Slečna v pruzích, co míří vysoko. Nadávky už hážu za hlavu, říká Hájková

Být rozhodčím, to není vděčná role. A nikdy ani nebude, možná proto jich má český hokej nedostatek. Ovšem poslední dobou se na tuhle dráhu dává čím dál víc příslušnic něžného pohlaví. Třeba mladičká Kristýna Hájková ze Skutče – zároveň hokejistka, která má před sebou ještě rok v reprezentační osmnáctce!

V uplynulém týdnu dostala obrovskou šanci, zapískala si na Olympiádě dětí a mládeže. Doma v Pardubickém kraji. Nebyla přitom jedinou dívkou, hokejový turnaj kromě ní posuzovala také Kateřina Pipková.

Hájková si ale vedla opravdu výtečně, o čemž svědčila i její nominace na utkání o třetí místo. „Zatím jsem pískala maximálně kraj chlapů, tohle byla zatím nejprestižnější akce,“ přiznává v rozhovoru.

Byla pro vás olympiáda podobným zážitkem jako pro mladé sportovce?
Ano, byl to zážitek. Je hezké vidět kluky, jak se snaží, jak bojují za svůj kraj. Je to i docela emotivní.

Cítila jste speciální olympijskou atmosféru, že to nebyly obyčejné zápasy?
Ta atmosféra byla jiná. Na kluky se hodně chodili koukat trenéři z dalších týmů, byl tady na ně velký nátlak. Snažili se, burcovali se. Nebylo to stejné jako normální zápasy.

Nakonec jste si zapískala i zápas o třetí místo. Překvapilo vás to?
Byla to pro mě velká čest, vůbec jsem netušila, že bych mohla pískat zápas o bronz. Určitě pro mě byl jeden z nejtěžších. Kluci hráli krásný hokej, hodně vyrovnaný, a proto byl konec docela dramatický. Ale to k tomu prostě patří a myslím, že jsme to zvládli.

Značí nominace, že s vámi byli šéfové spokojeni?
Já myslím, že byli. Řekli mi pár věcí, které musím vylepšit, ale taky že jsou se mnou spokojeni. A že stejně jako já doufají, že to dotáhnu co nejdál.

Hodnotili jste si po zápasech své výkony?
Po první třetině a po zápase k nám vždycky chodili a říkali, co se jim nelíbilo, co bylo super, v čem se máme zlepšit. Sledovali nás. Když posuzujete věci z ledu, tak je to trochu jiné, než když se na to koukáte z nadhledu. Stejně jako trenéři rozebírají zápasy, tak je rozebíráme i my. Jenom z pohledu rozhodčích.

Kdy jste vlastně začala pískat a co vás k tomu přivedlo?
Začala jsem v roce 2015. Taťka pískal, tak chtěl, abych to zkusila. Všichni mi tloukli do hlavy, že holka může v rozhodcovství udělat velkou kariéru. Zatím bych řekla, že mi to celkem vychází.

K jakým soutěžím jste se už dostala?
Začínáte na přípravkách, na mladších, starších žácích... To jsem pískala sezonu. Hned druhý rok jsem si udělala dvojku, kterou mám ještě teď. Tam můžete pískat i kraj chlapů, takže čtvrtou nejvyšší soutěž. Když si uděláte jedničku, tak můžete do druhé ligy, první ligy a extraligy.

Máte to v plánu?
Nejspíš za rok. Letos mi teprve bude sedmnáct a jednička se může dělat až od osmnácti. Uvidíme, jestli dostanu nějakou výjimku, nebo jestli budu muset čekat.

Předpokládám, že testy pro vás jako pro hokejistku nebyly žádný velký problém...
Pravidla jsem si radši přečetla, to je jasné. Pak jsme běhali Cooper, kde máte za 12 minut zaběhnout co nejvíc kilometrů. Ženská musí zaběhnout minimálně tuším 2400 metrů, podle věku se to ještě mění. Bruslení je pro všechny stejné, ale u holek je to zase mírnější.

V posledních letech se hodně hokejistek dává na cestu rozhodčích, že?
Dává. Záleží na tom, která se chytne. Nikdy dřív tolik holek začínalo, vždycky jich bylo strašně málo. Teď se jich postupem času přidává čím dál víc, což je super. Když se podíváte na různé olympiády a mistrovství světa, tak tam občas někoho máme, ale není jich tolik jako holek z Ameriky nebo Ruska. Bylo by fajn, kdybychom jich tam měli víc.

Je to tedy nová móda?
Je to taky pěkná brigáda, co si budeme povídat. A která holka se nechytne v hokeji, může zkusit pískat. Když se chytne tady, je to super.

Jak si stojí ženské rozhodcovství vedle toho mužského?
Myslím, že tam není rozdíl. Holka v tom musí být stejná jako chlap. Jít si za svým a být rázná, nebát se toho.

Je to hodně o povaze. Když na to někdo nemá, prostě to nemůže dělat...
Asi tak. Když na vás začnou nadávat z tribuny, tak pokud to neunesete, nemá to cenu. Emoce jsou všude, k hokeji patří a vždycky tady budou.

Nadávají vám?
Jo, často. Ale já už to nějak hážu za hlavu.

V krajské lize mužů určitě dochází na ostré souboje, že?
(přitakává) Už hodněkrát jsem šla mezi chlapy, kteří se prali. Žádné šrámy jsem z toho neměla. Ale pořád jsem pískala jenom čtyři zápasy, takže oni se taky otrkávají, že se mezi nimi pohybuje ženská. Postupem času si zvyknou, takže už asi nebudou tak ohleduplní. Ale já zase naberu zkušenosti a myslím, že to zvládnu.

Jak na vás tedy hokejisté reagují?
Respektují mě, berou mě. Oni chtějí hrát hokej, na to se soustředí. Nedělají rozdíl, když vidí rozhodčí ženskou. To je podobné, jako když hraje v týmu holka, taky to kluci berou víceméně stejně. Někteří si toho všimnou, někteří to prostě berou, jako že jste kluk.

Opravdu nemáte problém s autoritou? Je vám teprve šestnáct...
Já mám strašnou výhodu v tom, že jsem veliká. Malí kluci občas přijedou a říkají „dobrý den“... Nad tím se pousměju. Ale beru to, jsem tady rozhodčí, musím mít tu autoritu. I chlapi mě berou a tím, jak jsem veliká, ze mě mají určitý respekt.

Baví vás to tedy?
Baví.

Stejně jako mají hokejistky svoje cíle, máte je i vy jako rozhodčí?
Ano, mám. Už myslím na tu jedničku, na postup v kariéře. Čím dřív to budu mít, tím víc budu sbírat zkušenosti. A možnosti jsou velké, můžete se podívat kamkoli. I když vás pošlou třeba na mistrovství světa osmnáctek, na nižší divize, pojedete třeba do Japonska, Austrálie... A to je krása.

Takže už sázíte na kariéru rozhodčí a hokej budete pomalu dávat bokem?
Pořád váhám a přemýšlím nad tím. Ještě rok určitě s hokejem vydržím a pak začku přemýšlet, jestli pokračovat, nebo ne. Začne se to lámat s postupem kariéry v rozhodcovství.

V hokeji umíte hrát obránce i útočníka. Co jste tedy víc?
Momentálně jsem už víc obránce, do útoku už moc nelezu (směje se). Sedí mi to víc v obraně. Hraju regionální ligu staršího dorostu ve Skutči.

Máte tam kvalitní soupeře?
Měli jsme tam Třebíč. Jak se to potom lámalo, tak nám tam zůstali soupeři z kraje. Musím vyzdvihnout kluky z Litomyšle a ze Světlé.

Zpátky k rozhodcovství. Říkala jste, že vás k němu přivedl táta. Řešíte spolu pískání hodně?
On mě strašně moc podporuje a jezdí skoro na všechny zápasy. Vždycky si po zápase sedneme do auta a probíráme situace, jak bychom je řešili, jak bychom to třeba změnili. Co bylo super, co zase nebylo super a co musím zlepšit.

Jste schopná se s ním o něčem bavit i rovnocenně, nebo jste pořád ta, která poslouchá a učí se?
Určitě má taťka pořád víc zkušeností, i když už ho začínám dohánět (směje se). Pořád je to můj vzor.

Jak dlouho píská? A kam až se dostal?
Píská jedenáct let a aktuálně to samé, co já. Ale myslím, že dřív dokonce pískal i první ligu, když se ještě hrála v Chrudimi. Ještě když dvojkaři mohli pískat i první a druhou ligu.

Přemýšlela jste o tom, kam je pro vás v českých soutěžích reálné se dostat? Nejdál to dokázala Zuzana Svobodová...
...ta píská první ligu. To bude asi takový strop, na který se dá pomýšlet.

Máte kromě táty i nějaké další vzory mezi rozhodčími? Třeba právě ji?
Určitě je to pro mě velký vzor, protože se dostala hodně daleko. Dokázala si vybudovat respekt a rovnat se chlapům, za což ji obdivuju.

Když běžela minulá olympiáda v Soči, ještě jste nepískala. Budete se teď pozorně dívat?
No určitě! Budu sledovat holky. Jejich pohyb, jak se chovají, jak reagují, jak spolupracují. Určitě nad tím budu přemýšlet, jaké by to bylo a jestli se tam třeba někdy podívám.

Jak vás tak poslouchám, tak vy už si hokej jako divák neužijete.
No, to je pravda (směje se). Už spíš koukám po rozhodčích než po hokeji.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter