Nestrašil o plánu Chicaga a intenzitě NCAA: Chci si zasloužit i MS dospělých!

Do univerzitní NCAA naskočil v osmnácti letech a prožil dosud nejlepší sezonu kariéry. Václava Nestrašila povzbudilo 25. místo na loňském draftu do další práce, díky které si i vybojoval klíčové místo v sestavě stříbrné juniorské reprezentace. Teď už před sebou vidí cíle v dospělém hokeji.

Mezi lídry University of Massachusetts se zařadil už jako nováček, v 34 utkáních se mohl pochlubit bilancí 13+18.

U Blackhawks se bude Václav Nestrašil připravovat ještě týden předtím, než na konci června v Chicagu odstartuje rozvojový kemp.

Od začátku sezony jste na sebe upozorňoval, chytl jste formu. Čím to?
Do sezony jsem šel s nižším očekáváním, protože jsem se bál skoku z USHL, ale byl jsem mile překvapený, Dostal jsem větší roli, než jsem očekával. Hrál jsem prakticky všechno. Týmově se nám sice sezona nevydařila, ale individuálně to beru jako velmi úspěšnou sezonu.

Prý vás na univerzitu dost lákali. Váhal jste?
Trochu jo. Uvažoval jsem, zda ještě zůstat rok v juniorce. Ale říkal jsem si, že není co ztratit. Skočil jsem do toho rovnou po hlavě. Je to hodně znát, že spoluhráči i protihráči mají pár let vývoje navíc. Jsou tam velké rozdíly v trénování, v disciplíně, v intenzitě. Je to znát i fyzicky. To byl pro mě velký skok.

Zvykal jste si na NCAA dlouho?
Bylo to mnohem intenzivnější. Tréninky v juniorce jsme měli více hravé, nebylo tam tolik soubojů. Na univerzitě jsem jich měl mnohem víc, kluci už mají přes 90 kilo. Musel jsem si na to zvyknout a ze začátku trochu obcházet způsoby, abych tam zůstal. Potřeboval jsem nabrat co nejvíce váhy a přizpůsobit se. Teď jsem udělal největší skok fyzicky i mentálně. To je na NCAA velmi pozitivní.

Fyzickou práci chápu, ale jak přesně vás to posunulo psychicky?
Všechno možné dohromady. Člověk musí kombinovat školu s tréninkem, náš celý program je takový striktní, musíte hodně dodržovat. V tomhle mě to naučilo řadu věcí, hodně jsem se osamostatnil, nebydlel jsem už v žádné rodině, ale na vlastní triko. Po mentální stránce mě posunulo tohle. Spoluhráči už jsou dospělí chlapi, takže i komunikace s nimi mě posunula dál. A to samé s trenéry.

Od února 2020 jste přitom kvůli různým zraněním způsobeným rychlým růstem vynechal skoro tři roky. Odráží se i tohle na té vaší mentální připravenosti?
Asi vím, co může přijít, že všechno může ze dne na den skončit. Takže si toho všeho moc vážím. Ale je to také výchovou mých rodičů, kteří mě cepovali už od mládí.

Máte taky pocit, že se na vás s přesunem do Massachusetts usmálo štěstí?
V prvních zápasech jsme měli lehčí soupeře, což bylo dobré na rozjezd a zvykání si na ligu. Do Vánoc se mi hodně dařilo bodově, nějak mi to sedlo. Bylo to tím, jakou roli v týmu jsem dostal, kolik prostoru mi dali. Hrál jsem v pozicích, které mám rád. Tyto faktory asi udělaly výsledky. Ve druhé polovině jsem byl pořád lepší, ale v produktivitě to tak vůbec nevypadalo. Sezona ale z individuálního pohledu byla moc dobrá.

Taky jste osmi body v sedmi zápasech přispěl ke stříbru na MS U20.
Nejlepší turnaj! Strašně jsem si užil celý měsíc, i před kempem. Sešli jsme se s klukama, se kterými jsem vyrůstal. Být s nimi, trénovat s nimi bylo skvělé. Po čtyřech měsících, kdy jsem byl hlavně s Američany, je moc příjemné si zase sednout do české kabiny. Bylo to super i tím, jai se nám na turnaji dařilo. Procházet si tím byla skvělá zkušenost a jsem za to moc rád.

Na druhou stranu vás pak na jaře potkal otřes mozku. Jak jste se s tím popral?
Bylo to divné, úplně nová zkušenost, kdy člověk neví, jak se s tím vypořádat, jak s tím pracovat. Takže jsem měl tři týdny úplné volno. Měli jsme ale zrovna volnější program, takže jsem vynechal jen dva zápasy. Bylo mi to líto, byl jsem na dobré vlně a cítil jsem se dobře a tohle mě zastavilo. Ale zase tělo si asi potřebovalo odpočinout, protože za poslední rok a půl jsem prakticky neměl delší dobu volno. Asi si to tělo vyžádalo.

Těší vás, že americká NCAA získává i v Česku stále větší renomé?
Určitě mám z toho radost, protože si myslím, že je to ideální mezikrok do profesionálního hokeje. Jsem rád, že to více lidí vnímá, protože to může jedině posunout český hokej, když tam bude odcházet více a více českých kluků. Hokejově i po mentální stránce je to úplně něco jiného než juniorský hokej. Naučíme se na tom strašně moc. I kdyby hokej nakonec  nevyšel, pořád je tam plán B. Budeme mít vysokou školu a budeme trochu zajištění. I po finanční stránce je to vlastně 200 tisíc dolarů ušetřených na americké vysoké škole. V posledních letech se hokej v NCAA extrémně zvedá.

O tom svědčí například cesta Michaela Hrabala, který z vašeho týmu míří rovnou do NHL do Utahu.
Hrabi je jednoznačně nejlepší gólman, kterého jsem kdy měl v týmu. Bude mít určitě neskutečnou kariéru, protože je mentálně i fyzicky nachystaný. Tam není moc, co by ho zastavilo (usmívá se). 

Není škoda, že vás neoslovil Radim Rulík alespoň nominací do kempu před MS dospělých?
Mrzelo mě to spíš, když jsem viděl ostatní reprezentace a kluky, které ty týmy vzaly. Člověk si pak říká, že by tam mohl být taky. Na druhou stranu je to pořád mistrovství světa, nějaká prestiž. Člověk si to musí zasloužit. Samozřejmě bych tam rád byl, ale musí to být zasloužené. A musí to být nějak vybojované. Ne že by mi to bylo líto, jsem s tím v pohodě. Musím zabojovat příští rok a ukázat se, že na to teoreticky mám. A že bych v následujících letech mohl jet. 

Věříte, že mladá česká generace bude na velkých turnajích konkurenceschopnější?
Myslím, že český hokej se zvedá, i když samozřejmě Rusáci nebyli na mistrovstvích, což asi o něco dává vyšší šanci na medaili nám. Ale naše výběry jsou silnější, ukázalo se to na MS U20 i U18.  Teď je otázka, jak se moje generace dokáže prosadit do NHL, do profihokeje. To je další skok a povede se to málokomu z nás.

Je pro vás brácha Andrej velkým vzorem?
Největším! A hlavně mentálně mi vždycky pomáhal a směroval mě. Já jsem k němu hodně vzhlížel, ať hrál zrovna kdekoliv. I teď v Třinci je profík nejvyšší úrovně. Vidět, jak dře, je pro mě inspirací a příkladem.

Při rozhovorech z něj vyzařuje takový klid. I po prohře.
To asi přijde s věkem, má tři malé děti. Takže priority se přesouvají trochu jinam. Ale zase je to o mentálním nastavení, které máme v rodině. Jsme všichni extrémně soutěživí a potřebujeme vyhrávat ve všem. Ale na konci dne dokážeme uznat, když někdo byl lepší. Takže já se snažím kopírovat bráchu. Do poslední vteřiny budu všem rvát ruce, abych vyhrál, ale pokud bude někdo lepší…

Třeba – doufejme budoucí spoluhráč v Chicagu – Anton Frondell?
Po draftu jsme spolu byli na development campu na hotelu na pokoji, trochu se tedy známe, občas si napíšeme. Ale proti Švédům v samotném finále MS juniorů si myslím, že nám došly síly – vydali jsme se naplno proti Kanadě v semifinále. Bylo mi nakonec líto, že jsme ve finále nedali třetí gól. Teoreticky jsme ještě mohli, ale Švédové byli hokejově lepší, takže si to zasloužili. Tým měli neskutečný.

Teď se pomalu chystáte s částí týmu Blackhawks…
Jedu tam o týden dříve sbírat zkušenosti, zase se zlepšovat. Je to velká čest, že mám tu šanci., zase mě posune o krok dál, když uvidím ty nejlepší z nejlepších, jak trénují, jak žijí a co dělají pro sebe. Může to hodně pomoct a moc se na to těším. 

Ke komu kromě bráchy ještě vzhlížíte?
Jako vzor z NHL mám nejradši asi Nathana MacKinnona. Líbí se mi u něj kombinace všeho – je to neskutečný hokejista s dovednostmi, zároveň je to psychopat do hokeje (usmívá se)

Chtěl byste vůbec na univerzitě v NCAA zůstat celé čtyři roky?
Můj perfektní plán by byl, že bych v NHL podepsal smlouvu po příští sezoně. Ale nikdo neví, jak se to bude vyvíjet, jestli se mi sezona povede. V tomhle je to dobré – kdyby na stůl smlouva nepřišla, můžu studovat další dva roky, zlepšovat se a případně o smlouvu zabojovat až potom. Není na mě tlak v tuhle chvíli.

Blackhawks s vámi komunikují?
Mluví se mnou hodně, na několika zápasech MS juniorů byl i asistent generálního manažera Chicaga. S tím jsem se bavil docela dost, mluvím i s mentálním trenérem. Kontakt s nimi je tedy minimálně jednou za dva týdny. Vždycky si napíšeme, nebo máme nějaký meeting. Tento týden dokonce za mnou přiletí jeden z kondičních trenérů Chicaga. Ukážu mu, jak trénuju, půjde se mnou do posilovny. Starají se o mě velice dobře.

Na univerzitu za vámi mezitím míří několik českých spoluhráčů, že?
Tobias Trejbal a Max Curran. Vashek Blanár přijde příští rok, pak tam ještě máme dva Slováky. Trenéři se mě na české a evropské kluky ptali. Pomohl jsem jim s výběrem, ptali se mě na doporučení. Nechceme mít v týmu floutky. Já znám kluky i osobnostně a vím, jak se chovají v kolektivu. Takže částečně jsem se do toho zapojil, ale nakonec to byla hlavně jejich volba. Zřejmě dobře zapadnou do našeho systému.

Co přesně studujete vy?
Půjdu na sportovní management. První rok jsem si mohl vybírat. Tohle je taková zlatá střední cesta toho, co by mě v životě mohlo bavit.

Jak vypadá váš běžný program?
Není to výrazně těžké. Od rána máme třeba tři hodiny výuky. V 13:00 se potkáme na zimáku, máme nějaký meeting, rozcvičku. Pak máme hodinu nebo hodinu a půl led. Pak máme třikrát týdně posilovnu, trénujeme do pěti do večera a pak se jdete zase na ubytování učit se, nebo mít klid pro sebe. Snaží se nám dost pomáhat, já jsem si třeba kvůli MS juniorů musel posunout finální test z matematiky. Bylo mi perfektně vyhověno, dokážou se nám přizpůsobit.

Je samotné studium náročné?
Školní systém v Americe je lehčí než v Česku. Profesoři se nám to snaží vysvětlovat trochu jinak, abychom si to zapamatovali. V tomhle je to jiné, není to těžké na memorování. Máme zkoušky dvakrát do roka, midterm testy a pak finální. Většina známky se dělá hodně online, ať už to jsou úkoly nebo eseje. Dá se to zvládnout poměrně jednoduše, pokud tomu člověk dá čas a tu potřebnou snahu a práci.

Teď se už připravujete individuálně?
Ano, pouze s trenérem, centrum STACA je v tomhle perfektní. A taky pokaždé, když sem přijdu, tak potkám nějakého talenta, nebo skvělého hokejistu. Celková atmosféra je tady super a všechny nás strašně posouvá dopředu. 

Vaši rodiče zároveň připravují podcast Hokejová máma. Nekritizujete jim to podobně, jako možná dříve oni vás – tím klasickým způsobem po utkání v autě po cestě domů?
To je dobrá otázka, to bych mohl začít dělat. Ale tolik to nesleduju, nezasahuju jim do toho. Podporuju je, ale jde to úplně mimo mě. Ale mohl bych jim do toho občas rýpnout! (směje se)

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter