Karel Straka kraloval brankářům na šampionátu 1957, milovaný Chomutov nikdy neopustil

24. června 2008, 9:55

Václav Jáchim

Přišel do restaurace na chomutovském stadionu a z tašky vytáhl malý pohár. "Dostal jsem ho na šampionátu v Moskvě, v sedamapadesátém mě tam vyhlásili nejlepším gólmanem mistrovství světa. Ten pohár není moc hezký, ale já ho opatruju jako oko v hlavě. Společně s bronzovou medailí je pro mě nejcennější trofejí kariéry," řekl Karel Straka. Bývalý vynikající gólman Chomutova stihl v reprezentaci jen deset utkání, ale jeden primát mu už nikdy nikdo nevezme. Stal se naším prvním brankářem, který obdržel cenu pro nejlepšího gólmana šampionátu.

Nový fanshop

Během setkání v polovině 90. let vypadal Karel Straka na první pohled smutně. "Chomutovský hokej strádá, na nás staré vlky už se zapomnělo," povzdychl si. Později ale přišly lepší časy, tradiční hokejová bašta poskočila do první ligy a v současnosti by ráda zamířila nezi elitu. Karel Straka už se boje o extraligu nedočká, vynikající gólman zemřel 16. června 2006, ještě předtím mu ovšem klub i fanoušci vzdali hold. "Byl jsem zařazen do Síně slávy chomutovského hokeje, čehož si opravdu vážím," řekl dojatě.

Ne vždy se ale Strakovi dařilo podle představ. Před třinácti lety působil jako hlídač na parkovišti před chomutovským stadionem. "Přijel ke mně jednou nějaký Němec a ptal se, jestli jsem ten Straka, co chytal dlouhá léta ligu. Podívám, že jo. A no odpověděl: To jste tedy dopadl. Co jsem na to měl říci? Jako důchodce si krátím čas, přijdu mezi lidi. A jsem denně blízko slavného zimáku, kde jsem prožil tolik hezkého," usmál se.

Ačkoli se narodil na jihu Čech, s hokejem začínal v Lounech. Radil mu trenér Podzimek, nicméně Straka byl jinak ryzí samouk. Posléze odešel do Karlových Varů, na vojnu se stěhoval do Prahy. "Nastoupil jsem k posádce v Karlíně. Chyběly mi dobré posudky. Studoval jsem obchodní akademii a dělal angličtinu, což se v 50. letech nenosilo. Asi proto jsem na vojně chytal pouze oblastní přebot v týmu Zenit Praha-Vokovice," vzpomínal.

V roce 1954 udělal životní rozhodnutí, stěhoval se do Chomutova. Klubu zůstal věrný víc než deset let, vrcholově pak už nikde jinde nehrál. "V Chomutově se vytvořila skvělá parta, trénoval nás František Pergl - bývalý slavný internacionál. Každý rok jsme hráli na špičce tabulky, stadion praskal ve všech. Bylo neuvěřitelné, jaká euforie tady panovala. Soupeři k nám jezdili s velkými obavami."

Straka prožil vzestup i pád chomutovského hokeje. "Časy byly dobré a pak zlé, ale tak to prostě ve sportu chodí," mávl rukou. S radostí připomínal jména největších kamarádů a skvělých hráčů.

"Výborně jsem vycházel se všemi. I s gólmany, kteří pochopitelně chtěli chytat. V šestapadesátém nás potkala tragédie, část výpravy tragicky zahynula při návratu ze Švýcarska. Já zůstal doma a odpočíval, v letadle zahynuli především funkcionáři a třetí gólman Pašek. Ostatní letěli jiným spojem. Kdybych byl ve výpravě, přišel by o život druhý brankář Weber," vrátil se k tragické události.

Na otázku, proč nikdy nezkusil štěstí jinde, jen pokrčil rameny. "V Chomutově mi nic nechybělo. Nabídky byly, to jistě. Ovšem tehdy se mi odejít nechtělo. Samozřejmě mě lákala cizina, ale víte, jaka byla doba. Člověk by musel emigrovat, což jsem nechtěl. Do sousedního Německa jsem se dostal až po letech jako kouč brankářů."

Přitom nabídku na odchod do kvalitní ligy dostal. "Bylo to po mistrovství světa v Moskvě 1957. Vraceli jsme se domů a v letadle si ke mně přisedl jeden Kanaďan. Oni sice na šampionátu nehráli, ale své lidi tam vyslali. Ten pán mi řekl, že pokud chci, hned vyřídí můj přesun na Západ. Mohl bych prý působit v zámoří. Seděli jsem v letadle a já ho poslouchal. Stroj se musel pro mlhu do Moskvy vrátit, načež chlapík navrhl, abych jen přesedl do jiného stroje. Že vyřídí letenku i všechny záležitosti. Odmítl jsem," popisoval.

Doma měl rodinu, miloval Chomutov. Byl na vrcholu sil. Ale ono slavné mistrovství světa zůstalo nakonec jediné, Straka se totiž v elitním výběru nečekaně rozloučil. "Doma vyrostla řada jiných dobrých gólmanů. V Ostravě Pepík Mikoláš, v Brně pro změnu Nadrchal. Pak přišel Dzurilla. To víte, že mě konec v národním mužstvu mrzel. Ale co naděláte. V Praze na svazu neměli tehdy Chomutov moc rádi. Záviděli nám, že máme skvělý kolektiv. Prý nám chyběla pořádná životospráva. Kdepak, jen jsme si nepotrpěli na městské manýty," usmál se.

A tak znamenala Moskva nejhezší vzpomínku kariéry. "Hráli jsem tam na otevřeném stadionu, do Lužnik chodilo přes čtyřicet tisíc diváků. Byl hrozný mráz, ale zážitek jsme měli na celý život," přiznal. Straku posléze direktoriát turnaje vyhlásil nejlepším gólmanem turnaje. Mezi beky se radoval domácí Nikolaj Sologubov, králem útočníků se stal Švéd Tumba Johansson. "Nikdy by mě nenapadlo, že se dočkám takové pocty," řekl tiše a zálibně pohlédl na malý pohár.

Když ukončil aktivní činnost, nebylo o něm moc slyšet. Straka natočil instruktážní film pro mladé gólmany, nějaký čas trénoval. Jinak se věnoval civilnímu povolání. Po očku sledoval, jak padá chomutovský hokej do průměru. "Na zápasy jsem tenkrát skoro nechodil. Během totality to vzali do ruky lidi s rudou plackou a podle toho to vypadalo. Hokeji nerozuměli, zákonitě musel přijít krach," kritizoval.

Také neměl rád, když někdo srovnával hokejové generace. "Modrý, Roziňák, Konopásek byli skvělí hráči, ale jak by obstáli o padesát let později, to nevím. Sport je úplně jiný. Přibyla síla a agresivita, vytratila se technika. Jsem ten poslední, kdo by tvrdil, že se za našich časů hrálo lépe," konstatoval.

Pečlivě sledoval zejména brankáře. "Hlavní rozdíl vidím ve výstroji. Já neměl masku, což by v pozdějších letech bylo nemožné. Pamatuju si, jak mi jednou v anglickém Wembley pěkně rozpárali obličej. Ovšem jinak jsem měl štěstí, zranění se mi většinou vyhýbala. Masku jsem sice zkoušel, tehdy o ní přemýšleli všichni brankáři. Nicméně trvale jsem si ji nikdy neosvojil. Vadila mi."

Na sklonku života se Straka dočkal vzestupu chomutovského hokeje a i ocenění vlastní osoby. Udělalo mu to radost, s povděkem přijal uvedení do klubové síně slávy i potlesk těch, kteří ho už na ledě nemohli pamatovat. S nadhledem komentoval skutečnost, že jeho úspěchy nezmínila hokejová encyklopedie z 80. let minulého století, kde se jinak dostalo i na hokejisty, kteří třeba vůbec nereprezentovali.

Chyběli v ní většinou pouze emigranti, kteří byli pro režim nežádoucí. "Já ale nikam neutekl, ani jsem nic hrozného neprovedl. Nejspíš na mě zapomněli, případně našli lepší borce, než jsem byl já. Žil jsem tak nějak v ústraní, ale rozhodně mi to nevadilo. S hokejem jsem strávil skvělé roky. I kdybych mohl v kariéře něco změnit, neudělal bych to," uzavřel tehdy spokojeně.

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz