Pešán: Medaili by uhrál jedině Copperfield! Na kluby budeme tvrdší

Před rokem a půl nastoupil do funkce svazového šéftrenéra, ale na mládežnické scéně od té doby nemohl vidět žádný posun. Dvacítka totiž na mistrovství světa znovu obsadila sedmé místo a za elitní pěticí stále výrazně zaostává. Filip Pešán po turnaji okomentoval svůj pohled na nelichotivý stav českého hokeje.

Jak hodnotíte vystoupení české reprezentace na mistrovství světa juniorů?
Výsledkově bylo jednoznačně neúspěšné, je to třetí sedmé místo za poslední tři roky. Na druhou stranu musím říct, že je to opravdu adekvátní obrázek stavu českého mládežnického hokeje. Takže pro mě žádné překvapení.

Co se s tím stavem dá dělat?
Já jsem přesvědčený, že ze strany svazu už nejde dělat víc. I kdybychom do klubů posílali zlaté hokejky a měli víkendová soustředění na Marsu, tak neposuneme výběr hráčů, který se dostaví na sraz národního týmu. Jeho trenéři dostanou k ruce materiál, se kterým se dlouhodobě pracuje v klubech, a potom se snaží sladit tým dohromady a napasovat taktiku na soupeře. Nemůžeme ale pracovat na dovednostech nebo kondici během soustředění národního týmu, to je práce klubů a klubových trenérů. Tam já vidím jeden jediný a největší problém: Že nám chybí pracovní morálka. Ať už trenérům, nebo hráčům. A bez pracovní a společenské morálky se neposuneme dál. Trenér dvacítky by musel být Copperfield, aby v současné chvíli s tím materiálem, který přijíždí na sraz, uhrál medaili.

Z pozice svazu ale musíte být schopní na kluby dohlížet a „nutit“ je k lepší práci. Jakým způsobem by to mělo probíhat a jakým způsobem to probíhá?
Pracovní morálku můžeme z pozice svazu ovlivnit několika nástroji. Je to samozřejmě kontrolou, ale není v našich silách, abychom objížděli všechny kluby a tréninky a schovaní za sloupem neustále kontrolovali, jestli trenéři – i ti placení svazem – pracují tak, jak by měli, a jestli hráči přistupují k tréninku tak, jak by měli. Další možností jsou finanční postihy, vyhazov trenérů, nenominace hráčů do kempů národních týmů, ale to se bavíme o ideálním světě.

Jakto?
Protože my nemáme další trenéry, kteří by mohli okamžitě nastoupit a pracovali by líp. Nemáme další kvalitní hráče, abychom si je mohli jako zámořské velmoci dovolit vyhodit z kempu, protože přišli pozdě na trénink. My jako svaz jsme určitý servisní ansámbl lidí, který může nastudovat prvky od světových trenérů a může finančně a metodicky přispět, což se děje několik posledních let velmi výrazně. Nejsem si schopný představit, které reprezentační týmy mají lepší program než Česká republika. Metodické materiály mají trenéři k ruce už několik let v nejšpičkovější podobě, ale bohužel v klubech nefunguje pracovní morálka tak, jak by měla. Přirovnám to k tomu, že za covid v Česku může Babiš, ale že lidi nenosí roušky, to nikoho nezajímá. My se pořád otáčíme na nějakou vrchní vládu, a na to, co se děje dole v každodenní práci, se moc kritiky neotáčí. Ta doba, kdy jsme se snažili přemlouvat a přesvědčovat, opravdu končí. Už musíme začít daleko víc používat tvrdší nástroje.

Jedním z prvních nástrojů by určitě mělo být snížení počtu akademií, kterých je v současné době sedmnáct. Kdy přijde jejich redukce?
Počet akademií by byl už v letošní sezoně velmi výrazně zredukován, stejně tak jako počet týmů Juniorské ligy akademií. Bohužel ale covidová situace zrovna nepřeje tomu, abychom do klubů, které jsou na pokraji života a smrti, ještě udeřili takovým redukčním mechanismem. Je to ale jednoznačně v plánu. Několik klubů přijde o své statusy akademií příští rok a jestli se rozběhne sezona tak, jak by měla, tak dojde i k výrazné redukci klubů v juniorských soutěžích.

Vy máte jasnou představu, kterým klubům hrozí odebrání statusu?
Předělali jsme systém rozdělování financí akademiím, jsou připravené i zostřené podmínky pro udělení statusu akademie a jeho udržení. Víme o klubech, které jsou na hraně udržitelnosti, ale bohužel od března loňského roku byla největším tématem covidová situace a tahle – pro některé kluby velmi nepříjemná – změna se odsunula na příští sezonu.

A postihujete kluby už v současné době za nedostatečnou práci?
V rámci reprezentačních buněk jsme finančně postihli kluby BK Mladá Boleslav a Motor České Budějovice za chybu v systému jejich práce. Šlo o pokuty v částkách přesahujících sto tisíc korun, takže to nebyly úplně lehké pokutičky. Zatím šlo o jediný postih, aby všechny kluby začaly opět pracovat a viděly, že mechanismy začínají fungovat.

Druhou věcí je zmíněná redukce týmů v soutěžích, kterou zbrzdil jen covid. Vidíte sami, že je potřeba zvýšit konkurenci? A tady není řeč jenom o mládeži, ale taky o extralize, která se bude rozšiřovat, a Chance lize, která už se rozšířila.
Rozhodně. Co může svaz udělat, je nastavit redukcí soutěží konkurenční prostředí. Musí se neustále postupovat a sestupovat, ať už to jsou extraliga, první liga, nebo mládežnické kategorie. Neustále se musí o něco hrát. Ono to pak zároveň udrží hráče v jejich kategoriích a nebudou se nesmyslně brzy posouvat o patro výš, když na to ještě nemají. To soutěže taky degraduje.

Jakmile to situace dovolí, u zužování mládežnických soutěží půjdete čistě slíbenou sportovní cestou?
Jednoznačně. Viděli jste, že když jsme se pokusili redukovat soutěž jinou cestou, tak jsme se rok soudili. Status akademie by nebyl úplně vázán například na účast v nejvyšší juniorské soutěži, klub by měl třeba další rok nebo dva ochranu, aby postoupil zpátky. Můžou do těchto problémů spadnout historicky velmi významné kluby i kluby vlivných majitelů, a já bych je chtěl přesvědčit, aby se v takovém případě pokusili další prací o návrat do nejvyšší soutěže. Protože vím, že se může stát, že se vám zrovna ten daný ročník nesejde. Sestup je musí donutit, aby dál pracovaly a vrátily se zpátky.

Zpátky k pohledu shora, od reprezentací: Potvrdilo vám mistrovství světa, že za elitní světovou pěticí v mládežnickém hokeji výrazně zaostáváme?
Pro mě to bylo jednoznačné potvrzení. Myslím, že právě týmy z elitní světové pětky se nepraly s věcmi, se kterými se pereme my v českých podmínkách. Tím myslím přemlouvání hráčů, agentů a klubů, aby vůbec uvolnili hráče do našeho programu. A vůbec jsem ještě nezmínil moje velké rozladění přístupem některých hráčů třeba na Karjala Cupu. Tehdy jsem o tom nechtěl hovořit, abych tým nerozhodil před mistrovstvím světa.

O co konkrétně šlo?
Je úplně nemyslitelné, abych musel kvůli přístupu k tréninku zvedat hlas na Michala Teplého, který byl jako junior pozván na sraz národního týmu. S Karlem Mlejnkem jsme dokonce uvažovali o jeho vyřazení z mužstva, ale chtěli jsme tým udržet v určitém klidu. Takové věci se v těch elitních zemích vůbec neřeší! Tam je konkurence tak vysoká, že si nikdo nedovolí šlápnout vedle. Pracovní a společenská morálka jsou bohužel tím hlavním, v čem nám soupeři unikají. Oni neřeší přístup, ale jenom to, do jakého systému hráče dát. My řešíme strašnou spoustu nehokejových věcí okolo.

Byla to pro Michala Teplého velká ostuda?
Já doufám, že to pro něj byla ostuda, a že to pro něj bude ostuda, když si to přečte v novinách. S kolegy jsem byl v šoku, jak hráči v tréninku vypadají a jak k němu přistupují. Ale pozor – nebyli to všichni. Speciálně se jednalo o něj. A když jsem potom viděl jeho vystoupení na mistrovství světa, tak jsem se utvrdil. Měl za sebou těžký půlrok, spekuloval o přestupech, pak si vybral Boleslav, kde odehrál osm minut. Náš v uvozovkách lídr týmu číslo jedna odehrál osm minut v extralize! Pak jsme museli na svazu složitě pomáhat, aby mohl být z Chicaga uvolněný do Litoměřic. Tam nastoupil a odehrál tři šílené zápasy, velmi podprůměrné i v Chance lize. A s tím Karel Mlejnek nemůže nic dělat. S tímhle materiálem jedete na mistrovství světa a chcete konkurovat Kanadě a Americe?

Tahle otázka s Michalem Teplým vzhledem k vašim slovům přímo nesouvisí, ale co říkáte obecně na nasazování mladých hráčů v extralize? Ani při uzavření soutěže se o nějakých větších příležitostech nedá mluvit.
Jednak to ukazuje na neschopnost klubu vychovat si hráče tak, aby mu potom mohl v adekvátní době, třeba před mistrovstvím dvacítek, nabídnout velmi výraznou roli v áčku. Aby se mohl v osmnácti nebo devatenácti letech stát výzamnou osobností týmu, a pak ho mohl klub odevdzat trenérovi dvacítek, kde by hrál podobnou roli. Ale když se podíváte na Honzu Myšáka, který hrál v Litvínově i jedenáct minut na zápas, bez přesilovky… To je ten první centr a hráč do první přesilovky naší dvacítky? Když jsem viděl Adama Rašku, který hrál osm devět minut ve Frýdku-Místku... I přesto ale dokonce někteří odmítali nástup do Litoměřic jako do projektu, který je asi pod jejich úroveň. Pro ně je lepší osm minut v extralize? Tady panuje velký nesoulad mezi hráčem, klubem, rodičem a agentem na jedné straně a třeba konkrétně mým názorem na straně druhé.

Místo toho si kluby stále tahají starší cizince...
Musím říct, že ty mechanismy, ať už to bylo uzavření první ligy, nebo povinní mladí hráči, bohužel svaz vymýšlí za kluby, protože s hráči se v klubech nepracuje dobře a nemají prostor v dospělých týmech. Radši se kupují 35letí cizinci, aby se uhrál výsledek. Trenéři jsou pod tlakem manažera, což naprosto chápu. Manažer je pod tlakem majitele, majitel je pod tlakem diváků a celé to tvoří začarovaný kruh, kdy se moc nenosí hrát mladé hráče. Pro ukázku se podívejte na Blümela a Mandáta v Pardubicích.

Hrají skvěle, viďte?
Oběma podle mě pomohla nominace na nároďák, vrátili se sebevědomí, klub jim dal trochu volnosti a teď dominují extralize. To není náhoda. Když jsem trénoval v roce 2018 dvacítku na mistrovství světa v Buffalu, tak jsem předtím prosil, aby například Martin Kaut hrál víc minut. Aby ho klub uvolnil do Litoměřic, protože jsem říkal, že bude hrát první přesilovku. Zadina ani Kaut nehráli ve svých klubech v těch rolích, jenom Nečas. A jen co se vrátili zpátky, tak třeba Kaut od té doby taky dominoval české extralize. Je to jenom o odvaze.

Nechtěl byste se tedy vrátit k povinnému nasazování juniorů?
Určitě to mělo význam, jenže spousta klubů tu situaci nepochopila. Brali s sebou juniory a daly jim tři čtyři minuty s vysvětlením, že musejí mít mladého hráče. Nikdo ho mít nemusel, mohl si zúžit line-up na zápas. Hráči navíc hodně cestovali a málo hráli. Když máte šest beků, tak vezmete jako sedmého beka zobáka, on bude zticha a bude rád, že tam s vámi je. Cestuje přes celou republiku, pak se vrátí a druhý den se rozmýšlíte, jestli ho vůbec někam pošlete, aby hrál. Na tom příkladu sami vidíte, že i dobře míněná věc bohužel v rámci klubů není zprocesovaná tak, jak by selsky a správně měla být. Spoustu času trávíme vysvětlováním, přemlouváním a kontrolou, což je ubíjející.

Abychom zakončili pozitivně: Co se vám na vystoupení českého týmu v Edmontonu líbilo?
Líbilo se mi, jak pokorně a organizovaně tým vystupoval během celého turnaje. Vím, že je to věc, o které se říká, že by měla být automatická, ale historicky to automatické nebylo. Líbilo se mi, že tým systémově na ledě pracoval tak, jak trenérský štáb určil. Nedělal žádné floutkovské fauly, nedebatoval s rozhodčími. I vyjadřování v médiích bylo velmi pokorné. To je podle mě základ, abychom k tomu mohli přidat i výkonnost, která je „bohužel“ důležitější. Ale v těchto věcech jsem byl na tým pyšný.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter