Snažím se nebýt inspektor, ale člověk, říká regionální kouč Hanzlík

Projekt regionálních trenérů rozjel Český hokej v roce 2013 a jeho součástí je od začátku minulé sezony i Bořek Hanzlík, jenž působí na specifickém Plzeňsku. Kdo si od něj vysloužil individuální pochvalu? Jak moc spolupracuje s bratrem Jiřím?

Jaká je náplň práce regionálních trenérů?
Obecně je naší náplní inspirovat, kontrolovat a pomáhat. Inspirace je o tom, že přenášíme určité věci do tréninků v klubech. Snažíme se, aby byly co nejzajímavější a moderní. U kontroly jde o to, že mají trenéři v klubech určité povinnosti, ať už co se týče sportovní náplně, agendy, organizace klubových akcí a podobně. Poslední věcí je pomáhat, protože se může stát, že mají trenéři problém s rodiči, v trenérské skupině v klubu, s personálními problémy a tak dál. To je v kostce naše práce směrem ke klubům. Pak existuje i zpětná vazba, kdy předáváme informace z klubů na svaz.

Co pro vás znamená inspirace?
Každý člověk má kolem sebe nějakou bublinu, ve které pracuje, ať už jsem to já, nebo je to každý jiný trenér. Inspirace je o tom, že do bubliny někoho druhého vstoupím a nabídnu mu jiné zajímavé řešení, jiný pohled anebo něco, co mě zaujalo v jiném klubu. Nebudu tvrdit, že jsou regionální trenéři nejchytřejší, ale díky tomu, že vidíme práci třeba třiceti trenérů, můžeme super věci přenést do klubů, kde něco schází. Někdo má skvělá cvičení, někdo má skvělý přístup k dětem, a to potom můžeme šířit. Pro mě jako pro trenéra je to velmi obohacující, takže se to nejlepší snažím přenášet dál.

To se vám daří i mimo pravidelné návštěvy, že?
Děláme například různé semináře, minulý rok jsme se sešli v Rokycanech, kde to bylo hodně praktické. Trenéři na ledě ukázali nejzajímavější hry, které mě osobně zaujaly a které jsou základem sportovní přípravy dětí do dvanácti let. Každý trenér tam mohl ukázat něco svého, protože každý má v sobě něco skvělého.

Jak často se dostanete na návštěvy jednotlivých oddílů?
Rozdělil bych to na přípravné období, kdy na většině stadionů není led, a čas, kdy malí hokejisté trénují specializovaně na ledě. Kromě července, kdy jsou dovolené, a druhé poloviny dubna je frekvence navštěvování podobná bez ohledu na to, kde děti zrovna trénují. V týdnu bychom se měli dostat do klubů, které máme na starosti, tak pětkrát. Týká se to tréninků i zápasů, nejlepší je, když během jedné návštěvy vidíme tréninků více. Někdy to jde zrealizovat, když rozvrh tréninků navazuje, občas vidíme jenom jeden trénink. Stejně důležitý je také sportovní rozvoj dětí mimo led, což nás také zajímá.

A turnaje…
Ty navštěvujeme o víkendech a soustředíme se na chování trenérů, dětí i rodičů. Také zjišťujeme, zda jsou děti v nejútlejším hokejovém věku přibližně rovnoměrně vytěžované, aby nedocházelo k tomu, že dítě, které začne s hokejem později, nedostane tolik prostoru jako kluk, který začal díky rodičům ve třech letech a díky tomu má výkonnostní náskok.

Už se návštěvy po pandemii koronaviru vrací k normálu?
Ano, teď už je to víceméně stejné. Kromě zápasů jsme návštěvy v klubech opět začali realizovat, protože skoro všude začala sportovní příprava. Někdy teď na začátku nové sezony nejdeme třeba pouze na tréninky, ale jedeme se podívat za předsedou klubu, trenérem žáků nebo navštívíme trenérské schůze.

V čem si váš region vede dobře a chtěl byste někoho jmenovitě pochválit?
Mám tady jeden velkoklub v Plzni a další menší kluby regionálního charakteru. Vyzdvihnout bych něco mohl. Je vidět, že pokud jsou trenéři extrémně zapálení, dokážou kolem sebe vytvořit skvělou skupinu lidí složenou z pomáhajících rodičů a trenérů. Na klubu je to potom vidět. Když bych měl někoho z malých klubů vyzdvihnout, líbí se mi práce v Rakovníku, v Příbrami anebo v Domažlicích či Klatovech. Ale i ve většině ostatních klubů je vidět dlouhodobá trenérská práce. Tam je prostředí rodinnější. Ve větších městech si vedou dobře Meteor Třemošná i Škoda a Wolves v Plzni. Tam už je práce více zaměřená jenom na hokej a sportovní výkonnost. Zdá se mi, že tam rodiče očekávají více než pouhou dětskou zábavu.

Když jste zmínil rodinné prostředí a velkoklub: Co si myslíte, že je pro dětský vývoj lepší?
Já jsem byl dlouhou dobu trenérem dětí v Rokycanech, pak jsem přešel do Třemošné a posledních deset let jsem u dětí v Plzni. Můžu říct, že mám srovnání, ale nedokážu říct, co je pro dítě lepší. Ve velkoklubu býval servis profesionálnější, ale tréninkové prostředí se dnes už vyrovnalo. Děti v malých klubech mají stejné tréninkové podmínky jako ve velkých, kde jsou trenéry profesionálové. Díky projektu „Trenéři žáků Českého hokeje“ už jsou i v menších klubech dobří a vzdělaní trenéři a práce je hodně podobná. Nedokážu říct, co je lepší, ale je důležité, aby děti i v malých klubech měly kolem sebe dobré sportovní zázemí.

Co mezery regionu? Na čem byste chtěli nejvíce pracovat?
Společně s trenéry připravuju vícesportovní turnaje, takže v červnu zkusíme zrealizovat takový projekt Jarní ligy jiných sportů. Budou to vícesportovní turnaje, kde bude hlavním sportem fotbal a nějaký sport k tomu. V tomhle se posuneme, budeme to mít společné a nebudeme to každý dělat na vlastní pěst. Další věcí je, že bych si přál, aby bylo na stadionech hodně dětí, aby se základna rozrůstala. K tomu zase existuje projekt „Pojď hrát hokej“, což je podle mě skvělé. Za posledních pět let, co projekt fungoval, se počty dětí výrazně zvedly. Plzeňsko je trošku specifické, protože je tady na velkém prostoru relativně málo klubů a vzdálenosti jsou tím pádem větší. Výhodou je, že pro každý klub se tím zvětší spádová oblast.

Jak máte nastavené vztahy s trenéry v oblasti?
Byl jsem pětadvacet let učitel a vzpomínám si na situaci, když se na škole objevil inspektor. Byla to nepříjemnost, takže se snažím nebýt inspektor, který bude hledat negativa. Snažím se být člověk, který zná dětské prostředí i dennodenní problémy. Moc negativ nevidím, protože vím, co znamená pracovat s dětmi. Když se někdo něco nepovede, prostě to tak je. Důležité je, pokud vidím někde výjimečně nějakou chybičku třeba v organizaci tréninkové jednotky, že si to trenér potom uvědomí. Jinak lidi, kteří pracují s dětmi, to dělají krásně, protože mají k dětem pozitivní vztah, a to je na sportu nejdůležitější. Negativ jsem za svoji ročník kariéru moc neviděl a spíš se ptám trenéra, se kterým zrovna spolupracuju, na vztahy v klubu. Z jedné návštěvy nevidím delší vývoj, takže si to spíš nechám vysvětlit.

Jak jste se k práci dostal?
Od svých jednadvaceti let jsem trenér, takže za pětadvacetiletou kariéru trenéra si asi člověk vybuduje v regionu nějakou pozici. Když vznikl tenhle projekt regionálních trenérů, zaujal jsem asi někoho na svazu, odkud mi přišla nabídka. Bylo to pravděpodobně za soustavnou práci, protože se věnuju hlavně dětem a žákovským kategoriím. Trénoval jsem v Plzni minihokej, třetí a čtvrtou třídu, tím jsem asi zaujal. A možná také tím, že jsem byl pětadvacet let učitel. Byla to pro mě zajímavá příležitost. Učitelství jsem vyměnil, protože člověk v nápadech a v práci trochu otupí, ztratí trochu zápal, takže se to stane velkou rutinou. I když mě práce ve školství taky bavila, bylo fajn zkusit trochu něco jiného.

Co bylo v úvodu nejtěžší?
Když se člověk někde objeví jako nový, musí si vybudovat vztah s lidmi a získat si jejich důvěru. Je to podobné jako s tím inspektorem. I když je v pohodě a fajn, pořád přijede kontrolovat. Já se domnívám, že jsem si vztah s většinou trenérů vybudoval dobrý. Je důležité poslechnout si, co mají za problémy. Práce s lidmi přináší vesměs jenom problémy, i když jsou to občas prkotiny. Je potřeba hodně poslouchat a pomoct, když to jde.

Váš bratr Jiří Hanzlík je také koučem. Předáváte si navzájem rady?
(směje se) Kdykoliv se potkáme, neřešíme vůbec nic jiného. Manželky si klepou na čelo, maminka si klepe na čelo. Samozřejmě spolupracujeme. On se pohybuje v dospělejších kategoriích a já u dětí, i když jsem taky jeden rok trénoval starší dorost. Byla to zajímavá a pěkná práce, klidně bych se k ní vrátil, ale každá kategorie přináší něco hezkého. Třeba u malých dětí se nedá jejich důvěra v trenéra a radost, když ho vidí, ničím nahradit, zaplatit. U starších kategorií je zajímavá zase sportovní stránka.

Kdo ve vás probudil celoživotní lásku k hokeji?
Nevím, opravdu ne. To je celoživotní postoj, protože jsme vyrůstali na vesnici. Není to jenom o hokeji, ale je to láska obecně ke sportu a o kamarádech na celý život. Sport je naší celoživotní náplní. V dětském věku jsme nejezdili na dovolené, celý rok jsme hráli hokej a fotbal, od srpna se trénovalo, to všechno nikomu v rodině nevadilo. Maminka si na to zvykla, podporovala nás jako děti a jako hráče. Je to prostě naší součástí, takže se k tomu snažím vést i svoje děti a stejně tak i brácha. Máme rádi všechny sporty, ať je to hokej, lyžování, cyklistika…

Jaká byla vaše hokejová kariéra?
Já jsem ji ukončil v jednadvaceti letech kvůli vážnějšímu zranění kolene, protože v té době nebyla ortopedie na takové výši, jako je dnes. Z tohoto důvodu jsem byl nucený ukončit kariéru, i když bych to jako hokejista nedotáhl do žádné profesionální kariéry. Hokej jsem hrál vždycky rád, takže jsem se k němu pokoušel vracet, ale nebylo to ono. Takže trénování byl přirozený přechod, i když trochu brzy.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter