Meixner glosuje současnost a vzpomíná na tituly. Co řekl, když mu volal Zábranský?

Foto: Archiv Komety, Jíří Grulich

Obránce Jaromír Meixner získal s brněnskou Kometou pět mistrovských titulů. V otevřeném rozhovoru vypráví o svých vzpomínkách na úspěšnou hokejovou kariéru i práci novináře, které se věnoval.

Pojď hrát hokej

Hokej stále pečlivě sledujete. Jak snášíte současnou dobu, která hokeji není dvakrát nakloněná?
Snáším to samozřejmě špatně. Jedna brněnská fanynka, která stává v kotli, mně napsala takovou krásnou větu: Už mám z toho absťák. Osobně se k tomu taky blížím. (usmívá se) Pro nás, kteří jsme na hokeji závislí od malička, je to samozřejmě těžká doba. Hrál jsem ho, pak působil jako sportovní novinář se zaměřením zejména na hokej, následně jako trenér mládeže. Teď už samozřejmě coby příznivec Komety. Opravdu tu současnou situaci nenesu s žádným nadšením, říkám si, že je to na draka.

Zvlášť, když Kometa měla bojovat o další titul, co?
Stoprocentně. Jsem přesvědčen o tom, že Kometa opět má tým na to, aby o titul hrála. Samozřejmě není sama, těch favoritů je tam víc, ale Kometa mezi ně rozhodně patří. Kvalita v týmu bez debat je. Když si vezmeme, že přišel ten „šílenej rakouskej snajpr“ Peter Schneider, (směje se), který je opravdu výborný, tak s tím tvrzením o nejvyšších ambicích souhlasím. Poskládali dobrý mix zkušených borců, střední generace i několika mladíků, byť většina z těch nadějí mě zatím nepřesvědčila o tom, že v budoucnu budou hokejovými hvězdami.

Proč?
Hlavně nechci říct, že by v Kometě nebyli opravdu šikovní kluci. Třeba mladý obránce Svozil ukazuje, že hráči jeho typu mají prostě dané, že budou výbornými hokejisty. Někteří ale ten přechod z juniorského do dospělého hokeje úplně nezvládnou, načež nepokračují ve výkonech, které by se od nich očekávaly. Těch důvodů může být vždycky víc – dovednosti, hlava… To tak bylo je a bude vždycky.

„Jsem přesvědčen o tom, že Kometa opět má tým na to, aby o titul hrála."

Současná Kometa je jednoznačně dílem Libora Zábranského, že?
S tím souhlasím. Samozřejmě byla spousta lidí, která mu pomáhala, ale Libor je stoprocentně hlavní strůjce všeho. Víte… Než do celého kolotoče vstoupil, zavolal mně a bavili jsme se o tom.

Co jste mu řekl?
Už je to pár let zpátky, ale musím se přiznat, že v první chvíli jsem byl překvapený. Snad jsem ho od toho i trochu odrazoval. Víte… Tehdy panovala kolem Komety obrovská džungle, byly tam různé spory, žaloby a tak dále… Takže Libor neměl jednoduché, aby dal všechno dohromady. Nicméně uspěl a to, kde dnes Kometa je, je stoprocentně jeho zásluha. Když někdo na Libora nadává, říkám: Pozor, nebýt Libora, možná chodíme jen na druhou ligu nebo děti. Nechci říct, že by druhá liga byla špatná soutěž, ale extraliga by určitě nebyla. Chápete mě. Klobouk dolů před ním.

„To, kde dnes Kometa je, je stoprocentně zásluha Libora Zábranského"

Když na jaře 2017 slavila Kometa zisk mistrovského titulu po 51 letech, vaše generace už možná ani nedoufala, že tenhle moment zažije, co?
Abych byl upřímný, ani moc ne. Ale s nástupem Libora jsme věřili, že se věci začínají hýbat správným směrem. Nicméně získat mistrovský titul dvakrát po sobě, je jako sen. Bylo to krásné. Řeknu vám vtipnou historku.

Povídejte.
Naše stará garda, bývalí hokejisté Komety, máme od Libora permanentky na sezení. A když Kometa získala titul, lidé mávali šálami, skákali, jedna dáma se otočila k naší partě a říká: Pánové, vy se vůbec neradujete. Odpověděl jsem jí na to: Milá paní, my se radujeme vnitřně, už všichni máme tituly za sebou, víme, jak to vypadá. Skákání a mávání už necháváme mladším. Paní jen pokývala hlavou. (směje se)

Lišily se nějak oslavy titulů z vaší doby od těch nynějších?
Liší se to hodně, logicky to souvisí s tím, že je jiná doba. Tenkrát nám medaile posílali poštou. Mám pocit, že kdybychom na ledě dělali všechny ty různé „blázniviny“, které jsou charakteristické pro dnešní oslavy, fanoušci v té době by si asi klepali na čelo. Ale dnes je jiná doba… Lidé si takové oslavy žádají, chtějí je… Je to tak správně.

„Tenkrát nám medaile posílali poštou."

Brali vás jako celebrity?
(rozesměje se) Byla jiná doba! V novinách o zápasech maximálně referovali, to znamená, že napsali střelce gólů a podobně, ale nějaké velké rozhovory… To se nedělo, maximálně třeba jednou za rok. Souvisí to i s režimem, který hlásal, že všichni si máme být rovni, takže nějaké celebrity… To se nepodporovalo. A my to ani nijak nevyžadovali.

Foto: Archiv Komety, Jíří Grulich

Ani o autogram vás sem tam někdo nepožádal?
Ne. Mně se to nikdy nestalo, tenkrát to tak nefungovalo.  Nebyl jsem žádná hvězda, těmi byli například Bubník, Danda, Pantůček, Vaněk a další. Ale myslím, že ani jim se tohle nestávalo.

Do práce jste chodili? Statisíce nikdo z vás nevydělával…
Vezmu to oklikou. Byl jsem na vojně v Jihlavě. Když jsem se vrátil do Rudé hvězdy, tehdy jsme se v práci objevovali přes léto. Když se z toho staly o rok později ZKL (Zetor), usmysleli si, že do práce chodit budeme. Nastoupili jsme do fabriky na sedmou ráno, jenže problém byl v tom, že v devět jsme se od stolů zvedli a všichni se courali k hlavní bráně, protože nás čekal odjezd na trénink. Navíc nikdo po nás nemohl nic moc chtít. V sezoně jsme nechodili do továrny vůbec- Vedení následně došlo, že to nedělá dobrotu, načež se to zrušilo. Takže my sice byli vedení jako amatéři, ale byl to takový ten pseudoamatérismus.

„Nějací boháči jsme díky penězům z hokeje nebyli."

S platem se vyžít dalo?
Ve fabrice jsme byli placeni jako klasičtí úředníci, což nebyly žádné závratné sumy. Za vyhraný zápas člověk bral 200 korun, za remízu 100 korun a za prohru samozřejmě nic. Z těchto částek se ještě odečetla daň. Postupně prémie narostly na 400 a 600 korun za vyhraný zápas, vyžít se s tím rozhodně dalo. Během těch let si pak každý z nás koupil za vydělané peníze například nějaké auto, ale kdo chtěl postavit dům, musel mít to štěstí, že se na sklonku kariéry dostal do zahraničí. Nějací boháči jsme díky penězům z hokeje nebyli. S dnešní dobou se to vůbec nedá srovnávat.

Říká se, že velké peníze člověka často zkazí. Vy jste proto nakonec možná byli šťastnější, ne?
To si netroufám posuzovat. Ale je pravda, že jsme zažili spoustu legrace, třeba v autobuse při zpívání. V dnešní době pochybuju, že tam někdo zpívá – hoši mají sluchátka nebo se dívají na televizi. Za nás začal zpívat Josef Černý a zbytek se k němu přidal. Až po čase se trenér Bouzek otočil a říká: Hoši, už toho nechte, kdo má vaše vytí poslouchat. (směje se) Legrace jsme si možná opravdu zažili o něco víc, dnes už je ten správný profesionalismus na úplně jiné úrovni. Dovolím si citovat slavného borce z Jihlavy Jirku Holíka, který nedávno na jednom setkání hokejových veteránů pronesl: Hoši, my jsme měli obrovské štěstí, že tehdy neexistoval bulvár. Podepisuji se pod to. (směje se)

Našel by toho na vás hodně?
Občas se něco semlelo, ale vždycky se to dokázalo vyřešit v klidu. Hlavně trenéři to měli pod palcem. Samozřejmě byli i opakovaní hříšníci, kteří měli problémy třeba i se životosprávou, ale ti si sami kopali hrob. Víte… Průšvihy byly, jsou a budou. To tak je.

S Brnem jste získal pět mistrovských titulů, na který vzpomínáte nejradši?
Řekl bych, že na ten poslední. Zažil jsem tituly, které jsme získali velkým bodovým rozdílem, ale ten poslední byl hodně perně vybojovaný. Tehdy nás potkalo velké množství zranění na konci sezony, o to cennější to bylo.

„Za nás začal zpívat Josef Černý a zbytek se k němu přidal."

Nejlepší časy jste strávil na stadionu, kterému se říkalo za Lužánkami. Na to máte krásné vzpomínky, že?
To víte, že ano. Je to mýtický stadion, byť mám docela alergii, když se říká za Lužánkami. Víte… Co když je to před Lužánkami? Když se totiž díváte z druhé strany, tak je to právě před Lužánkami, a ne za Lužánkami. Není to oficiální název, za našich dob jsme prostě říkali, že jdeme na zimák.  Ale místo to bylo krásné, narváno tam bylo třeba i hodinu před zápasem, na fanoušky pršelo, sněžilo, ale oni stejně mohutně povzbuzovali. Krásné časy.

Foto: Archiv Komety, Jíří Grulich

Věříte, že nakonec dojde k jeho obnově?
Libor jeden čas bojoval, aby se hokej za Lužánky vrátil. Jenže nakonec se místní majetkové poměry ukázaly prakticky jako neřešitelné. Proto tomu moc nevěřím. Řeknu vám to asi takhle… Osobně už se nové haly na tom místě asi určitě nedožiju. Navíc je tam málo parkovacích míst, což je další nevýhoda a stejně tak nevýhoda Ronda – dnešní DRFG Areny. Teď se všechno připravuje na výstavbu nové multifunkční arény na brněnském Výstavišti.

Tam se už určitě těšíte.
Samozřejmě. Bude to multifunkční aréna, i když hokej tam asi bude sportem číslo jedna. Zásadní je jedna věc – v dnešní koronavirem poznamenané době je tak nějak všechno zahalené mlhou. Takže si přeju hlavně, abychom se toho dožili. (usmívá se) Každopádně se říká, že hala se za dva roky postaví, tak tomu věřím.

Co je vám bližší: stadiony s atmosférou z vašich hráčských let, nebo současné pohodlné multifunkční arény?
Když se bavíme o atmosféře, řekl bych, že ta současná v Rondu je srovnatelná s tou, která byla za našich mladých let. Jasně, generace fanoušků už je jiná, ale Brno je hokejové město, tak to bylo vždycky, na tom se nic nezměnilo. A podle mě se dobrá atmosféra přesune i do nové multifunkční arény. Zažil jsem doby, kdy na nás pršelo, sněžilo, kdy byl led spíš jako rybník, ve kterém když jste si ustlali, byl jste jak vodník Česílko. O sociálním zařízení a tak dále se nemá cenu vůbec bavit. Proto netrpím nostalgií v tomto ohledu, doba jde dopředu a je jen dobře, že vznikají nové multifunkční arény, které jsou pro všechny pohodlné. Navíc se v té nové aréně těším ještě na jednu věc.

„Snad bude v nové multifunkční aréně i Síň slávy brněnského hokeje se všemi těmi artefakty, které se teď těžko dávají dohromady."

A to?
Snad tam bude Síň slávy brněnského hokeje se všemi těmi artefakty, které se teď horko těžko dávají dohromady. Doufám, že se tam půjde podívat i dnešní omladina, která uvidí, jaké to tenkrát bylo.

Teď mimo hokej, po kariéře jste působil coby sportovní novinář. Jak jste se k tomu dostal?
Asi takhle… Nechtěl jsem být trenérem na plný úvazek, protože jsem se děsil toho, jak funkcionáři s trenéry jednají. Plácají vás po ramenou a za rok vás vyhazují se slovy, že hokeji nerozumíte. Proto jsem trénoval jen mládež. Jednou jsme jeli do Švédska, načež mě redaktoři Svobodného slova požádali, abych jim průběžně napsal pár dopisů, jak tam coby tým fungujeme. To jsem udělal, oni je zveřejnili skoro bez oprav, což mě hodně překvapilo, protože když jsem si je po letech přečetl, vlasy mně stoupaly na hlavě hrůzou. (směje se). V roce 1970 začal v Brně vycházet Večerník, no a vydali inzerát, že potřebují sporťáka.

Tak jste do toho šel.
Jojo, zvedl jsem se, šel jsem do redakce, ve které sportu šéfoval můj známý, se kterým jsme se dohodli na zkoušce. Začal jsem proto do redakce docházet, postupně se všemu učil, vyčlenili mně rubriku, která vycházela dvakrát týdně a jmenovala se Jak to vidí Eifel (přezdívka Jaromíra Meixnera pozn. aut.), dokonce tam byla i malá Eiffelova věž. No, a tak to všechno začalo. Musím říct, že mě tahle práce vždycky přitahovala. Vzpomínám si, že jsem jel v roli novináře na zápas třeba do Litvínova, tam si dělal poznámky, po zápase jel autem zase domů, po půlnoci jsem se dostal k psacímu stroji a odevzdal materiál do tiskárny. Když to porovnám s dneškem, s možnostmi, které mají hoši dnes, tím myslím třeba notebooky a internet… Ale je jiná doba (usmívá se)

„Tehdy se psalo hlavně o samotných zápasech, nějaké aféry prakticky nebyly."

Myslíte si, že novináři byli ve vaší době korektnější?
Souvisí to hlavně s tím, že neexistoval bulvár, o čemž už jsme mluvili. Tehdy se psalo hlavně o samotných zápasech, nějaké aféry prakticky nebyly. Pozdvižení vyvolalo třeba rozhodnutí Vlasty Bubníka, že opustí Kometu a vrátí se do rodného Králova Pole, o tom se nějakou dobu psalo, ale pak to vyšumělo. Nebyla to žádná extrémní senzace. Prakticky se nepřestupovalo, byla to prostě jiná doba. Nebylo tolik senzací.

Úplně na závěr: Ve které době byste hrál raději? Je to ta vaše, nebo ta současná?
To je dobrá otázka. Když vynecháme finanční aspekt, který je s mou dobou nesrovnatelný a který by automaticky rozhodoval pro dnešní dobu… Nicméně z pohledu hokejové stránky… Víte on je ten hokej úplně jiný, to člověk vidí i cítí, za ty roky se ohromně vyvinul. Za nás nebyl tak rychlý, nebyl tak dynamický, ale možná, že pro oko diváka byl ladnější, už jen díky tomu, že se víc kombinovalo. Když se na to s dědkama díváme, tak si někdy říkáme, že kdybychom puk za naší doby honili po rozích, jak se to často děje dnes, tak by nás fanoušci sežrali a vyprášili. Takže ten hokej je opravdu jiný. Každopádně nechci říct, že by se mně dnešní hokej vůbec nelíbil, sleduju NHL i extraligu. Každá doba měla a má svoje plusy i mínusy. Budu o té vaší otázce muset přemýšlet, protože opravdu nevím. (usmívá se)

Partneři HC Kometa Brno

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz