V Kazachstánu mi otrávili hokej, říká Svoboda. Teď cepuje brankáře

Foto: Karel Švec, Český hokej

18. listopadu 2018, 11:50

Jan Šimek

Úspěšnou kariéru končil potichoučku v ústraní. Někdejší vynikající brankář Adam Svoboda si střihl angažmá v kazašském Atyrau, a pak s chytáním nadobro sekl. „Otrávili mi tam hokej,“ přiznává mistr světa z roku 2005. Teď trénuje gólmany v Pardubicích a na starosti má i brankáře reprezentační osmnáctky.

Ještě před rokem jste chytal v Kazachstánu. Jaké to bylo angažmá?
Otrávili mi tam hokej. Měli jsme ruského trenéra, který nás zavřel na bázu, a z ní nás nepustil. Choval se k nám jako ke zvířatům. Navíc Kazachstán je obrovská země a mně hrozně vadilo, že jsem musel odtrénovat, zabalit a letět do Astany. Přes celou Astanu na vlak, vlakem na západ a zase vybalit. Pořád dokola tento stereotyp. Už mi bylo čtyřicet a věděl jsem, že budu končit.

Navštěvovalo vaše zápasy hodně lidí?
Celkem jo. V Beibarysu docela chodili. Byla tam jedna tribuna, kam se vešlo asi šest set lidí. V průměru na nás chodily asi čtyři stovky.

A co život v přístavním městě Atyrau?
Žádný. Nic. Byli jsme tam s Martinem Čakajíkem a Tomášem Vakem a do pár restaurací, kde skvěle vařili, se dalo zajít. Co se týče nějakého vyžití, třeba hřišť, že bychom si šli zahrát fotbal, to nebylo úplně ono. Bylo tam jedno kino a jeden bowling s křivou dráhou, takže jsme vesměs nikam nechodili. Až teda na pěknou posilovnu ve městě, kam jsme chodívali často. Hodně času jsme samozřejmě trávili na cestách.

Buď to budu dělat dobře, nebo blbě

Pak jste se ocitl v pardubickém Dynamu…
Spojil jsem se s Dušanem Salfickým, že bych chtěl nastoupit jako trenér, protože by mě to moc bavilo. Nastoupil jsem k mládeži a rok jsem ji dělal. Teď jsem nově začal od akademie, kterou mám na starost celou, plus A-mužstvo. Tahle práce mě ohromně baví. Navíc jsem ještě plný chytání, takže nadšení a zkušenosti, které jsem nabral, se snažím klukům předávat, a hlavně jim zjednodušit chytání.

Ať se jím „nezasírá“ hlava nějakými zbytečnými novinkami. Důležité je chytit puk, a jestli ho chytneš v tomhle zákroku, nebo v jiném, je úplně jedno. Všechno vychází z pohybu, proto se je snažím naučit hrát, hrát a hrát.

Foto: Lukáš Kaboň, Český hokej

Přechod z aktivního hraní na trenéra brankářů byl pro vás vzhledem ke zkušenosti z Kazachstánu snazší, že?
Tím to bylo jednodušší. V pardubické hokejové škole jsem začal pomáhat už dřív. Párkrát jsem tam byl, takže jsem věděl, že tato cesta by pro mě měla smysl. Jsou jen dvě možnosti: Buď to budu dělat dobře, nebo blbě. Nic jiného mezi tím není. Ohromně mě to baví a nesmírně si vážím toho, že mi klub dal šanci. Pak mě vytáhli k áčku a pan Hadamczik si mě vzal ještě k osmnáctce, což je třešnička na dortu.

V brance jste býval emotivní, coby trenér jste klidnější?
Snažím se… Je to právě o tom hraní – nechtít prohrát a nechtít dostat gól. Mě každý gól štval, byť na tréninku. Pořád jsem se s kluky hecoval a tohle se snažím dostat do mladých. Někdo to má, někdo ne. Právě tohle vás ale oprostí od nervozity před zápasem, nebo když dostanete dva rychlé góly. Víc se naštvat, a ještě víc se soustředit. Komentovat si to. To jsou věci, které fungují. Vím to. Kdyby to tak nebylo, nebudu to mladým klukům říkat. Snažím se s nimi o tom mluvit, ale ne zase moc. Příliš informací je taky na škodu. Spíš vždy vypíchnu tři, čtyři body, kterých se držíme a jedeme dál.

„Otrávili mi tam hokej. Měli jsme ruského trenéra, který nás zavřel na bázu, a z ní nás nepustil. Choval se k nám jako ke zvířatům.“

Naplňuje vás práce s mládeží?
Můj brácha trénuje Warriors Brno, kde má na starosti úplnou základnu. Ohromně ho to baví, ale můj šálek kávy to není. Tím, že jsem byl emotivnější a na kluky občas docela houknu, je pro mě ideální věk od sedmé, osmé třídy nebo dorostu. Kluci už znají peprná slova, takže se nemusím tolik hlídat, když mi nějaké ulítne. Starší kluky si poměrně často beru do posilovny. Házení míčků totiž není trénink, ale doplněk.

Máte zlato a stříbro z mistrovství světa, dvakrát jste vyhrál extraligu. Mají k vám mladí kluci větší respekt, když je vede bývalý úspěšný gólman?
Myslím si, že to takhle nevnímají, jestli jsem toho odchytal víc, nebo míň. Spíš vnímají to, že když se při nějakém cvičení postavím do brány, pořád jsem bruslařsky úplně někde jinde než oni. Opravdu jim něco dokážu ukázat, a když chtějí vidět rychlost, nebo rychlou brzdu, pořád jim to umím předvést. Když mě viděl jeden nejmenovaný kluk, spadla mu brada a říkal: „Ty p..o!“ (směje se)

Hokeji se věnuje i váš syn. Jak na tom je?
Je útočníkem i obráncem, takový univerzál. Hraje v béčku pardubické juniorky. Baví ho to, ale buďme upřímní. Talentově na tom není tak jako někteří jiní kluci. Jsem ale rád, že tam chodí a dělá to naplno. Hraje zápasy, a navíc se skvěle učí, což je bonus.

Foto: Karel Švec, Český hokej

Co vám ukázal nedávný turnaj v Kravařích?
Obecně, když mě pan Hadamczik vzal k nároďáku, strašně moc jsem se těšil, že uvidím jiné styly a to, jak se pracuje s gólmany jinak a jinde. Vidím jiný přístup trenérů a podobně. Neříkám, že všechno znám. Právě naopak. Neustále se chci učit a tohle je skvělá možnost. Koukám se na tréninky dalších týmů a dost mě to obohacuje. Vidím, jak jsou třeba Američané jinde. Jejich gólmanský projev je na úrovni dvacetiletých brankářů, a ne sedmnáctiletých kluků, což je úžasné.

Jak se vám líbil americký tým, který turnaj ovládl?
Američani jsou neskuteční. Je to vlastně novodobá sborná, co si budeme povídat. Od šestnáctky jsou spolu. Mají program, školu a trénují společně. Navíc jde o výběr padesáti nejlepších hráčů z celé Ameriky, proto vypadají tak, jak vypadají.

A váš pohled na Jacka Hughese, očekávanou jedničku příštího draftu NHL?
Je to neuvěřitelný bruslař. Dovednostně je úplně někde jinde. Navíc, když se podívám na jeho herní projev, má velké sebevědomí. Tohle do nich samozřejmě pumpují, ale on ví, že je dobrý. Ten chlapec o sobě nepochybuje. Co se mi ale na Američanech obecně líbí, je, že když je někdo dohraje nebo jim zvedne hokejku do košíku, neviděl jsem, že by opláceli nebo kroutili hlavou. Když dostanou špatnou přihrávku, neohradí se na spoluhráče. Prostě jedou. Je to mašina. Sborná 1985. Neskutečné.

Myslíte, že by podobný národní program mohl v budoucnu vzniknout také v Česku?
My jsme hlavně měli zúžit juniorskou soutěž, protože čtyřiadvacet týmů v extralize je totální nesmysl. Není tam konkurence. Jsme malá země, takže potřebujeme mít málo týmů, abychom dali dohromady to nejlepší, co tady je. A ne dávat šanci „každému“. Ne každý má talent a píli. Tím, že není konkurence, není píle ani přístup a ve finále kvalita.

Foto: Lukáš Kaboň, Český hokej

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz