Nevěděl jsem, jak je vítězství důležité, přiznává Zich po sezoně s Číňany

Devatenáctiletý Adam Zich se po zvláštně ukončeném působení v Ústí nad Labem udržoval v kladenské juniorce a poté zamířil do druholigového mužstva China Golden Dragon.

Adame, proč jste tak rychle ukončil působení ve Slovanu?
Byli jsme tam s dalšími spoluhráči poslání asi měsíc před začátkem sezony. Trénovali jsme tam v letní přípravě a dostali jsme šanci v přípravných zápasech. Mě potom chvilku před začátkem sezony povolali do Kladna a do Ústí poslali Matyáše Zelingra, já jsem měl místo něj trénovat s áčkem. Tam jsem trénoval a on v Ústí odehrál pár zápasů. Já jsem si mezitím domluvil, abych mohl nastoupit za juniorku.

Dva mistrovské starty jste ale v Ústí dostal…
Ano, hráli jsme zrovna proti Budějovicím, kde se to moc nepovedlo. Budějovice byly někde jinde. Já jsem měl potom odjet s juniorkou na zápas a v Ústí řekli, že se mi ozvou. Žádná odezva nepřišla ani kontakt neproběhl. Nikdo mi nic neřekl. Čekal jsem, až se mi ozvou, protože jsem tam měl věci na intru i na zimáku. Ale nikdo se neozval, že bych měl přijet. Tak to bylo do konce sezony.

Jak se seběhlo vaše angažmá v China Golden Dragon?
Dostali jsme s dalšími kluky nabídku od Pepy Zajíce, jestli bychom si tam nechtěli jít zahrát. Že budeme hrát přesilovky i oslabení, budeme mít vysoký ice time a zahrajeme si proti chlapům. V juniorce jsou oproti mně i o tři roky mladší kluci. Když bych šel do Kladna, hrál bych proti chlapům, kteří jsou silově úplně jinde. Řekl jsem si, že zkusím druhou ligu, kde to nebude tak rychlostní, ale jsou tam zkušení hráči, abych se naučil bránit a hrát proti chlapům.

Co jste od toho očekával?
Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, takže jsem si vzal čas na rozmyšlenou, protože už v tu dobu dost prohrávali. Hlavně mě lákal můj individuální růst, prostě jsem chtěl hrát proti chlapům, a nebral jsem to podle toho, jaký je to tým. I když na tréninku jsem byl v lajně s hráči, kteří skoro vůbec nehráli, takže jsem byl trochu rozhozený a hodně jsem se rozmýšlel. Výhodou bylo, že jsem to měl na Kladně a podmínky byly úžasné. Byli jsme pořád a dlouho na ledě, měli jsme dobré posilovny, takže mi to něco dalo.

Obával jste se proher?
Ze začátku ne, protože se mi první zápasy hrálo dobře. A šel jsem tam s tím, že se asi nebude moc vyhrávat. Říkali jsme si, že každý zápas něco uhrát můžeme. Ke konci sezony jsem to už měl hodně v hlavě a myslím, že to na mě viděli i trenéři. Bylo to ke konci těžké na psychiku. Moc jsem si na začátku neuvědomoval, jak je v hokeji vítězství pro hlavu důležité.

Jak se to na vás projevilo?
Nebylo to asi herně. Ke konci se to ukázalo na nervech. Snažili jsme se se spoluhráči rozhodnout sami a vyhrát, ale zjistili jsme, že to nepůjde. Hodně se mi ztrácela chuť, ale ne jakoby k hokeji. Spíš jsme prostě chtěli vyhrát, ale Číňani s tím byli tak nějak smířeni. Tréninky mě bavily, protože jsme byli dlouho na ledě. Bylo to zajímavé, protože mě vedl zase jiný trenér. Všechny jeho poznatky i přes všechny prohry mi pomohly, abych se někam posunul.

V čem jste udělal největší progres?
Proti chlapům se nehraje tak rozlítaně, že se vezme puk, nahodí se a všichni za ním letí. Spíš se to hraje více chytře a hlavou, takže jsem se uklidnil a více si na puku věřím. Víc dokážu hru uklidnit, což se mi dařilo i potom v juniorce. Hráči jsou chytřejší, takže neskočí na všechno a spíš vyčkávají, nepůjdou hned napadat. V chlapech se hraje úplně jiný hokej. Naučil jsem se chlapy bránit, v tom jsem se posunul, takže jsem rád, že jsem tam šel. Vždycky jsem byl spíš obránce do útoku, ale teď jsem se snažil, abychom nedostali gól.

V kabině jste problém neměl?
Kluci byli úplně v pohodě a všichni byli přátelští. Nebrali to tak, že jim bereme místo, ale byli rádi, že tam jsme a pomáháme jim.

Jak si čínští spoluhráči vedli v posilovně?
Vlastně myslím, že si i spletli sporty, když šli hrát hokej. V posilovně bylo neskutečné, co zvedali. Na benč zvedli třeba kolem sta kilogramů, a to jsou to sedmdesáti- až osmdesátikiloví kluci. Myslím, že v posilovně mají hodně odpracováno, mají hodně tvrdý přístup a dřou pořádně. Kdyby se vzaly dva týmy – jeden český a jeden čínský – vyhráli by v posilovně Číňané.

Co komunikace?
Ta byla hodně obtížná. Pár kluků umělo anglicky, ale většina ne, neuměli ani slovo. Co jsme hráli v lajně, bylo to úplně v pohodě anglicky. Když jsme si něco nerozuměli, ukázali nám aplikaci, kterou mají, je podobná jako Facebook. Přes tu jsme si psali, automaticky to překládá z čínštiny do angličtiny. Oni tam mohli ťukat svoje znaky a samo se to překládalo do angličtiny, naopak stejně. Na tréninku i u videa mluvil trenér anglicky a překladatelé jim to překládali do čínštiny. 

Naučil jste se něco?
Nejsem moc talent na jazyky, takže maximálně nějaká sprostá slova. Jako všude. Jazyk se mi líbil, ale jak to nemáme naposlouchané, nedokážeme to pořádně ani zopakovat. Museli nám to říkat po slabikách, abychom vůbec něco řekli. Ani za tu dobu, co jsem tam byl, jsem nic nenaposlouchal.

Jak to bylo s oslovováním?
Když jsme nějak řekli jejich jméno, většinou tomu rozuměli, ale měli i přezdívky. Podle nich jim říkali i trenéři. Vždycky jsme to nějak odvodili. Jeden kluk třeba chodil v tričku New York Rangers, takže jsme mu říkali ‚Rangers‘. Dalšímu říkali ‚baby‘, protože ho pořád něco bolelo a podle trenérů brečel. Ale byl tam i kluk, který se jmenoval Han, takže to jsme říkali normálně. Jméno kapitána – Xiang Xudong – mi chvilku trvalo, než jsem si zapamatoval. Jména byla určitě zajímavá, ani bych teď všechny nedal dohromady.

Pro necvičené oko se zdají být všichni dost podobní. Vy jste neměl problém spoluhráče poznat?
Ze začátku jsem se taky ptal, který je který, ale po chvíli jsem zjistil, že je každý úplně jiný. Myslím, že i my jim připadáme podobní. Když jsem s nimi byl dlouho, myslím, že žádný z nich nebyl podobný nikomu dalšímu. Barvu vlasů měli všichni stejně černou, až na jednoho, který měl dlouhé vlasy obarvené na blond a byl celý potetovaný. Rozdíly byly v obličeji, akorát měli někteří podobné rysy podle toho, z jaké části Číny pocházeli.

Jak jste si užil návrat do juniorky v závěru ročníku?
Bylo to šťastné shledání. Moc jsem se těšil na play off i na kluky, protože jsem s nimi dlouho nebyl. Tuhle sezonu jsme měli v juniorce skvělou partu a od té doby, co jsme přišli, se nám v novém poháru dařilo. Byl jsem tam spokojený a rád, že jsem si s nimi mohl zase zahrát. Jenom mi chvilku trvalo, než jsem si zvykl na tréninky. V Číně byly dlouhé ledy, takže se každé cvičení mohlo dělat klidně dvacet minut. V juniorce se to jede spíše svižně, takže se pořád dělá něco jiného. Zase se to zrychlilo a více se létalo.

Cíle jste měli vysoké, že?
Měli jsme v juniorce hodně mladý tým, přišlo hodně kluků, kteří tam ročníkově ani nepatří. My staří jsme odešli do Ústí nebo do Číny, což bylo asi sedm hráčů. Před novým turnajem jsme se všichni vrátili a ti mladí kluci jsou navíc šikovní, takže nám také hodně pomohli. Sedli jsme si jako parta. Řekli jsme si se staršími, že je to náš poslední rok, tak abychom odhodili nějaká ega – že by juniorka byla pod úroveň. To bylo hodně důležité. Chtěli jsme něco vyhrát a já jsem v nás věřil.

Kde vás zastihl předčasný konec sezony?
V tu chvíli, kdy jsme se to dozvěděli, nám bylo skoro do breku. Pro většinu kluků to byla poslední mládežnická sezona, takže už si spolu ani nemusíme zahrát. V té době už jsme byli dvě hodiny na cestě do Olomouce, takže jsme se otočili a jeli zpátky. Na Olomouc jsme si hodně věřili, i když tam kluci v osekané sestavě dvakrát prohráli. Předchozí zápasy jsme ubojovali, i třeba klíčový proti Spartě. Celkově jsme ztratili v Superpoháru pět bodů a jediný zápas po základní hrací době.

Co vyhlížíte v příští sezoně?
Všechno to bude záviset na Kladně, jak se domluvíme. Ještě mám do dubna smlouvu, takže nevím, jestli dostaneme třeba suchou. Třeba ještě udělají výjimku v juniorce. Čekáme, co bude. Rád bych zůstal na Kladně, protože jsem tu od malička a mám to kousek od baráku. Vždycky mi všichni trenéři vyšli vstříc, takže bych tu chtěl pokračovat.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter