Mentální kouč u mládeže? Není to zvykem, říká Mareš z Motoru

Foto: Archiv Lukáše Mareše

Mládež českobudějovického Motoru se pyšní jednou zajímavostí. V trenérských řadách najdete i mentálního kouče Lukáše Mareše, který s mládežnickými týmy pracuje na jejich psychice. Podporuje týmové vazby, ale pomáhá i jednotlivcům zlepšit jejich mentální odolnost a připravenost na výkon.

Kolikátá sezona u mládeže Motoru vás čeká?
Bude pátá. Ještě předtím, než jsem začal s mentálním koučinkem, jsem nastupoval za mládežnické výběry Motoru. Po roční štaci v americké juniorce jsem se do Motoru vrátil, ale kvůli zranění jsem musel s hokejem přestat. V klubu jsem zůstal a dělal jsem s hráči individuální rozhovory a také jim pomáhal s kondiční přípravou.

Na jaké kategorie se nejvíce zaměřujete?
Nejvíce spolupracuji s juniorkou, dorostem a devátou třídou. Podle zájmu a potřeb komunikuji i s trenéry mladších kategorií. U nich se většinou jedná o proces stmelení kolektivu či řešení problémů s jednotlivci. Mladší kluci si osvojují to, že mentální příprava k jejich kariérám patří podobně jako příprava taktická či kondiční. U starších kategorií děláme týmové mítinky a s hráči jsme v pravidelném kontaktu.

Upřednostňujete více týmová sezení, nebo spíše individuální rozhovory?
Těžko říct, co převládá. Snažím se dělat obojí. Týmové schůzky vždy probíhají ve spolupráci s hlavním trenérem, kdy se nejprve dohodneme na tom, co by bylo dobré řešit. Určitý plán máme už před sezonou, ale reagujeme na její aktuální vývoj. Jako příklad mohu uvést sedmou třídu, se kterou jsme v uplynulém ročníku měli několik schůzek na téma vztahů v týmu a respektování jeden druhého. Vycházelo to z pravidel, která jsme si nastavili na předsezonním soustředění.

Individuální schůzky mají naprosto odlišný charakter?
Vznikají na základě domluvy s hráčem a většinou po konzultaci s rodiči, protože často se jedná o neplnoletého hráče. Pokud jde o poznávací rozhovory, tak se nejprve bavíme o problému a zjišťujeme, zda bychom si vyhověli. Když ano, tak navážeme hlubší spolupráci. Kluci často přijdou i s osobními záležitostmi. Podmínkou spolupráce je vzájemná důvěra. Probíráme, co řeší doma nebo i se svou přítelkyní. V individuálních schůzkách, která mají povahu mentálního koučinku, může dojít třeba na situace před zápasem, aby se odboural strach a hráč byl ve hře, a ne mimo ni.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Jak probíhají týmové schůzky?
Většinou se snažím dát dohromady témata, která z vlastních zkušeností považuji za nejdůležitější. Neustále se vžívám do dob, kdy jsem hrál, a jednám na základě toho, co pro mě bylo podstatné. Mám připravený úvod, který zakončím otázkou, a následně nechávám aktivitu na hráčích. Nabídnu jim témata, ze kterých si mohou vybrat. Záleží i na jejich momentálním rozpoložení. Především ke konci sezony je hlavně na nich, o čem by chtěli diskutovat, protože se blíží vyvrcholení celého ročníku, takže je důležité být správně naladěn.

Hlavní náplní schůzek jsou diskuze, do kterých se zapojuje celé mužstvo?
Ano, snažíme se dobrat k osobním zkušenostem nebo získat myšlenku, kterou může kdokoliv jiný převzít. Smysl týmových setkání tkví i v tom, aby se mužstvo navzájem poznalo z jiných stránek a každý se mohl neustále rozvíjet. Posunout je může názor druhého, ale i společné myšlení může na ledě v klíčových momentech pomoci. Jednou z věcí, kterou jsem v uplynulé sezoně testoval, byla setkání v menších skupinkách. Dlouho jsem pracoval s celým týmem a není jednoduché udržet pozornost kluků, které dané téma tolik neosloví. Scházeli jsme se víceméně po jednotlivých formacích na ledě a řešili jsme takzvaný herní postoj. Probírali jsme, co to vůbec znamená a jak ho lze rozvíjet v tréninku.

Všechny schůzky se týkají jenom hokeje, nebo řešíte i mimohokejové věci?
Vezmu-li to z pohledu týmových schůzek, tak se vždy snažím, aby se týkaly především hokeje. Dále řešíme věci, které se na to nabalují. Jednat se může o způsob života, ale bavíme se i o psychohygieně. Je zaměřena tak, aby hráči měli neustále chuť do hokeje a psychika jim neubírala síly.

Schůzky plánujete dopředu, nebo na základě aktuální situace v týmu?
Může nastat, že trenér mi o nějakém hráči řekne, že se mu nedaří, řeší osobní problémy, a dá mi doporučení, abych s ním promluvil. Jsou setkání, kdy s hráči individuálně řeším něco na základě podnětu od trenéra. Podstatnou věcí je důvěra, takže vše, co si spolu řekneme, zůstane jenom mezi námi. Na druhou stranu se ale hráče zeptám, zda mohu trenérům nastínit, co jsme probírali. Je to mnohdy lepší vzhledem k tomu, aby věděl, do jaké míry s ním může pracovat. Plním tak často roli prostředníka mezi hráčem a trenérem.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Je velká výhoda, že hokejové prostředí znáte velice dobře? Neškodí to někdy?
Určitě to považuji za výhodu. Plno schůzek se týká detailních hokejových rozborů, kdy si například kreslíme na tabuli jednotlivé situace a rozebíráme je. Tím, že jsem hokej dlouho hrál, tak jsem schopen se do situace vžít. S obráncem třeba řešíme, že může mít strach vystřelit od modré, aby netrefil prvního hráče před sebou. Snažíme se to odstranit a namodelovat situaci tak, aby strach neměl a oprostil se od toho.

Dostáváte od hráčů zpětnou vazbu?
Snažím se jí získávat pravidelně, a to po individuálních i týmových setkáních. Nejlépe hned po proběhlé schůzce. Poskytuji ji i vedení, aby se mohlo podívat, jak samotní hráči reagují. Mám na to minidotazníky, ve kterých se na stupnici hodnotí, jak moc užitečné setkání bylo. Prostor je pochopitelně i na návrhy na zlepšení a úpravy. I na základě toho tvořím materiál pro svou další práci.

Nenarazil jste někdy na to, že se lidé v Česku dívají na pozici mentálního trenéra poněkud skrz prsty?
V Česku není pozice mentálního kouče ani sportovního psychologa příliš obvyklá, o to více u mládeže. Je tedy potřeba, aby si hráči, trenéři i rodiče na mou pozici zvykli. Občas se setkám s pochybnostmi, k čemu vlastně může práce s mentální stránkou pomoci. Podobné námitky jsou oprávněné a snažím se o nich vést otevřený dialog a své služby a jejich význam představovat. Vystudoval jsem filosofii, studium psychologie mě teprve čeká. Nejsem tedy psycholog, který by s hráči vedl terapie či psychologické poradenství. S hráči pracuji na osvojování si myšlenek a mentálních technik, které jim pomohou s připraveností na výkon. Vedu s nimi i filosofické rozhovory, které slouží k sebepoznání a lepšímu porozumění jejich sportu. Do spolupráce přicházím s vizí, která vychází z obecné teorie, ale i z vlastních zkušeností. Většinou se ale promění podle toho, s kým pracuji. Záleží na trenérech, náladě v týmu nebo sezonních ambicích. Neustále se vše vyvíjí, proto dbám na pravidelné vzdělávání se v oboru.

Share on Facebook Share on Twitter

• Mládež
• Trenéři a trénink
• Banes Motor Č. Budějovice