Návrat po leukémii? Naštěstí jsem to nevzdal, pomohl mi hokej, vypráví Kubas

Foto: Ronald Hansel, Juniorský hokej

Michal Kubas má za sebou poslední sezonu v mládežnickém hokeji, během ročníku 2019/20 mu ale lékaři diagnostikovali agresivní formu leukémie, tekže mladý bek vůbec netušil, co jej čeká. Nevzdal se a po úspěšné léčbě se vrátil do kádru pražské Hvězdy.

Michale, máte za sebou poslední sezonu v juniorce, jak jste ji prožíval?
Svou poslední sezonu v juniorech jsem si moc užil. S kluky i trenéry jsme byli super kolektiv, rozuměli jsme si. Taky díky tomu jsme měli na dosah postup do Ligy juniorů. Celá uplynulá sezona pro nás byla velmi vydařená.

Jak vlastně celý ročník vypadal?
Základní skupinu jsme jasně ovládli a bez problémů postoupili do dalších vyřazovacích bojů. Nadstavbová skupina už byla těžší, nám se ale opět podařilo celkem bez problémů postoupit dál do semifinále. Tam nás čekal těžký soupeř z Hronova. Semifinále se hrálo na dva vítězné zápasy. První zápas jsme začínali na domácím ledě, což bylo pro nás příjemné. Zápas byl velmi vyrovnaný, minutu a půl před koncem jsme vstřelili vítěznou branku. Utkání skončilo naší výhrou 3:2. Druhý zápas v Hronově měl velmi podobný průběh nakonec i se stejným výsledkem 3:2 pro Hvězdu. Atmosféra v Hronově byla neskutečná, na hokej tam přijde vždy mnoho fanoušků.

Co chybělo k úspěšnému konci?
Finále s Třemošnou jsme začínali na domácím ledě. Stejně jako v semifinále s Hronovem byl zápas vyrovnaný, tentokrát ale se šťastným koncem pro Třemošnou, prohráli jsme 2:3. Na druhý zápas v Třemošné jsme se těšili, ale věděli jsme, že to bude hodně těžké utkání. Třemošná vyhrála 4:1 a postoupila tak do Ligy juniorů. Myslím, že nás v obou zápasech trochu zaskočil rychle obdržený gól, zároveň jsme nedokázali využít řadu přesilovek.

Jak jste boj o Ligu juniorů prožívali?
Po prohře v Třemošné jsme byli všichni samozřejmě velmi zklamaní, postup do Ligy juniorů jsme si moc přáli a myslím, že jsme pro to udělali všechno, co bylo v našich silách.

Vidíte to nakonec i tak jako úspěch?
Do Regionální ligy juniorů v minulé sezoně vstupovalo 69 týmů, postup měl zajištěn pouze vítěz celé soutěže. Skončili jsme na druhém místě, probojovali jsme se až do finále, to hodnotím jako velký úspěch. Třešnička na dortu v podobě postupu do Ligy juniorů tomu ale chybí.

Foto: Karel Hron

Jak se celkově ohlížíte za sezonami v mládežnických kategoriích?
Hokej jsem začal hrát společně s bráchou Lukášem v pěti letech na Slavii. Od sedmé třídy hrajeme na Hvězdě, a nakonec se věci měly tak, že jsme skončili spolu v jedné obranné dvojici. Z mládežnických kategorií celkově nejvíce vzpomínám na roky strávené v dorostu, s nímž jsme postoupili do extraligy. A potom díky tomu, že vznikla nová kategorie deváté třídy, tak jsem měl možnost si nejvyšší dorosteneckou soutěž ještě jednu sezonu zahrát. Také na tři roky strávené v juniorech budu rád vzpomínat, byli jsme velmi dobrá parta, rozuměli jsme si s kluky i trenéry jak na ledě tak i mimo něj. V hokeji se nám dařilo, bojovali jsme o postup.

V sezoně 2019/20 vás ale zabrzdila těžká nemoc. Jak jste toto období prožíval?
Byla mi diagnostikována agresivní forma leukémie. Moje nemoc přišla velmi rychle. Byl to pro mě šok. Nevěděl jsem, co bude dál. V pátek a v sobotu jsem normálně odehrál zápasy, ale ve středu jsem už ležel v nemocnici. Tam jsem pak na lůžku strávil víceméně dalšího tři čtvrtě roku. Období léčby pro mě bylo samozřejmě náročné, střídaly se lepší chvíle s velmi těžkými. Nejlepší chvíle byly, když jsem mohl po pár týdnech léčby alespoň na chvíli opustit prostory nemocnice a mohl jsem strávit pár dní doma. Jednou z nejtěžších chvil bylo například to, když jsem musel být po komplikacích v léčbě převezen na ARO, kde jsem strávil několik dní.

Co vám nejvíce pomáhalo?
Jak už jsem říkal, léčba pro mě byla hodně náročná. Ze začátku za mnou byli několikrát na návštěvě kluci z týmu, to bylo moc fajn a pomáhalo mi to na chvíli zapomenout na všechny trable. Jenže pak přišla covidová pandemie, a tím všechny návštěvy skončily. Zvlášť na mém oddělení bylo z pochopitelných důvodů velmi dbáno na dodržování nejpřísnějších hygienických opatření. Dál už jsme byli s kluky i s trenérem v kontaktu jen přes mobil.

Zmiňoval jste svého bratra, jak nemoc ovlivnila váš vztah?
Jsme dvojčata, už od mala spolu máme skvělý vztah. Jak mimo led, tak i na ledě, kde jsme si podle mě vždycky rozuměli a dokázali si vyhovět. Nemoc nás ještě víc posílila a náš vztah upevnila. Byl mi velkou oporou, stejně jako rodina obecně.

Jaký byl potom návrat k hokeji?
Po ukončení léčby jsem po nějaké době dostal od lékařů povolení vrátit se pomalu a opatrně ke sportu. Těšil jsem se, že si budu moct zase po dlouhé době zabruslit. Když jsem se poprvé po nemoci oblékl do hokejové výstroje a zkusil jít na led, zjistil jsem, že návrat k hokeji bude o mnoho těžší, než jsem si představoval. Po objetí jednoho kolečka jsem byl velmi unavený.

Foto: Karel Hron

Napadaly vás i myšlenky, že už to nepůjde?
Ano, tato myšlenka mě napadla právě hned při mém prvním bruslení po nemoci. Když jsem viděl, jak jsem velmi rychle unavený, tak přesně tu chvíli jsem si uvědomil, že už se možná k hokeji nikdy nebudu moci vrátit. Samozřejmě bylo strašně super se zase vrátit na led, ale opravdu to nebylo tak jednoduché. Ani zdaleka to nešlo tak lehce, jak jsem si představoval.

Díky čemu jste to nakonec zvládl?
Naštěstí jsem to nevzdal. To bylo nejdůležitější. Je to celkově jedna z věcí, kterou mě hokej naučil. Všechno jsem zvládl díky bojovnosti, vytrvalosti. Doufal jsem, že se moje fyzická kondice postupně zase zlepší a já budu moci opět sportovat. Postupně se mi ztracené síly vracely a já mohl zase začít hrát hokej.

Co vám probíhalo hlavou, když jste se vrátil do prvního ostrého zápasu?
Byl jsem moc rád, že jsem zpět s kluky v týmu. Naštěstí se mi síly vrátily, tak snad nebyla moje, řekněme, zdravotní pauza v zápase znát.

Ovlivnily vás tyto zkušenosti nějak?
Určitě mě všechno, co se stalo, velmi ovlivnilo. Získal jsem trochu jiný pohled na svět a daleko víc si věcí vážím.

Jaké jsou teď vaše plány do budoucna?
Studuju Vysokou školu ekonomickou v Praze, takže mým největším cílem je v současné době úspěšně vystudovat vysokou školu. Do budoucna bych se chtěl věnovat také hokeji a pískání, protože oboje je mým velkým koníčkem. Když jsem hrál v mládeži, tak na pískání moc času nezbývalo, ale rozhodně bych se mu rád věnoval i do budoucna a třeba ve větší míře. Aktuálně jsem si našel i brigádu pro nějaký přivýdělek, takže je pravda, že volného času na jiné věci už moc nezbývá.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter