Jiří Látal vzpomíná na konflikt ve Spartě i na NHL, hokej teď sleduje trošku z povzdálí

20. prosince 2007, 8:00

Václav Jáchim

Před lety platil za vynikajícího obránce. Když v roce 1987 startoval na mistrovství světa dvacetiletých, odborníci mu prorokovali skvělou budoucnost v NHL. Jiří Látal měl všechno. Sílu. Bojovnost. Rozehrávku. Chytrost a předvídavost. Dovedl pracovat s pukem stejně jako uměl narazit na mantinel největšího rabachola z týmu soupeře. Rodák z Olomouce šel ve stopách staršího bratra Jaromíra, rovněž dlouholetého ligového zadáka. V šestnácti letech hrál Jiří nejvyšší soutěž, brzy se dostal do reprezentace.

Nový fanshop

Někdejší hokejista Sparty či Dukly Trenčín měl vždycky svoji hlavu. Říkal všem, co si myslí, nikomu neuhýbal. Možná proto měl občas problémy. Ale Látal zůstal vždycky silnou osobností. I v NHL, kam odešel o prázdninách 1989. Progresivní bek byl jedním z posledních hokejových emigrantů. "Nikdy jsem na odchod nemyslel, byla to otázka momentálního rozhodnutí," říká.

Za Atlantikem nejprve musel podstoupit boj na farmě Philadelphie, ačkoli byl ujišťován, že mu rezervní AHL nehrozí. Ale Jiří se prosadil a válel slavnou ligu s takovými borci, jako jsou Hextall, Craven, Propp, Ron Sutter, Tocchet a další. Jeho sportování ovšem ovlivnily zdravotní potíže. "Zlobila mě záda, k tomu jsem prodělal operace levého kolena. Nastala situace, kdy jsem si musel vybrat," konstatuje.

Zamířil do Evropy, rok hrál za finské Lahti. Ale pak skončil. Možná brzy, ovšem zdraví má člověk jen jedno. "Začal jsem trénovat v Olomouci mladé, ta práce mě bavila. Během sezony 1994-95 jsem se ještě jednou k hokeji vrátil. Chytlo mě to," usmívá se. Pak už dostala přednost trenéřina. Jak byl náročný na sebe jako hráč, stejně vystupoval v pozici kouče.

Ne každému svěřenci se to líbilo. Jiří Látal působil v Olomouci, Opavě, později vedl Mladou Boleslav. Ale poslední dobou už ho na stadionech vídáme jen zřídka. "Na hokej moc nechodím. V Olomouci občas u některých lidí cítím, jako bych tam ani nepatřil. Nechci se nikam cpát. A pak mám dost svých starostí i povinností," doplňuje.

Čím se nyní vlastně zabýváte?
"Už před časem jsem rozjel v Olomouci podnikání. Vedu nestátní zdravotnické zařízení, jehož hlavní činnost je zaměřena na odstraňování ortopedických poruch. Není to žádná legrace, ale nestěžuji si. Jako ryze soukromá firma nemáme nárok na žádné dotace, všechno záleží jen a jen na nás. Mám deset zaměstnanců a  zařízení se věnuji dost intenzivně. To víte - co si neuděláme, to nemáme."

Bylo pro vás těžké zvyknout si v jiné profesi?
"Řekněte mi, co je dneska v podnikání jednoduché? Asi nejtěžší pro mě bylo, že jsem přesně nevěděl, co taková činnost obnáší. Představu jsem měl, to ano. Ale netušil jsem, co bude. Jak bude. Je to velmi náročné organizačně i finančně, nemám moc volného času. Ovšem někam to směřuje, už přece jen fungujeme nějaký rok."

Máte hodně našlapané pracovní dny?
"Jak kdy. Poslední dva tři roky ano, protože jsme realizovali stavbu. Kdo něco takového zažil, ví, že je to namáhavé. Sice moc necestuju, o to víc se ale věnuju všemu podstatnému."

Po hokeji se vám nestýská?
"To je dost složitá otázka. Abych řekl pravdu, nikdy jsem se nikam necpal. Ani necpu. Hrál jsem, trénoval. Teď jsem z toho vypadl a hokej sleduju trošku z povzdálí. Trenéřina byla fajn, nicméně teď si užívám jiného života. Možná bych se mohl jednou vrátit, i když záleželo by na nabídce. Při trénování jedete naplno a vlastně nikdy si neodpočinete. Ani hráči. Vždyť třeba během letních měsíců mají méně volna než v zimě. Pořád se trénuje. Letní příprava, pak led... Z tohoto pohledu teď žiju opravdu trošku jinak."

Chodíte se dívat na hokej do hledišť?
"Málo. Nikdy mě moc nebavil pohled na zápasy z tribuny. A za druhé - vadí mi prostředí na stadionech. Když někam přijedu, kolikrát mě přepadne smutek. Vypadá to, jako by se tam zastavil čas. Samozřejmě ne všude. A taky se mi nelíbí, jak se občas chovají lidé z hokejového prostředí. Asi před třemi nebo čtyřmi lety jsem byl v Philadelphii. Zašel jsem na zápas a potkal tam kluky, s nimiž jsem hrával. Dneska dělají trenéry, jsou v managamentu klubů NHL. A všichni se hned ptali, jak se mám, reagovali velice vřele. Tady? Někdy si připadám pomalu jako škodná. A nejen já. Pořád platí, že jakmile hráč skončí, najednou skoro nikoho nezajímá."

Ale o dění se určitě zajímáte. Například teď se blíží MS dvacetiletých, v českém týmu je váš synovec Martin Látal. Snažíte se mu poradit?
"Určitě. Voláme si, probíráme hokejové i nehokejové věci. Hlavně jsme byli v kontaktu předtím, než šel Martin do Kanady. Já to kdysi zažil, není to legrace. Brácha chtěl, abych s Martinem promluvil. Máme trošku jiný vztah, hodně mu držím palce. I díky Martinovi se chci letos do Pardubic na nějaký zápas podívat."

S kým jste se během kariéry radil vy? Se bráchou Jaromírem?
"Jarda byl starší, jasně že mi ke všemu řekl svoje. Ale já měl svoji hlavu - to přiznávám. Tehdy jsme ani jeden vedle sebe neměli nikoho, kdo by se v hokejovém prostředí pohyboval. Kdo by dobře poradil. Hodně jsem o tom později přemýšlel. Nebyl nikdo, kdo by řekl: Jirko, dobrý, ale s tím zraněním nehraj. Udělal to tak a tak. Zachovej se takhle. V opačném případě bych se nedostal do situace, která se mi přihodila ve Spartě."

Co máte na mysli?
"Byl jsem mladej kluk, hrál pravidelně a snažil se být co nejlepší. Jenže v týmu funguje nějaká hierarchie. Staří se postavili proti mně. Dneska se tomu můžu zasmát, ale tehdy to bylo hrozné. Byl jsem ve dvacítce, dostal jsem šanci v nároďáku dospělých. A najednou se v klubu dozvíte, že starý řeknou: Buď bude hrát Látal, nebo my. Vadilo jim, že nejdu s partou do baru, že si dělám své, že mám nějaké názory. Já si to všechno původně idealizoval a tohle pro mě byla rána. V devatenácti letech jsem si nenechal pro sebe, co si o něčem myslím. No a po dvacítkách v Piešťanech, kde jsem se dostal do all stars, najednou taková věc. Řeknu vám, to bylo hodně drsné!"

Ovlivnily vztahy se spoluhráči ve Spartě vaše rozhodnutí odejít do zámoří?
"Ano, ta nepříjemnost mě ovlivnila. Tehdy to bylo tak, že se do ligového mužstva prosadil jeden mladý bek za x let. Nejlepší hráči zůstávali, konkurence opravdu značná. Mně se to povedlo, v 17 letech jsem hrál za Spartu. Snažil jsem se, byl jsem členem širšího kádru dospělé reprezentace, hrál jsem třetí sezonu. A po deseti zápasech najednou konkflikt. Hlavou se mi honilo, co jsem udělal špatně. Proč? Trenér se mě nezastal, ani vedení. Musel jsem si poradit sám. Ta situace mě poznamenala, některé věci jsem začal vidět jinak. Ale zpátky k vaší otázce - o odchodu do NHL jsem původně vůbec neuvažoval."

Neměl jste sen, který vnímají všichni hráči?
"Dneska možná ano, ale já vyrostl v jiné době. Když jsem byl ve Spartě druhým rokem, dostal jsem nabídku. Draftovalo mě Toronto, chtěli, abych přišel. Ale já řekl ne. Dneska by nikdo neváhal. Já ale toužil po nároďáku, také jsem si nedovedl představit, že uteču a všechny tady nechám. Později jsem se šel na vojnu do Dukly Trenčín, což mi ohromně pomohlo. Hráli tam brácha, Vláďa Růžička. Bylo to parádní. Vzali mě do nároďáku, objel jsem pár akcí, nicméně na mistrovství světa jsem dělal náhradníka. Ačkoli jsem nebyl horší než ostatní. Ta nespravedlnost také hrála v mém rozhodování roli."

Nakonec jste tedy emigroval.
"Ano. A byl to těžký krok. Nějak se to ve mně všechno semlelo. Když se ozvala Philadelphia, udělal jsem rozhodnutí, které mi předtím přišlo nemyslitelné. Nikdo o tom nevěděl, řekl jsem to jen bráchovi. Bylo léto 1989, se Spartou jsme jeli na soustředění do Německa."

Prožíval jste v zámoří těžké začátky?
"Jako každý Evropan. Zeptejte se Franty Kučery, potvrdí vám to samé. Flyers mi nabídli smlouvu s tím, že budu mezi šesti bekama. Uvědomte si, že o NHL u nás tehdy nebyly žádné informace. Neměli jsme internet, nic nepsali v novinách. Prostě nic. Když jsem pak přijel na kemp, poznal jsem, že to ze strany klubu nebude až takové. Musel jsem na farmu a tam to na mě dost padlo. Člověk všechno opustil a oni mě nenechají v NHL? Honily se mi hlavou myšlenky na návrat. Kdybych věděl, že pro mě mají jen farmu, nikdy bych neodešel."

Nebál jste se návratu? Vždyť v Československu pořád vládli komunisté a ti neměli pro emigranty pochopení.
"Jistě. Zkoušel jsem to oficiální cestou. Volal jsem na Spartu, a oni na mě, ať prý přijedu. Že to pak vyřešíme. No, to se mi samozřejmě nelíbilo. Zůstal jsem a tu NHL si vybojoval. Nejdřív mě zavolali poprvé, pak natrvalo. Dostal jsem dobré podmínky a pravidelně hrál. Mám na ty časy skvělé vzpomínky."

Vaši kariéru bohužel předčasně ukončily zdravotní potíže. Jak dlouho jste se s tím vyrovnával?
"Zlobila mě záda. Už ve třinácti letech mi našli problémy s páteří. Abych mohl hrát hokej, potřeboval jsem dostatečně pevný svalový korzet. Jako mladý kluk to nevnímáte. Hrajete a hrajete. Až najednou zjistíte, co se taky může stát. K tomu mě potkaly čtyři operace levého kolena, člověk se nakonec musel rozhodnout. Mohl jsem hrát dál - se zraněním, ale na 80 procent. S rizikem, že se něco stane. Druhou variantou byl konec."

Později jste se ještě vrátil, ale jen krátce. Proč? Postrádal jste motivaci?
"To ne. Ale dřív jsem byl zvyklý na určitou hokejovou úroveň. Jsem typ člověka, který všechno dělá naplno. V Olomouci jsem vedl mladé. Kratěnu, Broše, Tomajka a další. Pak jsem s nimi šel do extraligy, hráli jsem v jednom mužstvu. Chytlo mě to. A také pomohlo v tom přechodu od hokeje do běžného života. Nemyslete si, to je prda pro každého. Já to ale i díky tomu zvládl slušně."

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz