Polička chce do tří let všechny kategorie. Základem nadstandardní vztahy!

Polička je malé město na jihu Pardubického kraje, kde se v hokejovém klubu všichni znají a zakládají si hlavně na výborné spolupráci. Rodina Grubhofferova je spjatá se Spartakem více než třicet let a mezi úspěchy má i mládežnické reprezentanty, nové trenéry a progres ve sportovní přípravě, kterou Miloš Grubhoffer mladší jako hlavní trenér mládeže směřuje do severských zemí.

Vy figurujete v klubu jako hlavní trenér mládeže a váš otec na pozici předsedy. Jak dlouho je vaše rodina spjatá s hokejem v Poličce?
Táta v Poličce hrával a pak trénoval žáčky, ve vyšších pozicích už je nějakých třicet let. Já jsem taky vyrůstal v klubu, od nějakých pěti let jsem hrál hokej a teď už se asi sedm let věnuju trenérství. Díky tomu, že jsem tu od mala, znám úplně všechny, od ledařů až po funkcionáře, což je pro aktuální práci výhoda. Taky znají všichni mě.

Bylo pro vás předurčeno, že budete trenér?
Jelikož i můj otec trénoval, asi k tomu všechno směřovalo. Ale nijak mi neurčil směr nebo nějaký styl trénování, vybral jsem si svoji cestu. Líbí se mi práce ve Finsku a ve Švédsku, takže se snažím koukat tam. Naše generace má výhodu v internetu, ze kterého se dá spoustu věci vybrat, okoukat z webů a od různých trenérů ze severských zemí.

Na čem si zakládáte?
Jsme malý klub, takže si zakládáme na tom, že u nás hrají všechny děti bez ohledu na jejich schopnosti a dovednosti. Snažíme se, aby to bylo zábavnou formou, a nesnažíme se hrát na výsledky. Chceme kluky u hokeje co nejdéle udržet, protože v dnešní době víme, že je pro rodiče jednodušší, když si kluci vezmou florbalovou hůl a jdou někam do tělocvičny. Snažíme se jim to v našem klubu co nejvíce zjednodušovat. A hlavně, aby to děti bavilo.

S florbalem si nějak více konkurujete, nebo je to jenom příklad?
Florbal tu máme stejně jako hokejbal, ale není to o konkurenci. My nikomu nebráníme, když chodí na fotbal nebo na tenis. Tohle nejde. Jasně rodičům říkáme, že nám nevadí, když dítě dělá i jiný sport. Nejde o konkurenci, máme nějakých osm tisíc obyvatel. Kdybychom se prali o děti, dopadlo by to špatně. V každém sportu by pak bylo málo dětí, protože teď dělají všechno možné a jsou třeba ve třech i čtyřech sportech.

Je to výhoda?
Všestrannost je důležitá. Je vidět i na hokejovém tréninku, že kluk, který k tomu chodí třeba ještě na fotbal a na tenis, je daleko pohyblivější a jdou mu všechny sporty. Naopak pokud dělá jenom jeden, je to nevýhoda, protože nezvládá další pohyby. Všestrannost je určitě super.

Podívejme se přímo na hokej. Co se snažíte nejvíce rozvíjet?
Určitě bruslení, na tom si zakládáme. Tvrdím dlouhodobě, a říkají to i zkušenější trenéři, že máme málo ledů oproti severským zemím. Nám tady rybníky moc nezamrzají, takže se snažíme, aby kluci pořád bruslili a vlastně se vůbec nezastavili, přehnaně řečeno. Rozdělujeme děti do skupin, aby vůbec nestály v zástupech a pořád se hýbaly. Snažíme se, aby prostě chodily z ledu s úsměvem a zase se na trénink těšily. U mladších kategorií se snažíme o rotaci postů, aby si obránce vyzkoušel útok a naopak.

A mimo led?
Máme tréninky před ledem a po něm. Hokejista musí umět i s hokejkou, takže kluci mívají nějakou zábavnou formou práci s hokejkou v soutěžích. Po tréninku nám chodí jedna paní na kompenzační cvičení, při kterém se děti opět v zábavě protahují.

Mohl byste prozradit nějaké akce, které organizujete?
V létě máme soustředí spjaté i s rodiči, aby věděli, kdo je v klubu kdo, a taky si to s námi užili. Druhým rokem jedeme menší skupina hokejových dětí s rodiči na vodu. Budeme pořádat i příměstský tábor pro malé hokejisty, což vnímáme taky jako výpomoc rodičům, kteří mají o letní prázdniny problém, kam s dětmi. V plánu jsme měli i sázení stromků, ale to kvůli suchu asi nedopadne, takže asi půjde jenom o úklid lesů. Máme v klubu jednoho trenéra, který vlastní lesnickou firmu. Tímto způsobem bychom chtěli vytáhnout rodiče i s dětmi do přírody. Zase to je návaznost na severské země, kde je všude okolo příroda. Nechceme, aby hráči jenom seděli u telefonů a počítačů.

Podle všeho máte s rodiči nastavené nadstandardní vztahy…
Myslím, že máme opravdu dobré vztahy. Zapojujeme je i do tréninků, bereme je i na led, aby se tam děti cítily bezpečně a nebály se sportovat. Snažíme se je zapojovat i do chodu klubu, třeba při turnajích nám pomáhají nebo při zápasech maminky pečou buchty a podobně.

Pro vás jsou asi vztahy s rodiči klíčové, že?
Určitě. Pokud budeme mít špatné vztahy s rodiči, odvedou nám děti z klubu pryč. Snažíme se s nimi vycházet dobře, protože si uvědomujeme, že v dnešní době hlavně u malých dětí jsme na nich závislí, když nám děti na zimák přivádí.

Kolik máte v klubu dětí?
Máme přibližně devadesát dětí. Minulou sezonu jsme měli juniory a pak bohužel mezeru v dorostu a ve starších žácích, kde bylo málo dětí. Ale spolupracujeme se Žďárem, kam kluci chodí, když my nějakou kategorii neobsadíme. Od mladších žáků až po nejmenší dětičky máme všechno.

Jak jste s počty spokojený?
Všichni budou říkat, že by chtěli dětí více. Počty se od minulých let zvedají, což vnímáme i my. Taky bychom chtěli více dětí, ale jsme realisti v malém městě. Když nám přijde z jednoho ročníku osm až deset dětí, jsme navýsost spokojení vzhledem k tomu, jaké jsme město a jak jsme malý klub. Nevidím úplně veliký zájem, ale vždycky tu hokej fungoval a mládežnické týmy tu byly, takže doufám, že to tak i zůstane. Kdyby chodilo více dětí, byli bychom více spokojení, ale jsme rádi, že tak nějak všechny kategorie máme. Takže ve finále spokojenost panuje.

Pomáhá vám akce Týden hokeje v rámci projektu Pojď hrát hokej?
Pomáhá nám hodně, protože je to medializované i v televizi, kde to rodiče mohou vidět. Snažíme se spolupracovat i s městem, které nám akci vyhlásí v rozhlase. Já osobně objíždím mateřské školky, kde se snažím s učitelkami komunikovat. Máme vlastně i bruslení mateřských školek, na které nám letos přišlo 169 dětí, což je super. Druhá věc je, jestli přijdou i na trénink. To už je na rodičích, a proto se s nimi snažíme vycházet co nejlépe. Víme, že děti jsou na rodičích závislé, aby je na zimák přivedli.

Zmínil jste mezery v posloupnosti kategorií. Chtěli byste to mít kompletní?
Určitě bychom chtěli mít všechny kategorie od nejmenších dětí až po muže, aby byl přechod v kariéře plynulý. Když budeme mít nějakou mezeru a daný kluk nebude mít výkonnost jít hrát do jiného klubu, tak prostě skončí, a to my nechceme. Rádi bychom je dováděli až do mužů. Výhledově bychom chtěli mít všechno. Řekl bych, že by to mohlo trvat tak tři roky, protože do mladších žáků jsme na tom početně dobře. Pomohlo nám k tomu, že jsme do klubu přivedli jako trenéry i rodiče, kteří mají zájem, takže klub funguje. Zvedla se nám i tréninková činnost, takže děti v mladších letech nikam neutíkají. Počty jsou dobré, takže bychom opravdu mohli mít do tří let všechny kategorie, což je i náš cíl.

Když někteří kluci třeba v dorostu odejdou do Žďáru, vracejí se vám?
Pokud nemají výkonnost, aby hráli ve Žďáře vyšší soutěže než my, vracejí se zpátky do klubu. Vracejí se zpátky do mateřského klubu, takže věřím, že se vracejí i rádi.

Jaké máte momentálně složení trenérů?
Profesionálním trenérem jsem zatím jenom já, jinak jsou všichni ostatní trenéři dobrovolníci, a je jich asi deset až dvanáct. Licenci má aktuálně trenérů šest, ale každým rokem se zbylé snažíme přemluvit, aby si to také dodělali. Letos přibydou tři, kteří si ji pojedou udělat. Chceme trenéry vzdělávat, abychom trénovali správně a učili jsme děti správné návyky v dovednostech, bruslení, práci s hokejkou a tak podobně.

Mohl byste něco říct celkově k vzdělávání koučů u vás v klubu?
Už v popisu mé práce je, abych pořádal různé semináře, takže jsme tu měli pána přes kompenzační cvičení. Je to fyzioterapeut, který nám – trenérům i rodičům – vysvětloval, proč je důležité dělat kompenzační cvičení. Když měli rodiče zájem, děti si mohli za menší poplatek nechat prohlédnout a vyšetřit. Říkali nám, jak máme cvičit, protože se po každém tréninku snažíme protahovat. Děti ještě nejsou hokejem zdevastované, takže to úplně nepotřebují, ale učí se návyky do budoucna, až budou třeba v dorostu a juniorech. S licencovanými trenéry také jezdíme po seminářích, které pořádá svaz. Naše snaha do budoucna je určitě dál pokračovat ve vzdělávání.

Probíhá i mezi trenéry dobrá spolupráce jako s rodiči?
Znova musím zmínit, že jsme malé město, takže spolupráce probíhá na výbornou, protože se všichni známe. Rodiny se povětšinou znají i mimo hokej, takže nejsou ani mezi trenéry žádné problémy.

Odkud vám kouči přibývají?
Někteří jsou z řad zapálených rodičů anebo jde o bývalé hráče, kteří už mají nějaký svůj věk a nechtějí hrát. Snažíme se je vtáhnout zpátky do klubu, aby mohli předávat dál svoje zkušenosti. Jmenovitě jde třeba o Pavla Mičku, Jiřího Stýbla, Luboše Vaňáka, Martina Macha, Petra Stokláska, Františka Klouzala a Davida Mitáše, který je pro celý klub jako trenér brankářů.

Kouč brankářů je asi hodně důležitý, že?
Je to hodně specifická pozice, protože je potřeba, aby gólmany učil někdo, kdo sám chytal. Nemůžu já z pozice bývalého hráče učit gólmany, jak se mají pohybovat v bráně. Učil bych je vlastně úplné nesmysly, takže jsem rád, že jsme Davida do klubu implementovali. Povedlo se to i díky tomu, že má u nás syna, který taky chytá. Sám má chuť kluky učit, protože je vidět, že se posouvají. Když za námi jezdí regionální trenér na brankáře, chválí je za pohyb v brankovišti i celkovou zdatnost, což je hlavně Davidova práce. Snažíme se mu co nejvíce vyhovět, když něco nestíhá, prostě to přesuneme, aby mu to vyhovovalo.

S výsledky jednotlivých týmů jste spokojený?
Na základě informací od svazu se nemá hrát na výsledky, což je super. Protože v případě, že je ambiciózní trenér, bude ohrávat jenom své nejlepší hráče. My touhle cestou nejdeme, ale snažíme se vychovávat co nejvíce hráčů. Víme, že nám z každého ročníku dva až tři odejdou, což je super, proto je vychováváme, a chceme, aby hráli co nejvýš, ale potom potřebujeme i ty další. Ty potom můžeme v rámci našeho klubu dovést až do kategorie mužů. A co se týče těch výsledků: V přípravce není ani žádná výsledková tabulka, takže tam vůbec výsledky neřešíme. Jde jenom o zábavu a o hru. V ostatních kategoriích spokojení jsme. Junioři vyhráli svoji nadstavbovou skupinu. Mladší žáci skončili čtvrtí, tam jsme udělali výsledkový skok oproti předchozím letům, už neschytáváme vysoké prohry. Ročník 2009 skončil na druhém místě a za celou sezonu prohrál pouze dvakrát, což je super.

Kam všude chodí vaši nejlepší?
Máme dlouhodobou spolupráci se Žďárem, protože můj otec se zná se sportovním manažerem panem Šimonem i s generálním manažerem panem Nečasem. Naši kluci tam chodí, chodili tam v minulosti a budou chodit i dál. Když ale rodič řekne, že chtějí dát své dítě do Pardubic, nebráníme jim. Dříve jsme tam měli odchovance Ladislava Havlíka, který je aktuálně v Polsku, a Petra Nikla. Nyní tam je Vojta Nečas, který se zapojil do extraligového týmu Dynama. V Litoměřicích máme Miroslava Kuklu, který se těsně nevešel do sestavy na poslední šampionát dvacítek. Další bych mohl zmínit Ondru Tobiáše z Pardubic anebo Honzu Klodnera. Na to, jak jsme malý klub, bych řekl, že máme dost kluků, kteří se dostali do extraligových akademií.

Jak se vám kouká na takové odchovance?
Samozřejmě skvěle. Je to malé ocenění mládežnických trenérů, ale je to hlavně práce kluků, kam až se vypracovali. Malý podíl na tom mají i trenéři, kteří je tu něco naučili a svým způsobem jim dali šanci jít hrát někam výš. Je to skvělé. Už několikátým rokem říkám, že bychom potřebovali vychovat nějakého hráče třeba do reprezentací, jako má Žďár nad Sázavou Martiny Kauta s Nečasem, Tomáše Rolinka a Petra Koukala. I tam říkají, že díky těmhle klukům tam rodiče přichází se svými dětmi. Tohle kdyby se nám podařilo, rodiče by to přilákalo, protože si mohou říct, kam až se ten malý kluk z Poličky může dostat. Jsme na kluky pyšní a přejeme jim, ať se jim daří. Hlavně je skvělé, že Vojta Nečas i Míra Kukla jsou výborní a na nic si nehrají, přijedou před Vánoci a jdou si s místními hráči zahrát srandamač.

Letní příprava...

 

 

 

 

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter