Hrál s Dandou, válel v Kanadě, trénoval Růžičku. Nějak rychle to utíká, směje se Richard Farda
Foto: hc-kometa.cz
Brzy to bude 40 let, co se s Václavem Nedomanským a rodinami vypravili na dovolenou do Švýcarska. Richard Farda opouští rodnou zemi, nikomu nic neřekl, rozhodl se pro život za železnou oponou. "Bylo to šílené. Já patriot, člověk milující Brno, šel do ciziny s vědomím, že se nemohu vrátit. A že už to tady možná nikdy neuvidím. Kdo tehdy mohl tušit, že bude revoluce v devětaosmdesátém?" vykládá při rozhovoru v jedné pražské restauraci. Doba se změnila, už dávno je všechno jinak než za tuhé normalizace. "Ale musím vám říci, že mě politika i teď docela štve. Když to tady nebo ve Švýcarsku vidím, je to někdy děs," dodává.
Odchovanec brněnského hokeje, mistr světa 1972 a majitel bronzové medaile z olympiády v Sapporu je ale jinak pozitivní. "Život se musí užívat, jsme tady na návštěvě. Strašně to letí," upozorní. "Příští rok oslavím sedmdesátku, to je neskutečné," kroutí hlavu. Milovaný hokej už sleduje jen na dálku, hraje pro potěšení s partou kamarádů. Daleko od bouřících tribun. "Ale sport je mou náplní pořád. Třeba tenis. Často dávám partii s Karlem Jarolímem," hlásí.
Farda si rád zavzpomíná na staré časy, jinak ovšem žije přítomností. "Odlétám na Floridu, u kamaráda tam budu skoro měsíc. Těším se, nevím, jestli půjdu na NHL. Ale určitě si pinkneme, bude to aktivní odpočinek," říká. Chybět nebudou samozřejmě televizní přenosy z olympiády v Soči. "Jaké má český tým šance? Nějaké určitě ano. Na krátkém turnaji se může stát cokoli. Uvidíme. Už to není jako dřív, do špičky se tlačí další mužstva jako třeba Švýcaři. Jsem hodně zvědavý," naznačuje.
Současný hokej se od toho za vašich časů dost změnil. Líbí se vám? Chodíte se dívat na extraligové zápasy?
"Chodím, hlavně na Slavii. Tam jsem skoro pokaždé. Ale není to ono. Zápasy mi připomínají NHL ze 70. let. Beci často nastřelí puky, hodně se to mydlí v rozích. Hráči bojují, všechna čest, ale chybí mi tam trošku hokejovost. Je to paradox. Když se podíváte na přenosy z NHL, vidíte tam hezké kombinace, zato u nás převládá rvavost, důraz, nasazení. Ale bohužel ne góly, pěkné nápadité akce. To je docela škoda."
Pořádný hokej se nedá hrát jinak než srdcem. To asi podepíšete.
"No přesně. Pamatuju si, jak mě táta postavil na brusle. Když jsem viděl hokejový zápas, okamžitě mě to chytlo. Strašně! Hokej jsem miloval a dělal ho s ohromnou láskou. Dneska mám pocit, že to vždycky neplatí. Tatínkové chtějí mít ze svých dětí hokejisty, jenže na nich vidíte, že je to kolikrát nechytlo. A to je pak špatně."
Vy jste měl hokej v rodině, tatínek býval špičkovým trenérem. Patrně nepřicházelo v úvahu, že byste se dal na něco jiného.
"Ale možná přicházelo, jenže já chtěl hrát hokej! Táta trénoval v Brně, na nás s bráchou neměl tolik času. Když ho našel, chodil se dívat. Byl pes - přísný na všechny. I na nás. Já začínal ve Zbrojovce, když mi bylo 17 let, postavili mě do derby proti slavnému ZKL. Pro mě něco nádherného! Byl jsem bažant, najednou jsem mohl nastoupit proti Dandovi, Bubníkovi a dalším legendám."
V roce 1963 jste šel na vojnu, přitom vám nebylo ještě osmnáct. Proč?
"Zbrojovka sestoupila. V klubu mi říkali, abych zůstal a pomohl jim k návratu. Ale osud chtěl jinak. Dva roky předtím došlo k nešťastné události, táta se zabil při bouračce. Kdyby žil, asi bych na vojnu nešel. Vlastně určitě! Tehdy jsem měl před posledním rokem dvanáctiletky, táta by jednoznačně trval na tom, aby školu dodělal. Po sezoně 1962-63 jsem hrál za juniory přípravný zápas proti reprezentačnímu béčku. Pamatuju si to jako dneska. Utkání mi vyšlo, všiml si mě pan Pitner, který tehdy béčko vedl. Nabídl mi Duklu a já souhlasil. Školu doděláš v Jihlavě, říkal. No, nedodělal jsem, to prostě nešlo. Ale nikdy jsem toho rozhodnutí nelitoval."
Jít na vojnu v osmnácti ovšem není žádná legrace...
"Jasně. Musela to schválit Varšavská smlouva, aby mi dali výjimku. Do Dukly tehdy přišli také Jirka Holík nebo Honza Suchý, v mužstvu nade mnou držel ochrannou ruku Josef Cvach. Jakmile mazáci něco měli, hned to vyřídil. Dukla mi tehdy hodně pomohla - po hokejové i osobní stránce. Když jsem tam nastoupil, dostal jsem takový záhul, že jsem sotva tahal nohy. Pak jsme z toho ale pochopitelně všichni těžili."
Nepřemýšlel jste o tom, že byste v Jihlavě zůstal?
"Ta možnost byla. Ale během druhé sezony dal pan Pitner větší šanci Balunovi. Navíc já byl Brňák a hrát za Kometu pro mě znamenalo splnění snu. Když jsem pak poprvé vstoupil do kabiny, každému jsem tykal. Jako malý kluk jsem miloval Dandu. Chtěl jsem mít šestku jako on, táta mě brával do šatny a já k němu obdivně vzhlížel. Najednou to měl být můj spoluhráč? On, Bubník a další mě vzali mezi sebe, ale nebylo to jednoduché. Mladí se tehdy prosazovali těžko. Musel jsem být trpělivý a čekat."
Přitom jste už klepal na dveře reprezentace.
"No jo. V první lajně hrál František Vaněk - fantastický člověk, na kterého nedám dopustit. Mně pak pomohlo, že se zranil. Trenér mi dal šanci v prvním útoku. Když se Vaněk vrátil, férově uznal, že nám to jde. Riči tam hraje dobře, řekl. A přijal místo ve třetí pětce. Rozumíte, tohle by udělal málokdo."
S Kometou jste získal jediný mistrovský titul, v roce 1966. Nejste smutný, že jich nebylo víc?
"Ani ne. Jsem rád za ten jeden. Nastala éra Dukly Jihlavy, my se s nimi ale pokaždé rvali do poslední cil. Zápasy proti Dukle, Bratislavě a Spartě - to byly největší boje. Já neměl konkrétního soupeře, s nímž bych si dával víc, řezalo se to celkově. Hodně pověstné jsou bitvy proti Slovanu a Jožovi Golonkovi. V Bratislavě byl král, jak přijel ven, moc ho vidět nebylo. Ale máme k sobě blízko, jsme velcí kamarádi. Dneska už se tomu jenom smějeme."
Později bývaly doby, kdy brněnský hokej vydatně skomíral. Předpokládám, že máte radost ze současných úspěchů Komety i velkého zájmu diváků.
"Určitě. Lidé jsou skvělí, chodí, fandí. Kometa zase žije. Teď jsem byl pár dní v Brně, přijela tam Slavia, ale já na zápas nešel. Víte proč? Když klub slavil na konci minulého roku 60. výročí, nebyl jsem pozván. Stejně tak moje generace Karel Nekola, Libor Havlíček, Fiala, další. Vůbec nevím proč. V televizi jsem viděl, jak ve středu večer proběhla akce na hradě, druhý den jsem měl ve schránce dopis. Stálo v něm, ať si přečtu program oslav k jubilejnímu zápasu, a pokud prý chci přijít, ať zavolám. Já se mám někde hlásit, jestli bych mohl přijít? Tak to ne!"
Když jste si v Brně vybojoval pevné místo v sestavě, pro změnu vám dlouho trvalo, než to platilo i v reprezentaci. Jako centr jste měl docela smůlu na konkurenci.
"Hrála tady řada špičkových středních útočníků, tehdy se navíc točily jen tři lajny. Zase jsem si musel počkat. Na mistrovství světa jsem jel poprvé devětašedesátém do Stockholmu - a byl to nádherný zážitek. Po okupaci rok předtím nešlo jen o sport, naše zápasy se Sověty brali lidé ohromně vážně. A my také! Jeli jsme na zápasy a zpívali jsme Běž domů, Ivane. Porazili jsme je, o zlato jsme pak bohužel přišli se Švédy. Oni dali na 1:0 neregulérní gól, v brankovišti padli na gólmana, ale rozhodčí to uznali. Byli jsme strašně blízko."
Proč jste si tehdy nepřelepil hvězdu na dresu jako někteří spoluhráči?
"Na to se mě ptá každý. Ve Stockholmu byla trochu zvláštní kabina. Rozdělili ji na části, my bažanti seděli v místech nahoře, kam se šlo po schodech. Když se kluci domlouvali, že si přelepí hvězdu, já o tom nevěděl. Kdyby ano, jdu do toho! Udělal bych to."
Šestkrát v řadě jste hrál mistrovství světa, olympiádu ale jen jednu. Kam řadíte bronz ze Sappora?
"Buďme rádi, že jsme tu placku přivezli. I když nám k ní pomohli Finové. Jinak by asi naše mužstvo hodně pozměnili. Já už mohl jet do Grenoblu, ale sezona 1967-68 byla z mého pohledu poznamenaná tím, že jsem se ženil a měl pak pár oslav. Nedal jsem do toho všechno a na ledě to bylo trošku znát. Sapporo přišlo v době, kdy se nám všem dařilo, jenže vedení rozhodlo o brzkém odjezdu do Japonska. Byli jsme tam celkem měsíc, v přípravě dávali místním amatérům patnáct dvacet kusů... Nic nám to nedalo. V olympijské vesnici to bylo strašně jednotvárné: jídlo pořád stejné, nikam se moc nedalo zajít. Ztratili jsme jiskru a tím pádem pak chyběly výsledky."
Měl jste obavy, zda se to promítne do nominace na pražský šampionát?
"No jasně. V nároďáku skončil Pepík Černý, což mělo vliv i na mě, protože jsem s ním hrál. K Holíkům šel Honza Klapáč, byl tady mladý Ivan Hlinka. Já se ocitl na hraně, naštěstí mi vyšel přípravný zápas béčka v Ústí proti Finům. Trenéři se rozhodovali mezi mnou a Bedřichem Brunclíkem. Do týmu jsem se nakonec dostal a první zápas nehrál. Pak jsme vytvořili útok s Vláďou Martincem a Bohoušem Šťastným, na konci turnaje byla ta nádherná zlatá radost."
Uvažoval jste už tehdy o odchodu do ciziny, nebo ty myšlenky přišly až během sezony 1973-74?
"Na akcích nároďáku jsem bydlel s Vaškem Nedomanským, dost jsme o tom mluvili. Byli jsme na vrcholu, koho by to venku nelákalo. Po šampionátu ve čtyřiasedmdesátém jsme šli za předsedou ČSTV Himlem, ta historka je dostatečně známa. Zeptali jsme se, jestli nás pustí, on na to, že jsme se měli narodit o 100 kilometrů dál. Nezbývalo, než emigrovat. S Vaškem jsme se rozhodli, že to uděláme. Vyrazili jsme s rodinami do Švýcarska na dovolenou, konečně nás všechny pustili, hned tam přiletěli manažeři Atlanta Flames a Toronto Torros. Nedomanský byl s nimi předběžně domluven, já předpokládal, že zůstanu ve Švajcu. Požádal jsem tam o azyl."
První Čech ve WHA Jaroslav Krupička, u něhož jste bydleli, mi před lety vyprávěl, že měl obavy o vaši bezpečnost. Opravdu hrozilo, že by vám příslušníci STB třeba mohli unést děti? Nebo způsobit něco jiného?
"Nevím. Já si to nepřipouštěl, ale je fakt, že Vašek Nedomanský strach měl. Snažil se všechno co nejrychleji vyřídit, jakmile podepsal smlouvu, poslali mu letenky a on s rodinou vyrazil do zámoří. Já čekal na azyl a pak udělal totéž, protože podle pravidel Mezinárodní hokejové federace jsem nesměl rok a půl hrát. Na WHA se zákaz nevztahoval."
Zkoušel vás tehdy či později někdo přesvědčit k návratu?
"Snad jen jednou. Měl jsem jít původně do Bernu, s ním jsem hrál zápas v německém Kaufbeurenu. Byl tam pan Kostka, osobně se mnou nemluvil, ale vzkázal, abych se vrátil. Že se mi nic nestane. Kdepak, v žádném případě. V nepřítomnosti jsem byl odsouzen na 18 měsíců, bylo mi jasné, že se už domů možná nikdy nepodívám."
Co myslíte - kdyby žil tatínek, utekl byste?
"Spousta věcí by byla jinak, to bezpochyby. Táta by mě nepustil na vojnu, kdo ví, jak by se vyvíjel můj hokejový život. Kdybych se rozhodoval o emigraci, raději bych mu to neřekl. Táta byl pes. Ale možná by mě pochopil."
Jak jste zvykl v soutěži, která měla konkurovat NHL?
"Byla to změna. Když jsem jezdil s nároďákem do Ameriky, hráli jsme na těch jejich plivátkách a pořádně se to řezalo. Jožka Golonka býval poloviční, mně to ale docela sedělo. V sezoně před Stockholmem jsme hráli v lajně s Mrukviu a pořádně do toho šli. Tehdy to kolikrát ani nebyl hokej. První rok ve WHA se stávalo, že při bitce naskákaly na led obě střídačky a všechno se to rvalo. Pak udělali omezení, jenže hokej to byl tvrdý, mimořádně náročný. Během deseti dní jsme obletěli Ameriku a sehráli sedm utkání - na tři pětky. Měl jsem toho plné zuby, ale je zajímavé, že když jsem skočil na led, pořád mi to parádně bruslilo. Horší bylo, že přišla zranění. Jednou koleno, pak dvakrát rameno. Málokdo si dovede představit, co to bylo za řežbu."
Toronto vedl kouč Bill Harris, který trénoval i švédskou reprezentaci. Znal evropský hokej, přitom vás hrál málo.
"Jo, to je fakt. Dal mě na křídlo k Vaškovi Nedomanskému, jindy jsem byl ve třetí pětce. Povedl se zápas, příště jsem nehrál. Když ho vyhodili, všechno pak bylo v pohodě. Později jsem tvořil útok s Paulem Hendersonem a Markem Napierem. První legenda kanadského hokej, chlap, co rozhodl Sérii století 1972. Napier naopak mladý kluk, který až potom udělal úspěchy v NHL. Měl jsem ho rád. Na konci kariéry působil v Miláně, jednou přijel hrát do Klotenu. Stojím u mantinelu a volám na něj: Hej, Nap, co je? Koukal, pak se rozzářil, strašně rádi jsme se viděli... Ve WHA jsem byl celkem tři roky, po dvou letech u Torros jsem šel do Birminghamu, kde jsme měli perfektní partu. Toronto je velké město, hráči nežili moc pohromadě. Ale v Birminghamu jo. Skončil zápas nebo trénink - hned bylo nějaké společné barbecue nebo něco jiného."
Rudolf Tajcnár vyprávěl, jak mu soupeři nadávali do komunistů. A nejen oni, prý i hráči z vlastního týmu.
"Fucking Czechs, to bylo furt. Brali jsme jim místa, Evropané tehdy byli v lize něco jako exoti. Rudy přišel do soutěže po nás s Vaškem, já se s ním pak potkával ve Švýcarsku. On hrál za Ambri, proti nám byl jednou jak smyslů zbavený. Letěl na mně k mantinelu, pěnu u huby. Na poslední chvíli jsem uhnul, on se rozbil o hrazení a ještě dostal dvě minuty. Mohl se vzteknout! Ale byl to dobrý kluk. Vím, že se později vrátil domů, ještě za totality. Nikdo tomu nemohl věřit, jemu se prostě stýskalo."
Měl jste možnost jít do NHL?
"Měl. Hned na začátku, ve hře byla Atlanta. Nakonec jsem šel do WHA. Po třech letech jsem to tam zabalil a vrátil se do Švýcarska. Dá se říci, že jsem tam našel druhý domov, i když dneska jsem víc času u nás."
O Švýcarech se říká, že jsou dost studení a cizince si hned tak nepustí k tělu. Podepíšete to?
"Je to tak. Když vás potřebují, jste miliónový člověk, opačně to moc nefunguje. My jsme určitě víc srdečný národ. Ale já si tam zvykl, po skončení kariéry jsem se dal na tenis a platí to pořád. Už sice jen málo, ale v létě ještě trochu trénuju, něco si přivydělám a také díky tomu sportuju."
Trenéřině jste se věnoval i v hokeji, hlavně tedy v Čechách. Která štace byla nejlepší?
"Určitě Slavia. Postoupil jsem s ní do ligy, pak několikrát odešel a zase se vrátil. Poprvé to bylo tak, že Pavel Richter měl po sezoně slíbené místo prvního trenéra, já říkal, ať to zůstane, jak je. Nechtěli, rozloučil jsem se tedy. A v listopadu byl zpátky. Krátce jsem působil také v Brně, tam jsem přišel v prolínačce, kdy už bylo pozdě cokoli zachraňovat. Následovaly další kluby, nejblíž mám ale pořád ke Slavii."
U červenobílých jste byl úspěšný mimo jiné proto, že jste našel společnou řeč s Vladimírem Růžičkou. Jak jste to udělal?
"Řekli jsme si, že vzájemné věci nebudeme řešit v kabině, před mančaftem. Když Vláďa něco měl, přišel a mezi čtyřma očima jsme to probrali. Byl to výborný hráč, respektovali jsme se."
Býval jste přísný kouč jako tatínek, nebo jste na svěřence šel spíš po dobrém?
"Obecně bych se asi označil za většího demokrata, ale přitvrdit jsem samozřejmě uměl. V šatně to kolikrát lítalo, řval jsem jak tur. Když dneska vidím Vláďu Růžičku na střídačce, vybaví se mi leccos z dřívějších let. Páni, kdyby před lety bek nahrál Růžovi tak, jak to vidím u některých dnešních obránců, ten by se zbláznil..."
K hokeji vás přivedl tatínek, nechtěl jste, aby pokračoval také syn Richard?
"Samozřejmě bych to bral. Syn patřil v Torontu k nejlepším bruslařům, ve Švýcarsku potom taky. Ale čuchnul k tenisu a zůstal mu věrný. I když po letech mi povídal: tati, proč si mě od toho hokeje bral?"
Ještě si sám aktivně zahrajete?
"Ano, ale ne za nároďák. Proti Rusákům je to dost tvrdé, baví mě hokej pro radost. Takže chodím s kamarády, jezdím k Frantovi Kučerovi do Letňan, kde máme partu starých pánů. Dost času také věnuju tenisu, mým nejčastějším soupeřem v Praze bývá Karel Jarolím. Teď převzal Mladou Boleslav, čas má většinou odpoledne nebo večer. A jsou to pořádné bitvy! Karel je z fotbalu vyběhaný, dává mi zabrat. Je lepší, bohužel."
Když vás člověk pozoruje, je až neuvěřitelné, jak vyzařujete pozitivní náladu. Čím to, že jste pořád v pohodě.
"Pořád taky ne, ale většinou ano. Proč bych nebyl? Život je strašně krátký, nějak rychle to utíká. Jarda Krupička mi teď říkal, že v březnu letí do Ameriky na narozeniny Vaška Nedomanského. No jo, bude mu sedmdesát. Mě to čeká další rok. Neskutečné! Až si říkám, že to ani není možný..."
Share on Facebook
