V Česku je každý odborník, říká regionální kouč Beránek. Nemíní buzerovat

Foto: Luboš Vácha, bkhb.cz

Projekt regionálních trenérů rozjel Český hokej v roce 2013 a jeho součástí je i Petr Beránek, který pomáhá klubům na Vysočině. Kde se podle něj bere v lidech nadřazenost radit trenérům? Jak velkou roli hraje psychologie? A co spolupráce malých a velkých klubů?

Generali Česká Cup

Jak jste se dostal k práci regionálního trenéra?
Předtím jsem delší dobu trénoval extraligu dorostu a čím dál častěji jsem dostával nabídky k dospělému hokeji, ale chtěl jsem zůstat u mládeže a zároveň se pohnout z místa. Dostal jsem nabídku na pozici regionálního trenéra od Slavomíra Lenera, který hledal trenéra pro oblast Vysočiny.

Co vás přimělo, abyste nabídku přijal?
Přiměla mě výzva nebýt pouze na klubové úrovni, ale setkávat se s trenéry a manažery v kraji. Po dvaceti letech v jednom klubu to tak trochu vidíte pořád stejnýma očima, takže jsem chtěl změnu. Určitě to pro mě byla výzva a zároveň způsob, jak pomoci ostatním trenérům v jejich práci. Chci jim pomoci v jejich práci a pomoci to vidět i jinýma očima.

„Víte, jak to je. V České republice je vlastně každý odborník a ví, jak se to má dělat. Ale realita je trochu jiná.“

Co vás teď s odstupem času na práci nejvíce naplňuje?
Nejvíce mě naplňuje možnost pomoci hokeji v našem regionu a zároveň naučit se vychovávat hráče v dnešní nelehké době, a to nemluvím o koronaviru, ale o obrazu společnosti, o přístupu trenérů, manažerů a rodičů. Prostě je holt jiná doba a my všichni se musíme přizpůsobit prostředí, ve kterém žijeme a vychováváme děti, potažmo sportovce. Víte, jak to je. V České republice je vlastně každý odborník a ví, jak se to má dělat. Ale realita je trochu jiná. Práci trenéra musíte obětovat vše, i svou rodinu. Není to jen trénink na tři hodiny denně.

Jak to myslíte?
Jsou to i víkendy, různá soustředění a další akce. Pokud to není trenér ochoten podstoupit, neměl by u mládeže vůbec začínat. Každý trenér musí svoji práci vnímat jako poslání a snažit se děti zaujmout, aby práce byla co nejefektivnější. Dnes už direktivy dávno neplatí. Musíte pro děti vymýšlet aktivity, které si dříve organizovaly samy, musíte vymýšlet různé výzvy, do kterých trénink a dril zabalíte. Zároveň musíte děti sbližovat i sociálně, protože jsou mnohem větší rozdíly než dříve. Prostě parta je parta a ta udělá moc. To samé platí i o rodičích, protože na soustředění v horách anebo v lese je úplně jedno, jestli přijede bavorákem, nebo jiným autem, a kolik má peněz. Záleží pouze na tom, jak se chová a jak chce trenérovi pomoci s výchovou dítěte.

Foto: Archiv Petra Beránka

Co je náplní vaší práce jako regionálního trenéra?
Moje práce spočívá v tom být neustále k dispozici ostatním klubům po trenérské i manažerské stránce. Divila byste se, jak se mezi sebou trenéři hádají. V klubu musí všichni táhnout za jeden provaz. Není důležité, zda je tenhle trenér lepší než tamten. Dokud tohle trenéři nepochopí, nehnou se z místa. Každý dobrý trenér je originál a každý do toho dává něco svého, což je dobře. Ale posuzovat, kdo je mezi profíky lepší… Trenéři si musí pomáhat, to se snažím předat všem mým trenérům v oblasti.

Kdo by mohl posoudit, že jeden trenér je lepší než ostatní?
Manažer? Na moc zápasech a trénincích je nevídám, a to je stejně jen střípek trenérské práce. Je strašně důležité, jak se trenér chová k celému týmu i mimo trénink. Rodič? Ten to vidí pouze očima rodiče a zaměřeně přes své dítě, což mu nemůže mít nikdo za zlé, ale kdo tedy určí, že tenhle trenér je super a druhý ne. Bohužel v naší zemi se posuzuje kvalita trenéra podle toho, jaké má výsledky, ale upřímně – když vyhraje ligu sedmých tříd, nic to neznamená. Důležité je, v jakém stavu hráče předá dalšímu trenérovi, zda i nadále komunikuje s hráči, i když už jsou každý jinde a podobně.

„Divila byste se, jak se mezi sebou trenéři hádají. V klubu musí všichni táhnout za jeden provaz.“

Je těžké držet si jako trenér od hodnotícího okolí odstup?
Nás trenérů je více než pedagogů, ale naše práce je znevažována tím, jak si každý myslí, že ví, jak se má trénovat. Udělat trénink, aby se líbil rodičům, je to nejlehčí. Těžší je udělat trénink, ze kterého si děti něco odnesou a budou vědět, co jsme ten den trénovali. Jednoduché přirovnání: Nejsem elektrikář, ale umím si zapojit doma zásuvku na 220, ale netroufl bych si radit elektrikáři, jak má zapojit rozvaděč, i když už jsem to taky viděl. Tak kde se bere v lidech ta nadřazenost radit trenérům, jak to mají dělat? Že to někde viděli? A bylo to správně, nebo jen podle jejich představ? Nikdo nemá patent na rozum a chybovat je lidské, to si musíme všichni uvědomit. Hlavně trenéři musí umět diskutovat o tom, co dělají. Musí vědět, že to má smysl, ale taky umět někdy přiznat chybu, ne to házet na druhé a na podmínky a na další aspekty. Prostě když se chce, jde to.

Foto: Tomáš Danko a Hanka Grundová, hctabor.com

Jak často se dostanete do klubů na návštěvy?
Do klubů se dostanu maximálně dvakrát za měsíc, ale jsou kluby, kde to funguje výborně, a jsou kluby, kterým je potřeba pomoci více. Moje práce spočívá hlavně v tom dát klubům a jejich trenérům servis, ne je kontrolovat a buzerovat. Pokud něco vázne – pojďme to zlepšit. Trenér nesmí být v opozici, musí být otevřený jakémukoliv jednání a ochoten naslouchat, jen tak se bude zlepšovat. Jezdím a školím trenéry přímo na ledě, což je za mě nejúčinnější varianta. Je spousta trenérů, kteří se rekrutovali z nejlepších lig, ale i ti sami přiznávají, že to nikdy nedělali a musí se to naučit. To je přístup profíka. Nedílnou součástí trenéra je psychologie, kterou musí trenér ovládat alespoň okrajově, neboť je to hrozně důležité pro naši práci. Neděláme s jedinci, děláme kolektivní sport a o to je to těžší. Jezdíme a děláme besedy s rodiči, kde pomáháme trenérům s komunikací, aby se nebáli mluvit o tom, co dělají.

Co se snažíte na svých návštěvách předávat?
Nejvíce opakuji to, zda děti vědí, co po nich dnes trenér chce a na co je trénink zaměřený. Co na daném stanovišti děti rozvíjejí, protože to musí vědět trenér, asistenti a hlavně děti. Když mám stanoviště, kde děti bruslí kolem kuželů, vědí, co se po nich chce, nebo to jen projedou… Ví, že děláte náklek, hrany, bogny nebo prvky obratnostního bruslení. Toto je nejčastější problém – předání informace dětem, co vlastně po nich chceme. Jen tak ale můžeme určitou dovednost natrénovat a přenést do herního cvičení, které simuluje možné situace v zápase.

„Nejvíce opakuji to, zda děti vědí, co po nich dnes trenér chce a na co je trénink zaměřený.“

Jak velkou roli podle vás hraje při výchově rodič?
Mentalita lidí je hrozně rozdílná. Někteří rodiče si myslí, že zaplatí přibližně osm až deset tisíc korun roční příspěvky, což je přibližně pětadvacet korun na hodinu tréninku, a trenéři jim vychovají profesionálního hráče. Tak to opravdu nefunguje. Rodič s trenérem musí spolupracovat při výchově dítěte a musí být na stejné vlně, jinak to nejde. Aktivity mimo trénink, takzvaný spontánní pohyb, musí koučovat především rodič, musí v tom dítě podporovat a vést ho k tomu.

Ve vašem regionu jsou spíše menší kluby, které ale vychovávají kvalitní hráče…
Vždy je těžké, když jsou na malém městě dva kluby, a to jak pro kluby samotné, tak i pro rodiče, kteří vlastně nevědí, kam dítě dát. V dnešní době je důležité, aby si kluby uvědomily svou roli ve výchově sportovce. Není možné, aby všechny hrály nejvyšší soutěže. Prostě musí přijmout roli, že vychovávám hráče pro jiný klub v regionu, který mi ovšem pomůže, když to bude třeba. Pošle trenéra, peníze, hráče, sponzora a podobně, protože velké kluby vždy těžily a budou těžit z těch malých. Naopak malý klub musí vědět, že on není schopen v určitém věku poskytnout komplexní kvalitu jako velký klub. Malý klub by měl být hrdý a zároveň ohodnocený za svou práci, kterou vykonal pro větší klub ve svém regionu.

Foto: Archiv Petra Beránka

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz