dvakrát nebo třikrát konec už v semifinále. Bitvy to pokaždé byly ohromné.

Některé z těch sérií na jaře reprízovala ČT sport, koukal jste?
Koukal jsem, ale musel jsem to přepnout, protože jsem se na sebe nemohl dívat. (směje se)

Ale hokej to byl parádní, ne? Sice pomalejší, ovšem techničtější.
To je pravda. Hokej se za ty roky neuvěřitelně zrychlil, je také mnohem víc silový. V té rychlosti pak zákonitě nemáte tolik času na různé finesy a kombinace. Jde o přirozený vývoj. Navíc tenkrát byla naše nejvyšší soutěž mnohem našlapanější. Dnes je to tak, že kdo má nějakou kvalitu, tak jde prakticky okamžitě ven. Top hráčů tu zkrátka není tolik. Takových, kteří jsou kreativní, jako například Gulaš.

„Hokej se za ty roky neuvěřitelně zrychlil. Tehdy byla naše nejvyšší soutěž mnohem našlapanější."

Rivalita se Vsetínem byla každopádně ohromná. Při semifinále 1999 dokonce váš tehdejší trenér Pavel Richter prohlásil: Mám strach, že odtud ani neodjedeme, protože nás ti lidi zabijou.
Občas se to stávalo. Bylo to spíš o neukázněných jedincích, z většiny v momentech, kdy Vsetín prohrával a oni to neunášeli. Ale nechci říkat, že to tak bylo vždy, to ne. Každopádně na Lapači neměli mezi střídačkou a diváky žádné zábrany, takže se stávalo, že tam po nás lili pivo či slivovici. To nebylo nic příjemného.

Foto: hcsparta.cz

Vy osobně jste si vyslechl spoustu nadávek.
Pravda. Když po vás pořvávali nehezky, například cikáne, tak to nebylo nic příjemného. Štvalo mě to. Úplně nejhorší bylo, když to na vás řvaly malé děti, které to slyšely od rodičů. Ale člověk se s tím postupně naučil žit, s přibývajícím časem mě to naopak motivovalo k lepším výkonům a výsledkům.

„Když po vás řvali například cikáne, nebylo to nic příjemného. Štvalo mě to."

Vzpomínám si, že vám nedělo problém dohadovat se s rozhodčími.
Nedá se říct, že bych se s rozhodčími bavil nějak rád, ale když už jsem vůči našemu týmu cítil nějakou křivdu, tak jsem se na to chtěl zeptat, chtěl jsem vysvětlení. Ať už z pozice kapitána, nebo z pozice asistenta.

A někteří z nich na vás pak začali být dost alergičtí, co?
Asi ano. S některými jsem neměl žádný problém, ale s některými jsem si do oka nepadl. Pak se člověk dostal do obrovské nevýhody, protože každé slovíčko, gesto nebo posunek bylo automaticky trestáno. Mou snahou bylo eliminovat proto vlastní výbušnost, ale ne vždycky se mi to dařilo. Záleželo na tom, jak byl zápas vypjatý.

Teď už jde o promlčenou záležitost. Prozraďte jména těch, kteří vám byli nejvíc proti srsti.
Upřímně? Já si to takhle nepamatuju, ale udělám to z druhého pohledu. Výborným rozhodčím byl pak Danko ještě v dobách federální soutěže. Měl obrovský respekt u všech týmů, nebál se komunikovat s hráči, se střídačkou, hra měla spád a málo vyloučení. V té době to byl prototyp top rozhodčího. Chtěl bych ho tímto vyzdvihnout. Pan Danko nikdy nechtěl být ústřední postavou zápasu.

„S některými rozhodčími jsem neměl problém, s některými jsem si do oka nepadl. Pak bylo každé slovíčko, gesto nebo posunek automaticky trestáno."

Kapitánem Sparty jste byl šest let, konkrétně v jejím zlatém období. Krásné časy, že?
To máte pravdu. My to měli postavené na jádru, které bylo dlouho pohromadě. Byli jsme kamarádi i mimo led, chodili na společné večeře a podobně. Nikdo tam nevyčníval v negativním slova smyslu. Navíc to jádro bylo obrovsky silné, tehdy prakticky udávalo směr té doby. Ze všeho jsme se dokázali zmátořit. Byť jsme třeba nezvládli začátek sezony a vypadalo to, že bude zpackaná, tak jsme se s blížícím se play off vždycky dokázali zvednout.

Nakonec jste to byli právě vy, kdo dokázal na jaře 2000 ukončit zlatou jízdu Vsetína. Po všech těch porážkách s Valachy pořádná satisfakce, že?
Tak to stoprocentně! V té sezoně se nám sešel skvělý tým: v brance, obraně i útoku. Vůbec jsme si nepřipouštěli, že bychom mohli se Vsetínem zase prohrát. Navíc my tenkrát chtěli mnohem víc než Vsetín, také díky tomu a samozřejmě už zmíněné kvalitě mužstva se nám podařilo titul získat.

Foto: Miroslav Grossmann

Na vaší straně byl především jeden velký hrdina, konkrétně brankář Petr Bříza.
Určitě souhlasím. On se tenkrát vrátil z Německa a byl to pan gólman. Tým si dokázal z branky výborně režírovat. Každopádně celý tým byl v roce 2000 o něco lepší než ty předešlé. Petr Bříza byl ovšem výrazným strůjcem úspěchu.

„Tým jsme měli postavený na tvrdém jádru."

Stejně jako váš tehdejší hlavní trenér František Výborný. V čem tkví jeho kouzlo?
Jednoznačně v povaze. František hodně sázel na soudržnost a týmovost. Atmosféra v kabině byla dobrá, často tam byla i legrace. Tým se mu to pak snažil vrátit na ledě, což fungovalo. Opět tam bylo znát to naše jádro.

Mluvíte o soudržném jádru. Není právě tohle věc, která Spartě od posledního titulu v roce 2007 chybí?
Něco na tom rozhodně být může. Hráči se ve Spartě poslední roky dost točí, pak není jednoduché vytvořit mezi dvaceti lidmi tu správnou chemii. Často to trvá delší dobu, než si to sedne. V tomhle to měli trenéři před dvaceti lety snazší, protože naše tvrdé jádro tam zůstalo dlouhou dobu. Když vám do mužstva chodí třeba sedm nových hráčů každý rok, není to snadné. Ale věřím, že letos je tým poskládaný dobře, zůstal pohromadě a vhodně se doplnil. Proto věřím, že Sparta má našlápnuto k dobrému výsledku. Tedy pokud nám koronavirus dovolí sezonu dohrát.

„Vůbec jsme si nepřipouštěli, že bychom mohli na jaře 2000 se Vsetínem znovu prohrát. Tehdy jsme chtěli mnohem víc než oni."

Pojďme k vaší reprezentační kariéře, patřil jste do takzvané doby bronzové. Je medaile, které si ceníte nejvíc?
Asi všech stejně. Všechny medaile byly bronzové a získat bronzovou medaili na mistrovství světa, potažmo olympiádě, to se jen tak někomu nepoštěstí. Pokaždé jsme pak vypadli v semifinále, v prodloužení, případně na nájezdy, to mě mrzí. Stejně tak jako to, že byla možnost, abych jel na mistrovství světa 2000 do Petrohradu. Volal mi tehdy pan Augusta. Jenže já byl dost rozbitej po finálové sérii se Vsetínem. No a nároďák tam pak udělal zlato. To mě taky mrzí, ale nedá se s tím nic dělat.

Když jste ten turnaj sledoval z gauče, muselo vám to nakonec být dost líto, co?
To je naprostá pravda. Ale zase moje zápěstí, rameno nebo koleno mi pro změnu děkovaly za to, že jsem doma. (směje se) Bral jsem to tak, jak to je.

„Byla možnost, abych jel na mistrovství světa 2000 do Petrohradu, jenže po finále se Vsetínem jsem byl dost rozbitej."

V reprezentaci jste zažil dva z nejuznávanějších trenérů: Luďka Bukače staršího a Ivana Hlinku. Jak byste je porovnal?
Oba měli obrovské charisma. Dokázali tým namotivovat, vyburcovat – během zápasu i celého turnaje. Pan Bukač byl vůči hráčům důslednější, tvrdší, což ale vůbec nebylo na škodu. Pan Hlinka zase dokázal vstoupit do myšlenky, dokázal atmosféru v kabině uvolnit, byl emotivnější. Oba byli každopádně výborní trenéři.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Na dráhu trenéra jste se vydal i vy, momentálně působíte ve sparťanské akademii. Našel jste se v tom?
Našel. Ta práce mě opravdu baví a naplňuje. Je fajn sledovat pokroky mladých hráčů. Dřív jsem trénoval starší dorost, teď vedu juniorku, což mám ještě radši, protože tam se s týmem už dá pracovat jako s chlapama.

K trénování dospělých se vrátit nechcete?
Přiznám se, že ani moc ne. U mužů je ten stres tak obrovský, že to bylo opravdu náročné. Ať už v Berouně, na Spartě, nebo v Karlových Varech, kde jsem byl. Já navíc nejsem člověk, který by zápas jen tak hodil za hlavu. Dost se v každém z nich šťourám, což není vzhledem k tomu stresu ideální.

„Luděk Bukač starší i Ivan Hlinka měli obrovské charisma."

Zdraví má každý jen jedno…
No přesně tak. Já byl nervák už když jsem hrával, na postu trenéra je to pak mnohem horší. Může se stát i to, že se vám nepovede začátek sezony a už končíte. Taky jsem si tím prošel. Není to nic příjemného. Člověk musí být dost silný na to, aby se oklepal a fungoval dál.

Narážíte na vaši trenérskou štaci v Karlových Varech?
Jojo, tam jsem skončil po sedmi či osmi zápasech. Mám pocit, že se z nich vytěžil jeden bod. Bylo to dost těžké období. V tom týmu nastala velká obměna: skončili Pech, Kumstát, Nosek, Zaťovič a další. Prakticky všichni nejlepší šli pryč, na jejich místo pak naskočilo plno mladých kluků, kteří ale přirozeně potřebovali čas na to, aby se vyhráli. Změna trenéra je každopádně vždycky v kompetenci vedení klubu, to jsem pokaždé respektoval.

Vraťme se ještě k mladým. Co podle vás zlepšit, abychom se zase dostali zpět mezi špičku?
Hlavně chci říct, že už z mého pohledu tolik neztrácíme. Největší krize podle mě nastala před pěti až šesti lety. Vzhledem k tomu, že zároveň pracuju jako asistent u reprezentační sedmnáctky společně s hlavním trenérem Václavem Eismannem, se kterým jsme si velice sedli, tak si myslím, že si to můžu dovolit tvrdit. Objeli jsme za poslední roky řadu top turnajů a posun je vidět. U nás chceme pracovat, a to je hlavní aspekt. Největší problém vidím v rodičích a agentech a ve školství.

Proč?
Je spousta hráčů, kteří se nám rozprchnou po Evropě a zámoří, což je naprostá škoda. Kdyby se tohle nedělo, tak mají naše mládežnické soutěže úplně jinou kvalitu a váhu.

„Největší krize našeho mládežnického hokeje přišla podle mě před pěti až šesti lety. Teď už tolik neztrácíme."

Ale není to právě proto, že rodiče a agenti našemu systému výchovy mládeže nevěří?
Víte… Dva roky zpátky nám Sparta umožnila stáž v Göteborgu, což je pro mě osobně nejlepší akademie na světě. A víte co? My neděláme nic jinak. Děláme prakticky totéž, ale velký rozdíl je ve školství. Švédové se na školách učí hlavní předměty, kam je soustředí. Pak mají díky tomu víc času na tréninky. Mají třikrát týdně ranní trénink. U nás jsou kluci rozházení po spoustě škol. Samozřejmě, že někdo dělá lehčí školu, jiný zase těžší, ale ti pak nemohou věnovat tolik času tréninkům. U nás jdou na ranní trénink jednou, ve Švédsku třikrát do týdne. Když si to pak spočítáte, tak za půl roku je to o 50 tréninků víc na ledě a o 50 tréninků víc na suchu. Tam nám strašně odskakují. Pak jde samozřejmě o pracovitost našich hráčů: někteří jsou pracovití, nad některými musíte stát a kontrolovat je.

Ve Spartě máte syna, potatil se?
Na to je ještě brzo. Důležité je, že ho to baví. Je prakticky nonstop v kolektivu: ve škole, na tréninku. Díky tomu se naučí spoustě věcí, třeba i morálce a dochvilnosti. A stejně tak věřím, že se naučí samostatnosti. A jestli to bude hrát někdy opravdu dobře? Uvidíme, na to má ještě dost času.

Máte za sebou skvělou kariéru. Je přesto nějaká věc, kterou byste s odstupem udělal jinak?
Myslím, že na bilancování mám ještě dost času, Pak si sednu do křesla s fajfkou a budu přemýšlet. (směje se). Je asi jen jediná taková věc... V roce 1990 jsem byl draftovaný do Edmontonu a dva roky po sobě pak dostal smlouvu. Nevyužil jsem ji, narodilo se mi dítě a já nechtěl do Ameriky táhnout i rodinu. Bez ní to přitom pro mě nemělo smysl. Tak jsem dal přednost pohodlí a jistotě v Evropě. V zámoří bych se mohl, ale taky nemusel chytit. Každopádně mě mrzí, že jsem to nezkusil.

Partneři HC Sparta Praha

Share on Google+

HOKEJKA TV

HOKEJKA TV