Mohl skončit na vozíčku, ale! Hokeje jsem se nevzdal, vypráví Kaplan

Foto: Archiv Robina Kaplana

Robin Kaplan rozjel skvělým způsobem kariéru v Šumperku, vyhrál kanadské bodování mladšího dorostu a už se zabydloval ve velkém hokeji. Pak ale přišlo vážné zranění – zlomil si obratel. Musel se rozhodnout, jestli hokej, nebo zdraví. Strávil přes rok cvičením. A teď? Je zpátky!

Pojď hrát hokej

Robine, v létě 2018 jste udělal krok do velkého hokeje, ale pak se to pokazilo…
Od malička, někdy od čtyř let, jsem hrál v Šumperku, kde mě vychovávali. Jednou jsem tam v extralize mladšího dorostu vyhrál kanadské bodování, když jsem hrál s Joshuou Máchou a s Kubou Horkým. Hráli jsme spolu od malička a šlo nám to. V té době nás kontaktoval pan trenér olomoucké juniorky Beran, jestli bychom tam nechtěli hrát nejvyšší juniorskou soutěž. Takže jsme tam začali sezonu, ale pak si mě našel jeden ruský hráč.

Co se stalo?
Začali jsme trip v Mladé Boleslavi, kde jsme hráli vyrovnaný zápas. Jednou si mě tam našel ruský hráč, který mě sejmul. Já jsem nějak špatně upadl na záda, takže tam celý úraz vznikl, ale zápas jsem normálně dohrál. Den poté jsme hráli na Kladně, kde jsem sice nastoupil do zápasu, ale už to nešlo, moc to bolelo. Pořád jsme ale nevěděli, co s tím mám.

Co vám řekli lékaři?
V nemocnici mi řekli, že to mám jenom naražené, takže jsem s tím normálně hrál. Až potom někdy jsem šel na rentgen, kde mi řekli, že to mám jenom pohmožděné. Řešili jsme to s řadou doktorů, jezdil jsem i do Prahy k odborníkům a k panu Pavlu Kolářovi, kde jsem měl asi týden rehabilitace a cvičení. Stejně to moc bolelo a nešlo s tím nic dělat. Nakonec, když mě poslali až do Liberce na magnetickou rezonanci, zjistili, že mám čtvrtý obratel na zádech zlomený.

„Kdyby ale tu operaci udělali, mohlo by mi to praskat dál – pátý obratel, šestý a dál. V podstatě by mi to nepomohlo. Zkusil jsem to sám.“

Takže přišla operace?
Rozhodovalo se, jestli ano, nebo ne. Kdyby na to přišli hned až do pěti dní od úrazu, tak bych ležel nějakého půl roku na lůžku, kde bych se nemohl hýbat a ono by to časem srostlo. Jelikož na to ale přišli o měsíc později, bylo pozdě. Když v Liberci zjistili, že to mám zlomené, operace mi hrozila. Kdyby ale tu operaci udělali, mohlo by mi to praskat dál – pátý obratel, šestý a dál. V podstatě by mi to nepomohlo.

Zkusil jsem to sám, prostě jsem byl sezonu až sezonu a půl bez hokeje a pracoval jsem na sobě. Byl jsem se párkrát sklouznout, abych úplně nezapomněl bruslit, ale hlavně jsem hodně cvičil a spravilo se to, i když teda na magnetické rezonanci jsem nebyl. Když jsem tam jel tehdy znovu, bylo to skoro to stejné jako předtím, hojila se jenom levá strana a pravá byla pořád prasklá. Co jsem začal cvičit, mám klid i tak.

Foto: Archiv Robina Kaplana

Co jste mohl cvičit?
Posílali mi cviky od pana Koláře, šlo hlavně o zpevnění středu těla. Dělal jsem cvičení na břicho, ale nesměl jsem se vůbec protahovat. Cvičil jsem skoro jenom vleže. Bylo to takové natahování, nějaké cvičení s medicinbalem a třeba s balónem. Některé cviky byly na bosu. Pak jsem používal stroje u pana Koláře. Měl jsem vlastně i nějaké lasery a ozařování, ale to nepomáhalo.

Jaké jste měl prognózy na začátku? Existovala možnost, že už byste se k hokeji nevrátil?
Určitě. Když jsem se dostal k panu Kolářovi do Prahy, tam mi řekla doktorka na rovinu, ať se rozhodnu mezi zdravím a hokejem, protože už to nikdy v pořádku nebude. Bylo to padesát na padesát, že bych mohl skončit i na vozíčku. Když mě taťka od malička k hokeji vedl, rozhodl jsem se pro něj a nevzdal jsem se ho. Někdo mi dával naděje a další říkali, že zdraví je přednější. Já jsem se rozhodl pro hokej a myslím, že to dopadlo dobře – nic vážného se nestalo.

„Bylo to padesát na padesát, že bych mohl skončit i na vozíčku. Někdo mi dával naděje a další říkali, že zdraví je přednější.“

Jak to bylo těžké rozhodnutí? Hokej, nebo zdraví?
Bylo to těžké. Taťka měl strach. Na jednu stranu chtěl, abych hokej hrál, ale na druhou stranu nechtěl, abych byl do konce života na vozíčku. Přibližně půl roku jsem se rozhodoval, jestli do operace jít a přestat s hokejem, nebo být bez operace, pracovat na sobě a pak to po dlouhé době zkusit.

Jak to tedy máte teď – musíte si dávat pozor? Nemohlo by se to ještě pokazit?
Určitě je šance, že bych ještě mohl skončit na vozíku, kdyby přišel nějaký blbý zákrok. Může se to určitě nějak zkomplikovat. Teď se ale cítím dobře, vůbec mě to nebolí a vůbec záda necítím, i když jsem se dříve nemohl ani protáhnout. Nemohl jsem si pomalu sednout, ale teď je to v pohodě.

Foto: Kristýna Adámková, hc-olomouc.cz

Co vás při cvičení motivovalo?
Hokej mě od malička baví a vždycky jsem se chtěl dostat co nejvýš, hrát s nejlepšími hráči a zahrát si třeba s McDavidem, protože je to můj vzor. Vždycky jsem si chtěl zahrát NHL, ale po zranění jsem se chtěl hlavně probojovat zpátky do hokeje, abych hrál za pardubickou juniorku. Podařilo se to a jsem za to moc rád.

V mladším dorostu jste měl opravdu dobře našlápnuto. Jak moc vás zranění zabrzdilo?
Zabrzdilo mě to hodně moc, protože to není jen tak vrátit se po roce a půl mezi elitu. Ale já jsem prostě chtěl. Pracoval jsem na sobě a byl jsem rozhodnutý, že to nějak zvládneme. Hodně moc lidí stálo při mně a podporovalo mě.

„Není to jen tak vrátit se po roce a půl mezi elitu. Ale já jsem prostě chtěl. Pracoval jsem na sobě a byl jsem rozhodnutý, že to nějak zvládneme.“

Po psychické stránce to asi nebylo vůbec snadné, viďte?
Bylo to těžké. Chtěl jsem trenéra v Olomouci zaujmout a hrát v první až druhé lajně, i když tam byla opravdu velká konkurence. Byl tam s námi ještě ročník 1999 a my jsme byli nejmladší. Mně se podařila sezona v Šumperku a chtěl jsem se probojovat dál, bodovat dál a dostat se do reprezentace, což se mi podařilo až na konci. Když jsem přešel do Olomouce, pan Beran mě oslovil a poslal mi pozvánku do reprezentace s tím, že pojedu na Slovensko. Podařilo se mi probojovat na turnaj, což byl takový můj největší úspěch.

Jak na turnaj vzpomínáte? Vy jste tam tenkrát rozhodl zápas proti Spojeným státům.
Byl to první zápas za reprezentaci, takže to byl úžasný pocit, navíc když jsme hráli proti Američanům a já to mohl rozhodnout. Měl jsem tam i štěstí, jelikož se puk ke mně odrazil a já jsem ho dorazil. Bylo to úžasné. Gólů jsem dal spoustu, ale byl to opravdu skvělý pocit takhle rozhodnout.

Foto: Martin Voltr

Kdy a jak se začala psát vaše kapitola v Dynamu?
Hrál jsem v Olomouci juniorku, ale pak se bohužel stalo to zranění, před kterým mě oslovily různé extraligové kluby, že o mě mají zájem. Po zranění už zájem nebyl, protože nebylo vůbec jisté, jestli hokej budu hrát. Pak se ozvaly Pardubice, které mě chtěly i přes zranění. Já bydlím v Králíkách v Pardubickém kraji, takže jsem si vždycky přál hrát za Dynamo. Je tam výborný trenér Petr Mocek, který se mnou pracoval a pracuje.

Za ním jsme už tehdy jeli a ten mi řekl, že to je běh na dlouhou trať, ale že do toho půjdou. Nechali ale rozhodnutí na mně, jenom jsem musel podepsat nějaký papír, že to dělám na vlastní nebezpečí, protože to bylo opravdu velké riziko a nikdo do toho nemohl jen tak jít. Já jsem se pro to rozhodl, pan Mocek si mě vzal pod sebe a cvičili jsme spolu i dvakrát denně. Trvalo to třeba hodinu a půl a vůbec mě to nebavilo, protože jsem v podstatě jenom ležel na zemi. Dostal jsem se do toho a po půl roce na ledě jsem se probojoval do juniorky v Pardubicích.

„Pomaličku mě v podstatě učili i techniku střelby a bruslení, abych nějak neomezoval záda a nepraskaly mi obratle dál.“

Co bylo při návratu na led nejtěžší?
Po roce a půl jsem ještě půl roku nemohl do soubojů, takže jsem jenom bruslil a pracoval na kondici. Pomaličku mě v podstatě učili i techniku střelby a bruslení, abych nějak neomezoval záda a nepraskaly mi obratle dál.

Měl jsem mezery snad ve všem – v kondičce i v tom, abych se udržel na puku. Bylo to moc těžké. Než jsem šel do zápasu, hrál jsem si půl roku bez výstroje na ledě s pukem. Navíc jsem tam měl půl roku dovednostní tréninky, během kterých jsme pracovali na bruslení a na střelbě. Myslím, že jsem se do toho dostal, jak jsem chtěl, a teď už se stačí jenom zlepšovat. Chtěl bych na sobě pracovat a zdokonalovat se.

Na led do ostrého zápasu jste se vrátil v polovině února opět za Šumperk…
Ano, ano, začínal jsem tam a odehrál jsem tam první zápasy. Domluvil jsem se s Pardubicemi, které byly v play off a hrály o titul, takže by bylo blbé se k nim připojit, když jsem se spoluhráči nebyl sehraný. Takže mě poslaly do Šumperka se rozehrát, abych věděl, jestli to vůbec půjde. Tam vlastně taky bylo play off. Hráli jsme poslední čtyři zápasy v základní části a potom jsme šli do čtvrtfinále.

Foto: Archiv Robina Kaplana

Ve čtvrtfinále juniorské extraligy jste během pěti duelů nasbíral sedm kanadských bodů. Cítil jste, že už tam jste to vy a vrací se vám i produktivita, se kterou jste se v Šumperku předtím loučil?
Jo, jo, určitě. Byl jsem rád, že jsem se takhle prosazoval, ale hlavně jsem chtěl klukům pomoci, abychom to dotáhli co nejdál. Šli jsme do play off s tím, že jsme nikdy takový úspěch nedosáhli. Snad jenom v tom mladším dorostu, kdy jsme postoupili do čtvrtfinále a narazili na Hradec, což byl vlastně takový můj první extraligový úspěch. Se Šumperkem jsme urvali čtvrtfinále proti Kralupům nad Vltavou 3:2 na zápasy a chtěli jsme jít co nejdál. Hrál jsem tam s Kubou Horkým a šlo nám to. Kluci mi po zranění taky hodně pomohli a mně to tam prostě začalo padat.

I když byla přestávka dlouhá kvůli koronaviru, vy jste si produktivitu přenesl i do aktuálního ročníku. Jak jste zatím spokojený?
Spokojený nejsem nikdy, protože to vždycky může být lepší, ale jsem rád, že jsem se zatím téměř ve všech zápasech prosadil. Jak už jsem zmínil ve spojitosti se Šumperkem, i v Pardubicích mi hodně pomohli kluci, kteří mě vzali mezi sebe. Výhoda byla v tom, že jsem spoustu kluků znal z různých výběrů a kempů, takže s tím jsem tam i šel. Věděl jsem, že mi pomůžou, což se i potvrdilo. Teď chceme udělat co největší úspěch.

V posledním odehraném zápase jste se podílel na čtyřech z pěti gólů bilancí 3+1. Berete to jako takovou odměnu?
Jo, je to odměnu za to, že jsem se po tak dlouhé době do hokeje vrátil. Budu na sobě pracovat pořád dál a dál, abych se dostal co nejvýš. Chtěl bych se třeba dostat i do chlapů v Pardubicích, abych si zahrál extraligu. Chtěl jsem i do reprezentace dvacítky, ale to je to nejmenší, protože po roce a půl se tam dostat by bylo hodně těžké. Je tam spousta výborných kluků a velká konkurence. Hlavně chci, aby se nám dařilo s Pardubicemi, pak uvidíme.

„Každý musí chtít sám od sebe. Hlavní je vědět, co chcete. Jestli chci hrát hokej, musím na sobě pracovat a dát tomu čas.“

Svědčí hattrick o tom, že to byl váš nejpovedenější duel v Dynamu?
Kluci si ze mě dělali legraci, že všechny šance, které jsem neproměnil v minulých zápasech, jsem dal teď. Bylo to hrozné, nebylo to ani možné, protože jsem netrefil spoustu prázdných branek. Teď najednou zničehonic to tam napadalo naráz. Byl jsem za to moc rád a chtěl bych, aby to takhle pokračovalo i dál.

Mrzí vás i proto stopka na základě vládních opatření ještě víc?
Hodně nás to mrzí. Ani jsme skoro nezačali hrát hokej a už nám to zastavili. Jsme doma a trénujeme individuálně, což nám zase sebere hodně času. Místo toho, abychom pracovali v klubu a dávali jsme se na ledě dohromady, cvičíme a běháme doma. Mně to ale nevadí, každý musí chtít sám od sebe. Hlavní je vědět, co chcete. Jestli chci hrát hokej, musím na sobě pracovat a dát tomu čas.

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz