Jubilant Martinec o kličkách na rybníku, zlatých hrdinech i cigaretce s Husákem
Patří k nejlepším hokejistům naší historie. Když to naplno rozbalil, ani nejslavnější světoví beci neměli šanci. Vladimír Martinec bavil skvělými průniky, střílel mraky gólů a udivoval nevídanými technickými parádami. Když jiní nemohli, tenhle vynikající bruslař se usmíval. „Někdy jsem toho také měl plné zuby, ale hokej mě vždycky strašně bavil," připomíná.
Trojnásobný mistr světa má doma pořádnou hromadu medailí. „Některé z doby, kdy jsem hrál, jiné jako trenér. Nevím nevím, jestli to někdo někdy překoná," povídá z vesela. Ačkoli na to vůbec nevypadá, legendární borec právě dnes slaví sedmdesátiny. „Díky za poklonu, přitom teď už vůbec nesportuju," říká při povídání u kávy v restauraci poblíž pražského sídla Českého hokeje.
Martinec je stále vitální a veselý. Když vypráví, okamžitě poznáte, že neztratil svůj typický humor. Jen pokud se debata stočí k současnému dění v pardubickém Dynamu, zvážní. „Radost z toho samozřejmě nemám. Spousta lidí si před dvěma lety myslela, že jsme z nejhoršího venku. Ale bohužel, to tedy nejsme," konstatuje objektivně.
Jak sám tvrdí, vzpomínkami nežije, na druhou stranu si ovšem rád sem tam oživí staré časy, kdy patřil k nejlepším útočníkům Evropy a československá reprezentace pravidelně vozila medaile. „Nikdy jsem ale nesrovnával. Dneska je úplně jiná doba, fakt nejde říkat coby kdyby. Za našich dob třeba nikoho nenapadlo, že by se třeba jednou dalo legálně odejít do NHL," upozorňuje.
Jak oslavíte životní jubileum? Proběhla nějaká akce s bývalými spoluhráči?
Moc na to nejsem, ale okolí mě trošinku nutilo něco udělat (směje se). Spíš to ovšem bude jen s rodinou.
Jste v plné kondici, člověk by vám ani sedmdesátku nehádal.
Děkuju. No jo, běží to rychle. Když jsem slavil padesátku v Pardubicích, připadá mi to nedávno. Hrozný fofr.
Udržujete se sportem?
To vás zklamu, nedělám nic. Fakt. Občas jezdím na zimák na kole, jako paní radová. Ale nesportuju. Běhání mě nikdy nebavilo. Spíš mě nabíjí, že jsem u hokeje. A mezi mladými.
Rád si zavzpomínáte na staré časy, nebo se k nim moc nevracíte a žijete přítomností?
Záleží, co by to bylo. Na dobré věci se vzpomíná víc, ale jinak se musíme dívat dopředu. Když jde třeba v televizi záznam nějakého utkání, spíš mi to někdo připomene. Já to úplně nevyhledávám.
Nesplývají mám po letech jednotlivé turnaje?
Jasně. Přece jen jsem se v nároďáku pohyboval od roku 1969 do jednaosmdesátého. Což je dvanáct sezon. Jako trenér jsem se vrátil na podzim 1997 a končil na jaře 2002. Tím pádem toho bylo celkem dost.
Foto: Karel Švec, cslh.cz
Kde máte všechny medaile, které jste získal? Musí jich být pořádná hromada.
Je jich hodně, to máte pravdu. Něco mám vystaveného. Ne nějak přehnaně, ale ty medaile jsou ve vitrínce vidět. Ostatní leží někde ve skříni. V 70. letech se rozdávaly dvě sady medailí, za mistrovství světa a mistrovství Evropy. Tím pádem to docela přibývalo.
Hokej je váš život. Co o tom vlastně rozhodlo?
Jako kluk z Lomnice nad Popelkou jsem dělal všechny možné sporty. O mé hokejové budoucnosti rozhodlo, že jsem hrál finále krajského přeboru v Pardubicích. Já byl tehdy starší žák, dorost byl tuším pro kategorii 15 až 18 let. Tehdy tam za mnou přišel trenér Sekera a rozhodl, co bude. Pamatuju si, že jsem byl tenkrát přihlášen na strojní průmyslovku v Jičíně. Ale zájmem pana Sekery se to změnilo, šel jsem do Pardubic a žiju tam pořád. Do Lomnice se už nevracím, víceméně tam nikoho nemám. Jen švagrovou a neteře, brácha umřel. Kamarádi z dětství jsou pryč. Musíme vzít v úvahu, že jsem odtud odešel před 55 lety. Od té doby jsem jezdil jenom za rodiči a sourozenci.
Ve světovém hokeji jste udivoval hokejovou genialitou, šikovností, ohromným herním přehledem. Mohlo se to rodit při vašich začátcích na rybníku v Lomnici?
Já bych řekl, že jo. Tenhle základ tam byl. Musel jsem řešit situace, které vznikaly. Hrálo se tři nebo čtyři hodiny, pořád v pohybu. Automaticky jsme se v tomto směru zdokonalovali.
Což dnešní generaci asi trošku chybí.
Určitě! Dneska je všechno jinak. Tenkrát nebyla televize, nebo vysílala jen málo. Počítače nebo telefony? To pochopitelně vůbec. My lítali pořád venku, vždycky se nás pár sešlo, furt jsme vymýšleli nějaké krávoviny. Cokoli. Sporty, lezli jsme po stromech, blbli ve stodole. Měli jsme tam stůl na pinec, nebo ve slámě chodby – a těmi jsme probíhali, přitom nás to mohlo zasypat!
Možná to později přispělo k tomu, že vás Kanaďané na ledě nikdy pořádně netrefili.
Předvídavost jsem měl, to jo. I všestrannost. Do patnácti jsem hrál fotbal, i když jen krajský přebor. Jak by dneska řekli specialisté, hrál jsem na hrotu. Musím říci, že jsem dával góly. Pak to skončilo, protože rozhodčí něco odpískal, já ho někam poslal a on mě pak taky – do kabiny. Předvolala si mě disciplinárka, kam jsem nejel. A skončil jsem.
Hokejoví rozhodčí vás později neštvali?
Myslím, že jsem byl klidnější. Hodně jsem toho snesl. Určitě jsem nepatřil ke konfliktním typům hráčů, kteří si potřebují něco dokazovat. Já hrál vždycky hokej. Rozhodčí? Občas člověk ulítne. Ale moc toho nebylo.
Považujete za štěstí, že se v Pardubicích sešla nejen skupina výborných hráčů, ale také parta dobrých kamarádů? Byla to hlavně zásluha pana Sekery?
No jistě. Když se podíváš na jména kluků, kteří za Teslu hráli, tak základem mistrovského týmu ze sezony 1972-73 byl ročník, který se v letech 1965-68 sešel v dorostu. Někteří kluci odešli na vojnu, pak se vrátili. A přišlo to. Vytvořil se kádr, který byl rozhodující.
Chodili jste spolu na pivo?
Chodili, ale zase ne tak, jak to známe dneska. Spíš po skupinkách. V Pardubicích bylo pár hospod, jít někam, to nebyla sranda. Dal sis panáka – a lidi tě měli za ochlastu. A když ne, okolí tě považovalo za machra. Nemělo cenu někam chodit. Ale kluci měli zašívárny. Salonek v hospodě, kam tě vrchní pustil a mohl jsi posedět.
S kým jste nejvíc kamarádil?
S Bogasem Šťastným. S ním jsme společně zažili víceméně všechno. V nároďáku hrál do roku 1976, pak ani nevím, s kým jsem bydlel na hotelu. To bych kecal. Blízko jsem měl k Ivanu Hlinkovi. S ním jsem začal na mistrovství 1970 a končili o jedenáct let později na šampionátu 1981.
Hlinka šel do Vancouveru, vám NHL nabízeli také. Proč to nevyšlo?
Já to vzdal. Dneska bych toho mohl litovat, ale je to pryč. Pravda je, že i kdybych tam neuspěl, rok nebo dva bych vydržel a naučil se aspoň dobře anglicky. S Ivanem jsme měli jít spolu. Na mistrovství ve Švédsku jsme se bavili tuším o Hartfordu, pak z toho byl Vancouver. S Ivanem tam nakonec hrál jeho nejlepší kamarád Jirka Bubla.
Vy jste pak prožil hezké roky v Německu. Byly podle vašich představ?
Ale jo. Byl tam klidnější život, žádné problémy. Kdybychom nehráli, kdyby se nám s Bogasem Šťastným nedařilo, asi by se nějaké problémy objevily. Jenže nám to šlo. Předtím nikdy neudělali výsledky jako za našeho působení. S Bogasem jsme udělali jednu lajnu, Didi Hegen druhou. A už se dalo hrát. Dřív v Kaufbeurenu padali a stoupali, za nás ne.
Když dneska vidíte Pastrňáka, Hertla a další Čechy v NHL, neříkáte si jaká škoda, že nejste mladší?
Víte, to se dá těžko srovnávat. Když já byl mladej, o NHL se v podstatě nevědělo. Tedy trošku vědělo, ale začátkem 70. let se vůbec nedalo uvažovat o tom, že by tam člověk mohl normálně jít. Ani ta myšlenka nepřišla. Že se to uvolní a všechno bude jinak.
Z tohoto pohledu pro vás musel být úžasný Kanadský pohár 1976, kde jste porazili kanadské hvězdy a potvrdili si, že byste na NHL stačili.
To bylo něco neuvěřitelného! I z toho pohledu, jakou show tam Kanadýři dokázali udělat. Tenhle turnaj si cením hodně vysoko, my tam neporazili jen domácí, ale i Rusy. Myslím, že jsme tehdy zaskočili úplně všechny.
Dá se říci, že rok 1976 byl nejlepším rokem vaší kariéry?
Jednoznačně! Katovice, pak Kanadský pohár... V tom roce byla jediná chyba, že na olympiádě v Innsbrucku prodělala většina hráčů chřipku. Kromě mě a Bogase se všichni nechali naočkovat, přitom jediní my dva pak neonemocněli. Asi to bylo špatně spočítané, my pak každopádně neměli potřebnou šťávu na konec turnaje, abychom porazili Rusáky a vyhráli. Protože tam jsme byli kousek od prvního olympijského zlata.
Věděl jste ke konci aktivní kariéry, že chcete plynule přejít k trénování?
Už v roce 1979 jsem začal studovat A licenci. Nebo to byl osmdesátý? Nechci kecat. Ještě jsem hrál. Nebylo jasné, jestli budu trénovat, ale říkal jsem si, že budu potřebovat vzdělání. Pedagogickou školu jsem měl hotovou, k tomu jsme dělal specializaci lední hokej. Mohl jsem jít učit, mohl jsem být trenér.
Bavilo by vás být pedagogem ve škole?
Nebavilo. Nervy bych na to možná měl, protože děti byly slušnější a hodnější. Aspoň podle mého. Ale nakonec jsem se dal na trenéřinu.
A také jste byl úspěšný.
Mám z toho radost. Třikrát jsem dělal jako hlavní dvacítku, bohužel, vždycky jsme to podělali. Jednou se špatně sáhlo na gólmana, jindy byly jiné důvody. Jedna z mých velkých chyb byla, že jsem respektoval, že svaz nemá peníze. Nemůžeme tohle, nemůžeme tamto... Byl jsem měkkej. Ti, co přišli po mně, si dovedli dupnout. Už přesně nevím, jaký to byl rok. Sám jsem si zajišťoval cestu do Kanady, že se pojedu podívat na naše kluky. Přes jednu cestovku v Pardubicích. Pak jsem to vzdal. Vyšlo by to asi na 80 tisíc, svaz by to nezaplatil a já si řekl, že rodinu takhle okrádat nebudu.
Pak jste měl možnost působit u zlaté generace, která vyhrála Nagano a tři mistrovství světa v řadě. Byli to výjimeční hráči?
Byli. Možná to zní blbě, ale většina těch kluků byla vychovávaná za minulého režimu. Nemohli si tolik dovolit, neměli takové možnosti. Byli to slušní kluci. A skvělí hráči.
Museli jste jako trenéři vůbec řešit zásadnější problémy v kabině?
Ti kluci hráli, uměli to. Když si pak dali nějaké to pivo, my to neviděli.
Foto: Jan Jedlička, hcdynamo.cz
Jako za vašich časů?
No jistě! To bylo stejný. S Hlínou, s klukama jsme dělali to samé. Ale jelikož jsme také hráli, tak nás trenéři nechali být. Jó, strašili nás, že jestli budeme kouřit, dostaneme pětikilo pokuty. A že si nesmíme dát pivo. Přitom dobře věděli, že si pivko i cigáro dáme. Také to neviděli.
Vy jste si při ocenění mistrů světa zakouřil i s prezidentem Husákem.
No jo, to už je dávno (směje se).
On vám to nabídl?
Přišli jsme na Hrad. Nějak se k tomu stočila řeč, fakt nevím. Husák se možná ptal, jestli kouříme, a někdo řekl, že jo. Že si dáme. Načež prezident vytáhl cigára a my si zapálili. Papaláši pak nevěděli co s tím. Takže když z toho vyšla fotka, kterou chtěli dát za hlubokého socialismu do knížek, cigára zaretušovali. Pak to vypadalo, jako že máme v ruce tužku.
Vždycky mě fascinovalo, že i v nejvypjatějších situacích zápasů jste se na ledě či na střídačce usmíval. Našly se chvíle, kdy vás hokej i pořádně štval?
Samozřejmě. Ale vzpomíná se spíš na ty lepší chvíle, ne? Jo, také byly věci, které mě štvaly. Spíš v klubu, v nároďáku asi tolik ne. Tam byl neúspěch, když jsme byli třetí, a novináři se do nás pustili. Z toho jsme si nic nedělali.
Spíš jste se smál proto, že jste pozitivní člověk?
Nevím, jestli vyloženě pozitivní. Ale nebyl jsem stresovaný z toho, že prohrajeme nebo ne.
Cítil jste před zápasem nervozitu?
Nějaké nervy tam byly. Záleželo, jaký to byl zápas. Většinou ale ne. Když se šlo na důležité utkání, třeba na zápas o zlato na mistrovství světa se Sověty, měl jsem hlavně obavu, abychom nebyli jak na ruském kole a nedostali příděl. Tím víc jsem se já osobně soustředil. Za žádnou cenu jsme nechtěl, aby z nás pak fanoušci měli srandu. Jak jsi s Rusy prohrával 0:2, už se to těžko dohánělo. Oni z nás pak dělali na ledě blbce a mě to hrozně vytáčelo.
Neříkáte si, jaké jste měl štěstí, že jste mohl být u tolika úspěchů našeho hokeje?
Také si toho vážím! Třikrát mistr světa jako hráč, asistent v Naganu, asistent zlatých týmů ze světových šampionátů. To máte sedm nejcennějších medailí. Nechci, aby to znělo blbě, ale to už asi nikdo nedohoní.
Jako ikonu pardubického hokeje vás musí trápí výsledky Dynama v nejvyšší soutěži.
To víte, že jo. V klubu působím jako poradce, i když poslední dobou ode mě nikdo nic moc nechtěl. Ano, nejde nám to. Fanoušky musím chápat, stojí to za prd. Je nepochopitelné, do jakých problémů se klub dostal. Pět nebo šest let se motáme dole. Předloni jsme se dostali do čtvrtfinále, jenže celkově nám to spíš uškodilo. Každý myslel, že jsme z nejhoršího venku. Ale bohužel, to tedy nejsme...
Share on Facebook
