Jedna soutěž a věrnost klubu. I kariéra v Přerově byla úspěšná, ohlíží se Hanák

Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz

Kdo může říct, že v mateřském klubu strávil téměř celou kariéru a za A-tým odehrál patnáct sezon? Pavel Hanák ano. Že by však z Přerova nikdy nechtěl odejít, je mýtus.

Pojď hrát hokej

Jako junior si mohl vybírat z nabídek na nové působiště, přerovští funkcionáři ho však odmítli pustit. Šikovným útočníkem cloumala zloba. Právem. Postupem času si ale ze setrvání doma udělal výhodu. Hokej mu nezasahoval do zaměstnání, které s ním nakonec propojil.

„Práce ve finančním sektoru mi umožnila plynuleji přejít k organizačním věcem v hokeji. První rok po postupu nikdo pořádně nevěděl, co všechno musí profesionální klub zařídit. Já už měl v tomhle trošku výhodu," zmínil Hanák, jenž v pátek oslavil 41. narozeniny.

Ačkoliv přerovský dres oblékal od pěti let do roku 2013, u návratu Zubrů do druhé nejvyšší soutěže chyběl. U řeky Bečvy se nedohodl na dalším pokračování a na dvě sezony, své poslední v kariéře, zamířil o padesát kilometrů dál do Nového Jičína.

„Hrozně mě to mrzelo, tolik let jsem si přál, aby se postoupilo. Nedá se holt nic dělat," pokrčil rameny někdejší nájezdový expert. V dovednostní soutěži se vyznamenal mimo jiné právě proti Novému Jičínu.

Jako první začal hrát hokej váš starší bratr Robert. Byl to on, kdo vás k němu přivedl?
Rozhodně. Rodiče s bráchou chodili na zimák a já se k nim přidal. Začínal jsem v přípravce v pěti letech. Na stadionu jsme se pohybovali celá rodina.

Máte v rodině sportovní tradici?
Máti se věnovala veslování, otec více sportům. Hokej hrával taky, i když ne na závodní úrovni. Byla to jasná volba. Brácha s tím začal a já jsem ho následoval.

„Největší boje probíhaly v dětském pokojíku. Byly to vypjaté mače."

Hecovali jste se v dětství, kdo je lepší hokejista?
Nějaké hecování, kdo dal kolik gólů, probíhalo. Ale brácha je o čtyři roky starší, vždycky byl jiná kategorie. Největší boje probíhaly v dětském pokojíku. Byly to vypjaté mače. Vždycky jsme se pohádali a málem i pobili. Malé hokejky při tom nemohly chybět. (usmívá se)

Dokázal byste si teď představit, že by byl bratr vaším podřízeným v přerovském A-týmu?
Představit… (na chvíli se zamyslí) Asi nevím. (zasměje se) Nějak bych to musel udělat. Ale asi je lepší, když u áčka není a rodina se do toho netahá. (směje se) Stačí mi, že mám jako podřízené spoustu kamarádů.

Foto: Roman Kočí, hokejprerov.cz

V sezoně 1996/97 jste jako sedmnáctiletý nechyběl u toho, když Přerov coby nováček extraligy juniorů bojoval o medaili. Došli jste až do semifinále, vzpomenete si na to ještě?
Do sezony jsme tehdy nastupovali jako nováček a hrozný outsider. Nakonec jsme to dotáhli až na čtvrté místo, parta byla neskutečná. Měli jsme i výborné trenéry: Jardu Řezáče a Vladislava Chytila, kteří z nás dokázali dostat maximum. Se spoustou kluků se ještě vídáme nebo bavíme.

V boji o finále jste vedli nad pražskou Slavií 1:0 na zápasy. Po výhře v Edenu jste doma mohli rozhodnout (hrálo se na dvě vítězství, pozn. red.) a ještě 69 sekund před koncem vedli před téměř tisíci diváky 1:0. Pak jste ale z hole Tomáše Divíška inkasovali a v prodloužení Slavia otočila.
Byla to velká škoda, postup do finále juniorské extraligy by byl pro přerovskou mládež historickým úspěchem. Zápas měl neskutečnou atmosféru, přišlo asi 1 500 lidí. Byl jsem z toho hodně nervózní. Byli jsme lepší, ale dost dobře si pamatuju, že nás vychytal Roman Málek – budoucí hvězda extraligy. Sám jsem měl několik šancí, ale bohužel je neproměnil.

Napadá mě možnost s vaším spoluhráčem z útoku Zdeňkem Ryšavým, kdy šel kotouč těsně vedle…
Situace si vybavuju. Byla to velká smůla. Už je to sice strašně dlouho, ale doteďka si na to vzpomínám. Mrzí mě to, k medaili jsme měli hrozně blízko.

„Dobře si pamatuju, že nás vychytal Roman Málek – budoucí hvězda extraligy."

Na zápasy jste, tuším, jezdili v kvádrech…
Jak říkám, měli jsme skvělou partu. Starší hráči, mimo jiné tenkrát i Laďa Kočara (kapitán týmu – pozn. red.) a Tomáš Sýkora, vymysleli dress code. Všichni jsme se přizpůsobili a měli oholené hlavy a kvádra. Parta se tím jen utužovala.

Měl jste vlastní sako, nebo jste si musel půjčit od táty?
(směje se) To už si nepamatuju. Ale myslím, že jsem si tenkrát od někoho půjčoval. Byl jsem v týmu nejmladší, svoje jsem ještě neměl.

Mimo jiné jste tehdy zažil Tomáše Sýkoru s dlouhými vlasy…
Dodneška na to na fotkách vzpomínáme. Dlouhé vlasy jsme měli jak já, tak Tomáš. Je ale fakt, že on je měl skoro do půli zad. (směje se)

„Všichni jsme se přizpůsobili a měli oholené hlavy a kvádra."

Byl lepší hokejista dlouhovlasý, nebo nakrátko ostříhaný Tomáš Sýkora?
(směje se) Myslím, že Tomáš byl skvělý hokejista s vlasy i bez nich. Znám ho odmalička. Vždycky hrál výborně, což potom potvrdil v extralize, kde s Plzní vyhrál titul. Jeho kariéra byla perfektní.

Slavia pak vyhrála i třetí semifinálový zápas a poslala vás „jen“ do série o třetí místo. Bylo zklamání takové, že už jste proti Plzni ani nepodali stoprocentní výkon?
Neřekl bych. Zklamání bylo obrovské, ale hlavní problém to tehdy nebyl. První zápas jsme opět vyhráli, ale pak jsme to nezvládli doma. Měli jsme hodně zraněných, sám jsem si ve druhém utkání zlomil ruku a už pak nehrál. Spíš jsme to nedali hlavami. Moc jsme chtěli a Plzeň měla prostě lepší kádr. Jak ze Slavie, tak z Plzně šlo potom několik hráčů do reprezentace i NHL. Byli zkušenější, což rozhodlo.

I čtvrté místo byl ale skvělý úspěch. Utvrdil vás v tom, že má smysl se hokeji věnovat i na seniorské úrovni?
Byl to pro nás takový úspěch, že nás nakopl. Z juniorky nás šlo tehdy do mužů hodně, to se jen tak nevidí. Škoda, že se pak v Přerově nehrála vyšší soutěž. Mohli jsme mít větší šance. Spousta kluků to ale přesto dotáhla do extralig, což potvrdilo kvalitu našeho ročníku.

Foto: Roman Kočí, hokejprerov.cz

Vaší první sezonou mezi muži byl ročník 1998/99. Pro přerovský hokej to nebylo zrovna šťastné období. Spadlo se z první ligy a ani ekonomická situace klubu nebyla vůbec dobrá. Cítili jste to?
Nějak jsme to vnímali. Ale s klukama, co jsme přišli z juniorky, jsme byli rádi, že vůbec můžeme hrát za áčko. Je fakt, že jsme nedostávali ani korunu, ovšem tenkrát jsme byli opravdu hodně mladí. Vím, že starší hráči to řešili. Doba byla fakt špatná, málem jsme si půjčovali i hokejky. Nějakým způsobem jsme to ale zvládli a zase nás to posunulo dál.

Brali jste to jako větší šanci pro vás – mladíky?
Byla spousta Přerováků, kteří se vrátili. Působili po druhých ligách, v první si nezahráli. K nim jsme přišli my mladí. Bral jsem to jako příležitost dostat se do áčka. Myslím si, že jsme s klukama z juniorky ukázali, že na druhou ligu máme. Škoda, že se dřív nepovedlo postoupit výš.

Asistenta trenéra vám tehdy dělala velká osobnost přerovského hokeje Aleš Verlík. Byl tvrdší než dnes?
Aleš je pořád stejný. Strašně rád vzpomínám, že byl hodně temperamentní a výbušný. Na jednu stranu jsme se ho hrozně báli, na druhou stranu ho jako trenéra zbožňovali. Měl u nás respekt. Jako trenéra jsem ho měl rád.

„Doba byla fakt špatná, málem jsme si půjčovali i hokejky."

„Verlicilin“ a „činely“ (specifické a velmi účinné trenérské metody, pozn. red.) používal už tehdy?
(směje se) Jo, používal. Řekl bych, že v daleko větší míře než teď. Bylo toho spousta. Nedávno jsme na to s klukama vzpomínali. Jsou to věci, které by možná někteří mladí dneska potřebovali. My jsme za to ve finále byli rádi. Respektovali jsme ho a na ledě plnili jeho pokyny. Vzpomínám si, že s námi ještě chodil oblečený ve výstroji a při cvičeních nám dokonce u mantinelu rozdával těla. Bylo to docela „zábavné" a strašně to bolelo.

Tehdy jste nastupoval s číslem 68…
Chvilku, ze začátku jsem čísla střídal. Pak mi tehdejší kustod „Sárty“ vytáhl dvacítku. Od té doby mi zůstala skoro napořád.

Číslo 68 jste nosil z obdivu k Jaromíru Jágrovi?
Tenkrát to bylo tím, že jsem byl nejmladší. Osmašedesátka na mě zbyla. Z úcty k Jardovi bych si ji sám nevybral. Mám ale pocit, že se mi v ní docela dařilo. Zase tak hrozné to nebylo. (směje se)

Vyslechl jste si kvůli ní něco?
Kluci si do mě samozřejmě rýpli. Tak jako se popichoval každý, kdo nosil číslo 99 nebo 68. Bylo to normální. Pár narážek přišlo nejen od spoluhráčů, ale i od soupeřů. Pak jsem ale dostal dvacítku a už to bylo v pohodě.

„Kluci si do mě samozřejmě rýpli. Tak jako se popichoval každý, kdo nosil číslo 99 nebo 68."

Nikdy potom už jste číslo dresu neměnil?
V Přerově ne, tam jsem hrál pořád s dvacítkou. Změnu jsem udělal až v Novém Jičíně, kde dvacítku neměli. (Hanák tam nosil číslo 61, pozn. red.)

Vzal byste si ji, kdyby v Novém Jičíně k mání byla, nebo z úcty k Přerovu ani tak ne?
Asi bych po ní sáhl. Dvacítku jsem měl rád, přirostla mi k srdci.

Foto: Roman Kočí, hokejprerov.cz

V Přerově jste právě do sítě Nového Jičína vstřelil jedny z nejslavnějších gólů své kariéry. Dva zápasy semifinále play off 2007/08 jste rozhodl v nájezdech. Ty vám šly celou kariéru, že?
Je to pravda. Nájezdy jsem měl rád už od dětství. Nic moc jsem při nich nevymýšlel, ale měl jsem svou specialitu, která mi vycházela. Používal jsem ji vlastně celou kariéru a nájezdy proměňoval docela často.

Můžeme prozradit, že tou specialitou byla střela nad lapačku…
(směje se) Myslím si, že spousta gólmanů na to pořád ještě vzpomíná. Je fakt, že moc jiných věcí jsem ani nepoužíval.

Takže jste při nájezdech ani nereagoval na to, co udělá brankář?
Ale ano, reagoval. Ovšem většinou jsem to měl tak najeté, že jsem přesně věděl, co chci udělat. Bylo to jen o tom, jestli to trefím, nebo netrefím. Střelu nad lapačku jsem trefoval, stejně jako ostatní trefují své oblíbené kličky do bekhendu nebo střelu mezi nohy.

„Nájezdy jsem měl rád už od dětství. Nic moc jsem při nich nevymýšlel, ale měl jsem svou specialitu."

Úspěšné nájezdy v sérii s Novým Jičínem ale do nejlepšího období vaší kariéry nepatří. Tím byla spolupráce v útoku s Vladimírem Kočarou a Martinem Kotáskem…
Jednoznačně! Bylo to nejlepší období jak hokejově, tak v kabině. Šlo o sezony, kdy chodila spousta diváků, a hrál se pěkný hokej. Navíc se nám dařilo. Hrozně rád na to vzpomínám.

Proč jste si tak sedli?
Na ledě jsme působili, jako kdybychom se znali roky. Když Martin Kotásek v roce 2009 přišel do Přerova, trenér Oslizlo ho dal k nám, protože se tenkrát zranil náš dosavadní parťák Tomáš Martinák. Klapalo nám to. Martin byl skvělý hráč, uměl dát puk, Laďa taky. Prakticky jsme věděli, co ten druhý udělá. Vyhovovali jsme si a dávali spoustu gólů.

Během této souhry jste zažil svou nejproduktivnější seniorskou sezonu. V ročníku 2010/11 jste nasbíral 54 kanadských bodů. Náramně vám vyšel hned první zápas sezony, kdy jste při kanonádě proti Valašskému Meziříčí (Přerov zvítězil 11:2,  pozn. red.) nasázel hattrick a k tomu přidal čtyři asistence…
Přesně si to pamatuju, byl to dobrý první zápas. Teďka kdysi jsme na to s Laďou Kočarou vzpomínali. Vstup do sezony se nám povedl, za první tři utkání jsme měli snad všichni patnáct kanadských bodů. Opravdu se nám dařilo, spadlo nám tam všechno a hráli jsme fakt hezký hokej.

Foto: Jan Gebauer, fotogebauer.cz

Dalo se druhou ligou v Přerově někdy uživit?
Určitě to nešlo. Všichni jsme chodili do práce a odpoledne se potkávali na tréninku. Domů jsme se vždycky dostali až večer. Tak to šlo celé roky a víkendy.

Jestli se nepletu, vy jste si vydělával prodejem mobilních telefonů…
Je to tak, svého času jsem měl obchod. Všichni jsme se snažili nějak uživit, abychom měli peníze.

Získal jste v kabině alespoň klientelu?
Každý dělal něco a využívalo se to. Já dělal do mobilů, takže když kluci potřebovali opravit nebo koupit telefon, obraceli se na mě. V týmu byla spousta Přerováků, vzájemně jsme si pomáhali. Měli jsme výborný kolektiv, bylo to samozřejmé.

„Já dělal do mobilů, takže když kluci potřebovali opravit nebo koupit telefon, obraceli se na mě."

Měl jste během kariéry i nabídky do profesionálních soutěží, kde jste mohl mít hokej jako povolání?
Nabídky jsem měl při přechodu z juniorky do mužů, poslední juniorská sezona mi taky hodně vyšla. Bohužel, v Přerově tenkrát fungovalo vedení, které mě nikam nepustilo. Zůstal jsem a nakonec mi to s prací a se vším začalo i vyhovovat.

Ale nejprve vám setrvání v Přerově vadilo…
Určitě. Tenkrát panovaly trochu jiné podmínky. Někteří kluci se dostali pryč a hráli vyšší soutěž. Hrozně mě mrzelo, že já jsem nemohl. Ale to už teď člověk nezmění. Nabídky zahrát si výš byly. Do extraligové juniorky Zlína, Olomouce nebo i Vsetína. S návazností na muže. Ozvalo se víc klubů, ovšem nevyšlo to. Nedá se nic dělat. Na druhou stranu, i kariéra v Přerově byla úspěšná.

Kdy se vaše naštvání změnilo ve spokojenost, že hrajete doma, máte blízko rodinu a nemusíte nikam jezdit?
Měnilo se to postupně. Ambice šly trochu dolů, měl jsem práci, která mě naplňovala. S klukama jsme podnikali. Navíc jsem u toho vystudoval školu – obor finanční řízení, bankovnictví, což mi pomohlo do budoucna. Tenkrát ještě nebylo tak provařené zahraničí, že by tam hráči odcházeli ve velkém. Po pár letech už mi bylo celkem jedno, že jsem neodešel.

„Někteří kluci se dostali pryč a hráli vyšší soutěž. Hrozně mě mrzelo, že já jsem nemohl."

Po takové oddanosti mateřskému klubu vás muselo mrzet, že jste se v sezoně 2014/15 nepodílel na postupu Přerova do první ligy…
Byl jsem strašně rád, že se po dlouhé době postoupilo. Chodil jsem kluky podporovat na zápasy. Ale že jsem se o to roky snažil a pak u toho s klukama nebyl, mě opravdu hrozně mrzelo. Od Přerova jsem nedostal další nabídku, tak jsem přemýšlel, co dál. Z druhé ligy o mě mělo zájem víc klubů. Rozhodl jsem se pro Nový Jičín, protože byl ideální na dojezd. S Tondou Sprušilem jsme tam tenkrát odešli oba. Oba nás mrzelo, že jsme se na postupu nepodíleli. Ale co, už s tím nic nenaděláme…

Foto: Jan Gebauer, fotogebauer.cz

Na druhou stranu, kdo může říct, že si na sklonku kariéry zahrál za „New Jersey Devils“ (Ďábly z Nového Jičína, pozn. red.)
(usmívá se) Na Nový Jičín nedám dopustit. Potkal jsem tam skvělou partu lidí. Nelituju toho, že jsem si ten klub vybral. Zažil jsem v něm skvělé dva roky. Lidem z Nového Jičína moc děkuju, jak se ke mně chovali. Bylo to tam super. S některými lidmi jsem v kontaktu doteď. Navíc jsem si při cestách do Jičína našel svoji manželku, která je z Hranic. Takže po všech směrech úspěšné angažmá. (usmívá se)

Po postupu do první ligy jste u přerovského A-týmu začal působit jako vedoucí. Jak jste se k této pozici dostal?
Tenkrát to řešili David Kudělka s Petrem Dočkalem. Oslovili mě, že budou potřebovat pomoct s organizačními věcmi. Nějak jsme se domluvili, tohle mi vždycky šlo. Nakonec jsem začal dělat vedoucího. Je to sice časově dost náročná profese, ale s mou tehdejší prací se dala skloubit. Ze dne na den jsem skončil s hokejem a vrátil se zpátky ke klukům do šatny. I když už v úplně jiné roli.

„Ze dne na den jsem skončil s hokejem a vrátil se zpátky ke klukům do šatny."

Jinak byste ještě hrál?
S Novým Jičínem jsme byli domluvení ještě na jednu sezonu. Ale nabídka dělat funkcionáře přišla ve správnou dobu. Pomohla mi v rozhodování o kariéře. Myslím si, že jsem se rozhodl správně. Navíc vrátit se k Zubrům mě hrozně lákalo.

Vedle vedoucího mužstva jste se ještě angažoval ve financích…
S klukama, bývalými hokejisty, jsme měli firmu zařizující úrazové pojištění pro sportovce a podobné věci. Také na to rád vzpomínám. Firma šlapala, nebylo to úplně špatné.

Organizační schopnosti vám pak musely pomoct i jako vedoucímu, ne?
Přesně tak! Práce ve finančním sektoru mi umožnila plynuleji přejít k organizačním věcem v hokeji. První rok po postupu to bylo náročné. Nikdo pořádně nevěděl, co všechno musí profesionální klub zařídit. Já měl z předchozí praxe administrativní věci trochu zmáknuté. Obrovský kus práce tehdy odvedli jak David Kudělka, tak hlavně Petr Dočkal s Lubošem Svobodou. Jsem rád, že jsem jim mohl být nápomocný.

Foto: Jan Gebauer, hokejprerov.cz

Ročník nato jste k vedoucímu přidal ještě funkci sportovního manažera…
Měnila se struktura celého klubu, výrazněji do něj vstoupil Pivovar ZUBR. Zrušil se post generálního manažera a hledali sportovního manažera. Domluvili jsme se s Peťou Dočkalem, že by to měl být někdo z klubu a ne někdo cizí. A že bych se měl o funkci ucházet. Nakonec skutečně ukázali na mě. Chtěl bych moc poděkovat Pivovaru ZUBR, že to vzal a o klub se perfektně stará.

Jak náročné je skloubit povinnosti manažera a vedoucího?
Časově je to hodně náročné, musel jsem odejít ze všech dalších činností, jimž jsem se předtím věnoval. Ale nevadí mi to. Jako vedoucí jsem s klukama v kabině, trávím s nimi každý den, stojím s nimi na střídačce. Jsem přímo u zdroje, o všem vím. Dá se to skloubit.

„Zrušil se post generálního manažera a hledali sportovního manažera. Nakonec ukázali na mě."

Máte malého syna, vychováváte z něj svého nástupce?
(zasměje se) Když ho hokej bude bavit, proč ne. Je fakt, že zatím u něj hokejka boduje. Nemusím ho přemlouvat, docela mu to jde.

Už s ním chodíte do přípravky?
Ještě ne, ale příští rok se chystáme. Uvidíme, jak ho hokej zaujme. Zatím ho baví balón, hokejka i tenisová raketa. Těší mě to. Sport je obecně lepší, než kdyby seděl u mobilu nebo počítače.

Partneři HC ZUBR Přerov

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz