Hokej a požární sport? Je to o chybách a fyzičce, hledá spojitost Zadražil

Martin Zadražil je osmnáctiletý útočník jihlavské juniorky a zároveň člen dobrovolných hasičů ve vesničce Přáslavice na Pelhřimovsku. Kromě brány střílí z pozice pravého proudaře i na terče, čtyřikrát byl na této pozici vyhlášen nejlepším mužem ligy. Co je požární sport? Co obnáší? Jak je spojený s hokejem?

Martine, můžete nám požární sport představit?
Je to sport, který by měl být asi nejblíže k profesionálním hasičům, měl by se podobat jejich práci. Většinou se provozuje v menších vesnicích. U nás bydlí třeba sedmdesát obyvatel, takže nemáme profesionální hasiče, ale máme jenom dobrovolnou jednotku. S tou běháme v pelhřimovském okresu ligu hrbáč, což je jiný styl od klasického stylu sport.

V čem je rozdíl stylů?
Styl sport se běhá ve většině ostatních lig. Tam se všechno pospojuje už na základně, odkud se běží dopředu k terčům. Hrbáč je styl rozhazovaný, takže všechno sebereme na základně a spojujeme to za běhu. V tom je největší rozdíl.

V jaké disciplíně závodíte vy?
My běháme požární útok, což je v postupových kolech hlavní disciplína, ke které se při rovnosti bodů přihlíží. Běhá se to v sedmi lidech, kteří mají své úkoly. Já jsem na postu pravého proudaře a běhám styl sport i styl hrbáč, takže se to i pro mě liší. Při stylu sport přiběhnu k základně, spojím hadice k sobě, seberu klubko s hadicemi a běžím dopředu k terči, což je asi sto metrů. Při stylu hrbáč běžím k základně, narazím savici na mašinu, seberu hadice do rukou a nic nespojuji. Běžím přes rozdělovač dál k terčům a musím přitom spojit dvě hadice k sobě, to všechno dělám při běhu. Pak už se snažím dostat co nejblíž k nástřikové čáře, abych měl nejlepší pozici pro sražení terče.

V jakých dalších disciplínách se dá v rámci požárního sportu závodit?
Máme spoustu disciplín. Běhají se třeba stovky, což je běh s překážkami. Nejprve se přeskočí bariéra, seberou se hadice a běží se přes kladinu, potom se hadice rozhodí, spojí a běží se do cíle. Běhá se třeba i čtyřikrát sto metrů štafeta, kde je na každém úseku jiná disciplína. Zase se přeskakuje bariéra, běhá se s hadičkami po kladině, proskakuje se okno 60 na 60 centimetrů a hasí se uměle vytvořené ohnisko.

Specializujete se pouze na požární útok, nebo závodíte i v dalších disciplínách?
Tím, že hraju hokej, je to strašně těžké skloubit všechno dohromady. Třeba stovky nebo štafety jsou postupové disciplíny, takže zaberou strašně moc úsilí a strašně moc tréninku. Nedá se to skloubit s hokejem, takže preferuju jenom požární útok.

Jak jste se vůbec k požárnímu sportu dostal?
Taťka je od dvaceti let u sboru v naší vesnici. Když mi bylo pět let, jezdil jsem s ním na soutěže, hrozně mě to bavilo a zajímal jsem se o to. V sedmi jsem si jen tak pro zábavu tahal hadice na zahradě. Od deseti let jsem začal běhat u dětí, ve čtrnácti jsem začínal u našeho sboru běhat za chlapy, když jim vypadl jeden člen. Od roku 2017 už jsem stálým členem a běhám za oba dva naše týmy, protože jsem jediný člen na pozici pravého proudu.

Je pravidlo, že dobrovolnické sbory běhají na soutěžích?
Úplně pravidlo to není, ale třeba my jsme jednotka dobrovolných hasičů, takže v naší vesnici i těch vedlejších pomáháme s požáry, při úklidu vesnice nebo třeba při řezání dřeva. Zároveň i závodíme v této lize, což je v menších vesnicích tradice. Jsou třeba i týmy, které jedou jenom pro zábavu na jednu soutěž za rok, aby se potkaly se známými.

Vy jste také člen dobrovolných hasičů?
Ano, od čtrnácti let jsem u dobrovolných hasičů. Na konci listopadu jsou výroční schůze, kde se rekapituluje předchozí sezona, počítá se zisk, kolik bylo výjezdů a je tam i přijímání členů. Tam jsem byl právě přijatý i já, takže už jsem vlastně pět let v jednotce dobrovolných hasičů, ale byl jsem brán jako dítě. V patnácti letech jsem byl znovu přejmenován do sboru dospělých, takže od té doby můžu dělat cokoliv. I jezdit k požárům, řezat dřevo a podobně, předtím jsem mohl dělat akorát nějaké hasičské brigády. Kdyby mi nevyšel hokej, chtěl bych být profesionální hasič.

Co jsou nejdůležitější vlastnosti na pozici pravého proudaře při požárním útoku?
Při našem stylu hrbáče, rozhazovaném stylu, je důležitá rychlost, ale ještě více technika. U stylu sport je to naopak, je tam prioritní rychlost. A potom je to strašně moc v hlavě. Když je člověk nervózní, jde mu to hůř, takže je těžké se s nervozitou před soutěží vyrovnat. Na tréninku je člověk v pohodě, když se tam něco zkazí, nic se nestane. To je to samé jako při hokeji, na tréninku trenér chybu vysvětlí a hotovo. V zápase se udělá chyba dvě minuty před koncem, dostaneme gól na 0:1, nebo 1:2, je to blbé. Stejné je to i u hasičů. V závodě je chyba blbá, protože požární útok je dost rychlý. Rekord v naší lize a zároveň náš rekord je 17,67 vteřin, takže tam musí všem sedmi lidem všechno klapnout.

Jsou nějaké chyby, které se dají odpustit?
Když udělá jeden člověk sebemenší chybu, útok už skoro nemá smysl. Když doběhneme třeba za jednadvacet vteřin, už to není bodovaná pozice. I tak jsou chyby, které se dají dohnat například na mašině, protože jsou slabší a silnější mašiny, jde tady o peníze. Když se udělá třeba vteřinová chyba na savicích, takže na začátku, může to dohnat mašina. Když udělám chybu já jako pravý proudař, třeba nezapojím dobře proudnici, už je to blbé, protože to je zdržení tak na pět vteřin.

Jak probíhají tréninky?
První soutěž je většinou v půlce května, takže se scházíme na konci března, kdy už se začíná oteplovat. Přes zimu chodíme spíše do posilovny anebo běhat, nemůžeme trénovat s vodou, protože na to bývá zima. Trénujeme třeba jenom savice. Když je teplé počasí, tak začínáme chodit normálně útok. Trénujeme dvakrát v týdnu dva týmy pohromadě, takže čtrnáct lidí. Nemáme žádného trenéra, protože k tomuhle sportu není potřeba. Když někdo udělá chybu, ostatní to hned vědí. Za trénink dáme asi čtyři až pět útoků podle toho, jak se daří. Jenom se snažíme, aby v pátek před sobotními soutěžemi byl poslední útok úspěšný, abychom se hodili psychicky do pohody.

Co všechno obsahuje péče o mašinu?
Nejdůležitější je tam čerpadlo, přes které přechází všechna voda, která jde potom dopředu. Motor tam dostává velké otáčky, i když jenom na sedmnáct až osmnáct vteřin. Jsou to mnohem vyšší otáčky než třeba u auta. Je to jako by auto jelo na jedničku 120 km/h. To jsou neuvěřitelné otáčky, takže je potřeba, aby všechny šrouby byly dotažené, stroj byl dobře usazený v konstrukci a byl celkově v maximálním pořádku. Kolikrát se na soutěži stane, že chcípne motor a je hotovo. Musí se hlídat hladina oleje, musí se po každém útoku čerpadlo vypustit, jinak by se mašina ani nerozjela do otáček, do kterých má. Není to legrace, ale nejsem v tom velký specialista.

Jak probíhají soutěže?
Všechny soutěže jsou od dvou, takže se sejdeme třeba v jednu, pak je prezentace a nástup, kde pronese starosta místního sboru něco k závodu. Po nástupu probíhá losování, kdy a jaký tým poběží. Sejdou se zástupci všech sborů u rozhodčích, kde se třeba pomocí losování míčků s čísly z nějakého pytle určí pořadí. Podle čísel se potom startuje. S tím, že domácí má výhodu svého prostředí, takže většinou běží jako první. Jenom v případě, že má jeden sbor více týmů, ty další se posouvají. Ve dvě je výstřel prvního týmu, ten si po doběhnutí sklidí věci ze základny a běží další tým, který má pět minut, aby si všechno na základně připravil. Stejně jako v atletice máme dva starty.

Kolik rozhodčích hlídá korektnost závodu?
Jsou tam tři rozhodčí a startér. Hlavní rozhodčí hlídá u základny strašně moc pravidel, ale to by bylo na dlouho. Má červený a bílý praporek. Když všechno proběhlo dobře, zvedá bílý praporek, pokud bylo něco špatně, zvedá červený. Další rozhodčí je u rozdělovače, ten hlídá, jestli byly dobře rozhozené hadice. Poslední rozhodčí je u terčů, ten hlídá levého a pravého proudaře, jestli nepřekročili čáru nástřiku. Je to skoro jak v hokeji. (směje se)

Je to v něčem podobné s hokejem?
Stejně jako hokej je to o chybách a fyzické kondici. Jinak je to úplně něco jiného a nedá se to srovnávat, ale v tomhle je to dost podobné.

Kdy jste vlastně začínal s hokejem a jak vám potom šlo obojí skloubit?
S hokejem jsem začínal v pěti letech a hrál jsem za Pelhřimov, kde jsem byl asi do osmé třídy. To mám od naší vesnice asi patnáct minut, takže se to dalo dobře stíhat i s hasiči. Potom jsem přešel do Jihlavy, kam jsem šel i na intr, protože bych nestíhal dojíždět domů. Od té doby je těžké dávat oboje dohromady. Kolikrát neobjezdím ani všechny soutěže a musím něco vynechat.

Má tedy hokej přednost?
Jo, je první, ale snažím se oba sporty dávat na první místo. Občas se to ale nedá, když chce člověk dělat něco na vrcholové úrovni. Pořád se to snažím kloubit, ale někdy prostě neobjedu všechny soutěže, jsem třeba na sedmi z deseti podle toho, jak máme přípravné zápasy a tréninky v Jihlavě. Není to jednoduché.

V čem je těžší se prosadit?
To je těžké říct. Je jednodušší dosáhnout na nějaký úspěch v požárním sportu, protože v hokeji musí hráč celou sezonu podávat stabilní výkony. Zápas trvá šedesát minut, ale v požárním sportu stačí podat výkon o osmnácti vteřinách. Stačí se soustředit na osmnáct vteřin, když se to osmkrát za tři měsíce soutěží povede, je šance, že budeme na stupních vítězů.

Na jaké už jste dosáhli úspěchy?
Jsme v naší vesnici docela úspěšní. Vyhráli jsme naši ligu v roce 2016 poprvé, v roce 2017 jsme byli druzí, v roce 2018 a 2019 jsme zase vyhráli. Nechci se chlubit, ale já jsem byl osobně počtvrté vyhlášen jako nejrychlejší proudař naší ligy, na čemž má ale hlavní zásluhu tým. Na podobné ocenění dosáhnout v hokeji je strašně těžké, protože tam se musí podávat stabilní výkony. Aby někdo vyhrál kanadské bodování, musí mít třeba v juniorské lize dva body na zápas. Hráč musí být top třída.

Jak se pro vás vyvíjí kariéra hokejisty?
Je hodně ovlivněná zraněními, kterých jsem měl od mladšího dorostu spoustu. Měl jsem třeba přetrhané vazy v kolenou a ramenech, což hodně zdržuje hokejovou kariéru. Vždycky jsem se snažil vrátit, ale prostě to tak nepůjde pořád. Není to legrace na tři měsíce vynechat a pak se měsíc vracet do formy. Teď už na to koukám z pohledu zdraví, nechci ve třiceti letech vstávat z postele s tím, že mě všechno bolí. Hokej není všechno, zdraví je důležitější. Chci být zdravý, abych mohl případně dělat práci profesionálního hasiče, protože tam se prochází různými testy. Od psychických po fyzické a zdravotní, člověk tam musí být zdravotně v pohodě.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter