Mladík Pinkas o rakovině: Cenná lekce. Dřív byl hokej číslo jedna, ale teď...

Když hokejisté české dvacítky vybojovali stříbro na mistrovství světa, jejich parťák a vrstevník Matěj Pinkas se ve stejném období pral s rakovinou. A výsledek? Stejně sladký. Vlastně ještě sladší, jako zlato. Mladý obránce Hradce Králové a Kolína všechno zvládl a před další sezonou je zpátky v plném zápřahu.

Obránce Matěj Pinkas odehrál poslední zápasy na konci srpna 2022. Tehdy jako osmnáctiletý zamířil s reprezentační dvacítkou na turnaj do Finska, aby se popral o pozornost směrem k mistrovství světa.

Na šampionátu, který byl pro české juniory nakonec stříbrný, si ale nezahrál. Řešil mnohem důležitější strasti, které se s ním táhly právě od srpnového turnaje.

Matěji, jak to všechno začalo?
Už na turnaji ve Finsku jsem se necítil vůbec dobře, byl jsem pořád mimo. Věděl jsem, že je něco špatně. Nějak jsem to odehrál, byl to asi můj nejhorší turnaj. Když jsme přiletěli domů, byl jsem ještě nachcípaný, protože tam byla v kabině strašná zima. A pořád pršelo, klasické finské počasí. Doma jsem si řekl, že nejlepší, co můžu udělat, je dojít si k doktorovi, abych měl jistotu, že je všechno v pořádku. Tam jsem se to dozvěděl.

Zjistili rychle, o co jde?
Ano, rychle. Byl jsem u obvoďačky, ta mě poslala na sono. Tam jsem byl ve čtvrtek a už na pátek mě doktorka objednala na operaci.

Aspoň jste neměl čas o tom zbytečně přemýšlet…
Přesně tak. To na tom bylo dobré, že jsem druhý den šel na operaci. Po ní jsem ale asi měsíc čekal na výsledky, a to bylo nejhorší. Nevěděl jsem, co všechno může přijít.

Řekl jste vašemu okolí, co se děje?
Moc ne, říkal jsem, že jsem nemocný. Jenom v kabině jsem řekl, že jsem byl na operaci a čekám na výsledky. Říkal jsem si, že když to všechno bude v pohodě, tak po třech týdnech, až se mi ta rána zahojí, budu normálně trénovat, jako by se nic nestalo. Ale pak nepřišla úplně nejlepší zpráva z histologie. Už mi psalo spousta lidí, co se děje, tak jsem si řekl, že bude nejlepší dát vědět okolí. A odezva byla parádní. Napsalo mi takových lidí… Bylo to moc hezké.

Co jste se dozvěděl?
Snažil jsem se být optimista a věřit tomu, že mi řeknou, jsem zdravý a můžu jít dál. To se bohužel nestalo. Byl to docela agresivní druh rakoviny a hrozily metastáze na uzlinách. Takže jsem musel na chemoterapie.

V říjnu jste byl v Kolíně na zápase, kdy pro vás měli fanoušci připravené choreo. V jaké fázi léčby jste se nacházel?
Tam jsem ještě ani nezačal podstupovat chemoterapii, protože nějakou dobu trvalo, než se tam udělalo místo. Vždycky jsem musel být hospitalizovaný.

Jak dlouho chemoterapie trvala?
Byly to tři cykly po třech týdnech, takže dohromady devět týdnů.

To vycházelo zhruba do Vánoc?
Ano, skončilo to 25. prosince.

Spíš jste si představoval, že Vánoce strávíte na dvacítkách, ale osud rozhodl jinak…
No, to taky nebylo moc příjemné. Minulý rok jsem byl v Edmontonu jako devátý bek a na Vánoce jsem dostal „dárek“, že jsem letěl domů. A teď jsem dostal dárek, že jsem ukončil chemoterapii. Hodně jsem si tam přál být, koukal jsem na všechny zápasy, vždycky jsem vstával ve čtyři ráno. Ještě ta stříbrná medaile… Docela to zabolelo. Říkal jsem si ale, že se nedá nic dělat a zdraví je přednější.

Potom ještě nějakou dobu trvalo, než jste se dozvěděl výsledek?
Tři týdny po chemoterapii jsem musel mít klid, aby potom výsledky nebyly tou chemoterapií ovlivněné a byly správné. Čekal jsem i na termín na těch přístrojích. Takže jsem se dozvěděl koncem ledna, že je to v pořádku a už je to za mnou.

Vybavíte si, co jste cítil?
Já jsem si prostě řekl, že už to musí být dobré a neexistuje jiná možnost. Že už mi doktor prostě musí říct, že jsem zdravý, a musím zase začít normálně žít. Šel jsem do nemocnice na jistotu. Minule se mi to vymstilo a výsledky nebyly dobré, ale říkal jsem si, že teď už to dopadne dobře. A dopadlo.

Jste pozitivní člověk?
Jo, já jsem se to snažil moc neřešit. Bylo těžké na to nemyslet, někdy jsem v noci i nespal. Snažil jsem se ale být pozitivní.

Před vámi se s rakovinou úspěšně poprali Pavel Novák nebo Jan Lokajíček. Inspirovaly vás jejich příběhy? Když řeknu svůj názor, hokejová veřejnost díky nim víc věřila, že to i vy zvládnete.
Určitě. S Novkou se známe z dvacítek, takže jsme si občas volali a psali, jak to vypadá. Ptal jsem se ho, jaké to bude, tak mi řekl, že to bude takové, a bylo to úplně jiné (usmívá se). Protože každá chemoterapie je úplně jiná. Když mi Novka řekl, že už je zdravý, tak mi to pomohlo v tom, že jsem věřil, že taky budu v pohodě.

Hnaly vás dopředu myšlenky na hokej?
Jo, určitě. Chtěl jsem se vrátit i kvůli hokeji.

Jak na tom ale bylo vaše tělo po pěti měsících, kdy jste na sobě nemohl pracovat, a naopak ještě těmi chemoterapiemi ztrácelo?
Byl jsem po těch chemoterapiích hodně nateklý a docela jsem přibral, asi osm kilo. Pořád je to ale ta lepší varianta, protože někdo hubne. Byl jsem slabý a měl jsem takový divný pocit. Hokej hraju od čtyř let a nikdy jsem bez něj takhle dlouho nebyl, takže to bylo zase něco nového.

Přátelský zápas jste hrál za dva měsíce, takže jste se do kupy dal celkem rychle, ne?
Taky bych řekl. Chodil jsem do Říčan k Alkymu (Martinu Altrichterovi) a měl jsem s ním nějaké ledy, protože se dobře známe. Tam jsem se vrátil do tempa a potom jsem jel asi na deset dní do rehabilitačního centra v Německu. Trénoval jsem pod dohledem, aby se mi nic nestalo, měl jsem hodně fyzio a dali mě docela do kupy. Pak jsem už normálně začal trénovat s áčkem Kolína. Od té doby, co jsem se dozvěděl, že jsem zdravý, jsem vlastně nedělal nic jiného, než že jsem trénoval.

Nepřišlo vám, že s hokejem začínáte tak trochu odznova?
Jenom prvních pár ledů, to bylo fakt hodně náročné. Příšerný boj. Pak se to ale ustálilo. I když jsem třeba nebyl tak rychlý a neměl takovou střelu, tak už jsem se cítil docela dobře. Od toho jsem se odpíchl. Řekl jsem si, že zhubnu, naberu zase zpátky svaly a bude to všechno v pořádku.

Pak jste nastoupil proti Jaromíru Jágrovi v Kladně.
Jasně, první a poslední přátelák v sezoně. Byl jsem šťastný (směje se).

V tuhle chvíli už jste v plném zápřahu bez jakýchkoli úlev?
Ano. Trenéři a kondičák se mě pořád ptají, trochu se o mně bojí. Já vždycky říkám, že je to úplně bez problémů a můžu dělat všechno, co ostatní.

Jaké si před sebe stavíte hokejové mety teď?
Po minulé sezoně, kdy jsem na letní přípravě makal a pak z toho nic nebylo, si říkám, že teďka budu muset makat ještě jednou tolik, aby to bylo v sezoně pořádně znát. Chci hrát stabilně v Kolíně a mít nějakou roli. A kdyby se naskytla příležitost, že by se v Hradci třeba někdo zranil, tak bych tam v extralize samozřejmě rád naskočil.

Ptám se i proto, jestli teď dokážete brát hokej s větším nadhledem. Pokud se vám něco nepovede, tak už to vlastně nebude tak hrozné.
Jo, určitě. Taky jsme se o tom bavili s Novkou, že je teďka všechno takové jiné. Dřív byl hokej číslo jedna, pak možná škola a pak všechno ostatní. A teď si říkáme, že zdraví je nejpřednější. I kdyby se nám něco stalo a nemohli bychom hrát hokej, tak bychom to nějak přežili.

Takže se na všechny ty lapálie díváte i tak, že vám do života něco daly?
Takhle zpětně určitě. Když jsem koukal na ty dvacítky, tak jsem si říkal, že na světě nemůže být nic horšího, ale teď si říkám, že to byla cenná lekce do života.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter