Hráli jsme dobrý hokej, míní Herčík. Chce aspoň na jedno mistrovství

Bylo to odpoledne, které se nejspíš v jednom směru zapsalo do historie českých reprezentací. Národní tým do dvaceti let dal v utkání se Slovenskem neuvěřitelných šest branek v přesilových hrách! Dvě z nich si připsal pardubický útočník Daniel Herčík.

„To jsem asi nikdy nezažil. Taky jsme se bavili s klukama na střídačce, že jsme dali šest gólů z přesilovek. Jsme za to rádi, trénovali jsme je a teď jsme do nich přenesli věci z tréninku,“ těší forvarda Herčíka.

Bilance je o to unikátnější, že Češi hráli pouze čtyři přesilové hry.

Tři klasické, ze kterých v prvních dvou třetinách předčasně ukončili dvě. Jakub Altrichter a Lukáš Pajer tím otočili skóre z 0:1 na 2:1.

Tu čtvrtou ale domácí mladíci neukončili, neboť trvala pět minut. Slovenský útočník Richard Nemec sestřelil jak Jana Vopata, tak obrazně i svůj tým, protože jeho faul potrestali Češi hned čtyřikrát.

Zásadní prsty v tom měla Herčíkova první formace s Pajerem a Tomášem Urbanem. Z českého týmu byla v Příbrami nejlepší, ale až teď to pořádně přetavila v góly. „Myslím si, že se nám turnaj hodně povedl. S Tomášem Urbanem se znám z Pardubic a s Lukášem Pajerem už odmala, vyrůstali jsme spolu. Takže jsme si rozuměli a bylo to super,“ hlásí Herčík na adresu východočeské souhry.

Sám se v reprezentaci brankově prosadil po více než třech letech. Částečně za to samozřejmě může covid, nicméně do základu národních týmů ani tak nepatřil. Teď ho trenéři vytáhli jako žolíka, který měl potvrdit povedenou klubovou sezonu.

„Řekl bych, že jsem přepnul v pohodě. Už jsem dostal šanci v extralize a první lize, takže si myslím, že to nebyl zas tak velký skok,“ líčí. „Trenéři mi říkali, že mám hrát prostě svoji hru, a o to jsem se snažil,“ říká autor 39 letošních branek a 38 asistencí z dresu pardubické juniorky.

K reprezentaci se Herčík připojil v dobrém rozpoložení. Dynamo prožilo ročník nahoru – dolů, nějakou dobu se muselo reálně bát i sestupu, ale nakonec ve čtvrtfinále play off potrápilo skvělou Plzeň. Byla to i velká Herčíkova zásluha, právě on s Robinem Kaplanem v týmu jasně vyčnívali.

Škoda, že si závěr ročníku neokořenil lepším výsledkem na mezistátní scéně. Češi ho měli na dosah.

„Mohli jsme získat víc bodů. Od Finů jsme dostali laciné góly a od Švédů zase zbytečný gól na 3:3,“ smutní osmnáctiletý útočník nad závěry duelů proti špičkovým sokům. Zvlášť na Finy tohle označení sedí, když měli tým z poloviny složený z účastníků posledního mistrovství světa.

„Myslím si, že jsme hráli dobrý hokej a vyrovnali jsme se jim. Kdybychom proměnili šance, mohli jsme v klidu vyhrát. Ale na šance se bohužel nehraje, takže máme jenom tu jednu výhru proti Slovákům. Nejdřív jsme se trošku přizpůsobili jejich hře, což byla chyba, ale od půlky druhé třetiny už jsme byli jasně lepší a zasloužili jsme si vyhrát,“ shrnuje Herčík dojmy z turnaje.

Český tým měl nakonec na soupisce jen pět hráčů staršího ročníku 2002. Všichni ostatní se nemusí soustředit vyloženě na boj o letní šampionát. Šanci dostanou ještě vzápětí.

A upřímně, v ročníku 2003 není mezi útočníky zrovna velký přetlak. Proto i hokejisté jako Herčík mohou reálně pomýšlet na mistrovství, pokud budou v příštím půlroce pracovat na maximum.

„Těžko říct, kolik hráčů odsud pojede na mistrovství v létě. Ještě navíc když se mění trenéři. Asi to nebude moc velký počet,“ doplňuje Daniel Herčík slova loučícího se trenéra Karla Mlejnka, který odhadoval zhruba tři nebo čtyři jména.

„Jestli dostanu šanci, tak o to určitě zabojuju. Ještě můžu jet na dvě mistrovství, takže doufám, že aspoň to jedno mi vyjde,“ dodává pardubický šikula.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter