Měl jsem poslechnout Pitnera, říká Neumaier. Proč jihočeský Tumba zvolil Německo?
Foto: Ladislav Lhota
Švédskou hvězdu padesátých a první poloviny šedesátých let, trojnásobného mistra světa Svena „Tumbu“ Johanssona (1931 – 2011) znal každý fanoušek na zeměkouli. Střední útočník stockholmského Djurgaardenu měl českého dvojníka.
O deset let mladší František „Tumba“ Neumaier (1941) jej připomínal postavou i stylem hry. Nakročil rovněž ke slibné kariéře. Postupem času si uvědomil chybu, že nezůstal v Dukle Jihlava a zvolil návrat do rodných Českých Budějovic, které v šedesátých létech minulého století balancovaly mezi první a druhou nejvyšší soutěží.
Zmíněný Seveřan bohatě obdařený hokejovými sudičkami hrál pod přezdívkou Tumba podle místa svého narození. Potřeboval se odlišit. Švédsko je přeplněné Johanssony snad víc než česká kotlina Nováky. František Neumaier se převtělil do svého předobrazu ještě coby juniorský kandrdas. Trenér Zlatko Červený šéfující budějovickému áčku ho v osmnácti povolal na letní soustředění do Hodonína, kde byl zastřešený stadion. Odtud se mladík vracel s lichotivou přezdívkou, kterou mu už nikdo neodpáral.
Proti Kometě neskóroval, povolávací rozkaz přišel z Jihlavy
Jihočeši se připravovali na 2. ligu, neboť roku 1959 poprvé v historii klubu opustili tuzemskou elitu. „Hráli jsme tréninkový mač. Zachytil jsem puk a úplně volně se protáhl kolem Tondy Španingra. Potom jsem objel, myslím, Zdeňka Jirků, až jsem si říkal, že to není možné, a Honzovi Vodičků jsem dal gól do protějšího rohu. Načež mezinárodně ostřílený Vlasta Hajšman na střídačce vykřikne – to je celej Tumba,“ vzpomíná František Neumaier na svoje ántré mezi dospělými.
Příjmení Neumaier nemá daleko k jazykolamu a není dost znělé pro skandování. Fanoušci si rychle zvykli na Tumbu, stejně jako spoluhráči. Brzy ho vzali na vědomí i soupeři. „Na konci sezony Vlasta Hajšman přiznal, že zpočátku mi se zkušeným Zdeňkem Kauckým v lajně pomáhali, ale od půlky sezony už jsem je táhnul, doslova rval dopředu. Tato slova dodnes beru jako mimořádnou poctu, zvláště když jsem tehdy ještě pořádně nevěděl, co a jak mám hrát. Prostě jsem to zkoušel,“ usmívá se po šesti desetiletích.
Foto: archiv Jchokej.cz
Českobudějovický Slavoj v sezoně 1959–60 hladce proplul druholigovou soutěží. Ztratil jen čtyři body za remízy a vrátil se do nejlepší společnosti. Navíc triumfoval ve Spartakiádním poháru. Na konci kvalifikačního pavouka rozprášil ambice napěchované Sparty v čele s Vladimírem Zábrodským, ve finálovém turnaji zdolal Duklu Jihlava i brněnskou Kometu. Nesklonil se ani před turnajovým hostem z ruského Čeljabinsku. „V duelu s Kometou jsem jel asi čtyřikrát sám na Vláďu Nadrchala. Nedal jsem,“ rekapituluje někdejší forvard. Neskóroval, přesto si vysloužil povolávací rozkaz do Jihlavy. To něco znamenalo.
Bránící levé křídlo? V Bratislavě to Starší nevydržel!
V barvách Dukly, která se drala do československé špičky, aby zanedlouho stopla éru vládnoucí Komety, prožil František Neumaier dva roky povinné vojenské služby. Zaznamenal prvních osmnáct gólů v nejvyšší soutěži a na cestu do civilu přibalil bronzovou medaili. „První rok jsem nastupoval s brněnským Kepákem a Honzou Klapáčem, druhou sezonu Zdeňka Kepáka vystřídal Luděk Bukač. Měli jsme vynikající lajnu. Dávali jsme góly a hlavně jsme neinkasovali,“ připomíná, že trenér Jaroslav Pitner jej přeškolil z centra na bránící levé křídlo. Taktická novinka později stála za úspěchy národního mužstva.
Systém 2 – 1 – 2 v Jihlavě úspěšně vyzkoušeli s budějovickým dlouhánem, který se držel vzadu a ve středním pásmu připravoval soupeřova tykadla o kotouče. Eliminované borce často jímal vztek. „V Bratislavě to nevydržel Jáno Starší. Šel po mně, naštěstí jsem periferně vystihl jeho záměr. Dali jsme si po krosčeku a oba šli za katr. Po utkání se ke mně přitočil: Nehnevaj sa, ale nemožem proti tebe hrať. Taky pardubický Jirka Dolana mi po čase přiznal, člověče, to bylo strašné. Nemohl jsem přes tebe projít. Samá ruka, samá noha.“
Na vojně přezkoumávali Jihočechův česko – německý původ. Trenér si musel obhájit, proč má v sestavě hokejistu s takovou „vadou“. Byl to problém, jakkoliv se dnes jeví nepochopitelně. Jaroslav Pitner uzavřel záležitost prohlášením, že jeho svěřenec si napsal svůj posudek sám a nejlíp, jak mohl. Příkladným vystupováním a prací. „Pitnerovou snahou bylo udržet mě v Jihlavě. Mermomocí. Povídal mi, teď hraješ za lvíčata (juniorská reprezentace – pozn.), ale když tady zůstaneš, do třech měsíců jsi v nároďáku a hraješ stažené levaso.“
Přístup hráčů byl pro mě rozčarováním. Bojkotovali to!
Nestalo se. Absolvent stavební průmyslovky opustil armádu. Myslel na zadní kolečka. Miloval hokej, ale věděl, že nebude obouvat brusle navěky. Chtěl se zdokonalit ve vystudovaném oboru. Zamířil do mateřského klubu a typickou poctivostí vkládal síly do sportu i stavařiny. Ve Slavoji, později Motoru, aktivně působil do roku 1973. Zažil dva sestupy a postupy, šest sezon se trápil s mužstvem ve 2. lize. Ke škodě své kariéry. „Uvědomil jsem si chybu, že jsem neposlechl trenéra Pitnera. V Budějovicích pro mě byl rozčarováním přístup některých hráčů. Snad ani nestáli o ligu. Bojkotovali to. Teprve trenér Bartoň udělal pořádek.“
Foto: Petr Vitoň
Nicméně hokejista, jenž vymazával ztrátu kalorií po těžkém utkání vždy jedním či dvěma pivy, ale po tréninku pravidelně zkonzumoval litr mléka s přídelem rohlíků („Byl jsem věčně hladový. Při nástupu do Jihlavy jsem s výškou 185 centimetrů vážil jednasedmdesát kilo, což se rovnalo de facto podvýživě. Za dva roky jsem ohromně zesílil.“), prožil s Motorem i relativně dobré období ligové stabilizace počátkem sedmdesátých let. Přimluvil se za příchod trenéra Bukače a brzy se rovněž vypravil na trenérskou dráhu. Dělal v klubu metodika, asistoval na ligové střídačce. Před budějovickým stadionem denně parkoval svůj vůz. Až jednou v roce 1979 zůstalo místečko opuštěné.
Luděk Bukač s Karlem Gutem v přijímací komisi nedoporučili Františka Neumaiera ke studiu nejvyšší trenérské licence, neboť si držel civilní profesi a nezaručil, že bude trenéřinu vykonávat na plný úvazek. Verdikt bývalého spoluhráče vyvolal křivdu. Promítla se do rozhodnutí opustit republiku. Šedivou totalitní tvrz. „Měl jsem i jiné důvody. Nechci to rozebírat. Po příjezdu do Mnichova jsem ze všeho nejdřív zatelefonoval svému otci,“ vrací se ke startu nové životní etapy. Mířil do ní s devizou, že pocházel ze smíšeného manželství.
V Německu dostal pas, s rodinou se usadil v Mnichově
Maminka byla Češka, tatínek Bavorák od Zwieselu, jenž připutoval na český jih s Františkovým dědečkem, železničním odborníkem. Ale za války se vrátil na bavorskou stranu a rodina s jediným synkem se rozpadla. Malého Františka po pětačtyřicátém zařadili do odsunu. Na poslední chvíli ho maminka jakýmsi zázrakem vysvobodila z vagónu na budějovické Jižní zastávce. Mluvil stejně dobře oběma jazyky, což mu za komunistů nepřinášelo dobrou reklamu, zato příchod do otcovy vlasti absolvoval díky tomu téměř s fanfárami.
Uznali ho po otci za rodilého Němce a prakticky za pár dní dostal pas. Ten byl připravený i pro dceru Gabrielu. Počkat musela pouze manželka Marcela, bývalá plavkyně a rekordmanka na 200 metrů motýlek. Velmi rychle dostali byt v novostavbě na okraji Mnichova, kde jsou spokojení dodnes. Prošli nezbytnými kurzy pro další uplatnění. Vedle německé gramatiky se František Neumaier proškolil ve stavebním oboru a jeho choť v účetnictví, kterým se zabývala na finančním úřadě až do důchodu.
Foto: Ladislav Lhota
Někdejšího výborného hokejistu již po dvou týdnech na bavorské půdě pozvali jako trenéra na sportovní tábor do Füssenu. Neodmítl a ocitl se na ledě po boku Hanse Rampfa, jenž vedl národní tým, exulanta Jozefa Čaply a dalších odborníků. Sledovali jeho práci se skupinou nadějných hráčů a nabídli mu funkci mládežnického trenéra u bavorského svazu. „Působil jsem tam zhruba tři roky. Připravoval jsem juniory, koučoval při zápasech, vedl kempy a soustředění, zúčastňoval se trenérských kurzů,“ popisuje.
Odpočinek na Lipně. Chatu si musel odkoupit
Časově náročné hokejové aktivity umocněné cestováním odváděly Františka Neumaiera od jeho blízkých. „Bylo toho strašně moc. Cítil jsem, že musím být víc s rodinou. Odešel jsem ze svazu a příštích deset let jsem jenom trénoval lokální týmy v oberlize. Dcera studovala na sportovním gymnáziu v Berchtesgadenu. Byla na internátu, jezdili jsme za ní každou neděli, pokud jsem neměl hokej. Později se provdala do Španělska. Mluví plynně čtyřmi jazyky a pracuje na špičkové úrovní v módní branži. Její syn, náš vnuk, je také výborný na řeči. Ovládá jich pět. Před dvěma léty maturoval, teď studuje v Barceloně počítače,“ chlubí se šťastný dědeček.
V devětasedmdesáti si František Neumaier vychutnává penzi – vedle hokeje stihl řadu let odpracovat u stavební firmy a jeho podpis zůstal pod mnoha realizovanými projekty. Pravidelně se vrací na chatu u Lipenské přehrady, kterou mu zabavili komunisté a po Listopadu ji odkoupil zpátky. Na hokej do Českých Budějovic se vypravil až letos v únoru, kdy jej zástupci Motoru pozvali na prvoligové retro utkání s Litoměřicemi. „Sešlo se nás všech osm žijících hráčů z týmu, který před šedesáti léty vybojoval Spartakiádní pohár. Byl to moc příjemný večer,“ svítí mu oči.
Share on Facebook
