Kustod Kopecký o vlajce na kamiónu, duši hvězd i o velkém snu: Nároďák je nejvíc!
Foto: Sanny Muharem
Tuhle práci zvládnou jedině srdcaři. Hokejoví kustodi udělají pro hráče první poslední, na stadionech tráví většinu života, navzdory únavě a občasnému stresu jsou přitom stále příznivě naladěni. „Pro mě je to splnění snu. Neměnil bych, i když někdy toho mám také dost," přiznává Oldřich Kopecký.
Už jedenáct let brousí brusle a chystá výstroj hokejistům Mladé Boleslavi, za sebou má také akce s mládežnickými výběry a působí u reprezentace dospělých. „Strašně moc to pro mě znamená. Nároďák je nejvíc. Jsem patriot! Snad to nevyzní blbě, ale jsem fakt hrdý Čech," přiznává nadšeně.
Hokej miluje, ale jeho život je bohatý i na mraky jiných zážitků, které byste do něj neřekli. „Jako kluka mě bavilo všechno, co se týkalo motorů. Opravoval jsem a ladil auťáky, hodně jsem toho najezdil s kamiónem. Kam třeba? Všude možně po Evropě, ale i po Asii. Kazachstán, Uzbekistán a podobně. Byla to celkem divočina," usměje se.
Práce hokejového kustoda asi zase tak divoká není, co říkáte?
Určitě ne, ale také má své. Dělám ji naplno a baví mě, jinak bych u toho nezůstal. Jsem z Turnova, každý den dojíždím do Boleslavi, kde trávím spoustu času. Ale mohu dělat i doma. Zorganizoval jsem si tam dílnu, takže vycvakám nože a ve svém si je pěkně připravím. Nebo brzy ráno vstanu, přijedou na čtvrtou, na pátou hodinu a dám se do toho. Jak kdy.
Do zápasu si dáte oběd, jinak jste pořád v kabině?
Na oběd nechodím! Vůbec. Mám takový rituál, že si ho nedávám. Jsem na zimáku a dělám si svoje věci. Teď jsme se po dlouhé době dostal do města, manželce jsem slíbil, že koupím vánoční stromeček. Už totiž nebudu mít čas. V neděli hrajeme ve Varech, večer zůstanu v Praze, odkud druhý den letíme s nároďákem do Moskvy. Vrátím se v neděli 20. prosince, další dva dny hraje Boleslav doma se Zlínem a s Motorem. Takže doma budu až třiadvacátého. Pro rodinu je to blbý, ale běžný standard.
Neštve vás to někdy? Není toho už moc? Leckdo vám možná závidí, že jste u hokeje, ale práce kustoda má své. Pro každého není.
To není. Jasně, že někdy tě to taky štve. Musí vás to bavit. Peníze nejsou nějak extra. Na to, kolik člověk stráví v hale času, to o penězích fakt není. Já tím žiju, klukům strašně rád posloužím. Jsem zvyklý jet naplno. V zápřahu.
Co vás tak zocelilo?
Hele, já jsem docela splašenec. Vždycky jsem miloval motory. Auta a motorky, to bylo moje. Vyučil jsem se automechanikem, pak jsem dělal strojní nástavbu. No, pro sebe jsem si usoudil, že maturitu nedodělám, tak jsem se na to vyprdnul a šel jsem hnedka spravovat auta. To bylo jen chvíli, protože za mnou přišel kamarád, že má dopravu. Ze školy a z vojny jsem byl vybavený, jezdil jsem náklaďák a měl na něj řidičák. Velká auta mě také vždycky rajcovala, takže jsem šel na kamión.
Foto: Eva Solaříková, bkboleslav.cz
Jezdil jste dlouhé štreky?
No jasně. Evropu, ale i Asii. Hodně Kazachstán nebo Uzbekistán. Když jsme měli Taškent, naložili jsme v Liberci koberce a věděli, že před sebou máme sedm tisíc kilometrů.
Neměl jste strach? Podobné destinace nejsou nic bezpečného.
Bylo mi jednadvacet. Než jsem začal na kamiónu, což bylo někdy v roce 1995, tak jsem předtím s rodiči vycestoval maximálně za kopec do Jelení Hory nebo do Žitavy. Byla to ohromná změna a hned při prvních cestách fakt divočina. Jezdil jsem humanitární pomoc do Bosny, tam jsem párkrát zažil nějakou střelbu. Byli jsme nuceni vystoupit z aut a schovat se za kola, unproforáci mezitím rozháněli místní ustašovce. Tehdy jsem říkal, že tu práci nemohu dělat. Bylo to šílený!
Asi až v podobných situacích si člověk uvědomí spoustu věcí.
Přesně. Pamatuju si, jak nás v Mostaru zahalfli. Jezdili jsme v konvoji, nás Čechů tam bylo čtrnáct a já z nich nejmladší. Alkohol dodneška moc nevyznávám, ale ti kluci se uměli parádně upravit. Jelikož tam byl zákaz vycházení, tak nás pod samopaly naložili a odvezli k výslechu. Tam se všechno vyjasnilo. Další malér přišel v Anglii, měl jsem tam nehodu, po níž jsem pobyl tři dny v base. Následoval soud, všechno dobře dopadlo. Znovu jsem si řekl, že končím. Ale znáte to – jak se člověk vrací domů, zase to nějak vyprchá. V Turecku jsem zažil zemětřesení, přímo v epicentru. V Rusku mě zadrželi, protože jsem před kazašskou hranicí nevědomky ujížděl policajtům. Pod samopalem mě vyvedli. Později mi řekli: „Kdybychom věděli, že nevezete nebezpečný náklad, začneme střílet."
Jak dlouho jste za volantem kamiónu vydržel?
Skoro deset let. Přesně nevím, kolik jsem najel kilometrů, ale přes milión určitě. Tak 120 až 130 tisíc ročně.
Teď chápu, že když jste vezl autem výstroj Bruslařů na Ligu mistrů do Minsku a odtud do Švédska, že to pro vás byla docela pohodička.
No jo, to byla (směje se). My si to rozdělili. V Boleslavi jsem do toho sedl a zastavili až v Bělorusku. Hodily se mi zkušenosti z dřívějška, protože Bělorusové a už i Poláci jsou na hranicích docela banditi. Takže bylo dobré mít nějaké to pivo nebo cigárka. S angličtinou mám problém, ale rusky mluvím velice dobře. Ještě ze školy. A také jsem tam dost jezdil.
Jak jste se dostal k práci hokejového hospodáře?
My byli hokejová rodina. Tatík ho hrával v Turnově a v Lomnici, s bráchou nás od malička vedl ke sportu. Měli jsme smůlu, že v Turnově tehdy ještě nebyl zimák. A já byl navíc flaksa – sporty mi docela šly, ale nebyl jsem na trénink. Takže dneska klukům říkám, aby makali. Že dopadnou jako já a budou dělat sluhu. Což mně tedy vůbec nevadí, protože tuhle práci mám fakt rád. Hokej byl u nás vždycky číslem jedna. Když v Turnově udělali mobilní kluziště, s bráškou a ještě s jedním pánem jsme začali obstarávat děti. Mimochodem, začínala tam i moje dcera. Dneska jí je dvacet a žije s naším gólmanem Honzou Růžičkou, tehdy v Turnově hrála hokej i s Matějem Pekařem. Na něj jsme patřičně hrdí. Mám ještě někde fotky, jak měl Matěj čepici Boston Bruins. Oni tehdy vyhráli krajskou ligu, ale já už pak bohužel neměl čas, protože jsem přešel do Mladé Boleslavi.
Po letech za volantem jste v roli kustoda získal mnohem klidnější povolání, že?
To ano. A pak – našel jsem práci, která je mým koníčkem. Splnil jsem si sen. Hokej pro mě strašně moc znamenal. V šestadevadesátém jsem jel do Taškentu a v Kazachstánu se dozvěděl, že jsme vyhráli mistrovství světa. Tankoval jsem naftu u jednoho Kazacha a on mi povídal, že jsme ve Vídni porazili Kanadu a získali zlato. Hned jsem na kamiónu vztyčil vlajku. Měl jsem Iveco 380 turbostar, lidi koukali a nechápali. Něco podobného jsem udělal, když se nároďáku podařilo dovršit zlatý hattrick. V roce 2001. Pamatuju si, že jsem vlajku vztyčoval na bulharsko-tureckých hranicích. Zápas jsem poslouchal na dvě stě sedmdesátkách, na dlouhých vlnách. Bulhaři čuměli jak blázni, co se děje. Hokej jim nic neříkal. Když jsem vjížděl ze Slovenska do Česka, na silnici byl nastříkaný nápis: „Vítejte v zemi trojnásobných mistrů světa. Slováci, sorry – čo bolo, to bolo!"
„Musíme si vážit toho, co máme. Kabina je moje vizitka, chci, aby bylo všechno v pořádku. Chci, aby byly věci vyskládané tak, jak mají. Aby se šatna udržovala."
Kudy vedla vaše cesta z Turnova do Mladé Boleslavi?
Nevím, zda to můžu říci, ale já měl liberecké srdce. U Tygrů byli fantastičtí kluci kustodi, tam se dostat nešlo. K Liberci jsem měl úzké vazby se všemi hráči, v jednu chvíli tam bylo snad dvanáct odchovanců. Turnov je ve spádové oblasti, koukal jsem se vždycky spíš tam. V Liberci byl tehdy Láďa Bušanský, který šel do Boleslavi dělat kustoda. A mě si vzal na výpomoc. Vybavuju si, jak jsem volal Tomáši Klimentovi a Vencovi Kočímu, že mám nabídku, jestli to mám vzít. Kluků z Liberce bylo v Boleslavi víc – Valda Jiruš, Lukáš Zíb, Honza Holub. Ačkoli už tehdy panovala mezi kluby rivalita, fungovalo to. Klimoš říkal: „Jasně, jdi do toho, tady to nemá chybu."
S klubem jste si pak užil nervy v barážích, několik hodně komplikovaných sezon.
Jo, spoustu strastí. Hráli jsme chvost. V první sezoně jsme to uhájili v baráži, v další se spadlo. Pak jsme se dva roky pokoušeli o návrat a podařilo se to. Jak přišli trenér Franta Výborný a manažer pan Tůma, začalo to nabírat vzestupnou úroveň. Vrcholem všeho bylo, když se vrátil Radim Vrbata. S takovými lidmi vás práce začne neskutečně bavit, protože to začne dávat smysl.
Co pro vás znamenal posun k mládežnickým reprezentacím?
Vrbič (Radim Vrbata) mi říká, že jsem idealista. Vidím svět růžové. Nároďák je pro mě nejvíc! Ať to byly osmnáctky, dvacítky nebo áčko, vždycky jsem byl připraven klukům posloužit bez ohledu, zda se jedná o hvězdy světového hokeje nebo o šestnáctileté kluky. Mám svoji roli, také se snažím co nejlépe reprezentovat republiku. Jsem patriot. Když jsem dostal šanci, hrozně jsem si toho vážil. A vážím! U výběrů jsem sedm let a třetí rok u áčka. Jsme tem teď ve třech, bohužel už ne s Peťou Ondráčkem, ale s naším šéfem Zdendou Šmídem a Petrem Šulanem. Strašně si to užívám. Moc bych chtěl poděkovat boleslavskému klubu, že mi to bylo umožněno. Spojit obojí není snadné, ale pro mě to je ohromná výzva.
V osmnáctce a ve dvacítce jste poznal řadu mladých hráčů, kteří se později posunuli do dospělé reprezentace. Máte s nimi nadstandardní vztahy?
Musím říci, že fakt jo. S většinou jsem pořád ve spojení. Píšeme si na Facebooku, zavoláme si. S některými kluky jsem ve velmi úzkém kontaktu. Třeba s Filipem Hronkem nebo tady z Boleslavi s Davidem Rittichem. Za ním jsem se plánoval loni podívat do Calgary, ale s Boleslaví jsme postoupili v play off, takže to nevyšlo. A Flames po velmi dobré sezoně vypadli hodně brzy. Na NHL jsem chtěl už v roce 2004, dokonce jsem tam odletěl. Ale víte co se stalo? Zrovna vypukla stávka.
To je slušná smůla.
Je. Manželce jsem to řekl snad až tři dny před odletem. Nechápala. Ale já do toho šel. S kamarádem jsme odletěli a na Floridě pak zjistili, že je stávka. Chápete to? My byli v Americe a naši nejlepší kluci jeli do Čech, jenom v Liberci hráli Vrbič, Venca Nedorost, Aleš Kotalík nebo Jirka Fischer.
Návrat do Čech pro vás musel být smutný.
Ale my se nevraceli! S kamarádem jsme si tam našli práci, půl roku jsme makali na střechách. Byla to další skvělá zkušenost. Od začátku do konce. Jen s tou NHL to nevyšlo, já pak naštěstí chytil aspoň konec sezony v Čechách.
To asi manželka koukala, když jste jí doma nic pořádně neřekl a na půl roku zmizel do Ameriky, ne?
Máte pravdu. Nemá to se mnou jednoduchý, uznávám. Opravdu! Je to skvělá holka, stejně jako moje dcery Zuzanka a Nicolka. Žena si se mnou užila, ale vždycky mě podporovala a skvěle se starala o rodinu. Nejen za to ji strašně moc miluju.
Je ve vás pořád kus hokejového fanouška, který se sem tam nechá strhnout a dá průchod emocím?
Stoprocentně! Od malička tím žiju a nekontroluju se kolikrát ani na střídačce. Musím říci, že naši trenéři jsou docela v pohodě, zatím mě ještě neokřikli. Já jsem zvyklý kluky hecovat, pochválit je. Na vynadání mají trenéry. Pokud hráči něco zkazí, poklepu je a řeknu: „Pojď, pojď, zlepšíme střídání." Hrozně to s nimi prožívám.
Jste na hráče přísný? Vytočí vás, když najdete jejich výstroj tam, kde nemá být?
No ježiš, jebu je furt! Hned pak slyším: „No jo, zase máš den, ty jsi nepříjemnej!" Ale když někomu třicetkrát něco řeknete a on to dělá pořád stejně, je to o nervy. Štábní kultura musí být. Musíme si vážit toho, co máme. Kabina je moje vizitka, chci, aby bylo všechno v pořádku. Chci, aby byly věci vyskládané tak, jak mají. Aby se šatna udržovala. Hráči tomu šéfují na ledě, doma určitě ne – tam si je vodí manželky nebo přítelkyně, že jo. (směje se). A já si to řídím v kabině. Každému říkám: „Hraj tak, abys byl v NHL nebo v KHL, tam si pak zkoušej ty svoje blbosti. Do té doby musíš akceptovat, co si přeju já." Vrbič s Vencou Nedorostem mě v tom podporují. Příkladem jde kapitán, tam máme parádního chlapa. Martin Ševc je mega borec. Ten mi je hodně nápomocen.
Bruslařům se letos hodně daří, to pak musí být radost chodit ráno do kabiny.
Za těch jedenáct let, co jsem tady, máme absolutně nejlepší tým z hlediska charakteru. Je v něm hodně vrstevníků, mladí kluci, úžasná atmosféra. Nechci říci, že by v týmu byla pohoda ve stylu, že to máme na háku. Vůbec ne! Ti kluci šlapou a já vedle nich neskutečně mládnu. Fakt si to užívám.
Jaké máte v pozici kustoda sny? Je to velké klubové nebo reprezentační vítězství?
Přesně tak. Přál bych si něco vyhrát. Když jsem přišel, Bolka hrála na chvostu. Já se tady naučil prohrávat. Teď je to úplně jiné. Prohrát se může, ale musí to být tak, že tam každý nechá všechno. Když je pak soupeř lepší, nedá se nic dělat. Samozřejmě, jsem pak naštvaný. A strašně. Ale porážku po boji umím uznat.
Kdyby se úspěch povedl, schoval byste si na památku dres podepsaný všemi hráči? Jste na tyhle relikvie?
Jo, mám to rád. Schoval jsem si i docela kuriozity jako zuby Davida Výborného nebo Tomáše Hyky, sádru Davida Vrbaty a spoustu jiných věcí. Když kluci odejdou do ciziny, snažím se od nich získat dresy, helmy, podepsané hokejky. Některých věcí si fakt vážím. Mám třeba všechny dresy Lukáše Dernera – od mladšího dorostu Stadionu Liberec do současnosti. Je jich asi dvaatřicet. Krásné věci mám od Vrbiče a dalších kluků z NHL. Jmenovky, puky, štítky, mraky věcí. Na tohle jsem trochu úchyl, všechno si nechávám. A někdy se to i hodí. Volal mi Méďa. Petr Nedvěd. Před Karjalou chtěl rukavice, hned jsem mu řekl, že vezmu jeho staré z doby, kdy ještě hrával. Hele, staré reeboky, parádní. Docela koukal.
Oldřich Kopecký (vlevo) a Zdeněk Šmíd jedou naplno. | Foto: Facebook Česká hokejová reprezentace
Share on Facebook
