Jak vpadl Tarzan Boy na Spartu a Sovův pacient Rezek pomohl Karlovi Holému k finské slávě

20. října 2008, 10:09

Václav Jáchim

Většinu hokejového života zasvětil pražské Spartě. Karel Holý za slavný klub dlouho válel, posléze začal v Holešovicích trénovat. S manželkou vedl v hale sportovní obchod, poslední dobou působí i jako skaut. Někdejší vynikající střední útočník proslul zejména agresivním stylem, uměl hrát do těla, bojoval. Holý vytvořil výbornou dvojici s Pavlem Richtrem, tihle dva bavili publikum několika generací.

Nový fanshop

Holý začínal s hokejem v Boheminas, posléze přešel do I. ČLTK Praha. "Ale Bohemka mě nechtěla pustit, nakonec to dopadlo tak, že jsem rok nehrál a jenom trénoval. Ale přestoupit jsem chtěl. V ČLTK hráli kluci, kteří to pak někam dotáhli, měl jsem strašnou chuť s nimi nastupovat," vzpomíná na doby dávno minulé.

Ačkoli několik měsíců nesehrál jediné utkání, byl brzy bojovník ze Štvanice ve svém ročníku špičkou. Stal se nejlepším útočníkem neoficiálního MS dvacetiletých, sbíral vavříny na všech juniorských turnajích. Ve dvaceti letech poznal atmosféru Kanadského poháru. Sice nenastoupil, ale měl možnost nadechnout se skvělé atmosféry týmu, který notně potrápil tamní profesionální hvězdy.

Patří Canada Cup 1976 k nejhezčím zážitkům vaší kariéry?
"V té době se absolutně nestávalo, aby se do nároďáku dostal dvacetiletý kluk. Tehdy se to podařilo Peteru Šťastnému a mně. Kanadský pohár samozřejmě byla velká událost. Mohl jsem vidět na vlastní oči nejlepší hokej na světě, zažil jsem výjimečný turnaj. Dojmů je spousta, doma mám na památku dres Pierra Boucharda. Byl také náhradníkem, dresy jsme si vyměnili na střídačce. Bylo to spontánní, začali s tím kluci na ledě a posléze se přidali i ti, co nehráli."

Vypracoval jste se mezi nejlepší juniory planety, řada vašich soupeřů se později prosadila v NHL. Nemrzí vás, že jste nedostal podobnou šanci?
"Trošku ano, máte pravdu. Často jsem si říkal, jaké by to v NHL bylo. Když jsem v 70. letech hrával na různých mládežnických turnajích, začala se o mě zajímat Minnesota. Ale musel bych emigrovat. Utéct! A to já nedokázal. Chyběla mi odvaha. Já se tehdy dozvěděl o zájmu z NHL zhruba po roce. Neměl jsem o tom tušení, nebylo to jako dneska. Na soutěž bych si troufal, ale odejít jsem nedovedl."

Býval jste důrazný, zdravě agresivní hráč. Dařilo se vám na užších zámořských kluzištích?
"Určitě. Nevím, čím to bylo, ale jakmile jsme vyjeli do Kanady, hrálo se mi skvěle. Zažil jsem dobu, kdy začaly být kontakty československého a zámořského hokeje velmi časté. Já se vlastně každou zimu minimálně jednou ocitl v Kanadě nebo Spojených státech. Také jsem byl turnajový typ. V tréninku nic moc, jenže jakmile přišly zápasy o body, vypadalo to z mé strany úplně jinak. V mládežnických kategoriích bývali mými soupeři třeba Bryan Trottier, Kent Nilsson. V našem týmu nastupoval Peter Šťastný. Všichni to dotáhli strašně daleko. Já je celé roky sledoval a v duchu si říkal, jak bych asi dopadl v té těžké konkurenci."

S národním týmem jste pak absolvoval olympijské hry 1980 v Lake Placid. Mužstvo bylo silné, ale skončilo páté. Čím to?
"Chybělo nám štěstí. To tvrdím i po letech. Prohráli jsme rozhodující zápas se Švédskem, kdy se zranil Vláďa Martinec a já za něj pak jako by zaskakoval. Docházelo ke generační obměně, někteří kluci končili, jiní přicházeli. Tým jsme měli každopádně plný výborných hokejistů. Bratři Šťastní, Mirek Fryčer a mnozí další vynikli v NHL. Sestava nebyla špatně poskládaná. Škoda."

V dalších letech jste se už na velký turnaj nepodíval, přitom jste byl několikrát blízko. Olympiádu jste si zkusil, mistrovství světa však nikoli.
"Ve dvou případech mě zabrzdilo zranění. Mrzelo mě hlavně zlomená čelist. Bylo to v době, kdy jsme ve Spartě hráli útok s Pavlem Richtrem a Jirkou Hrdinou. Luděk Bukač tehdy řekl, že nás vezme do nároďáku všechny. Dařilo se, dávali jsme góly, všechno vypadalo báječně. Jenže pak jsem marodil a mezi kluky naskočil Vláďa Růžička. Začal hrát stabilně, já už se pak do nároďáku nikdy na delší dobu nedostal. Uteklo mi důležité období, trojka hrála beze mě. A dobře. Například v Praze 1985 nebo na olympiádě v Sarajevu rok předtím to šlo klukům náramně."

Vaším dlouholetým spoluhráčem býval Pavel Richter. V čem spočívalo kouzlo vaší souhry?
"Znali jsme se od dětství, hodně jsme spolu prožili. Já býval výborný bruslař, hrál jsem do těla. Ale góly? Ty jsem moc neuměl. Naopak Pavel trefil skoro všechno. Byli jsme každý úpně jiný. A díky tomu jsme se fakt ideálně doplňovali. A také jsme pomohli spoustě jiných kluků. Na křídlě nám hráli samí pozdější reprezentanti nebo borci NHL. Jelínek, předtím Hrdina, pak Volek, Doležal..." 

V 70. a 80. letech minulého století měla Sparta silné jádro hráčů, které se v podstatě neměnilo. Mladí to s vámi museli mít těžké.
"Ale tak to bylo ve všech klubech. Nikdo neodcházel, český hokej byl plný skvělých hráčů. Platilo to o celém sportu. Jen se podívejte, kolik taková malá země vychovala fotbalistů, tenistů a dalších hvězd. V hokejové lize měl každý tým víceméně daný kádr dvaceti lidí, kam přicházeli jen ti nejšikovnější ze šikovných. Sestavy se neměnily, ve Spartě jsme tehdy byli všichni zhruba stejně staří. Nějakých deset let zůstávala většina z nás v týmu."

Prý jste spolu jezdili na hory, na letní dovolené. To se dneska zdá být až neuvěřitelné.
"Samozřejmě. Byla jiná doba, jinak vypadla liga. Hrávalo se dvakrát týdně, v úterý a v pátek. Mezitím bylo relativně víc času. Když jsme v pátek sehráli zápas, následovaly někdy dva dny volna. Takže jsme se dohodli a vyrazili lyžovat. Měli jsme stejně velké děti, bezvadně se znaly manželky. Taková jedna velká rodina."

V 80. letech jste přispěl na Spartě k revoluční novince, Sportovní halou burácela o přestávkách muzika. Jak to vzniklo?
"Jezdili jsme často ven a tam viděli, jaká při hokeji může být skvělá zábava. Doma bývalo ticho, ale když jsme v cizině slyšeli muziku před vhazováním, o pauzách, všem se nám to moc zalíbilo. Říkali jsme si, že by to chtělo něco podobného. Já byl kapitán, takže jsem si to vzal na starost. Znali jsme se s Petrem Salavou, známým diskžokejem. Dohodli jsme to a zkusili."

Tenkrát se po gólu začal pouštět hit Tarzan Boy od Baltimomory...
"... a pouští se dodneška. I když třeba ne po gólu. Byla to zajímavá změna, věřím, že se to lidem líbilo. Vznikla vlastně nová éra, teprve po Spartě se k muzice na stadionu odhodlali v jiných klubech. My byli první, v hale díky tomu panovala skvělá kulisa."

Spartě jste byl věrný dlouhé roky, v létě 1986 jste odešel na první zahraniční angažmá do německého Kaufbeurenu. Jak na ně vzpomínáte?
"Určitě v dobrém. Moje generace mohla odejít do ciziny po třicítce. Člověk musel mít určitý počet reprezentačních startů a nějakou medaili. Já to splnil, v Kaufbeurenu jsme hráli s Pavlem Richtrem. A řeknu vám, byl jsem nadšený. Klub trénoval Ríša Pergl, který nás znal ze Sparty. Zeptal se vedení klubu, zda by nás Sparta uvolnila. V Německu jsme si pak hokej pořádně užívali. Navíc jsme žili ve městě, odkud to bylo kousek do Alp. Jak to šlo, sedli jsme do aut a razili na hory."

Teď mě napadlo - vaše souhra s Pavlem Richtrem se dostala i do povědomí lidí, kteří jinak o hokeji moc nevědí. V seriálu Nemocnice na kraji města zraněný hokejista Rezek říká, že dostal angažmá ve Spartě.
"A že má hrát mezi Holým a Richtrem. Ano. A víte, že mi tahle jedna jediná věta pomohla k velké popularitě ve Finsku, kam jsem šel na rok po působení v Kaufbeurenu?

Jak to?
"Šel jsem do klubu druhé finské ligy a byl tam po příletu asi tři dny. Večer jsem si v hotelu pustil televizi, a co nevidím - Nemocnice na kraji města. V češtině, s finskými titulky. Zrovna ten díl, kde Rezek mluví o tom, jak měl jít do Sparty k nám s Pavlem do lajny. Koukal jsem na to, pak jsem si dal finskou saunu a málem na všechno zapomněl. Druhý den jsem se nestačil divit, bylo to jako ve snu. V klubu se každý předháněl, aby mi poklepal ramena. Lidé se na ten díl dívali, a když si přečetli moje jméno, byli u vytržení. Pomohlo mi to k velké slávě. Finové nemohli pochopit, že k nim do klubu přišel hráč, o němž se mluví v tak populárním seriálu."

Takže vám pacient primáře Sovy nevědomky pomohl získat v týmu respekt?
"Je to tak. Myslím, že mi v klubu i přidali nějaké peníze na platu. Kluci z týmu se mě ptali, za co ten Rezek hrál, jestli byl v reprezentaci. Musel jsem jim vysvětlovat, že jde o fikci. Nechápali to."

Když jste se pak vrátil domů, bylo vám šestatřicet let. Nepřemýšlel jste o tom, že ještě jednou nastoupíte za Spartu?
"To ne. Tehdy skoro nikdo nehrál po třicítce, nebylo to jako dneska, kdy ligu válí někdo ve čtyřiceti. Ze Sparty sice po revoluci odešla řada kluků ven, ale z nás starších se na čas vrátil vlastně jen Luboš Pěnička. Já se postupně přesunul k práci trenéra. Připravoval jsem se na to delší dobu. Už v 80. letech jsem pomáhal s žáčky. Postupně jsem v klubu prošel všechny kategorie, chvíli jsem byl i asistentem u áčka. Také jsme s manželkou vedli sportovní obchod v hale, což mě bavilo, protože jsme prodávali výstroj a věci od hokeje. Vyznal jsem se v tom, mohl poradit."

A čemu se věnujete v současnosti?
"Pořád trénuju, na Spartě vedu šestou a sedmou třídu, k tomu dělám skauta. Sleduju hráče pro mládežnické výběry, tuto práci jsem dělal i loni, což se, myslím, osvědčilo. V hale bývám častěji než kdy předtím, ale je to fajn. Dopoledne chodí kluci do školy, tréninky následují od oběda až do večera. O víkendech hrajeme zápasy, je to docela kolotoč. Když máme tréninky, jsem střídavě na ledě skoro pět hodin."

Ve Spartě působí jako asistent u mládeže také váš syn Martin, který ještě nedávno aktivně hrával. Jak k tomu došlo?
"Martin se objevil na letní sparťanské škole, zkusil si to s dětmi a bavilo ho to. Tak se dohodl, že bude asistentem. S Jirkou Doležalem je u sedmičky a osmičky, sedíme v jednom kamrlíku, vídáme se denně. Je to pro něj dobré, baví ho to. Kariéru ukončil v šestadvaceti letech ze zdravotních důvodů, takhle u hokeje zůstane."

Není vám líto, že Martin nehrál déle?
"S tím nic nenaděláte. Jeden velký úspěch získal, v roce 2000 byl v týmu našich prvních mistrů světa do 20 let. Já tehdy do Šédska nemohl, ale manželka jela a všechno tu slávu viděla. Zasloužila si to, protože Martina přivedla k hokeji ona. Já byl pořád někde na cestách, nezbývalo tolik času. Ale Martina jsem vždycky podporoval, i když s tím jménem to měl těžké. Každý ho srovnával se mnou. Se ženou jsme se snažili vést ke sportu také dceru. V devíti začala s tenisem, jenže od něj utekla ke koním. Dneska je jí šestadvacet a koně miluje pořád. Baví jí to, což je pro nás nejdůležitější."

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz