Od rejpání po TOP 16. Vážím si nastaveného zrcadla, hlásí Jiskrová

Foto: hokejkv.cz

Projekt Díky, trenére funguje od roku 2016, kdy byl poprvé udělen titul Trenéra mládeže. V aktuálním ročníku se pořadatelům sešlo přes tři sta nominací, z nichž se do TOP 16 dostalo hned pět hokejových koučů. Jako první jsme vyzpovídali Blanku Jiskrovou z Karlových Varů.

partneři českého hokeje

Co pro vás znamená být mezi 16 nejlepšími v projektu Díky, trenére?
Bylo pro mě velmi překvapivé, když jsem zjistila, že mě někdo přihlásil. Na druhou stranu je to příjemný pocit, když se lidé z mého okolí pochvalně vyjádří k činnostem, které dělám dlouhodobě a s láskou. Vážím si zpětné vazby – nastaveného zrcadla. S pokorou přijímám, že mi někdo chtěl udělat radost a říct „je nám s vámi dobře a líbí se nám vaše práce“.

Je to pro vás motivace do další práce?
Neřekla bych, že se tím moje motivace zvětšuje, nebo zmenšuje. Tuhle část práce a roli v životě mám hrozně ráda, i kdybych se takové ankety nezúčastnila. Věřím, že se budu moci setkávat se svými svěřenci na sportovištích a mimo ně i nadále.

„I moje okolí se ptá, jestli nechci někde zmírnit a zvolnit, ale já to prostě dělám ráda sama za sebe.“

Nevnímáte to jako „bič“, abyste dělala svou práci čím dál lépe?
Nenazývala bych to bičem, spíše jakýmsi osobním motorem.  Když se pro něco v životě rozhodnu, chci, aby to dávalo smysl. Jestliže něco dělám, tak co nejlépe, jak je v daném prostředí a podmínkách možné. I moje okolí se ptá, jestli nechci někde zmírnit a zvolnit, ale já to prostě dělám ráda sama za sebe. Není to pro mě další bič, abych byla výkonnostně ještě lepší. S mým výkonem to nesouvisí, je to spíš o pocitu a filozofii, kterou sdílím se sebou a s okolím.

Čím jste si podle vás vysloužila už prvotní nominaci?
Je to jenom moje domněnka, musel by to sdělit ten, kdo mě přihlásil a kdo dostal odvahu a chuť o mně něco někam napsat. Já si myslím, že to je o dlouhodobé práci, o postupných krůčcích s úsměvem a s otevřeným srdcem. Je to o chuti přijít s radostí, chtít dávat a zároveň i přijímat pozitivní energii. Člověk to nesmí mít jako nutnost a práci, život je dárek.

Víte, kdo vás přihlásil?
Teď už ano, ale dlouho jsem tápala a ptala se, kdo mi chtěl udělat radost. Teď už vím, že to byla moje kolegyně z profesního hokejového prostředí, která se mnou dlouhodobě spolupracuje. Spolupracovala se mnou už jako studentka na fakultě tělesné výchovy a sportu, kdy ji oslovila moje práce. Pamatuji si, jak mě tenkrát potěšila i její volba tématu diplomové práce, která byla zaměřena na náborové aktivity v hokejovém prostředí. V roce 2016 ji taky rodiče nominovali do projektu Díky, trenére, takže možná chtěla předat štafetu.

Jaká jste jako trenérka?
Řekla bych, že jsem laskavě pracovitá... (přemýšlí) Ráda pracuju s lidmi a s dětmi. Zajímá mě všeobecné pohybování se, které člověku přináší radost. Prostředí karlovarské Energie mi dalo prostor tyhle věci dělat. Říkala jsem si, že je úplně jedno, jestli to budu dělat pro taneční školu, fitness studio, nebo hokej. Pokud budu moci přivést co nejvíce dětí ke sportu a obecně k pohybu, protože to není jenom o hokeji, bude to skvělé. U nás v klubu začínáme cvičením rodičů s dětmi, máme hodně doprovodných aktivit i na suchu, snažíme se využívat síly drobných pohybových her, na které děti výborně reagují a zpestřují herní hokejové prostředí. Dostala jsem prostor a možnost, začala jsem to dělat a mám to ráda.

„Rejpala jsem do toho, pomáhala jsem a jednoho dne mi šéftrenér mládeže řekl: A nechceš si to dělat sama?“

Teď jste mi nahrála… Žen v hokejovém prostředí příliš není. Jak vy jste se do něj dostala?
Máme s manželem dohromady pět synů odrostlých a odrůstajících, které jsme od malička i mimo další aktivity vedli k pohybu a ke sportu. Oba jsme tělocvikáři a měli jsme touhu naučit naše děti nejenom bruslit. Pro ty starší byly láskou běžky, kolo, fotbal, atletika... Ti mladší zkusili hokej. Dnes Víťu, v roli hráče juniorky, a Štěpána, jako brankáře v dorostu, ráda potkávám na chodbách naší KV Areny. Tenkrát, když byli kluci malí, se mi v klubu nelíbil přístup a forma práce s malými dětmi. Nebylo ojedinělé, že si trenéři více specializovaní na starší hráče nevěděli s nejmenšími rady. Byla jsem tehdy rejpavá a říkala jsem jim, že to prostě není malý dospělý. Jestli chtějí náborovat od čtyř let, musí počítat s tím, že je nutné se přizpůsobit psychomotorickému vývoji dětí. Rejpala jsem do toho, pomáhala jsem a jednoho dne mi šéftrenér mládeže řekl: „A nechceš si to dělat sama?“ (směje se) A bylo to.

Foto: hokejkv.cz

Takže jste se do toho hned pustila?
Nejmladšímu synovi byly dva roky, takže jsem se vzpamatovávala po mateřské a skočila k malým dětem. Postupně jsem si dodělávala i hokejové vzdělání. Začala jsem chodit na led s Dračicemi ve svých x letech, abych věděla, o jakou zátěž se jedná, a poznala to i na svém těle. Každý trénink mě bavil, ráda přicházím věcem na kloub s touhou porozumět. Zahrála jsem si první zápas, dala jsem první gól a pak přišel úraz kolene na lyžích. Hokej už nehraji, ale tříletá zkušenost se počítá. V klubu dnes připravuji i tréninky pro kluky a děvčata do patnácti let jako specialista na pohybovou přípravu. Slovní spojení „kondiční trenér“ se mi u dětí moc nelíbí. I díky klukům jsem si dodělala hokejovou licenci B.  K čemu vás okolnosti dovedou… Když jsem studovala taneční terapii, nikdy jsem neuvažovala nad tím, že skončím v hokejovém prostředí. Navíc se k tomu přidává přítomnost ženské energie u starších kluků. Když jim pak ještě navíc fyzicky stačí, berou to s ohromnou pokorou. I s patnáctiletými puberťáky se cítím dobře.

Mládnete u dětí?
To nějak nestíhám registrovat, když mám doma pět postupně odrůstajících dětí a děti všude okolo – ve škole a na trénincích. Asi by to musel říct někdo jiný, sama sebe takhle špatně hodnotím. Cítím se doma, v přírodě, v práci i v hokejovém prostředí dobře.

„Začala jsem chodit na led s Dračicemi ve svých x letech, abych věděla, o jakou zátěž se jedná, a poznala to i na svém těle.“

Vraťme se ještě k projektu Díky, trenére. Máte vítězné ambice?
Soutěživosti mi ještě trochu zůstalo, ale vítězné ambice nemám. Nejsem soutěživý typ, ale kluci, když máme s trenéry nějaká setkání, říkají, že jsem vyloženě zápasový typ. V rámci spřáteleného turnaje jsem schopná ze sebe vydat maximum. Doufám, že tedy nějaké přijatelné soutěžní ambice najdu, když jsem s účastí v TOP 16 souhlasila.

Kdyby se vám povedlo vyhrát, měla byste možnost vyrazit někam do zahraničí na stáž i se svými svěřenci. Kam byste je chtěla vzít?
U nás se hodně často mluví o severských státech. Já osobně jsem na jedné pedagogické stáži ve Švédsku byla a velmi mě to ovlivnilo. Určitě by se mi líbilo, aby tam děti byly třeba v rodinách a byly přítomny školnímu procesu, i když jenom na pár dní. Najedou zjistí, že naše prostředí nastavené na výkony je mírně svazující oproti nastavení a myšlení lidí v severských zemích. Najít něco takového a třeba i s nějakou výměnou by nemusel být v hokejovém prostředí problém. Věřím, že by to pro kluky a holky bylo zajímavé.

Foto: hokejkv.cz

V čem vy osobně vidíte největší přínos samotného projektu?
Je to takový moment, kdy lidem pracujícím s dětmi a s mládeží, kteří každý den mají snahu předat nejen lásku ke sportování, někdo veřejně řekne „děkuji“. Je potřeba respektovat, že máme nějakou tu špičku ledovce, ale také se musíme snažit dělat radost i všem ostatním, neznepříjemňovat jim to a ukázat, kolik pozitivního a důležitého může do dalšího života přinést sport. Ať už jde o zdraví, mentální stránku, myšlení, anebo překonávání překážek. Média často ukazují ty nahoře, jako jsou Jágr či Sáblíková, což může být pro někoho forma motivace, ale musíme mít motivaci i pro další, kteří třeba zjistí, že z nějakého důvodu nevylezou na úplný vrchol. Nesmí to vzdát, musí z toho mít radost, dál sportovat, být třeba do budoucna fanoušky a podporovateli sportu. To je hrozně důležité, na což projekt hodně poukazuje. I ta spousta rodičů, kteří když na to přijdou, můžou radost předávat dál třeba svým dětem. Je to štafeta, která musí hořet a předávat se.

„Chtěla bych zde pochválit i hokejový svaz za jeho práci. Pociťuji v posledních letech spoustu snahy a energie vylepšit hokejové prostředí.“

Do šestnáctky se dostalo pět hokejových koučů, což je velmi početné zastoupení. Co na to říkáte?
Určitě je to o osobním nasazení a nastavení každého nominovaného trenéra. Chtěla bych zde pochválit i hokejový svaz za jeho práci. Pociťuji v posledních letech spoustu snahy a energie vylepšit hokejové prostředí. Projekty směřují podporu směrem k mládeži. Ať už je to Pojď hrát hokej, semináře pro trenéry, kteří se můžou i u mladších kategoriích vzdělávat, semináře pro rodiče hráčů, trenérský systém Coach Manager, ve kterém lze najít spoustu informací, prostředí, ve kterém se můžeme všichni potkávat. To je zase poděkování ke svazu, který dává možnosti i třeba rodičům, aby řekli „Děkuju, trenére.“

Foto: hokejkv.cz

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz