Lubomír Bauer měl před zlatou Prahou smůlu, nyní je správcem kladenského zámku
V podstatě celý život zasvětil kladenskému hokeji. Lubomír Bauer kdysi ve středočeském městě začínal jako obránce, později se z něho stalo levé křídlo, které to v dresu slavné Poldi dotáhlo až do reprezentace. Bauer hrál osmnáct let nejvyšší soutěž, pouze vojnu kroutil v Jihlavě a Liberci. Jinak zůstával věrný svému městu. Do povědomí fanoušků se zapsal především jako člen obavaného útoku s Eduardem Novákem a Milanem Novým. Desetkrát reprezentoval, nicméně velký mezistátní turnaj si nikdy nezahrál. Nejblíž byl před šampionátem 1972 v Praze. "Možná bych se i dostal do týmu pozdějších mistrů světa, ale zranil jsem se. Škoda," říká s nadhledem sympatický chlapík.
23. prosince loňského roku oslavil 60. narozeniny. Pořád je v kondici, stále má dost sil. Ale hokej už sleduje spíš z povzdálí. Když padne zmínka o roku dvaasedmdesát, je v Bauerově hlasu znát určitá lítost. "Dostal jsem se do širšího kádru reprezentace, bylo nás tam pomalu čtyřicet. Sehrál jsem přípravné zápasy, ale v jednom jsem si vykloubil ruku. Ve stejnou dobu se zranil i Eda Novák, měl potíže s kolenem," vzpomíná.
Kdo ví, jak by to bývalo dopadlo, kdyby na pracovitého kladenského útočníka nesedla smůla. "Pamatuju se, jak nám s Edou v nemocnici reprezentační lékař Trefný říkal: Kluci, trenérovi Pitnerovi jste pěkně zamotali hlavu. Doktor byl s trenéry pořád, možná věděl víc. To už nezjistíme. Každopádně mi mistrovství světa uteklo. Mančaft vybojoval zlato a já už se na žádný šampionát nikdy nepodíval," konstatuje.
Bauer byl příslušníkem silné kladenské generace, která v letech 1975-78 a 1980 vyválčila celkem pět domácích titulů. "Když si v hlavě promítám všechny ty zážitky a velké zápasy, je to moc příjemné. Byli jsme především dobrá parta, kterou vedl Franta Pospíšil. Co řekl, to platilo. Zažili jsme toho tolik, že by to vydalo na knihu. Podívali jsme se do ciziny, měli jsme možnost zahrát si v Kanadě, Rusku, v mnoha jiných zemích," připomíná.
Kladenský rodák vynikl především po boku jiných elitních útočníků Nováka a Nového. "Výborně jsme si vyhověli. Eda Novák byl takový buldok, kterého se báli všichni soupeři. Milan Nový zase uměl dát góla z každé situace. No a já oba kluky zajišťoval. Docent Kostka vymyslel systém hry s bránícím levým křídlem. Já začínal jako bek, nedělalo mi to žádné potíže," usmívá se.
V lize trojici doplňovali vynikající obránci Pospíšil s Kaberlem. Pětice se ale pohromadě nikdy nesešla v reprezentaci. Bauer stihl deset startů v sezoně 1971-72, pak už šanci nedostal. "Důvodů by bylo jistě víc. V jiných letech se stávalo, že na nároďák jela celá klubová pětka. Ze Slovanu se dostal na mistrovství třeba obránce Bukovinský, který hrával za bratry Šťastnými. To samé platilo, když titul udělala Jihlava. My získali zlato pětkrát, ale všechny z naší pětky do reprezentace nevzali," přidává.
Smutek už dávno odvál čas, jen připomenutí této skutečnost Bauera občas zamrzí. "Jeden hráč - a nebudu ho jmenovat - si přál trošku jiné spoluhráče. Kdyby řekl, aby nás dali do nároďáku všechny, asi by to nebyl problém," tvrdí trochu tajemně.
Na kladenský kolektiv ale jinak nedá dopustit. "Scházeli jsem se i mimo led. Na Kožovce jsme pekli prase nebo sele, vyrazili jsme i na pověstného kladenského psa. Když se týmu nedařilo, dali jsme si psí maso. V Kladně byste tehdy našli málo lidí, komu nechutnalo," upozorňuje.
Od zlatých kladenských časů uteklo hodně vody, ten skvělý tým už se pohromadě moc nechází. "Franta Pospíšil má včely, já zase rád rybařil. Věnuju se svým povinnostem, snažím se věnovat i zahrádce. Všichni jsme zestárli, už ani moc nechodíme hrát za staré pány. Někdo ano, ale já už třeba na brusle nemůžu. Ještě nedávno jsem trénoval Rakovník, nicméně pak to opravdu nešlo," vysvětluje.
Po skončení kariéry se dal Bauer na trenéřinu. Vedl kladenskou omladinu, později působil jako vedoucí extraligového mužstva. "V prvním týmu jsem dělal asistenta Novotnému, Šindlerovi i Vejvodovi. Ovšem pak se v Kladně střídaly generace. Z funkce generálního manažera odešel Franta Pospíšil a končil jsem i já. Rok jsem trénoval v pražské Hvězdě, pak následoval ten Rakovník. Ale hledal jsem si jinou práci, trenéřina by mě neuživila," pokračuje.
Jeho další kroky vedly do kladenského zámku. Kdysi skvělý bruslař a střelec, který odváděl pro tým černou dřinu, tam působí coby správce a údržbář. "Opravuju, vyřizuju, řeším spoustu věcí. Mimo jiné připravuji vernisáže, hlídám zámeckou zahradu, kde najdete medvědárium. Zajišťuji sobotní svatby, kterých stihneme pět za sebou. Pomáhám také s provozem loutkového divadla na náměstí. Je toho dost, ovšem nestěžuji si," dodává.
Hokej pořád sleduje, během zápasů kladenského HC Geus Okna usedá do hlediště a pozoruje své nástupce. Řadu hráčů dobře zná, prošli mu rukama v mládežnických výběrech nebo ještě v ligovém týmu. "Už se mi ale po hokeji tolik nestýská. Mám dost svých starostí, práce na zámku je pestrá. Pořád se něco děje. Ani jsem si neměl čas pořádně uvědomit, že mi bylo šedesát. No jo, letí to," uzavírá s úsměvem jeden z nejslavnějších kladenských hokejistů všech dob.
Share on Facebook
