Foto: Pojď hrát hokej
27. dubna 2020, 9:58
Kateřina KundertováUž šest let pomáhá Český hokej klubům prostřednictvím profesionálních trenérů, jednoho takového mají i v SHKM Hodonín. Přípravce, třídám i žákům se věnuje kouč Tibor Helísek, jenž vypráví svůj osobní i klubový příběh.
Mohl byste specifikovat svoji pozici, kterou v Hodoníně zastáváte?
Jsem zaměstnaný pod hlavičkou Českého hokeje a dozoruju náborovou i tréninkovou činnost. Máme dostatek informací od svazu, jak s jednotlivou kategorií trénovat, a k tomu podle mě přidává každý trenér svou kreativitu, dovednost a něco, čím jsme každý originál. U tréninkového procesu dozoruju a kontroluju třídy od přípravky až po starších žáky. Co se týče náboru, jde o navštěvování školek, vedení lekcí školičky bruslení a přípravky.
Jak jste se dostal k práci pod Českým hokejem?
Etap výběru trenérů bylo několik a šlo to postupně. Svaz začal takhle dotovat kluby postupně na základě nějakého výběrového řízení. My jsme byli asi ve třetí, možná čtvrté etapě projektu Trenéři do malých klubů, což se teď jmenuje Trenéři žáků Českého hokeje. Ta pozice připadla na jednoho trenéra, kterého doporučil klub. Tím bych chtěl poděkovat lidem v klubu, kteří mě doporučili, a dali mi takovou možnost, jsem jim za to moc vděčný.
„Věděl jsem, že ze mě nebude profesionální hráč. Trenérství byla jasná a přirozená volba.“
Jaký je váš hokejový příběh až do pozice trenéra?
Byl jsem hráč až do mužské kategorie, ale už na hranici juniorského věku jsem se začal věnovat trenérství. V té době jsem trénovat přípravku, první ligu žen a postupně i mládežnické kategorie, to mě chytlo. Trenérství mě začalo naplňovat daleko více než hraní a navíc jsem věděl, že ze mě nebude profesionální hráč. Trenérství byla jasná a přirozená volba. Myslím si, že pro mladého člověka je velice důležité srovnat si v hlavě priority a být k sobě upřímný. Říct si: Prostě na to nemám, tak musím jít dál. To jsem si uvědomil velice brzo a za to musím poděkovat rodičům, že mě vychovali tak, abych k tomu dospěl sám. Trenérství tedy začalo přípravkou, trénováním žen v první lize a dalšími nižšími kategoriemi. Jsem rád, že jsem si tím takhle prošel a mohl pokračovat ke starším klukům. Rok od roku jsem šel výše přes starší kategorie až po prvoligový starší dorost. Hodně zkušeností jsem nabral na různých hokejových školách například v Písku, kde to bylo legendární, a nyní je tam PN Hockey. Dokonce mám zkušenost jako asistent trenéra s národním týmem sledge hokejistů.
Jaké lidi máte pod sebou – s kým spolupracujete?
Spolupracuji s licencovanými, ale i nelicencovanými trenéry, kteří mají ale zase ohromné životní nebo hokejové zkušenosti. Spolupracuju s lidmi, kteří hokej hráli a mají k němu vztah. Jsou mezi námi věkové rozdíly, což si myslím, že je dobře. Máme pohled mladších a starších lidí, někde se vždycky sejdeme. Ve většině případů se domluvíme. (usmívá se) Také to jsou lidé, kteří se chtějí vzdělávat, to je jeden z důležitých bodů. Sami se chtějí realizovat a není jim jedno, co se na ledě nebo v klubu děje. Nebojí se vyzkoušet dělat to trošku jinak, protože tohle rodičům neustále opakujeme. To je pro nás cesta – nebát se, vzdělávat se. Jsem rád, že není mezi námi nikdo, kdo by se chtěl povyšovat, všichni jsou pokorní a hrozně moc hokeji dávají, i když za to nejsou kdovíjak placeni.
Mohl byste představit vámi zmíněný přístup „děláme to trochu jinak“?
První je sledování trendů, takže se zaměřujeme na všestrannost, což dělá více klubů. Už to není tak úplně jenom o hokeji. Děláme to jinak v tom, že se snažíme více hrát, netlačíme na výsledky, rotujeme posty, jinak komunikujeme s hráči, dáváme jim zpětnou vazbu pomocí videa, vzděláváme rodiče i trenéry. Tohle jsou ale věci, které se v klubech objevují, takže slovní obrat „děláme to jinak“ nebude už v tuto chvíli tolik aktuální. Věnujeme se všestrannosti, snížili jsme počet organizovaných tréninků a máme zase jiné tréninky, kde se zaměřujeme více na dovednosti. Snažíme se dělat aktivity mimo led a neustále opakujeme hráčům, že hokej není gró jejich nynějšího života, ale že to jsou hlavně lidé, kteří by se měli chovat slušně a měli by se vzdělávat. Snažíme se hráče rozvíjet komplexně. Dříve to bylo jenom o hokeji, jenom o výsledcích, ale teď se to mění.
„Snažíme se dělat aktivity mimo led a neustále opakujeme hráčům, že hokej není gró jejich nynějšího života, ale že to jsou hlavně lidé.“
Jak jste u vás spokojený s počty dětí?
Pořád se nám to trochu hýbe, protože někdo skončí nebo odejde, takže se nebudu pouštět do přesných čísel. Domnívám se, že na naše podmínky je to adekvátní. Kolikrát nezáleží na počtu, ale na práci a jak se dělá. V menších klubech bývá výhoda, že méně dětí má vytížení a hraje. Někdy to ale kvůli nemocnosti, zranění nebo zákazům ze strany rodičů může být problém. Já jsem s tím spokojený, protože si myslím, že to máme tak, jak to má být.
Konkurujete si v této oblasti s okolními kluby?
Nekonkurujeme i konkurujeme. Je pravda, že v posledních měsících ve starších žácích něco vzniklo, ale je to možná nedorozumění. Nepřísluší mi to hodnotit. Všeobecně si myslím, že máme dobré vztahy. Podle toho, co jsem viděl v jiných klubech a jak kluky znám, odvádí tam super práci. Líbí se mi, jak spolu komunikujeme. Na sportovní úrovni konkurenci máme, to musí být, aby hráč, trenér a celá hokejová kultura rostla, ale na lidské úrovni si myslím, že je to v pohodě. Mám tam spoustu kamarádů a známých.
Foto: Pojď hrát hokej
Jak moc vám pomáhá Týden hokeje v rámci projektu Pojď hrát hokej?
Je to výborná myšlenka, jsem za to rád. Cekově musíme být vděční za to, jak se do toho svaz položil. Pomáhá nám to, protože z toho vždycky vypadnou nějaké děti, které dál pokračují. I kdyby ale z toho žádné děti nebyly, je to marketingová akce, která nám pomůže s propagací klubu, která má multiplikační efekt pro klub. Z každého úhlu pohledu je to pro nás prospěšné.
Pomáhá i poukaz na výstroj, který dostávají nově příchozí na Týdnu hokeje?
U rodin záleží na tom, z jakých jsou poměrů a jakou výstroj chtějí pořídit, jestli drahou nebo z druhé ruky. Pro někoho je to drahé, pro někoho ne, ale pomoc to je, i proto se to dělá. Pro klub je to také pomoc, protože nemusí investovat peníze ze svého. Jestliže si klub může objednat věci ze svazu, tak je to prospěšná věc. Myslím si, že to tady nikdy nebylo. Je to jedna z věcí, kterou veřejnost moc nevidí. Lidé se baví o tom, že je hokej drahý, ale když klub může na začátku výstroj poskytnout, je to v mých očích skvělé.
„Snažíme se udržovat aspekty slušného chování – pozdravit, odpovědět, poprosit, poděkovat. To, co vyžaduje i dnešní společnost.“
S jakými dětmi se setkáváte?
Vyloženě nám to opisuje, jak je nastavená společnost a realitu toho, co se v ní děje. Ať už mezi dětmi nebo rodiči. To, že se v týmu najdou děti, které samy od sebe chtějí a jsou extrémně dobře vedeny, je všude. Další skupinka dětí možná neví, proč hokej hraje, a zbytek třeba vůbec neví, proč tam je. Jsem s tím ale spokojený, protože je to v našich podmínkách vyvážené. Na základě zkušeností z ostatních klubů vím, že nijak nevybočujeme.
Na čem si zakládáte při výchově mladých hokejistů?
Možná se tak vůči někomu nechovám anebo si lidé nemyslí, že takový jsem, ale zakládám si na pokoře, úctě, pracovitosti, učenlivost a také na tom, že se s lidmi bavím, abych se jim mohl podívat do očí. To je hlavní. Chovám se tak i ke klukům a chci od nich, aby k sobě byli upřímní. Snažíme se udržovat aspekty slušného chování – pozdravit, odpovědět, poprosit, poděkovat. To, co vyžaduje i dnešní společnost. Ne, že dojde někdo jako vandrák, nepozdraví a myslí si, že se z něho každý posadí na zadek, a ještě k tomu ani nepracuje. To mu dáváme najevo. Nějaký čas zpět jsem sledoval draft a rozhovory agentů a trenérů na nejvyšší úrovni, kteří se bavili o morálce, chování, zda hraje daný hráč pro tým, jaký je mimo led, jakou má rodinu. Ono se to nezdá, ale tento holistický přístup je podle mě velice důležitý. Všechno může mít vliv na chování jedince, který vychází a má nastavení z nějakého prostředí, všechno hraje roli.
Foto: Pojď hrát hokej
A když to vezmeme po sportovní stránce…
Hokej je hra, hrajme si. Je to hra, ve které je hodně emocí – radosti, smutku – to nás formuje. V souvislosti s tím je potřeba, abychom se něco naučili, tvrdě pracovali a stálé opakovali i třeba věci, které už umíme. Jde o pilování dovedností na ledě, ale také práci s mentální stránkou a odolností člověka. I když se prohraje, musí se jít znova, zabojovat, udělat něco pro tým nebo jít a zase trénovat. Každé věkové kategorii to podáváme trochu jinak, aby to přijala. Pořád se to motá kolem jednoho: Je to hra, hrajme si, bavme se tím, ale zároveň se učme v zábavě tvrdě pracovat, respektovat pravidla, soupeře a celé okolí. Potom se jim snažíme reálně říkat, že mají neskutečný dar, když můžou hrát hokej. Jsou děti, které nepotká v životě takové štěstí, aby mohly hrát hokej. Nebavíme se o tom s přípravkou, ale od třetí třídy už jim to takhle dávkujeme. Můžeme si hrát, ale musíme mít i pracovitost. Přes hru, nacházíme lásku a další věci, které nám hra umožňuje objevovat.
Řešíte v klubu výsledky u žáků?
Výsledky neřešíme, ale neznamená to, že nechceme vyhrávat. My si naše výsledky hledáme někde jinde – v malých výzvách, minizápasech a nějakém zaúkolování. Říkáme hráčům, že chceme, aby se pokusili udělat třeba kličku, vystřelili po stahovačce, přebruslili hráče atd. Pro mě jako pro trenéra je v jednom zápase výsledků hrozně moc. Jsem rád za to, jak je to teď s výsledky nastavené, protože se to trochu uklidnilo mezi rodiči, u hráčů a taky v globálu. Vždycky se řeší rozpor, jestli se má hrát na výsledky, nebo ne. Já na to nedokážu odpovědět, nevím, co je správně. V top hokejových zemích to mají nastavené, jako to teď máme my. Myslím, že by se to takhle mělo ještě několik let udržet, abychom zjistili, kam nás to zavedlo.
„ Vždycky se řeší rozpor, jestli se má hrát na výsledky, nebo ne. Já na to nedokážu odpovědět, nevím, co je správně. V top hokejových zemích to mají nastavené, jako to teď máme my.“
V roce 2018 byl založen pod hlavičkou SHKM Hodonín i mužský tým, který hraje krajskou soutěž. Vnímáte to z pozice trenéra tříd jako dobrou věc, když vaši hokejisté můžou postupovat až do seniorů?
Nechci se nikoho dotknout, ale přiznám se, že to skoro nevnímám, protože jsem hodně ponořený dole. Trochu ty výsledky sleduju a byl jsem asi na třech utkáních za celou sezonu. Věnuju se také jiným věcem, tím získávám odstup od hokeje a novou energii pro další činnost. Teď, když se nad tím zamyslím z pohledu trenéra, rodičů, manažera i dítěte, určitě se najdou prvky, kterou jsou pozitivní. Já to vidím asi takhle: Dítě má vidinu a motivaci, aby se dostalo do mužů. Zviditelní se sponzoři. Rodič vidí mezi kategoriemi návaznost, vedení tak uzavřelo celou posloupnost. Jsou tam marketingové aspekty. Navíc z návštěvnosti jsou nějaké finance pro celý klub. Je to multiplikační efekt. Určitě jsem rád, že je tady tým můžu a že v Hodoníně dostávají šanci místní kluci. Ale v globálu je to určitě hodně náročné sehnat finance, správné lidi a zabezpečit celý klub, aby fungoval.
Foto: Pojď hrát hokej
ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz