Křik v kabině? Lepší je důsledné vysvětlování, tvrdí Vlk. Co další angažmá?

Foto: Luboš Vácha

12. února 2021, 19:26

Pavel Mandát

Bez přehánění už dnes patří mezi jihlavské legendy. Petr Vlk za Duklu sám hrál, navíc ji později coby trenér hned dvakrát dovedl do extraligy. Jenže teď už přes rok nikde nepůsobí. V otevřeném rozhovoru vypráví o svých zkušenostech, změně náhledu na některé věci i o tom, jaká by měla být další nabídka, aby ho oslovila.

Dělat rozhovor s Petrem Vlkem se zas tolika lidem nepoštěstilo. Slyšel jsem, že novináře moc nemusíte.
Kdo to říkal? Já myslím, že jsem s novináři žádný zásadní problém nikdy neměl. Zúčastnil jsem se spousty tiskovek, nebral jsem to nijak špatně. Je pravda, že rozhovorů jako takových moc nedávám, ale spíš to bylo o tom, že na rozhovor mi takhle většinou nikdo nezavolal.

Vážně? Podle mě jste respektovaný trenér, který dokázal vždy ze svého týmu vyždímat maximum, takže o rozhovory s vámi by měl být zájem.
Tak snažili jsme se o to. Tohle je podle mě spíš zásluha hráčů, kteří naši filozofii pochopili a šli za ní. Pak byla ta práce výrazně lehčí, touto cestou bych jim všem chtěl poděkovat. Bylo fajn s nimi spolupracovat.

Rýsuje se i v současnosti nějaká nová spolupráce? Přece jen už v podstatě rok nikde netrénujete.
Když to tak vezmete, tak ta současná situace s covidem a věcmi na to navazujícími výměnám trenérů moc nenahrává. To je jedna věc. Samozřejmě, že kdyby se objevila nějaká zajímavá nabídka, uvažoval bych o tom, ale další důležitou věcí je pro mě to, aby to bylo tady v okolí. Ale kdyby se naskytla nějaká pracovní příležitost v civilním sektoru, také ji zvážím.

„Myslím, že s novináři jsem žádný zásadní problém nikdy neměl."

Takže někam na západ Čech nebo sever Moravy už byste nešel?
Tyhle dálky už mě nelákají, muselo by to být něco, aby se to dalo rozumně zvládat na dojíždění. Člověk se v hokeji pohybuje už dlouho, možná v tom hraje roli i věk, každopádně už nemám chuť na to být přes týden někde pryč a domů se dostat třeba jednou za čtrnáct dnů.

Největší část hráčské i trenérské kariéry jste strávil v Jihlavě. Berete ji jako svůj osudový klub?
Nevím, jestli bych řekl vyloženě osudový, ale myslím, že se to tak dá brát. Byl jsem tam jako hráč i jako trenér. Samozřejmě, že situace se trochu změnila: Dukla na tom byla před nějakými třiceti lety jinak než dnes, ale pořád je to pojem. Já tam strávil sedmadvacet let, to už je kus života.

Už jste zmínil, že jste v Jihlavě působil jako hráč i jako trenér. Směřoval jste k tomu?
Dá se to tak říct. Vyplynulo to. Hráčskou kariéru jsem dohrával v Havlíčkově Brodě, kde za mnou přišli chlapi, jestli bych jim nepomohl s juniorkou. V té době jsem už studoval nejvyšší trenérskou licenci, takže se to sešlo nějak takhle. Navíc s přibývajícím věkem už i hráč komunikuje s trenérem a probírá se hra. I v mém případě někdy něco takového proběhlo, čili trénování byla logická volba.

„Už nemám chuť být přes týden někde pryč a domů se dostat třeba jednou za čtrnáct dnů. Musela by to být nabídka tady v okolí."

Nepociťoval jste během těch let v Dukle syndrom vyhoření? Řada trenérů tvrdí, že u jednoho týmu by se mělo zůstávat maximálně tři roky.
Vůbec ne. Když jsem začal trénovat, tak o tom nemohla být ani řeč. A když vezmu tu poslední etapu v Dukle, v ní šlo o to, že pořád byly nějaké ambice, což mě neustále hnalo dopředu. Druhá věc je ta, že téměř po každé sezoně se měnilo – když to tak řeknu – zhruba šedesát procent týmu. Takže ani z tohoto pohledu nemohla být o nějakém stereotypu vůbec řeč.

60 procent týmu je hodně. Projevily se právě na tomhle skromnější možnosti chudšího regionu, jakým je Vysočina?
Myslím, že tam hrály roli dva aspekty. Někdy jsme hráče vyměnili my, jindy nám je přeplatili. Ale máte pravdu, že člověk pracoval ve skromnějších podmínkách – když na daného hráče nebylo, tak jsme si ho prostě nemohli pořídit. Tuhle otázku jsme řešili s Bedřichem Ščerbanem a mým asistentem Frantou Zemanem, snaha byla vždycky dojít ke shodě. Myslím, že to tak dělají všichni trenéři. Kdyby v týmu bylo deset hráčů, kteří mi do koncepce nezapadají, trénovalo by se to obtížně. Pro nás bylo důležité to, co bylo zrovna potřeba, pak samozřejmě výkonnost a také to, aby byl hráč dobrý do kabiny.

Foto: Nela Dittrichová, hcdukla.cz

Aby byl dobrý do kabiny, to říkají snad všichni trenéři. Trefil jste se vždycky?
Někdy si o hráči zjišťujete věci, ale pak nakonec zjistíte, že je to něco úplně jiného. Pak se to řeší nějak… Jinak, když vám to řeknu takhle zaobaleně. Tím ale nechci říct, že by to bylo jen o tom, že by daný kluk byl nutně špatný. Občas je to o tom, že mu nesedne prostředí, nesedne mu styl naší práce, pak se to projeví na ledě a občas i třeba v kabině. Víte… Poskládat tým je složitá věc. Někdy se vám to povede lépe, jindy hůř. Ale jak už jsem říkal, touhle cestou bych rád poděkoval všem hráčům za to, co pro nás odváděli.

„Poskládat tým je složitá věc. Někdy se vám to povede lépe, jindy hůř."

Jaké metody jste v případě nutnosti zlepšení situace volil vy?
Bylo to individuální. Někdy jsem se snažil s hráči promluvit, ale nemůžete mluvit donekonečna. Takže když to nezabíralo, přišla řada i na radikální způsoby řešení.

Mimochodem, říká se o vás, že jste v kabině bouřlivák. Sedí to?
Občas jsem taky houknul. (usmívá se) Ale víte co… Postupně se člověk vyvíjí, na některé věci získáváte s přibývajícími zkušenostmi jiný náhled. Podle mě to v posledních letech nebylo o nějakém křičení, nebylo to o tom, že bych nonstop používal bič, ale spíš o kladení důrazu na určité věci, které jsme po týmu vyžadovali. Hráče přesvědčit o tom, že když se budou dodržovat dané věci, může to přinést úspěch.

Takže jste se s přibývajícími zkušenostmi uklidnil?
Řeknu vám to takhle: když je člověk mladší, tak si mnohdy myslí, že křikem něčeho docílí. Postupně vám ale dojde, že získáte mnohem víc právě tím důsledným vysvětlováním a vyžadováním než křikem.

„Občas jsem v kabině taky houknul, ale na některé věci získáváte s přibývajícími zkušenostmi trochu jiný náhled."

Jenže přesvědčit hráče o jakékoliv filozofii je leckdy oříšek, ne?
To se těžko popisuje. Tam je to o tom, že hráč musí mít v prní řadě kvalitu, aby vůbec byl schopný plnit věci, které po něm chceme. Na to navazuje ta věc, aby věřil tomu, že když se bude snažit to dělat právě takhle, tak to může pomoct týmu.

Ale taky je to o trenérovi – ten musí přizpůsobit styl týmu tak, jaké hráče má k dispozici. Když mám v týmu devadesát procent bojovníků, asi těžko se budu prezentovat jako Kanada na olympiádě.
Přesně tak to je. Tohle je jeden z nejdůležitějších úkolů trenéra, abyste našel ideální vyváženost mezi tím, jaký kádr máte k dispozici a jakou hrou se chcete prezentovat. Popsal jste to přesně.

Vám se to povedlo nejlíp v sezonách, kdy jste s Jihlavou postoupil do extraligy, že?
To jsou asi takové moje největší trenérské zážitky. Ať už to bylo na jaře 2004, kdy jsme postoupili přes Budějovice, nebo před pár lety, kdy jsme prošli přes prolínací baráž. Podle mě je právě ta delší baráž náročnější, víc se ukáže ochota týmu pracovat a jít si za společným cílem. V našem týmu to tehdy šlapalo parádně, tam jsem nemusel ani nic říkat, kluci si za tím šli sami.

Jen škoda, že jste extraligu ani v jednom případě neudrželi déle než rok.
Tak to každopádně. Myslím si, že první rok je vždycky nejtěžší – kdyby se to udrželo, tak další rok se ten tým mohl vyvinout a zase posunout dál. Ale bohužel… Teď už nemá smysl se v tom vrtat.

Foto: hcdukla.cz

Ale přesto, dalo se něco udělat jinak?
Řeknu to takhle: jsem přesvědčen o tom, že v daných podmínkách, které jsme měli, tak jsme všichni udělali maximum. Samozřejmě, že kdyby se ten tým ještě trochu posílil, mohlo to dopadnout jinak, ale to už je zase jiná věc.

„V našem týmu to tehdy šlapalo parádně, tam jsem nemusel ani nic říkat, kluci si za tím šli sami".

Ekonomická… Byl ekonomický rozdíl mezi Duklou a ostatními extraligovými kluby tak výrazný, jak se tradovalo?
Podle mě to bylo tak, jak se říkalo. Ten finanční odskok od ostatních byl celkem velký. Ale já bych tohle neřešil, prostě nám chyběli dva až tři hráči, kteří by ty zápasy převážili na naši stranu. Nemůžu říct, že by si náš tým neodvedl svoje, byla radost s těmi kluky pracovat. Prostě nám chyběla větší zkušenost, řadu utkání jsme ztratili v závěru nebo o gól.

Nováčkovská daň podobná té, kterou letos platí Motor.
Je to tak. Dalo by se to rozebírat dopodrobna, ale to bychom tu byli hodiny a hodiny.

„Ten finanční odskok od ostatních byl celkem velký. Ale já bych tohle neřešil, prostě nám chyběli dva až tři hráči, kteří by ty zápasy převážili na naši stranu."

Nepřemýšlel jste o tom, že odstoupíte?
Abych řekl pravdu, tak takové myšlenky jsem tenkrát vůbec neměl. Pořád jsem věřil, že mám týmu co dát. Bedřich Ščerban nám navíc věřil, takže jsme se o tomhle kroku ani nebavili. Spíš to bylo o tom, že se nám v baráži zranilo dost kluků, kteří pak chyběli. Po prvních čtyřech zápasech jsme měli asi deset bodů, ale bohužel se to nepovedlo dotáhnout.

Další rok jste začali v Chance lize znovu od nuly. To muselo být psychicky náročné.
Těžké to bylo, to si nebudeme nic nalhávat, ale myslím, že jsme tou sezonou prošli dobře. V play off nás pak vyřadilo posílené Kladno. Měli tam asi tři nebo čtyři nové hráče, kteří jim hodně pomohli.

Co současná Dukla? Ta vám musí dělat radost, že?
Určitě, jsem rád, že se klukům daří, přeju jim jen to nejlepší. Zápasů jsem ale tolik neviděl, takže se nechci pouštět do nějakých analýz. Z výše zmíněného důvodu mi to nepřísluší, ale rozhodně doufám, že se jim bude dařit i dál.

Petr Vlk.

Petr Vlk. | Foto: Lubomír Tesař, lhkjestrabi.cz

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz