Hrubec o mentalitě Švýcarů či titulech: Usazují mě na zem. Repre v sobě zavřel

Šimon Hrubec | Foto: Jana Mensatorová/SAVES HELP

8. června 12:08

Ondřej Mach

• Zahraničí

Vlastní patent na úspěch. V profi kariéře poznal tři evropské ligy a pokaždé si sáhl na pohár pro mistra. „Všichni vidí tituly, ale pro mě je největší výhrou, co se nám povedlo se Saves Help,“ zahlásí skromně brankář Šimon Hrubec. Jeho charitativní iniciativa se nyní rozrůstá o nový projekt The Braves.

Šimon Hrubec

brankář, 33 let

MS 2023 2022-2023

Z 2

V 1

P 2.88

Ú% 90.16

Praxe? Podobná jako u gólmanů. Za každý blok pošle hokejista na transparentní účet nejméně sto korun. K ambasadorům The Braves se v pátek v Praze oficiálně připojili třeba Michal Kempný, Bohumil Jank nebo Richard Nedomlel...

Hřeje vás, že se dobročinná iniciativa zase o kousek rozšiřuje?
Je to něco, za čím se jednou budu ohlížet jako za největším úspěchem, který se mně a mým spolupracovníkům povedl během kariéry. Je to něco, co přesahuje úplně všechno. Každý rok někdo vyhraje titul, tady se nám podařilo spojit hokejisty za jednou myšlenkou a tou je pomáhat těm, co pomoc potřebují. V rámci Saves Help jsme vybrali kolem 4 milionů korun, v případě Braves Help asi 435 tisíc za minulou sezonu a to jsme to drželi pod pokličkou.

Jak se zrodila myšlenka se zblokovanými střelami?
Moc dobře vím, jak důležitý je pro mě jako brankáře blok spoluhráče. Dávalo mi to největší smysl. Větší než třeba góly. Ty oslavuje každý, ale skákání do střel je černá práce, kterou málokdo vidí a ocení, týmu však ohromně pomáhá. Američani a Kanaďani dávají blokování střel ohromnou váhu. Budu taky rád, pokud díky Braves Help dosáhneme i zlepšení na poli sledování statistik. Aby bylo víc precizní v evidování bloků nebo zákroků. Dnešním dnem budou statistici vědět, že když nenapíšou čárku, okrádají děti o finanční pomoc. (usmívá se)

Když odběhneme k hokeji, uplynulý ročník pro vás asi nemohl být lepší, ne? S Curychem jste ovládli Ligu mistrů a obhájili švýcarský titul...
Ne. Když už na MS vypadlo Česko, tak jsem přál Jesperovi Frödénovi ze Švédska, nebo klukům ze Švýcarska, aby dotáhli triple. Vyhrát svou ligu, Ligu mistrů a mistrovství světa – asi není moc hráčů, kterým se to povedlo.

Jaká byla letošní cesta k mistrovskému mejdanu?
Hodně jsem se uklidnil. Před sezonou jsem měl tak nějak splněno, protože mi předtím švýcarský titul chyběl. Najednou tam byla Liga mistrů a říkám si: Ty jo, ty jsi nechytal tři ligy a máš tři tituly, ty jsi chytal čtyři ligy… Takže se moje mysl hodně upnula na to, abychom vyhráli CHL. Podařilo se to. Pak jsem si zase našel něco jiného – ještě se žádnému týmu ve Švýcarsku nepovedlo vyhrát Ligu mistrů i domácí soutěž. Když se to povedlo, tak jsme si plácali s manažerem a říkám mu: Už měl někdo triple? (usměje se) Myslím, že by si člověk pořád měl dávat nějaké cíle. Dokud v sobě mám oheň a touhu za tím jít, tak tím dokážete nakazit ostatní hráče. Když o něco přestanete bojovat, tak to nemá smysl hrát. 

V Lize mistrů dvakrát po sobě usedl na trůn mančaft ze Švýcarska. Znak, že v Evropě není lepší liga?
Nemůžu to porovnat, nechci se do toho pouštět. Českou ligu jsem nehrál asi šest let. Sám vidím, jak do ní přicházejí výborní hráči, strašně moc se zlepšuje. Ale když se na druhou stranu podíváte na to, kdo chodí do švýcarské ligy a v jaké kondici je jejich hokej, tak se z toho dá vydedukovat, že je pořád lepší. 

Jak složité to v ní mají importi?
Je ohromně těžké se tam dostat. Když se vám to podaří, tak si to musíte zasloužit. Kluby pořád berou Švýcary na prvním místě, až když něco předvedete, tak vás začnou brát jako své. Aby vás uznávali, tak si to musíte zasloužit. Což se mi na tom docela líbí.

To se Čechům docela daří, co myslíte?
Jo, asi jo. Kubalda, Kovy, Vožuch, je tam i Sklenda… Snad tam odvádíme dobrou práci a Čechům děláme dobrou reklamu.

Co vás s těmi individuálními a týmovými trofejemi vlastně pohání dál, touha udržet laťku takhle vysoko?
No, samozřejmě. Do zápasu i sezony jdu s tím, že chci vyhrát titul. Když se to splní, tak to beru tak, že jsem si za tím šel a má to tak být. Přijde další sezona, dám si další cíl. Potřebujete ale mít skvělý tým, skvělé spoluhráče a taky štěstí. Kolikrát vás některé puky trefí, ani nevíte jak. Stejně tak dostanete smolné góly. Někdy se bavím s trenérem gólmanů a říkám, že nevím, co bych udělal jinak. Tak mi odpovídá, ať nic jinak nedělám. To byl prostě puk, který propadne.

Jste ten, kdo svým nastavením nakazí ostatní?
Nebral bych si za to kredit. Kluci to asi vidí, vycítí a vidí na tréninku, že jim nedávám nic zadarmo. Trénink je pro nás v podstatě zápas. V Curychu jsou zkušení hráči, kteří mají zkušenosti s vyhráváním. To je něco neměřitelného, ale strašně důležitého.

Foto: Jana Mensatorová/SAVES HELP

+5

S úspěchy pochopitelně přichází větší tlak. Nebo to neplatí?
Švýcaři jsou v tomhle jiní než Češi, v dobrém slova smyslu. Pořád to tam berou tak, že to je sport, můžete udělat chybu, mít špatný den, nebo prohrát. Neúspěch se tam vnímá sportovně. Za celé čtyři roky se mi nestalo, že by mi po nějakém zápase napsal něco hnusného.

Dřív se to dělo často?
Jasný… To je klasika.

Nadsázka, ale to vás to domů asi netáhne, co?
(usměje se) Nevím, spíš se mi líbí, že se na tohle téma upozorňuje. Na tyhle hejtry. Naštěstí to ve Švýcarsku není. Možná si zanadávají, ale proč by ti psali, nebo nějak vyhrožovali. 

Nemyslíte si ještě na laso z NHL?
Na to jsem starý. Tam už ten rychlík projel, nevidím ani zadní světla. (směje se)

Kdy byla největší šance upíchnout se za mořem?
Myslím, že po Gagarinovi. Něco tam mohlo být, ale nikdy nebylo na stole nic konkrétního, abych nad tím aspoň uvažoval. Zatím se mi v kariéře vždycky vyplatilo zariskovat, ať už to bylo, když jsem šel z Budějovic do Třince nebo z Třince do Číny. Nebo pak do Omsku. Mrzí mě to, že jsem nedostal šanci si o to zabojovat, sedět pak na terase a říct si, že to prostě nevyšlo.

Předpokládám, že vás to to ale zas tolik nehryže...
Jsem nesmírně vděčný za to, co se mi povedlo. Je sranda, jak člověk stárne a ještě k tomu vyhrává, tak si toho tak moc začíná vážit… Usazuje mě to na zem. Jsem víc pokorný. Pak se nechcete chovat nějak špatně. 

Co kabina ve Švýcarsku, liší se hodně od té české?
Zavedl jsem tam víkendové tripy. Po první sezoně jsme seděli na baru na střeše hotelu a už jsme byli docela unavení. Myslím, že to byl čtvrtek. Nevěděli jsme, co dělat, jen že je celý víkend před námi. Nadhodil jsem, jestli by kluci nechtěli jet do Prahy. Říkali, že by chtěli, ale jak? Tak jsem řekl, kdo chce jet, ať napíše na skupinu. Najednou nás bylo pětadvacet, takže všichni. Asi jen dva hráči nejeli z rodinných důvodů. Hned jsem volal Jardovi Kamešovi do Třince, ten dokáže zařídit všechno. Asi během dvou hodin jsme měli hotel i letadlo pro celý tým. Tak jsme byli v Praze, náramně si to užili. Stal se z toho takový rituál, tým to tmelí. Letěli jsme ještě na Mallorcu nebo do Barcelony. Letos je tam taky něco připraveného.

Jak to na takových tripech chodí?
No, tak základ je samozřejmě sehnat hotel s posilovnou, s dobrým regeneračním wellnessem, že ano… (usmívá se)

Tady jste vyrazili na Pražský hrad?
Cestou do hospody se kolem něho můžete projít. (směje se) Je fajn zvednout hlavu, když jdete kolem Sagrada Família, to by asi bylo špatné koukat na tkaničky. Ale že by dvacet pět lidí stálo někde ve frontě, to vám nebudu lhát.

Příští rok hostí mistrovství světa Švýcarsko, pro vás by to bylo za rohem. Díváte se tím směrem?
Stejně bych musel cestovat, vždyť naši hrají ve Fribourgu. Žena už se mě ptala, jestli seženeme lístky.

V posledních letech pozvánky z reprezentace nedostáváte. Pro vás uzavřená věc?
Asi to tak vyplynulo a pomalu se to zavřelo.

Share on Facebook Share on Twitter

• Zahraničí