Chtěl bych celou tu jízdu zažít znovu, září Trejbal a vypraví o univerzitě

Ondřej Trejbal začínal s hokejem ve Žďáře nad Sázavou a teď se mohl stát prvním Čechem, který vyhrál zámořskou NCAA. To se mu vinou finálové porážky nakonec nepovedlo, ale i tak dosáhl s univerzitou St. Cloud State na parádní úspěch. Dvaadvacetiletý zadák úspěšně dokončil druhý rok na škole a chystá se na druhou polovinu studia, o němž přidává řadu podrobností.

Začněme tím nejdůležitějším: Jaké pro vás bylo finále NCAA?
Celkově celá cesta k finále bylo něco neuvěřitelného. Jak se tým semkl dohromady. Něco takového jsem nikdy nezažil. Je to pro mě největší úspěch v životě, kam jsem se dostal a kam jsem se podíval. Že jsme se dostali do finále, byl jenom hrot ledovce, tam už to bylo neuvěřitelné. Celá cesta až do posledního zápasu byla super. Hrozně rád bych si to příští rok zopakoval, kdyby to šlo.

Nakonec jste ale samotné finále prohráli. Zkazilo vám to dojem z celé sezony?
Dojem ze sezony asi ne. Byl jsem hrozně rád i za věci okolo, že jsem tam byl s tou partou kluků. Samozřejmě jsme na konci už všichni doufali a všichni jsme si přáli, abychom to dotáhli do konce, když už jsme se dostali takhle daleko. Já jsem to bral spíš tak, že se nemůže jenom vyhrávat. Předtím jsme měli sérii, kdy jsme vyhráli několik zápasů v řadě, ten poslední už se nám prostě nepovedl. Začali jsme výborně a dali jsme do toho všechno, ale potom už jsme na ně nestačili. Ve druhé polovině zápasu nás přehráli, zrovna tenhle zápas si zasloužili vyhrát, ale kdyby to třeba bylo na tři vítězné zápasy, mohlo by to být jinak. Bral jsem to sportovně, ale samozřejmě mě to mrzelo. Co jsem v tu chvíli mohl dělat.

Jak jste prožíval emoce v průběhu finále proti University of Massachusetts a jaké na jeho konci?
V průběhu zápasu jsem nepřemýšlel, jestli skončíme na druhém, nebo prvním místě. Šel jsem do toho s tím, že ten zápas chceme vyhrát, a potom prostě budeme buď první, nebo druzí. V průběhu jsem si jenom říkal, že jsme dole, prohráváme a potřebujeme něco změnit, dát gól, abychom se rozjeli. V závěru už bylo celkem jedno, jestli prohrajeme 0:1, nebo 0:5. Fakt, že jsme prohráli, jsem si uvědomil až po poslední siréně, když jsme stáli na modré čáře a druhý tým se radoval. Teprve pak všechno dojde. Na konci už to pak mrzí každého, ale já doufám, že se tam příští rok a třeba i ten další podíváme znovu.

Můžete popsat, jaký je systém univerzitní ligy za mořem?
Celá liga se skládá z několika divizí, ve kterých je přes šedesát týmů. Pak se vybere nejlepších šestnáct týmů. Jelikož je více divizí a některé mezi sebou nehrají, těžko se určuje, kdo je šestnáctý a kdo sedmnáctý, takže třeba prvních osm je určených, ale pak se to nějak losuje. Těch šestnáct hraje mezi sebou play off na jeden vítězný zápas, semifinále a finále je pak na turnaji Frozen Four.

Ještě ohledně pravidel ligy: Všichni musíte nosit košík, i když už jste starší osmnácti let?
Košíky jsou napříč celou ligou a ve všech divizích povinné kvůli bezpečnosti, i když to je jediná liga na světě, kde musíme mít košík i jako dospělí. Já osobně s tím souhlasím, protože s košíkem se nám z 99 procent na obličeji nic nestane. Všichni ví a vidí, jak hokejisti občas nemají zuby a mají zlomené nosy, takhle jsme preventivně chránění. Jsem rád, že můžu mít i teď košík, vyhovuje mi to a vlastně jsem nad tím ani nikdy nepřemýšlel.

Co všechno jste museli vzhledem k situaci dodržovat na závěrečném turnaji v Pittsburghu?
Museli jsme mít karanténu a nikdo k nám nemohl, ať už jsme někam letěli anebo jeli. Testovaní jsme museli být minimálně jednou denně. I mezi sebou jsme se spoluhráči museli mít roušky a respirátory.  Kdyby se na turnaji objevil jeden pozitivní případ a my jsme nosili všude roušky, mohli bychom pokračovat. Staly se dva případy, že byli v týmu dva pozitivní, takže museli okamžitě skončit, aby se to nešířilo dál. Osobně jsem byl rád už na začátku, že jsme dostali příležitost do turnaje vůbec jít. A co mě mrzelo asi nejvíc, to byli fanoušci. Tenhle turnaj je v Americe hodně sledovaný, takže bych si chtěl hrozně moc užít tu atmosféru. Hraje se na zimáku pro dvacet tisíc lidí, ale kvůli covidu bylo povoleno jenom pětadvacet procent kapacity. Čtyři tisíce se v tak velkém hledišti ztratí. Ta atmosféra mě mrzela, chtěl bych to zažít se vším všudy.

Co je větší motivací – zahrát si turnaj sám o sobě znovu, nebo to zažít před naplněnou halou?
To jde ruku v ruce. Fanoušci nás pohání dopředu, ale zase při venkovních zápasech ženou domácí tým. Na turnaji už je to o tom, jak si tam celý tým včetně trenérů po celé sezoně sedne a jak si věří. Je to potřeba celou sezonu a na konci už je to o malých chybách, protože se tým zná skrz naskrz a už je to, jako bychom hráli se svými bratry, jelikož spolu trávíme hrozně moc času. Jde tam celkově o vztahy a celý tým. Když bojujete jeden za druhého, máte šanci se na turnaj dostat a pak ho celý i vyhrát.

Jakým vývojem prošel váš tým během sezony?
Každý tým si musí vždy projít nějakým špatným obdobím. My jsme do sezony nastoupili výborně, vyhráli jsme asi čtyři zápasy v řadě a po jedné prohře jsme přidali další sérii. Přibližně v půlce sezony jsme měli asi dva víkendy, kdy jsme prohráli tři zápasy, což byla taková ta slabší chvilka. Hráli jsme suprově, a to i zápasy, které jsme prohráli. Neměli jsme úplně nějaké stavy, že bychom nevěděli, co máme dělat. Trenéři nás podrželi a byli jsme v tom všichni spolu, takže jsme se dostali zpátky a v naší divizi jsme skončili druzí. Nakonec jsme postoupili až na závěrečný turnaj.

Jak se vám dařilo osobně?
Na turnaji jsem týmu pomohl, jak jsem mohl. Odevzdal jsem na ledě to, co jsem chtěl, a bylo to tak, jak jsem si představoval. Po turnaji si každý říká, že tady mohl udělat tohle a támhle zase něco jiného. To už jsou ale takové drobnosti, které si můžete přehrát, když je po všem. Jsem spokojený s tím, jak jsem celou sezonu odehrál. Už se nemůžu dočkat té další.

Vzhledem k tomu, že jste zmínil cíl dostat se na turnaj znovu příští sezonu – zůstáváte na škole?
Jo, jo, na příští sezonu se tam vrátím a přál bych si zažít celou tu jízdu znovu. Ukončil jsem druhý rok a teď půjdu do třetího ročníku, přičemž celá univerzita je na čtyři roky. Osobně bych tu školu chtěl dokončit, takže asi půjdu i na čtvrtý rok. Pokud ve škole splním všechno, co mám, měl bych dostat certifikát, že jsem splnil vysokou školu, takže v Česku budu mít uznaného bakaláře. Po konci univerzity už je to na jednotlivých hráčích, jestli chtějí pokračovat v hokeji a mají nabídky, nebo chtějí jít někam do práce. Mám spoluhráče, který jde na doktora a hokej už mu stačil, hrál ho pro zábavu. Další kluci odešli hrát profesionálně. Tohle záleží na každém, co si plánuje se životem a co chce dělat.

Co vy? Máte už nějakou představu?
Doufám, že budu moct hrát po univerzitě hokej profesionálně, to je takový můj největší cíl. Kdyby to nešlo a nedostal bych žádnou nabídku, šel bych cestou vzdělání a zaměstnání. Je to ještě daleko. Až to nastane, budu zvažovat všechno, nic nejde vyloučit. Rozhodnu se, až všechno uvidím před sebou, ale určitě nemůžu vyloučit, že bych se vrátil do Česka. Naopak bych se sem jednoho dne moc rád vrátil. Jsem vlastenec a mám českou zemi rád. Kdybych se měl vrátil třeba ve třiatřiceti letech a měl tu hrát hokej, byl by to takový můj gól, protože bych si tu chtěl zahrát a zažít to tady.

Jak jste měl jako hokejista doteď náročné studium?
Není to tak, že bychom nemuseli nic dělat a občas si tam jenom na chvíli přišli. Pořád to má nějaký řád a nějaký smysl. Pokud tam student dělá to, co má dělat, a plní všechny předepsané věci, není tam žádný problém. Navíc v týmu máme různé lidi, kteří kontrolují, jak nám to ve škole jde a jaké máme známky. Není to těžké, ale máme svoje povinnosti. Musíme se připravovat a učit se, není to sice nic závratného, ale není možnost na to kašlat. Nevím, jak bych to řekl. Tam se s vámi nikdo nebaví: Když nemáte něco do určitého data odevzdané, prostě to nemáte. Nikdo vám tam nepomůže a nikdo vás dál nepustí, prostě si musíme všichni udělat to svoje. Že by nám ale učitelé vyloženě šlapali po krku, protože tam jako hokejisti chodíme méně, to vůbec ne. Naopak, co jsem se setkal s učiteli a profesory, vždycky nám vyšli vstříc a byla s nimi parádní domluva. To potom školu hrozně zlehčí.

Jak probíhá testování znalostí, zkoušení a v podstatě celé hodnocení vaší práce ve škole?
Záleží na každém předmětu, každý učitel to vyžaduje jinak a má o tom jinou představu. Poslední rok jsme měli 95 procent výuky online, nebo jsme jenom měli nějaké zadání, co máme udělat. Dostali jsme třeba knížku, ve které jsme si měli přečíst tuhle a tuhle stránku, ze kterých jsme potom dostali test, nebo jsme museli napsat esej. Různě se to prolíná. Občas dostaneme test, kde musíme psát vlastní odpovědi, občas máme zaškrtávací test s možnostmi, nebo píšeme svoje reakce. Sbírali jsme dokumenty od různých spisovatelů o tom, co napsali, a pak jsme na to psali svoji reakci. Každý učitel má takhle svůj styl výuky. Časem je potřeba přijít na to, jak to každý jeden učitel chce.

Není to ale jako v České republice, kde převažuje učení se velkého množství informací?
Ne, ne, takhle to vůbec není. Jsou věci, které se musíme naučit a musíme vědět. Je to spíš o tom, že teď si něco přečtěte a napíšeme na to test, nebo teď na to musíte napsat reakci, jak se vám to zdálo či nezdálo. Vyloženě je zajímá náš feedback. Není to ale tak, že by nám zadali patnáct stran a zítra píšeme test. V tomhle je to lépe udělané. Když na to píšu reakci, sám nad tím přemýšlím.

Tím pádem předpokládám, že s angličtinou už problém nemáte. Po čase v zámoří ale nehledáte ani česká slovíčka. Přechod vám problém nedělá?
Když jsem letěl do Ameriky poprvé asi před čtyřmi lety, neuměl jsem skoro nic. Uměl jsem si říct, že mám hlad, ale na konverzaci to nebylo. Po čtyřech letech a hlavně na univerzitě vás to donutí, mamka ani taťka tam nepomůžou. Je potřeba to přijmout, jak to je. Každý tam musí kopat sám za sebe. Návrat do Česka mi problém nedělá, protože za mořem si volám s rodiči, přítelkyní a kamarády. Pořád jsem v mluvené i psané češtině, i když jsem v Americe.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter