Hertl? Kombinace talentu a pracovitosti, říká Pomahač. Chtěl by víc respektu

Františku Pomahačovi prošla pod rukama už celá řada špičkových hokejistů. Jedním z nich je i Tomáš Hertl, ktrý nyní válí v NHL. Nynější generální sekretář mládeže pražské Slavie vzpomíná na Hertlovy začátky a také popisuje, proč zrovna on docílil hvězdné kariéry.

Proč to podle vás dotáhl zrovna Tomáš Hertl až do NHL?
Podle mě je jeho kariéra postavená na takových čtyřech základních pilířích. Prvním pilířem je on sám a jeho vůle něco dokázat, tím druhým je jeho rodina, která ho podporovala a podporuje. Jako třetí pilíř bych zmínil organizaci HC Slavia Praha, protože Tomáš nebyl do svého přestupu do NHL nikde jinde než u nás. Čtvrtý pilíř je z mého pohledu agentura Sport Invest, která ho dokázala nasměrovat tím správným směrem a skvěle o svůj klenot pečuje.

Zejména podpora rodiny je v začátcích kariéry každého sportovce opravdu důležitá, že?
Rozhodně. Tomáš je dobře vychovaný. Má staršího bráchu Jardu, kterého jsem já trénoval asi pět nebo šest let. Jarda ho brával na zápasy a Tomáš toho díky tomu strašně moc nakoukal. Na zimáku byl prakticky pořád, když to šlo. To podle mě svědčí o jeho lásce k hokeji. Vsadím se, že dodnes vyjmenuje soupisku několika mládežnických kategorií na Slavii, když se jako malý kluk chodil dívat. I proto neznám nikoho, kdo by mu velkou kariéru nepřál. A jak jsem říkal, jeho rodina ho dobře vedla, vždycky se s nimi velmi dobře spolupracovalo. Když máte kolem sebe rodinu, kde táta s mámou vstávají každé ráno do práce, připadá vám to přirozené. Tím se dostávám k jeho pracovitosti, právě k ní ho od malička vedli, a právě i díky ní a samozřejmě i talentu to dotáhl tam, kam to dotáhl.

Bylo už od počátku patrné, že se v něm skrývá velký talent?
Talent byl patrný velmi brzy, ale my všichni dbali hlavně na přirozený vývoj. Nechtěli jsme nic uspěchat, nebylo to o tom, že by měl díky talentu místo někde „předplacené“. Takže jsme postupovali přirozeně. Svou roli v tom sehrála opět rodina, nepamatuju si, že bychom s rodinou Hertlovou někdy řešili jeho ice time a podobně. Opravdu si nepamatuju, že bychom ohledně Tomáše řešili někdy nějaký zásadní problém. Samozřejmě taky udělal občas nějakou klukovinu, ale to se vyřešilo v klidu. Nebylo to nic zásadního, čímž se opět dostávám k jeho povaze a pracovitosti, která hrála velkou roli.

V dnešní době mají ale mladí i přes pracovitost a talent občas nutkání s hokejem seknout. U Tomáše k tomu nikdy nedošlo?
Na to by asi nejlépe odpověděli jeho rodiče, já jsem s ním doma nebyl. Ale na Slavii jsme žádnou takovou krizi nezaznamenali. Hokejem přesycený nebyl, hrál za svůj ročník a chodil hrávat i za starší. Takže z toho vidíte, že ho hokej bavil.

Směřoval Tomáš už od malička ve svých představách do NHL?
To je asi otázka na něj, ale podle mě to bral postupně. Tak, že nejdřív chci hrát za áčko, poté za nároďák a následně NHL. Určitě to nebylo o tom, že by tady od malička chodil a říkal, že bude hrát jen NHL. To ne.

Ale sám jste řekl, že talent na něm byl patrný brzy. Neměl proto zpočátku problém akceptovat, že se od něj něco očekává?
Na nic takového si nevzpomínám. Sice hrával za starší ročník, ale tam jste vždycky rádi za to, že tam jste. Hlavní bylo – jak už jsem říkal – postupovat přirozeně a nic neuspěchat. To se nám, myslím, povedlo.

Jak u vás funguje propojení školy a hokeje? Podle mnohých je právě tohle velký problém českého hokeje.
Problém to je, ale myslím, že HC Slavia Praha to má nastavené dobře. Nejen Tomáš, ale i třeba Roman Červenka nebo Andrej Nestrašil a mnoho dalších nejenom hokejistů si prošli základkou v Edenu. Máme to propojené. Když udělali něco, co třeba nebylo úplně košér, řešilo se to ve škole i na hokeji. To samé, když měli trénink brzo ráno, tak škola byla až od devíti. Když museli odpoledne někam jet, byla zase třeba jen do dvanácti.

Ale na středních školách už je to složitější, ne?
To máte pravdu. Hlavně proto, že ten rámcový program už není uzpůsobený jenom pro sportovce, takže ti to mají těžké. Mají určitý objem hodin, který musí absolvovat, do toho chodíte na tréninky a tak dále. Postupně se to proto řeší individuálními plány a tam už je to individuální věc, která záleží na postoji každé školy. Zvlášť tady v Praze, kde je možností strašně moc, je to opravdu složité. Z mých zkušeností bych byl rád, kdyby se podařila zajistit mnohem větší provázanost mezi sportem a školou i do středního školství.

Je škoda, když si musí mladý sportovec časem vybrat, jestli chce dělat sport, nebo školu…
Je to pravda. Znám řadu kluků, kteří vystudovali vysoké školy a hrají hokej na nejvyšší úrovni, ale je to taky o tom, že musíte brzy ráno vstát, jít do školy a poté ještě na trénink. Myslím, že v juniorech to ještě celkem jde, nicméně když pak máte hrát nejvyšší soutěž, tak už je to složité.

Jaký byl Tomáš student?
Bylo to v pohodě, samé jedničky sice neměl, ale nebylo to o tom, že by procházel jen tak tak. Základní škola je o tom, jak fungujete. Když viděl, že má v něčem problém, tak udělal referát nebo jinak zapracoval na zlepšení známky, čímž si to vylepšil. Znovu jsme u jeho pracovitosti – když problémy přišly, tak je řešil. Nikdy nestrkal hlavu do písku, takže se to nakonec vždycky vyřešilo bez problémů.

Co by si podle vás měli vzít dnešní mladí z příkladu Tomáše Hertla?
Tomáš podle mě ještě patřil do generace, která měla sport na prvním místě. Když byl nějaký klubový trénink, tak nikdy nechyběl, málokdy se stalo, že by na trénink nešel. Když byl zápas, tak se na něj vždy těšil, což se mi strašně líbilo. Dnes je to mnohdy trošku jinak. Další věc je zdravé individuální dotrénovávání tak, aby nebyl přetěžovaný. Hokej si díky tomu užíval. Užívala si to i jeho rodina – jeho děda byl pravidelným divákem zápasů.  Asi proto, že tam nebyla žádná velká očekávání a že to šlo přirozenou cestou nahoru, si to všichni užívali.

Teď je to jinak?
Dnes je to podle mě naopak. Děti si ten hokej ještě tak nějak užívají, ale rodiče už mnohdy míň a míň. Je to kvůli tomu, že mají kolikrát už ve čtvrté nebo páté třídě přehnaná očekávání, kvůli čemuž má pak jejich dítě jen zamotanou hlavu. Tomáš ji takhle zamotanou určitě neměl, a tak se mohl v klidu postupně zlepšovat. 

Vnímáte dnešní pohodlnou dobu jako velký problém?
Víte co… Ono je snadné dívat se do minulosti a říkat, že to tehdy bylo lepší. Dřív měli kluci plno aktivit okolo, jezdili s trenérem na kolech nebo třeba na vodu, hráli fotbal, tenis. Tam rostli sportovně a samozřejmě se taky socializovali. V tom je dnešní doba trochu jiná, ale musíme to brát tak, jak to je. Zase se před mladými otevřela celá škála nových možností, jak se mohou sami zlepšovat. Je to jen o tom, jak vás povede rodina. Když vidím dítě v kočárku, kterému jsou dva roky a hraje si s tabletem…. Tak si říkám, že se to dá udělat jinak a líp. Tak je to se vším, je to o přístupu, ke kterému jste vedeni.

Čili žehrání na dobu je mimo mísu, protože vždycky je to především o lidech samotných.
Přesně tak, řekl jste to hezky. Jestli se chceme někam posunout, musíme vždycky začít především sami u sebe. Doba je taková, jaká je, a my se s tím musíme popasovat.

S odstupem musíte být na Tomáše Hertla ve Slavii hrdí, že?
To víte, že jo. Vždycky si vzpomínám, jak jsem ho tu potkával, když mu bylo šest let, pak deset let, a dnes ho potkávám jako dospělého kluka. Vždy, když ho potkám, vidím mu v očích pořád toho malého kluka, který u nás začínal. Přeju mu hlavně to, aby byl zdravý, protože s téměř dvěma metry, které měří, to v tomhle ohledu nemá s tou porcí utkání v NHL jednoduché. Sleduju zápasy, sleduju statistiky a vždycky mě zahřeje u srdíčka, když si Tomáš v nějakém rozhovoru na Slavii vzpomene.

Mimochodem, poznal by vás dneska?
To by si mohl zkusit mě nepoznat, to by si ani nedovolil! (směje se) Pořád v nějakém kontaktu jsme, v létě sem chodí pravidelně na led, mládež tady trénoval i jeho bratr. Takže některé věci skrz trénink řešíme i přes Tomáše. Tomáš nás také s několika dalšími odchovanci finančně podpořil před několika lety při výstavbě Centra mládeže. Nebudu lhát, je příjemné, když si kluci takhle vzpomenou.

Jak vidíte současnou situaci v české mládeži?
Jsem člověk, který vstává každý den v pět ráno a který bere každý den jako novou výzvu. Snažím se ve Slavii vytvořit pro kluky co nejlepší podmínky tak, aby je to bavilo. Myslím, že tak to mají minimálně v našem klubu všichni. Ta situace není skvělá, ale je v našem klubu na velmi dobré cestě. Myslím, že pořád máme celou řadu šikovných kluků. Je jen potřeba s nimi systematicky pracovat, aby se mohli dál rozvíjet. Budu jen rád za to, když budeme mít jako český hokej kluky, kteří se dokáží prosadit.

Kdy se podle vás láme pomyslný chleba, který rozhoduje o tom, jestli se hráč prosadí?
Myslím, že se láme celou kariéru. V první třídě vás nebaví vstávat, ve čtvrté třídě začínáte chodit na trénink sám, máte kamarády… Pak do toho vstupuje puberta a střední školství, jak jsme o tom mluvili…  V tomhle věku řada hokejistů skončí. Dřív byly vojny, kde kluci hráli do dvaadvaceti let první nebo druhou ligu a později se prosadili v extralize. Dnes je to trošku jinak v tom, že už v osmnácti musíš být top talent, abys hrál za áčko… Taky je to o trenérech, kteří by vás měli usměrnit, když je to potřeba. Takže hokejista něco obhajuje celou kariéru, každý trénink, každý zápas a na konci se sčítá, kdo si s tím jak poradil.

Co byste českému mládežnickému hokeji do budoucna popřál?
Více vzájemného respektu a taky to, aby si to užívaly všechny strany. Hráči, trenéři i rodiče. Abychom z toho nebyli zbytečně vystresovaní, protože taková cesta nikam nevede. Podívejte se na Báru Krejčíkovou, té řekla Jana Novotná, aby si tenis užívala. A podívejte, kam se dostala. Tady je to podobné.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter