Ve sportu jsou i kvalitní lidé, tvrdí Sirotek. Co děti neskousnou?

Projekt Díky, trenére funguje od roku 2016, kdy byl poprvé udělen titul Trenéra mládeže. V aktuálním ročníku se pořadatelům sešlo přes tři sta nominací, z nichž se do TOP 16 dostalo hned pět hokejových koučů. Na závěr jsme vyzpovídali Pavla Sirotka, trenéra mladších žáků v Kutné Hoře.

Co pro vás znamená být v projektu Díky, trenére a dostat se do finální šestnáctky?
Samozřejmě je to velké ocenění mé více jak dvě desetiletí trvající práce s hokejovou mládeží, kterého si nesmírně vážím. Upřímně mě těší, že jsou lidé, kteří neberou můj čas a energii věnovanou malým hokejistům jako samozřejmost a jsou schopní takového ocenění. I když popravdě, mně by postačily i jen obyčejné poděkování a stisk ruky, které by potěšily a dodaly chuť do další práce. Na druhou stranu ale moc dobře vím, že je za tím i spousta práce mých kolegů, kteří mi pomáhají a v minulosti pomáhali, a především pak tolerance a podpory mé rodiny. Tenhle koníček je totiž velký polykač času a bez pochopení těch nejbližších by to nešlo dělat. Dalo by se tedy říci, že jsem měl v životě obrovské štěstí, čehož si vážím. Ale na druhou stranu asi žádná událost u mě nenastala bez toho, abych pro ni něco udělal.

Co vám první blesklo hlavou, když jste se o nominaci dozvěděl? Překvapilo vás to?
V první chvíli to byl pořádný „šoking“. O nominaci jsem se dozvěděl někdy v počátcích nouzového stavu a upřímně se mi tehdy hlavou honily úplně jiné myšlenky, protože ta doba nebyla jednoduchá. Jenže stačil jeden e-mail a s ním takový příjemný vnitřní pocit, že někdo asi považuje mé snažení za smysluplné. To pak člověk snadno udělá myšlenkovou výhybku. A najednou se mi to dostalo zase do hlavy – začal jsem přemýšlet o nové sezoně i hráčích a dávat dohromady internetovou formu jarní přípravy, kterou jsme pak v první polovině dubna spustili. Když se dnes s odstupem času ohlédnu, myslím si, že to pro mě osobně byla užitečná zkušenost.

Víte, kdo vás do projektu přihlásil?
Dlouho jsem to nevěděl a ani netušil, kdo by to mohl být. Na našem oddílovém webu jsem jen napsal, jak si toho velice vážím, a sdělil, že pokud by chtěl neznámý pomyslnou stěnu anonymity odstranit, budu rád, když mu budu moci osobně poděkovat. Nikdo se ale nepřihlásil, a tak jsem to už víc neřešil. S postupem do finálové šestnáctky za mnou ale po jednom tréninku přišli rodiče s gratulací a poděkováním, že jsem jejich nominaci do soutěže přijal. Skutečnost, že mě nominovali právě rodiče mých svěřenců, ji pro mě dělá o to příjemnější a cennější.

Čím jste si vysloužil, že vám chtěl někdo veřejně poděkovat?
To mi asi nepřísluší říkat. To byste se měla zeptat těch, kteří mě nominovali a dali si s tím tu práci. Jak jsem totiž pochopil, nebylo to jen několik obyčejných kliků myší, ale museli o mně něco napsat a odpovědět i na několik otázek. Takže tam bychom se to asi dozvěděli. Já za sebe můžu jen subjektivně říct, že jsem trenér, který má v první řadě rád trénování dětí, hokej a sport jako takový. No a od toho se odvíjí to všechno ostatní, co mě na tom baví. Stejně jako přesvědčení, že láska ke sportu je nakažlivá. A proto se snažím své hráče zaujmout, nakazit svým nadšením pro věc a zapálit v nich ten správný knot.

Jaký jste jako trenér?
Říkají, že jsem náročný. Snažím se být korektní, myslím, že jsem pracovitý, ale chtěl bych být především férový. Myslím, že děti dokáží skousnout všelico, ale pocit, že se k nim nechováte spravedlivě, jen těžko. Jinak mám rád pozitivní přístup, legraci v kabině, rozesmáté tváře, ale i maximální nasazení a zaujetí. Snažím se, aby náš tréninkový proces byl všestranný na pohyblivost, obratnost a dovednosti, ale zároveň obsahoval i velké množství různých her, které nemají dopředu jasný průběh či se v nich musí reagovat na určitý podnět a řešit neustále nové a nové situace. Věřím, že si tak hráči tím nejpřirozenějším způsobem vytváří vlastní zásobník zkušeností, rozvíjejí herní inteligenci, ale zároveň si užijí i daleko víc zábavy a vytváří si tak pozitivní vztah k našemu nádhernému sportu. Ovšem taková výchova a rozvoj mladého hokejisty nejsou jen o tréninku samotném. Nejdřív totiž musíte děti doslova nakazit svým vlastním přístupem, myšlením i nasazením, především pak vztahem k lednímu hokeji a ke sportu samotnému. Těžko tohle všechno do nich dostanete, pokud nejste sám takto vnitřně nastaven.

Je pro vás účast v projektu motivací do další práce a třeba i pomyslným „bičem“, abyste se v trenérství dál posouval?
Myšlenka tohoto projektu se mi velice líbí, nicméně si nemyslím, že moje účast něco změní na mém přístupu a nasazení, takže bič určitě ne. Tím je pro mě spíš moje vlastní povaha a vnitřní nastavení. Moje trenérská, ale vlastně i životní filosofie není nic složitého. Nepřetržité sebevzdělávání, snaha se zlepšovat a pracovitost. Jedno staré moudré přísloví praví, že žába na dně studny si myslí, že nebe není větší než poklička hrnce. A tak, abych sám nebyl právě takovou žábou, se snažím neustále vyhledávat nové poznatky a postupy, ale zároveň nezavrhovat okamžitě vše staré. Snažím se proto zkoušet nové věci vedle těch osvědčených a využívat dál, co se mi osvědčí.

U jaké kategorie v Kutné Hoře působíte?
Momentálně jsem trenérem mladších žáků, ale za ty roky jsem už prošel úplně všemi mládežnickými kategoriemi od nejmenších přípravkářů až po pubescenty měnící se v muže. Každá kategorie měla svá specifika, výhody, krásy i složitosti. A samozřejmě proto vyžadovala i odlišný přístup a jiné nároky. U těch nejmenších jsem se snažil vždy budovat nejdřív vztah ke sportu a pak teprve přicházely na řadu dovednosti, kondice, disciplína a vše další. K tomu je trenérství v kolektivních sportech v každé kategorii ještě složitější o nutnost rozplést skrytou pavučinu vnitřních vazeb, vztahů, obav a antipatií, které panují mezi jednotlivými hráči. A tak dosáhnout toho, aby skutečně všichni táhli za jeden provaz, je velkým uměním v úplně každé kategorii.

Jak se vám jako klubu obecně daří?
Necítím se být úplně způsobilý tohle hodnotit, protože nejsem členem vedení oddílu, a především, každý si pod úspěšností či neúspěšností klubu a jeho mládežnických kategorií představuje něco jiného. Někdo vítězství a poháry z turnajů, jiný herní a výkonnostní progres hráčů, další vyšší počet hráčů na konci sezony než na jejím začátku. Nemohu ani zapomenout na důležitost spokojenosti či nespokojenosti rodičů a samozřejmě na nesmírně důležitý lakmusový papírek – úsměvy a zapálenost dětí. Netroufnu si na základě všech těchto kritérií říct jednoznačný verdikt, ale já sám jsem s fungováním své kategorie naprosto spokojený. Mám momentálně čtyřiadvacet dětí, které hrají ve dvou týmech, a o jejich zapálenosti snad svědčí i početná účast na dobrovolných trénincích v průběhu července. O spokojenosti rodičů snad vypovídá tato nominace a myslím si, že výsledky máme taky velmi pěkné, když dokážeme hrát vyrovnanou partii a třeba i někdy porážet týmy ze svazových akademií.

Jak velký je o hokej v Kutné hoře zájem?
Myslím, že nejsme úplně typickým hokejovým městem, kde je tento sport číslem jedna. Musíme se tak o zájem dětí a jejich rodičů dělit i s jinými sporty, jako jsou fotbal, házená či florbal. K tomu se nacházíme v regionu, kde je velké množství hokejových oddílů v těsné blízkosti a kde to malé kluby všeobecně v okolí těch velkých mají velmi složité. O to víc je pak důležitá role trenéra, jeho schopnost děti zaujmout a ochota jim věnovat množství času i energie nad běžný standard. No a nesmím zapomenout ani na vydařenou akci Pojď hrát hokej, díky které chodí do přípravek v posledních letech stále více dětí.

Na čem je založená výchova dětí u vás v klubu?
Na tom, aby pro ně byl hokej především hrou. Hrou, která je baví, a spoluhráči byli kamarádi, na které se těší a rádi je potkají na tréninku. Proto pořádáme i společná soustředění všech kategorií s oblíbenou olympiádou. Naší snahou je samozřejmě co největší rozvoj dětí a jejich výkonnostní progres, nicméně zábava je pro nás důležitý a nepostradatelný prostředek, i když ne ten hlavní cíl. Tím jsou budování kladného vztahu dětí k hokeji i sportovním aktivitám a především výchova slušného člověka a dobrého sportovce.

V čem vidíte největší smysl projektu Díky, trenére?
Určitě ne v nějakém pomyslném soutěžení mezi trenéry. Ale zaprvé ve zviditelnění každodenní práce nejen profesionálních trenérů, ale i těch úplně obyčejných, kteří se dětem věnují ve svém volném čase a leckdy na úkor vlastních rodin. Vím, že takových nadšenců je spousta, tohle je myslím vhodný způsob poděkování a uznání jejich nenahraditelného přínosu. Zadruhé pak celou akci vnímám i jako prezentaci toho dobrého a pozitivního v našem sportovním prostředí. Nebudeme si nalhávat, že je vše v pořádku a v ideálním stavu, nicméně o tom špatném, různých intrikách, protěžování a uplácení toho bylo a bude řečeno dost. Jenže ve sportu se pohybují i lidé kvalitní a čistí, lidé s určitým respektem vytvořeným v důsledku dodržování základních zásad slušnosti, férovosti a etiky. Je dobře, že se i o nich bude díky tomuto projektu víc vědět.

Jak moc by vám vaše nominace v projektu Díky, trenére mohla pomoci s propagací a s nalákáním většího počtu dětí?
Osobně si nedovedu představit, že bych se já sám někde narcisticky propagoval jako exponát na výstavě. Nicméně jsem součást sportovního oddílu, a pokud si jeho vedení nenechá tuto možnost prezentace a zviditelnění dobré práce s mládeží protéct bez užitku mezi prsty, tak si myslím, že potenciál to má značný právě v náboru nových dětí. Jako rodič bych asi slyšel na to, že v tomhle oddíle trénují lidé, kteří mohou mému dítěti a potažmo mně mnoho dát.

Máte v projektu vítězné ambice?
Myslím, že jsem soutěživý typ, zlato má vždycky svoje kouzlo, ale věřte, že já už jsem ho dostal na krk tímto výběrem a především pak tou prapůvodní nominací od rodičů mých svěřenců. Osobně to vnímám jako to největší ocenění, protože – jak jsem už říkal – museli pro to něco udělat a něco o mně sami napsat. No a především je to ocenění od lidí, kteří znají a hodnotí moji práci v podstatě dennodenně již několik let, zažili mě v nejrůznějších situacích, konfrontují neustále moje slova a skutky a hlavně mi svěřují to nejcennější ve svém životě. To při vší úctě ke všem členům poroty a lidem, kteří mě takhle neznají, nemůže nic převýšit.

Kdyby se vám podařilo vyhrát, kam na zahraniční stáž byste chtěl vzít své svěřence?
To by z pohledu trenérského byla asi ta prioritní výhra, ale vše by se odvíjelo od situace a možností, které by v té době byly. Nicméně čistě hypoteticky bych si vybral severskou zemi a ideálně Finsko, protože je mi moc sympatický jejich výchovný hokejový systém, podpora všestranného sportovního vývoje v mladém věku, důraz na tělesnou výchovu na školách a celková trenérská filosofie a sportovní i lidský naturel. Několikrát jsem mohl sledovat mladé hráče různých zemí při hře a tréninku, ale na Finy byla vždy radost pohledět. Hráli jako tým, ale na jejich projevu nebyla znát robotizace, každý hráč měl skvělé bruslení i techniku hole. V tréninku pak byla vidět na prvním místě radost. Hráči jezdili, protože chtěli, a nikdo je nemusel pobízet ani speciálně motivovat. Bylo by opravdu super a smysluplné, pokud by si mohli moji svěřenci vyzkoušet nějaký podobný trénink s finskými vrstevníky a pak si s nimi i zahrát, být třeba ubytovaní v jejich rodinách, aby poznali běžný denní rytmus a školní prostředí.

Chtěl byste na závěr něco sám říct?
Myslím, že už jsem řekl až až, ale rád bych závěrem poděkoval jednomu člověku, bez jehož trpělivosti, tolerance a porozumění bych nikdy nemohl věnovat tolik času a energie své zálibě, a to své ženě Martině.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter