Rulík vzpomíná na senzační dvacítku: Úžasná chemie! Kluci tahali jako kráva

Československá a česká stopa v historii šampionátů do 20 let je bohatá na selhání i úspěchy, před 20 lety vybojovala parta podceňovaných bojovníků senzační výsledek. Historicky první titul mistrů světa v této kategorii vyválčil tým, kterému nikdo nevěřil. "Do Švédska jsme se jeli zachránit. Co přišlo pak, tomu bych nikdy nevěřil," vzpomíná Radim Rulík.

Současný kouč Mladé Boleslavi byl u mužstva jako nejbližší kolega hlavního trenéra Jaroslava Holíka. Čeští junioři se překonávali, na turnaji ani jednou neprohráli a po neskutečné kovbojce ve finále s Rusy brali zlato. "Pamatuju si, jak nikdo z nás v první chvíli pořádně nechápal, co se vlastně stalo. Pro všechny to byl šok," připomíná.

Co říkáte tomu, že brzy uteče 20 let od triumfu, který se pro současný mládežnický hokej u nás jeví jako sci-fi?
Ono se to tak zdálo i tenkrát (směje se). Když jsme tam jeli, v životě by mě nenapadlo, že by to mohlo takhle vyjít. Ano, bude to dvacet let, uteklo to strašně rychle. Spousta hokejových věcí se od té doby změnila, ale krásné zážitky v sobě pořád mám.

Vyplývalo slabší očekávání z toho, že ročník před vámi nepostoupil do play off a na šampionátu v Kanadě hrál skupinu o sedmé místo?
Ano. Dřívější turnaje jsem sledoval, snažil jsem se vidět, co se dalo. Ročník 1999 nepostoupil, když jsem tam viděl úroveň semifinále a finále, říkal jsem si: no tak to je tedy kalup, na to vůbec nemáme. Uteklo pár měsíců a najednou jsem u toho byl. Seznámil jsem se s realitou, proběhly přípravné turnaje, kde si člověk dělal tak nějak přehled o tom, co by se možná dalo na mistrovství uhrát.

Tehdy v českém hokeji probíhal docela boj o to, zda budete moci zařadit i krajánky ze zámoří.
Původně nám řekli, že nesmíme mít vůbec nikoho. Nakonec nám těch hráčů povolili pět. Bez nich by to byl obrovský problém. Samozřejmě nevím, proč to tenkrát takhle bylo. Jestli proto, aby hráči neodcházeli do Kanady. Nevím. My každopádně byli rádi za pět krajánků. Postupně se to pak změnilo a žádné omezení neplatí.

Hlavním trenérem byl legendární Jaroslav Holík. Znali jste se předtím, než začalo vaše společné působení u dvacítky?
Vůbec jsme se neznali. Abych pravdu řekl, dodnes netuším, proč jsem byl osloven právě já. Jarda Holík mi zavolal a tu práci nabídl.

Jaký byl váš společný rok?
Hrozně jsem si to s ním užil. Opravdu! Měl jsem obrovský prostor pro práci. Pamatuju si, jak jsem byl před šampionátem hrozně natěšený. Jarda byl typ člověka, který prožil úžasnou hráčskou kariéru. Jako Miloš Hořava, Ivan Hlinka, Vláďa Růžička, s nimiž jsem také spolupracoval. Mají určité kouzlo. Ve svých generacích patřili k nejlepším a to pak přenesli do své trenéřiny.

Jaroslav Holík byl bouřlivák, na střídačce ho každý okamžitě slyšel. On víc koučoval, vy jste se věnoval taktice, systému?
Už si úplně přesně nevzpomínám na detaily. Každopádně bych vyzdvihl, že Jarda měl výborný odhad. Koho ke komu postavit, jaké hráče vzít do konečné nominace. V tom byl jedinečný. Měl cit a oko. Co s týče rozdělení práce, já měl obrovský prostor. Dělal jsem trénink, zapojit jsem se mohl i v zápasech.

V generálce před turnajem jste nečekaně podlehli Švýcarsku. Bylo to potřebné varování? Ve Švédsku vám nikdo nevěřil, dostali jste nejhorší kabinu. S Čechy zkrátka vůbec nikdo nepočítal.
My se tam jeli zachránit. Našim předchůdcům turnaj nevyšel, nebyli v play off. Navíc jsme měli těžkou základní skupinu, byly v ní Kanada, Finsko, Amerika a Slovensko, které předtím vybojovalo bronz a z toho týmu pokračovalo asi sedm hráčů. Když jsme prohráli s tím Švýcarskem, pamatuju si, jakou scénu udělal v trenérské kabině Zbyněk Kusý. Trošku ho zachvátila panika, měl obavy, aby to fakt nebylo na padáka. Měl strach z ostudy. My ho uklidňovali. Jo, generálka špatná. Ale ještě to nebyl turnaj.

Vstup se vám pak povedl parádně a v základní skupině jste pak neprohráli.
Nejen tam, ani v play off! Ve skupině se tehdy neprodlužovalo, s Kanadou a Amerikou jsme remizovali. Klíčový byl první zápas, měli jsme Slováky a udělali jsme je 5:2. To nám hodně pomohlo.

Chytil se brankář Zdeněk Šmíd, tým měl také takřka ideální hierarchii.
To bylo úplně úžasné! Milan Kraft, který byl kapitánem, nebo Pepík Vašíček, Martin Havlát – ti by byli v týmu za každého trenéra. Ale skladba týmu, to bylo doménou Jardy Holíka. Úplně perfektní! V mužstvu se podařilo vytvořit takovou chemii... Do té doby bych skutečně nevěřil, že je něco takového možné. Mužstvo parádně fungovalo v nejdůležitější fázi sezony. Ti kluci chtěli uspět, měli tak ohromnou touhu! Pracovali do taktiky, na každém tréninku. Byla radost u toho být.

Přitom řada z nich pravidelně nehrála extraligu dospělých, Zdeněk Kutlák tehdy jezdil hrát druhou ligu za Strakonice.
Ukázalo se, že útok jsme neměli špatný. Mnozí kluci se později prosadili do NHL nebo KHL – Vašíček, Kraft, Sivek, Havlát, Irgl, Nedorost. Ale neměli jsme takovou obranu, čímž ale ty kluky nechci v žádném případě snižovat.

A ve finále jste pak ubránili Rusy, kteří na turnaji předtím jasně vládli.
Tam to bylo o tom, že defenzivu hrálo všech pět lidí v poli. Ne jen dva. Ti kluci to vzali za své, což bylo neskutečné. Nechci na nikoho zapomenout, všichni jeli na maximum. Tvořili skvělý tým kolem Krafťáka, který byl dominantní kapitán. Velkej, pravák, výborně mu to sedlo. Měl formu. Kolem něj se to nabalilo a nikdo nebyl odstrčený. Kluci tahali jako kráva. A navíc, my ten turnaj v podstatě odehráli na tři lajny. Tím pádem nebyly speciální formace na přesilovky, hráli je všichni, stejně tak oslabení. I tím se vytvořil skvělý tým.

Na dnešní poměry jste měli poměrně skromný realizační tým. Bez videokouče, fyzioterapeuta, bez mentálního trenéra.
Původně jsme neměli povoleného ani trenéra brankářů, což byla klíčová situace. Na poslední chvíli se nám to povedlo nějak zvrátit, Radek Daněk pak dostal Zdeňka Šmída do nevídané pohody, což se nám pak vyplatilo. Finále rozhodly penalty, předtím se čtyři třetiny hrálo 0:0. A ten Šmíďák byl neskutečnej! Měl asi nejlepší formu v životě.

Při utkání s Kanadou ve skupině jste poprvé v historii českého hokeje vyzkoušeli spolupráci asistenta s kolegou na tribuně prostřednictvím vysílaček.
Ano, to je pravda. Přijel za námi Honza Votruba, který tehdy působil ve Švédsku. Strašně nám pomohl, protože v té době nebylo, aby někdo sledoval zápas z tribuny a po třetině nám v šatně řekl postřehy. Někdy to na střídačce zaregistrujete, ale určité detaily vám utečou. Nemáte šanci je chytit. Na tom šampionátu byla vůbec taková spousta zajímavých momentů a příhod. Při nájezdech v finále se na nás otočil Libor Pivko a říká: trenéři, dejte mě tam, já toho góla dám. Ok, tak jeď! A dal! Neuvěřitelné...

Hodně pro úspěch udělal manažer Zbyněk Kusý, který na každém tréninku vyháněl náhodné diváky s tím, co kdyby to byl třeba soupeřův špión.
No jasně. S Zbyňkem jsme se pořád špičkovali. Po zápasech jsme měli rituál, chodili jsme na pivko. On byl do hokeje takový zažranec jako já.

Který zápas byl na turnaji nejtěžší?
Těžko vybírat... Ve čtvrtfinále jsme hráli s Kazachstánem a v průběhu zápasu to bylo 3:2. Najednou pěkné nervy, každý čekal jasné vítězství. Tam to byl zlom. Začali jsme se bát o výsledek, ale čtvrtfinále jsme přelezli. Pak přišla Amerika, která vyřadila Švédy s bratry Sedinovými či Zetterbergem. Zvládli jsme to a ve finále pak čekali Rusové. Víte co, vždyť my je předtím celý rok neporazili! Hráli jsme na ně poctivou defenzivu, jako celé mistrovství. Myslím, že jiná taktika by se ani na naše mužstvo nehodila. Jeli jsme na tři pětky, defenziva vám paradoxně trošku ušetří síly na brejky. Prostě to všechno sedlo.

Když jste se stali mistry světa, hráči seděli v kabině a jakoby ani nevěřili, čeho vlastně dosáhli.
Přesně! Jeden koukal po druhém. Nic nebylo připraveného, žádné šampaňské. Nic! Všichni byli v šoku.

I vy?
I já. Říkal jsem si, že to snad není možné!

Proběhly vůbec nějaké oslavy?
Ve Švédsku vlastně ne. Nebylo kde koupit pivo nebo víno. Všude zavřeno. To až doma jsme to oslavili.

V průběhu blížícího se MS juniorů v Ostravě a Třinci by mělo dojít na setkání zlatého týmu po dvaceti letech. Těšíte se?
Těším. Sice běží extraliga, ale my budeme mít zrovna volno, protože Třinec hraje Spenglerův pohár. Uvidím, jaký budeme mít v klubu program, ale s Vencou Nedorostem vyrazíme. Některé kluky jsem od návratu z toho mistrovství pořádně neviděl.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter