сайты ставок сайты ставок сайты ставок

Myslím, že mám dar, říká trenér Pánek. Cena je pro všechny v Poděbradech

Foto: Archiv Martina Pánka

Pro Martina Pánka bylo trénování nejprve zábavou a práci s malými hokejisty obětoval svůj volný čas. Postupně se z něj stal trenér na plný úvazek, v Poděbradech aktuálně vede páťáky a šesťáky, které zná od jejich prvních hokejových krůčků. Kouč žáčků se umístil na druhém místě v akci Díky, trenére, podle něj ale cena patří všem trenérům v Poděbradech.

Co pro vás znamená umístění v akci Díky, trenére?
Umístění v Díky, trenére je ocenění nejen pro mě, ale vlastně pro každého trenéra v Poděbradech. Náš systém nestojí jen na jednom člověku. Je to o souboru trenérů, hráčů, rodičů a funkcionářů, kteří jsou na stejné vlně. Klub se pořád posouvá dopředu. Neberu to tak, že bych byl ohodnocen sám, je to ocenění pro celý klub. Jsme v kolektivním sportu a určitě by to nemělo být o jednotlivci.

Jste rád, že byla takto oceněna vaše práce, jakožto trenéra z menšího klubu?
Je to skvělá propagace poděbradského klubu. Mně osobně to dělá ohromnou radost, protože práce, kterou tady odvádíme, je zohledněna. Dáváme do toho spoustu energie a já věřím, že to, co do hokeje dáme, tak se nám vrátí. Soutěž Díky, trenére není o materiálních hodnotách. Je to o tom, že někdo ocení vaši práci, což je velká psychická podpora. Organizátoři mají moje velké uznání, protože trenéři mládeže zkrátka nejsou tolik vidět.

Je to potvrzení toho, že svou práci děláte dobře?
Myslím si, že je to razítko, které ukazuje, že to děláme správně. Neříkám, že to v Poděbradech děláme nejlíp na světě, to vůbec ne. Jde o to, že když jsem před osmi lety začínal trénovat mládež, tak tu byl jeden placený trenér. Za tu dobu už tady není jen jeden, je nás stále více, a klub jde dynamicky dopředu. Když při zápasech a turnajích objíždím zimní stadiony po Česku, tak si všímám, že ne všude je to takhle nastavené. Myslím si, že pokud chceme český hokej někam posunout, tak by se mělo začít od mládeže, nemůžete začít u hráčů v patnácti letech. Je opravdu hodně důležité, aby daly kluby mládež do popředí. Jinak to nebude fungovat dál. Věřím, že třeba i větší kluby z toho budou později profitovat.

 „Na nás se křičelo za zbytečnosti, já chci, aby děti hrály hokej a byly v klidu.“

Jak jste se k trenérství mládeže dostal vy?
Celý život jsem hrál hokej. Prošel jsem si mládežnickým vývojem, v Poděbradech hokej nebyl, a tak jsem dojížděl do Nymburka. Hrál jsem i druhou ligu mužů. Poměrně brzo se mi narodil syn a s hokejem jsem musel skončit, protože druhá liga není nastavena tak, že by vás mohla uživit. Šel jsem do standardní práce a po několika letech jsem potkal kamaráda Přemka Sedláka, který měl syna v mládežnickém hokeji, a zeptal se mě, jestli si nechci přijít zkusit trénovat. Já jako tatínek jsem samozřejmě věděl, že chci trénovat svého syna, a tak jsem s předstihem začal, abych nabral zkušenosti. Syn nakonec hokej hrát nezačal, vůbec ho to nechytlo, ale já jsem u toho zůstal, protože mě to chytlo dvojnásob. Asi za nás oba.

Ze začátku jste ale trénoval ve volném čase, že ano?
Trenérem na plný úvazek jsem od roku 2018, předtím to bylo všechno volnočasové. Musel jsem jezdit dřív do práce, abych mohl dřív odjet a být na tréninku. Strašně mě ale bavilo něco budovat. Na dětech každý den vidíte, jak se posouvají, a to se mi líbilo. Chtěl jsem předávat to, co jsem zažil u svých trenérů, naopak jsem i věděl, co chci jinak. To byla moje motivace. Na nás se křičelo za zbytečnosti, já chci, aby děti hrály hokej a byly v klidu.

Přemýšlel jste už za hráčské kariéry, že byste se vydal tímto směrem?
Když jsem hrál, tak jsem nepřemýšlel o tom, že bych byl trenér. Věděl jsem, že když budu mít syna, tak ho budu tlačit do hokeje, to ano. Já jsem ten hokej totiž strašně miloval a tím, že se mi narodil syn, tak šel hokej stranou. Skončil jsem ze dne na den a moc mi to chybělo. Chyběl mi každodenní život v šatně, kolektiv.

Foto: Archiv Martina Pánka

Neměl jste na začátku pochybnosti? Trénování přece jen není úplně pro každého…
Ne, nepochyboval jsem. Možná jsem měl i velké štěstí, ale myslím si, že mám dar, díky kterému dokážu v dětech vzbudit emoce. A děti vám to vrací, když je trénink baví. Mě to bavilo stejně jako je, a když už jsem začal, neměl jsem vůbec žádné pochybnosti o tom, jestli to bude fungovat.

Zmiňoval jste, že jste nějakou dobu strávil i v jiném zaměstnání. Jakým směrem by se vaše kariéra ubírala, kdyby se nenaskytla příležitost u hokeje?
Já jsem dělal v rybařině. To je úplně jiný svět, protože tam každý kouká sám na sebe. Rybáři jsou individualisti, nejedou nikam jako tým. Mají svoje místo a nikdo jim ho nemůže vzít. Tatínek byl úspěšný rybář, reprezentant, ale nenašel jsem tam myšlenku toho, že všichni táhnou za jeden provaz. Tohle mě v rybařině hrozně zrazovalo. V hokeji je to přesně naopak. Rybařina mě baví, ale hokej je úplně o něčem jiném.

Takže vás k hokeji táhne týmovost?
Samozřejmě. Vyhráli jsme my všichni, nevyhrál jsem já. To je na tom krásné, když dokážete vzbudit u dětí emoce. A je jedno, jestli pozitivní emoce z výhry, nebo negativní z prohry. Je krásné to s nimi prožívat. V rybařině to člověk prožívá sám, nebo ve dvojici, ale není to tak, že by se celý tým chytl za ramena.

Co vás na trenérství nejvíc baví?
V první řadě miluju celý ten proces. Teď vedu šesťáky a páťáky, kteří byli moje první děti na ledě. Znám je od prvních krůčků. Vidím ten ohromný kus cesty, který za sebou mají. Není to ale jen o tom, jak rostou na ledě. Řešíme spolu jejich pocity z hokeje. Baví mě, že spolu něco budujeme a tvoříme. Bylo by strašně hezké, kdyby to některý z mých kluků dotáhl do velkého hokeje a já si za deset let u televize mohl říct, že jsem ho trénoval.

„V podstatě jsem vtažený do jejich každodenního života a věřím, že na naše společné turnaje, soustředění, mimosezonní aktivity budeme jednou všichni vzpomínat.“

Je to pro vás něco speciálního, když znáte své svěřence odmalička?
Je fakt, že já o těch dětech vím skoro všechno, protože jsme v téměř každodenním kontaktu. Navíc jsme klub, který je navázaný na základní školu, takže hodně řešíme i s paními učitelkami, jak děti fungují ve škole, jak fungují na hokeji, jaké mají jiné kroužky. V podstatě jsem vtažený do jejich každodenního života a věřím, že na naše společné turnaje, soustředění, mimosezonní aktivity, kdy jezdíme na vodu nebo máme příměstské tábory, budeme jednou všichni vzpomínat.

Už jste to trochu nastínil, ale které kategorie máte konkrétně na starosti?
Mojí pracovní náplní je chodit na led s dětmi od školičky po šestou třídu. U šesté a páté třídy, což jsou dnes mladší žáci, jsem hlavní trenér. S ostatními trenéry chodím jako pomocný trenér na každý trénink.

Vidíte mezi kategoriemi rozdíly v přístupu, který musíte mít?
Jsou tam ohromné rozdíly. U školičky bruslení záleží na tom, jestli to ty děti bude bavit. Není to o trénování hokeje, ale o tom, aby si děti ke sportu vybudovaly vztah. A pokud toto podchytíte, tak se vám to v dalších kategoriích vrátí. Dnes jsme ve fázi, kdy už jsme v mladších žácích přešli na větší hřiště, a jsem rád, že i tak malý klub, jako jsou Poděbrady, může hrát vyrovnaně s velkými týmy, kde se hraje mužská extraliga.

Foto: Archiv Martina Pánka

Jak pracujete s malými dětmi, aby udržely pozornost?
Je to na kreativitě. Já si můžu připravit celý trénink, na papíře to vypadá hezky, ale pak vidím, že to děti zrovna dnes nebaví a nespolupracují. Pak musím improvizovat. V tomto případě si myslím, že jsem dost empatický a vycítím to. Z připraveného tréninku pak třeba neudělám vůbec nic, ale děti odjíždí spokojené. Je to ale o zkušenostech. Já už trénuju osm let a není to o tom připravit si jedno cvičení na celý trénink. Pokaždé se musíte přizpůsobit.

Jaký přístup volíte ke starším dětem?
V první řadě se snažím, aby děti věděly, proč něco dělají. Je důležité jim vysvětlit, že to neděláme proto, abychom zaplnili čas, ale proto, abychom se někam posunuli. Pokud nějakou situaci už dokola opakujeme a pořád to není podle mých představ, tak jim ji ukážu na konkrétním zápase a pobavíme se o tom. Jinak v Poděbradech máme jen jednu halu, moje kategorie chodí led třikrát týdně, a tak se to snažím rozdělit, aby měli kluci trénink zaměřený na bruslení, trénink zaměřený na souboj a individuální rozvoj a trénink zaměřený na hru.

Jste ve své roli spíše přátelský, nebo autoritativní?
Vůbec si nemyslím, že bych byl direktivní. Jsem samozřejmě z pozice trenéra autorita. Já je vedu, já jim udávám směr, ale snažím se s dětmi i hodně bavit. Ptám se, co by udělaly jinak, proč si myslí, že jim něco nešlo, nebo je něco nebavilo. Myslím si, že s dětmi hodně věcí diskutuju, ať už jednotlivě, nebo týmově. Chci, aby si samy uvědomily chyby. Není to o tom, že já přijdu do kabiny a řeknu, že někdo pokazil nahrávku, protože ten dotyčný to ví. On ví, že nahrál soupeři na hokejku, ale musí si uvědomit, co měl udělat, aby to vyřešil jinak.

„Když hrajeme zápas s týmem, který je lepší než my, tak se o tom snažím přemýšlet.“

Snažíte se předávat i jiné než sportovní hodnoty?
Já si myslím, že celý proces ve sportovním prostředí posouvá děti dopředu. Nikdy jsem nedělal individuální sport, takže to nemůžu hodnotit z tohoto pohledu, ale tady se naučí chovat v kolektivu. Vědí, že pokud jeden vynechá, tak na tom budou bití ostatní čtyři, kteří jsou zrovna na ledě. Vědí, že bez práce nejsou koláče. Všechno posouvá děti dál a dává jim to šanci, aby v případě, že nevyjde hokejová kariéra, byly zdatnými podnikateli, žáky nebo studenty vysokých škol. Myslím si, že v životě je třeba nastavit si nějaký řád. A sport k tomu může pomoci.

Kde hledáte inspiraci pro své trénování?
Snažím se koukat kolem sebe. Když hrajeme zápas s týmem, který je lepší než my, tak se o tom snažím přemýšlet. Bavím se taky s trenéry ostatních týmů, které mají stejné nebo lepší výsledky. Své poznatky se potom snažím předat svým dětem.

Máte ambice nakouknout třeba do juniorského nebo seniorského hokeje?
Nemyslím si, že bych teď byl připravený převzít juniorský nebo mužský hokej. Strašně mě baví práce s dětmi, jsem v kategorii mladších žáků a s dětmi jedu první kolečko. Může se stát, že s nimi budu jako trenér pokračovat do juniorského věku, ale teď jsem je dovedl do šesté třídy a zatím jsem neměl jediný rok, kdy by mě to nebavilo. Nekoukám dopředu, spíš koukám na to, abych nabral co nejvíc zkušeností a rozvíjel sebe i děti. Pokud budu cítit, že to má pořád smysl, tak asi nelpím na tom, jestli budu trénovat šestnáctileté, nebo šestileté děti. Chci, aby to mělo hlavně smysl pro nás všechny.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz