Larionov exkluzivně: Nechci být jako Tichonov. Češi na mě udělali dojem

Se sovětskou Rudou mašinou vyhrál, co se dalo. A to hned několikrát. Igor Larionov byl ve své době jedním z nejlepších útočníků světa, totalita mu ale neseděla. Přesvědčením je svobodný člověk, a tak se v roce 1989 vzepřel trenéru Tichonovovi a odešel do NHL, kde opět dominoval. Teď trénuje ruské juniory, a právě po turnaji čtyř zemí v Hodoníně se o svém bohatém životě rozpovídal pro hokej.cz.

Svým pohledem na hokej připomíná Luďka Bukače. Jeho hesly jsou tvořivost a zábava. Igor Larionov měl takový i život a kariéru – byly všechno, jen ne nudné. Navíc jde o legendu světového hokeje, dvojnásobného olympijského vítěze, čtyřnásobného mistra světa, vítěze Kanadského poháru a trojnásobného šampiona Stanley Cupu. 

Proč se mu říká profesor? S čím podniká? A proč Larionov jezdí do Anglie?

U ruské dvacítky jste již druhou sezonu. Naplňuje vás trénování stejně tak jako hraní?
Je to pro mě nová výzva. Snažím se mladým hráčům předat své zkušenosti a znalosti. Líbí se mi, že je na nich vidět velký progres, a že mají velký potenciál. Myslím, že si to vzájemně užíváme, jak já, tak i kluci. Moc mě to baví, jsem rád za takovou příležitost, díky které můžu hokeji vrátit to, co mě naučil.

Jste o čtyřicet let starší než vaši svěřenci. Nevytváří to nějaké problémy v komunikaci?
Ani ne, mám tři děti, takže vím, jak žijí, co obvykle dělají, jakou hudbu poslouchají. Je to pro mě zábava, protože se nesnažím být jejich otcem, snažím se být jejich kamarádem. Komunikace je pak jednodušší, a to i v hokeji. Když zažíváme společnou srandu, spojuje nás to a jsme jeden tým. S mladými hráči musíte dobře vycházet, nevytvářet na ně tlak, věřit jim a snažit se je co nejvíc posunout. O to se snažím.

Cítíte se díky juniorům mladší?
(směje se) Řekl bych, že ano. Když jste s náctiletými, určitě se cítíte mladší, protože se snažíte pochopit jejich pocity, motivaci, jejich podmínky, jejich životy. Jak už jsem řekl, pro mě je to zábava.

Myslíte, že sklony k trénování se u vás projevovaly už během vaší hráčské kariéry?
Snažím se klukům ukázat to, co už jsem vnímal právě jako hráč – že hokej je především zábava. Chci, aby se kluci hokejem bavili. Není to válka, není to práce. A přestože si nejspíš jednou budou hokejem vydělávat, pořád musí být v jádru jako ti malí kluci, kteří si chtějí užívat hru.

Očividně nepatříte mezi trenéry, kteří by hráče svazovali taktikou…
Je pravda, že některé týmy mají svou hru hodně postavenou na dodržování systému. To je do jisté míry samozřejmě potřeba, ale všeho moc škodí. Nesmíte hráčům sebrat svobodu, naopak je důležité, aby přirozeně porozuměli hře a zkoušeli nové věci. Třeba naše lajna Makarov – Krutov – Larionov byla postavená hlavně na improvizaci. Měli jsme ale stejné hokejové myšlení, naše akce byly spontánní, a proto nás to tak bavilo.

A jak myslíte, že mladí hráči dokážou vstřebávat váš pohled na hokej?
Podle mého to jde dobře, kluci jsou uvolnění. Ale jedna důležitá myšlenka, kterou se jim stále snažím předat, zní, aby se nebáli dělat chyby.

Vás jako mladého vedl nechvalně známý trenér Viktor Tichonov. V jednom z rozhovorů prohlásil: „Larionov by se nestal Larionovem, kdybych já nebyl tvrdým trenérem.“ Souhlasíte s ním?
(najednou zvážní) Nesouhlasím. Odehrál jsem pod ním osm sezon, předtím jsem hrál jsem čtyři roky mimo Moskvu, a pak jsem hrál čtrnáct let v NHL. Nebylo to o Tichonovovi. Víte, mám rád disciplínu, ale mám rád i svobodu. A svoboda se mi líbí víc. Kdybych byl ve dvaceti letech svobodný jako dnešní chlapci a měl možnost odejít do NHL, neváhal bych ani minutu. Před čtyřiceti lety to ale nebylo možné.

Kariéru v zámoří jste si tedy užíval více?
Když se vrátím k Viktoru Tichonovovi a našemu skvělému útoku – slavili jsme velké, ohromné úspěchy. Ale přestěhovat se do Severní Ameriky, to byl nový začátek, nový život. Měl jsem větší svobodu, abych dělal to, co mě baví. A úspěchy následovaly, s Detroitem jsme třikrát vyhráli Stanley Cup, což bylo neskutečné.

Mezi vámi a Tichonovovem šlo tedy o střet dvou odlišných pohledů.
Víte, nejsem typ člověka, který nad sebou potřebuje mít bič. Nepotřebuji, aby mi kdokoli připomínal, že musím trénovat pořádně. Jsem přirozeně pracovitý a makal jsem na sobě už jako mladý. 

Od kterých trenérů se tedy nyní inspirujete?
Scotty Bowman. A také Jürgen Klopp, Josep Guardiola a Alex Ferguson.

Takže vás baví sledovat Premier League?
Premier League je jedna z nejlepších lig světa a fotbal je v některých věcech velmi podobný hokeji. Dokonce jsem i navštívil Manchester City, Manchester United, Chelsea, Liverpool, Arsenal a Southampton. Snažím se zjišťovat, co dělají jinak než my v hokeji. Jak rozvíjí talenty, jak se věnují stravě, psychice hráčů a jak používají vědu. Chci prostě hledat inspiraci i mimo hokejové prostředí, a anglický fotbal je k tomu ideální místo.

Znáte se s Romanem Abramovičem?
Nikdy jsem ho nepotkal. Ale když jsem byl v Chelsea, strávil jsem nějaký čas s Petrem Čechem a společně jsme si prošli stadion i jeho zázemí. Na Arsenalu jsem měl zase možnost mluvit s Arsenem Wengerem, věnovali se mi také v Liverpoolu, Manchesteru a Southamptonu. Byly to velmi cenné zkušenosti, ale je důležité, abych je dokázal přenést do hokeje.

Zmínil jste výživu. Říká se o vás, že jste vegetarián.
Ne úplně. Snažím se jen vyhýbat určitým věcem, které příliš nepotřebuji. Maso jím tak dvakrát za měsíc. Jím ale hodně ryb a hodně salátů, používám dobrý olivový olej. A taky piju dobré víno (směje se).

Po kariéře jste založil vlastní značku vína. Jak se vám momentálně daří?
Jde to docela dobře. Není to sice perfektní, ale pořád je to především můj koníček. Peníze pro mě nejsou hlavním důvodem, proč to dělám. Chci mít výborný produkt, kvalitu a dobrou zpětnou vazbu od zákazníků. Víno miluju, takže se mu snažím vtisknout svoji duši. A myslím, že lidé mohou věřit tomu, co nabízím. Ale pozor, pořád jde o alkohol a s tím se musí opatrně, s mírou.

Mluvíte skoro až filozoficky, což ale asi nebude náhoda, protože vaše přezdívka zní „profesor“. Kdo vám ji vymyslel?
Nejspíš to byl Slava Fetisov, když jsme ještě hráli doma v Rusku. Přezdívka naší formace byla „Zelená pětka“, podle tréninkových dresů. Hráli jsme ale hodně chytře a já se pořád snažil hledat nová řešení. Právě někde tam to vzniklo, protože jsem o hokeji hodně přemýšlel.

Právě se sovětským mužstvem jste v 80. letech válcovali konkurenci. Vy sám jste navíc členem Triple Gold Clubu. Který úspěch vaší kariéry řadíte nejvýš?
To je hodně těžké říct. Vždycky jste hodně šťastní za nějaký velký úspěch, a každý je o trochu jiný. Nemohu vypíchnout ani jeden, všechno bylo úžasné – MS juniorů, MS dospělých, Kanadský pohár, Stanley Cup. Důležitější je něco jiného: odevzdat co nejlepší výkon ve prospěch týmu. Když se to povede všem, dostanete odměnu v podobě zlaté medaile.

Právě medaile teď českému hokeji chybí, a to i v mládeži. Mluvíme spolu po turnaji čtyř zemí v Hodoníně, kde jste Čechy v posledním zápase porazili 4:3. Jaký je váš názor na český tým?
Máte opravdu kvalitní mužstvo, které se neustále posouvá. Není pro mě překvapení, že jste porazili Švédy i Finy, a ani v našem vzájemném zápase jsme to proti vám vůbec neměli lehké. Sám jsem hrál v NHL s mnoha českými hráči, kteří patřili mezi světovou špičku a hráli hodně zábavný hokej. A mladým klukům trochu závidím, hokejově se teprve vyvíjejí a sní o tom, že si jednou zahrají NHL.

Vám to bylo umožněno až v pozdějším věku. Jak jste si zvykal na Nový svět?
To byl pro mě ohromný skok, bylo mi sice 29, ale v Severní Americe pro mě bylo všechno úplně nové. Jiný jazyk, jiná kultura, jiný hokej. Po dvou letech, kdy jsem hrál ve Vancouveru, se rozpadl Sovětský svaz, takže i moje vlastní země se změnila. Pro mě to ale nebylo o nové společnosti a zemi. Důležitější byly lidské vztahy, respekt, komunikace. Hrál jsem v Kanadě, USA i Švýcarsku a všude jsem se musel přizpůsobit místním zvykům. Ale moc jsem si to užíval, bylo to hodně zajímavé. Když vám život nabídne takovou příležitost, musíte ji využít.

Jak náročné bylo prosadit se v tehdejší NHL s vašimi parametry? Jste drobného vzrůstu, navíc jste byl především technický hráč.
Opět platí, že jsem se prostě musel přizpůsobit. Byl jsem zvyklý na naši KLM – na Krutova, Makarova, Fetisova a Kasatonova. Najednou jsem se musel naučit hrát i bez nich. Navíc i různé mimohokejové věci byly jiné ­– pozornost médií, jiné jídlo... Byl to dlouhodobější proces, musíte se snažit, co nejvíce to jde.

Na úplný závěr pro vás mám složitější otázku. O Rusech obecně jste totiž nedávno v souvislosti s pandemií prohlásil: „Máme tendenci dělat všechno ledabyle.“ Jde vůbec popsat povahu ruského národa?
To je hodně složité, každý je jiný. Já osobně jsem žil třicet let v Rusku a třicet let v Severní Americe. S takovými zkušenostmi můžu říct, že Rusové jsou rozhodně odolní a houževnatí, což vychází i z historie a světových válek. Teď je to vidět i na pandemii. Doufám, že moje generace a generace mladých budou lépe spolupracovat a více se semknou, a to i se zbytkem světa, abychom byli všichni na jedné lodi. Nepotřebujeme hádky a rozbroje, ale dialog.

Larionov? Lahvinku měl vždy u sebe, vzpomíná Hašek

Slavnému ruskému hokejistovi je nyní 60 let. Když slavil v prosinci narozeniny, novinář Ondřej Zoubek z Aktuálně.cz vyzpovídal Dominika Haška, bývalého spoluhráče Larionova z Detroitu, kde spolu odehráli celou sezonu 2001/02.

„Byl to naprosto výjimečný hokejista, všichni ho respektovali. Bowman na něm stavěl hru i po čtyřicítce, Igor byl nesmírně spolehlivý a zodpovědný,“ popisoval Hašek dobu, kdy společně oblékali dres Red Wings.

Možná i díky Larionovově zodpovědnosti a perfektní angličtině na Rusa přezdívka „profesor“ dokonale seděla. „Ujala se i díky těm jeho brejličkám, které nosil. Úplný profesůrek,“ smál se Hašek, který v roce 2002 slavil svůj první Stanley Cup.

Pro Larionova to byl už třetí pohár, a to už měl za sebou úspěchy se sovětskou reperezentací. „Igor byl tím hráčem, který stmeloval obranu a útok. Šance spíše připravoval, vždy hledal přihrávku navíc,“ popsal Hašek, jak si ho pamatuje už z osmdesátých let.

Navíc byl mozkem slavné ruské formace, což Haškova slova jen potvrzují. „Uměl skvěle bránit, a když třeba Fetisov vyrazil dopředu, stáhl se na jeho místo do obrany. Pomáhal při zakládání protiútoku, byl to všestranný hokejista.“

A také zajímavá osobnost. S Haškem je oba pojí to, že po kariéře začali podnikat v oblasti potravinářství. Hašek s nápojem Smarty, Larionova zaujalo vinařství. „Vínem byl pověstný už během kariéry. V letadle měl u sebe pokaždé lahvinku červeného,“ smál se Hašek. „Ale zase to nikdy nebylo více než jedna dvě sklenky.“

A jak Hašek reaguje na Larionovovo anagažmá u ruské juniorské reprezentace? „Není pravidlem, že ze skvělého hráče bude skvělý trenér. Ale Igor hokeji a taktice brilantně rozumí, má pro to výborné předpoklady.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter