Brát klukům sport je velký průšvih, soudí Melenovský. Nechce být diktátor

Po značně hubených letech se letos jihlavská mládež těší ze strmého vzestupu dorostenecké kategorie. Vždyť její tým prohrál jediný z osmi zápasů a nikdo napříč extraligou nenastřádal víc bodů. Novému hlavnímu kouči Markovi Melenovskému šlape mašina velmi dobře.

Bývalý vynikající útočník, který získal extraligové zlato s Karlovými Vary i Zlínem, aktuálně trénuje pátým rokem. Až nyní se ale poprvé objevil jako hlavní kouč u týmu v nejvyšší soutěži. A hned je dirigentem parádní jízdy jihlavského dorostu, který po úvodní porážce s Pardubicemi sedmkrát v řadě vyhrál a chlubí se i výtečným skóre 58:20.

O to víc museli právě na Vysočině litovat nucené stopky. Po třech týdnech ovšem vedení nachystalo pro juniory a dorostence soustředění v polském lázeňském středisku Krynica-Zdrój, a tak jihlavští talenti aktuálně trénují na ledě téměř šest set kilometrů od domova.

Vyhodnotili jste situaci tak, že vám stojí za to urazit takovou štreku za tréninky na ledě?
Situace v Česku je taková, jaká je, a my jsme se jí snažili co nejvíc přizpůsobit. Tréninky v šesti lidech jsme ještě nějak zvládali, ale jakmile nastalo zpřísnění na dva lidi, tak už to bohužel nešlo. Řešili jsme to tím, že jsme tréninky posílali klukům domů, ale být izolovaný od party, kde si kluci utvářejí vztahy, je v rozjeté sezoně prostě špatně. Dumali jsme nad tím, sledovali jsme situaci okolních klubů, inspirovali se a zkusili zapátrat. Povedlo se nám najít vysokohorské středisko v Polsku. Když budu mluvit za sebe, v mnohém to předčilo moje očekávání. Zázemí je tady na špičkové úrovni a hodně si to užíváme.

Podle boleslavského sportovního manažera Václava Nedorosta teď hráči nemohou stát a jde jim o kariéry. Vidíte to podobně, že je pro ně velkým problémem, pokud by dál nemohli trénovat a hrát?
Já jsem ten článek četl a vnímám to úplně podobně. To je to samé, jako by byl hráč zraněný. Teď jim opravdu jde o kariéru a když z toho na delší dobu vypadnou, je to pro ně obrovský průšvih. Já se pod to nechci podepisovat a klukům kazit kariéry, proto se snažím vymýšlet, co se dá. Povedlo se nám tohle soustředění na devět dní, které si myslím, že je dostačující. Snad lidem, kteří o tom rozhodují, dojde, že zakazovat sport není cesta. Chápu, že virus je zákeřný, někdo prodělá němoc hůř a někdo líp, ale brát klukům sport je podle mě velký průšvih.

Nebojíte se, že pokud po vašem návratu bude amatérský sport ještě nějakou dobu zakázaný, tak by mohlo soustředění přijít vniveč?
Pořád doufám, že kompetentní lidé v tom dostanou rozum, sport se povolí a kluci budou moci v kariéře pokračovat. Nechtěl jsem čekat, až si to lidi uvědomí, nebo až se začnou dokonce bouřit, což se už asi děje. Radši jsme tomu šli naproti a riskli to i za cenu, že bychom potom třeba ještě týden stáli. Já ale věřím, že se to prostě rozběhnout musí. Není jiná cesta.

Profesionálové už dostali zelenou...
A když už to dovolí profesionálům, tak mi zase nepřijde logické to nedovolit dětem. Tady v dorostu jsme tu nemoc prodělali v osmnácti hráčích a třech dospělých, což se bohužel nezohledňuje. Sice nikdo nevíme, jak se ten virus chová a jestli se nevrací, je kolem toho hodně nejasností, ale předpokládám, že nějakou imunitu na to musíme mít a takhle se vezeme s těmi, co to ještě nedostali.

Jak vůbec vypadal návrat hráčů na led po třítýdenní odmlce?
Kluci byli hrozně natěšení a šlo na nich vidět, že jim led hrozně chybí. Mám kluky v patnácti nebo šestnácti letech, takže hokej dělají minimálně deset let a je to jejich každodenní chleba. Když je o něj někdo připraví, tak jim prostě chybí. Trénujeme tvrdě, ale kluci i tak opravdu zařezávají a mají z toho radost.

Zároveň si plní i školní povinnosti, že?
Ano. Je to jejich oběť, musí vstávat hodně brzy. Ráno si odtrénujeme trénink a pak nastupuje distanční výuka. Odučí si to a odpoledne mají ještě dvě fáze. Je nás tady i dostatečný počet dospělých, takže tlačíme na to, aby i v tomto směru fungovalo všechno, jak má.

Už před sezonou jsme všichni v republice víceméně věděli, že váš nastupující ročník bude mít kvalitu. Skvěle se ukazoval v deváté třídě. Ale přesto, nepřekvapilo vás samotné, že se vám vede až tak parádně?
Už od letní přípravy jsem viděl, že kluci jsou stmelení a vědí, o co jde. Extraliga se měla zužovat, což se nakonec nestane, ale připravovali jsme se na to opravdu zodpovědně. A když je stmelený kolektiv, tak není důvod, aby tým neměl výsledky. Kluci opravdu mají partu, zařezávají a mají chuť trénovat, což je důležité – přesvědčit je, aby si to vzali k srdci a za své, a ne aby byli nucení. Když se to povede a oni uvěří tomu, co jim předáváme, tak přijde výsledek. Navíc jsme správně doplnili tým a sedlo si to, kluci mají sestavené lajny, které prostě fungují. Pak do toho složení zasahujeme minimálně.

Přišel okamžik, kdy jste musel hráče krotit, protože měli příliš velké sebevědomí?
Samozřejmě k něčemu takovému dojde při trénincích. Vyzdvihnu jeden zápas v přípravě, který jsme vyhráli 5:2, ale i tak přišlo velké zemětřesení. A takové další po prvním extraligovém zápase s Pardubicemi. Jinak nám to ale zatím jede dobře.

Dvakrát jste porazili Spartu, z toho poprvé 8:1, což bylo hodně impozantní. Do Sparty přitom od vás letos zamířili Vojtěch Port a Andrej Fábry. Prožívali vaši hráči zápasy nějak speciálně?
Asi bych lhal, kdybych řekl, že jsem z nich necítil, že byli trochu zklamaní z těch kluků, kteří odešli. Ale to je každého cesta. Hokej je kočovný život a kluci začali jakoby kočovat v brzkém věku, někoho to čeká později. Rozhodli se jít jinou cestou a my to musíme respektovat. Motivace našich hráčů byla pravděpodobně vyšší, asi i to sehrálo roli a vyšponovali se ke dvěma fakt špičkovým výkonům.

Chtěli svým kamarádům ukázat, že možná udělali chybu?
Těžko říct, ale byl to pro ně určitý hnací motor. Samozřejmě musí jít zápas od zápasu, což jdou, ale tohle byla ještě taková třešnička na dortu. Ale jak říkám, každý má právo volby a kluci zvolili jinou cestu. Můžu jim jenom popřát, aby se jim dařilo.

Myslíte si, že Dukla má takové podmínky, které by měly hráče lákat, aby zůstali? Talenti vám mnohdy odcházeli.
Jsem v mládeži Dukly nějakou chvíli a troufnu si říct, že momentálně je tady jedno z nejlepších zázemí v republice. Kluci mají nadstandard. Vyústilo to třeba právě i v takové soustředění, na kterém jsme teď. Kdo si to umí spočítat, ví, že to není vůbec sranda.

Akademické kategorie Jihlavy patřily v minulých sezonách většinou do spodních pater extraligových tabulek. Věříte, že váš ročník by mohl obrátit tento trend k lepšímu?
Věřím, že máme práci s mládeží nastavenou dobře a když u ní vydržíme jako celek, bude to mít stoupající tendenci a mělo by se to posouvat jenom k lepšímu.

Ještě se musím zeptat k vám osobně. Načal jste svůj pátý ročník v pozici trenéra, myslíte, že jste za tu dobu ušel velký kus cesty?
Stejně jako v každém oboru, čím déle je člověk na nějakém postu, získává zkušenosti, chytá informace, učí se a zdokonaluje. Já jsem ukončil kariéru před čtyřmi lety, tak od té doby se trenéřinu učím a teď studuju licenci A. Nevím, kolik let je potřeba na to, aby si člověk řekl, že už všechno ví a všechno zná (usmívá se). To asi nebude nikdy. Za ty čtyři roky jsem ale nějakou cestu ušel. Koukám kolem sebe, jak to dělají ostatní, a snažím se brát si z toho to nejlepší.

Řekl jste si hned po kariéře: „já chci trénovat, to je ta cesta, kterou se vydám“?
Asi ano. Skončil jsem v Jihlavě, kde jsem s hokejem i začínal, a nějak to vyplynulo, že jsem průběžně přešel do role trenéra. Zatím mě to baví a pokud mě to bude takhle bavit a naplňovat dál, určitě v tom budu chtít vydržet.

U jihlavské mládeže jste strávil většinu dosavadního času, ale odskočil jste si i k A-týmu Pelhřimova. Byla to o hodně jiná zkušenost?
Je to diametrálně odlišné. Pelhřimov hraje druhou ligu a ti kluci to mají hrozně těžké. Chodí do práce, měli by trénovat jako profíci, ale přitom nejsou profíci. Třeba teď podmínky u jihlavské mládeže jsou absolutně nesrovnatelné s tím, co tam měli hráči ve druhé lize. Jsou to dva světy.

A z hlediska práce s hráči po lidské stránce vám kategorie dorostu sedí nejvíc?
Kluci tady už jsou na vysoké hokejové úrovni. Dorost a výš, v tom já se vidím. Práce s dorostenci je po psychologické stránce úplně jiná než s dospělými chlapy a člověk se v tom musí umět zorientovat.

Dá se pojmenovat, co z aktivní kariéry si do trenéřiny přenášíte?
Vždycky jsem na trenérech oceňoval lidskost a to, když si nehonili svoje ego. Cítil jsem, když trenér vystupoval z pozice diktátora a absolutně nepřipouštěl debatu. Někdy to tak může být, ale ne pořád. Oceňoval jsem, když byli přístupní a dalo se s nimi mluvit.

Vy si zařvete, když je potřeba?
Mám to cukr a bič. Když vidím, že není problém a kluci zařezávají, jak mají, tak není důvod. Ale vyžaduju jasná pravidla a podle nich jedeme. Hokej je hra, ve které od dorostu výš už kluci musí plnit nějaké příkazy, a z toho se potom skládá výsledek. Pokud si každý dělá, co chce, tak to výsledky mít nebude.

Hráčskou kariéru jste měl velmi úspěšnou, získal jste i dva extraligové tituly. Máte v trenérské kariéře podobně vysoké ambice?
Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám ty nejvyšší cíle. To je hnací motor, který kdybych neměl, zůstal bych na místě. Trenéři to mají stejné jako hráči a jinak bych v téhle pozici neměl co dělat.

Partneři HC Dukla Jihlava

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter