Víte, jak je to s chlapskou ješitností, vzpomíná regionální kouč Jech

Foto: hcbilitygri.cz

Projekt regionálních trenérů rozjel Český hokej v roce 2013 a jeho součástí je i Ctibor Jech mladší, který má však na starosti méně klubů než ostatní kolegové.

Liší se nějak vaše činnost od dalších regionálních trenérů?
Vlastně se moc neliší, jenom v počtu klubů, kterých mám na starost šest. Někteří kolegové jich mají ve své spádové oblasti více, přibližně kolem dvaceti. Tím, že pracuju na plný úvazek u Tygrů u šesté a sedmé třídy, je to ideální počet, který se dá zvládnout. Kdyby jich bylo více, už by ta práce nebyla úplně ideální, abych skloubil činnost u tříd a ještě jezdil po kraji. Ostatní kolegové to mají jako práci na plný úvazek, takže jezdí denně, já se dostanu třeba dvakrát v týdnu, protože to mám jako extra práci.

Je náročné skloubit dvě práce, které máte?
Musím si to zorganizovat, abych nic nešidil, a přibližně na měsíc dopředu, abych věděl přesně, který den kam pojedu. Zároveň se musím domluvit s kolegy v Liberci, aby mě zastoupili na trénincích. Zabere to přibližně půl hodiny až hodinu cesty z Liberce, strávím tam minimálně dvě tréninkové jednotky a domů se vracím večer. Klub mi ale vyjde vstříc, takže se domluvím s trenéry a musím si to zorganizovat, aby se to dalo zvládnout. Důležité taky je, abych do klubů jezdil rovnoměrně a někde nebyl jenom jednou za dva měsíce. Samozřejmě vidím, že v některých klubech je potřeba pomoci více a jinde méně, takže podle toho si to taky rozplánuju.

Musel jste se v úvodu vzdělat v time managementu, nebo vám to šlo přirozeně?
Šlo to tak nějak přirozeně. Už v klubu musíme pracovat tak, abychom měli rozplánovaný měsíc a případně i celý rok. Časový plán máme na měsíc dopředu i s náplní jednotlivých týmů a pokrytými časy, kdy některý z trenérů nebudeme. Vyplynulo mi to úplně normálně.

Jaké plusy a mínusy vnímáte v tom, že jsou kluby relativně blízko u sebe?
Mínus vidím určitě v tom, že je tady klubů strašně málo. Na jeden kraj je celkem sedm klubů, z toho jeden velký. Plus je v tom, že se v kraji více známe a máme k sobě v rámci vztahů blízko. Někteří chlapi, kteří jsou v menších klubech, prošli Libercem anebo se známe z dřívějška. Když se jako trenéři potkáváme na zápasech, známe se dlouhou dobu a jsme kamarádi řadu let. A pro mě osobně je výhoda, že jedu nejdál hodinu autem.

Takže podle vás by mělo být v Libereckém kraji více hokejových klubů?
Bylo by to fajn, ale ono to moc nejde, protože tady není tolik měst, která by mohla pokrýt fungování hokejového klubu. Všechno je otázka financí a lidí, kteří by se o to starali. Je to dané tím, že Liberecký kraj je rozlohou malý oproti jiným. Napadají mě města jako Semily, Železný Brod nebo Hrádek nad Nisou, kde by mohl být hokejový klub, ale více si jich teď nevybavím. Teď jenom polemizuju, ale možná by se jim tam ani zimní stadion nevyplatil, protože mají blízko do nějakého města, kde klub už je. Myslím, že by tam nebyli schopní zimáky naplnit, ale je to jenom hypotéza.

Na druhou stranu ale fungují i malinkaté kluby v pětitisícových městech…
Je super, že jsou i takové kluby, ale většinou to bývá tak, že už tam je nějaká hokejová historie. Co já si pamatuju z dob, když jsem by malý, byly tady stejné kluby, jako jsou teď. Více jich tu historicky nebylo, takže jediné, co by pomohlo, kdyby větší města chtěla podporovat sport a řekla si, že tam chtějí mít hokej. Museli by se tam najít lidi, kteří by do toho byli zapálení, založili by klub a vedli děti k hokeji.

Vraťme se k vaší práci: Jak vypadají vaše návštěvy v klubech?
Buď tam jedu tak, že o mně trenéři vědí a domluvíme si trénink. Chodím s nimi na led, oni si připraví tréninkovou jednotku některé z tříd – od druhé po pátou. Zúčastním se tréninku, a to většinou na nějakém stanovišti. Po tréninku si sedneme, já jim řeknu svoje poznatky, kde to bylo v pořádku a kde by šlo udělat něco jinak. Většinou jim řeknu něco k organizaci tréninku jako takového, jestli tam mají děti dostatek variant. Po debatě jdu většinou na další led, nebo na posezení s trenéry, abychom probrali témata, která je zajímají. To je první varianta. Druhá možnost je, že se mi uvolní program, tak jedu na „blind“ jenom se podívat na trénink. To se stává výjimečně, spíš jedu po domluvě. Další věc je, že se můžu sejít s šéftrenérem mládeže, případně trenérem žáků od Českého hokeje, s ním se pak bavím na různá témata, abych zjistil, co je nového, s čím je problém a s čím by potřebovali pomoci.

Dokázal byste vybrat jednu věc, kterou na návštěvách opakujete často?
Co celou dobu pozoruju, jsou chyby v organizaci tréninku. Stává se, že na ledě provádějí cvičení, která nejsou adekvátní k dané kategorii a dovednostem hráčů. Druhá věc je taková roztříštěnost cvičení v tréninku, kdy se málo věnují nějaké činnosti anebo dělají šest až sedm cvičení, ve kterých dělají všechno, ale neprocvičí skoro nic. V některých klubech je málo času pro hru jako takovou a navíc je na celé hřiště v pěti proti pěti, což pro většinu hráčů nižších ročníků nemá smysl. A docela se mi opakuje, že když se zeptám, proč nedělají tohle a tohle, dostávám odpověď, že to dělají jindy.

Když pak jedete na neplánovanou návštěvu, vidíte věci, o kterých jste se bavili při předchozí návštěvě?
Viděl jsem to a k tomu to slouží. Pobavíme se o tom znovu. Dělám regionálního kouče už třetím rokem, takže trenéři už k tomu přistupují jinak a vidí to jinak, že by měli trénovaní u jednotlivých kategorií změnit. Tím, že už se známe, mají ke mně určitou důvěru, kterou se snažím získat celou dobu. Nechci být ten, který je jezdí komandovat a poučovat, ale samozřejmě jim řeknu, když se mi něco nelíbí. Snažím se je navést na stejnou vlnu myšlení, kterou máme a propagujeme v České hokeji.

Foto: Archiv Ctibora Jecha

Chtěl byste někoho pochválit?
Určitě, všechny. Za dobu dvou let se kluby v tomhle směru dost posunuly. Trenéři mě začali vnímat trochu jinak než na začátku a už i mezi sebou vyžadují změnu přístupu, než který měli na začátku někdy před dvěma lety.

Bylo pro vás těžké získat si důvěru trenérů v klubech?
Velmi, protože se jednalo o chlapy, které jsem osobně neznal. Zdravili jsme se jako soupeři, ale neznali jsme se. Zpočátku to bylo těžké, s někým to šlo v pohodě a s dalšími to bylo horší, každopádně to zabralo dost času, než jsme si sedli a poznali jsme se. Nebylo to nic jednoduchého, ale určitě už je to daleko lepší, než to bylo.

Jak se váš vztah s kluby vyvíjel?
Byl jsem ve funkci nový, přijel jsem do klubu a říkal jsem jim, že to mají dělat jinak. Víte, jak to bývá s chlapskou ješitností. V tom to bylo těžké, takže bylo důležité nějak jim to lidsky vysvětlit a ne být kvůli tomu na ně negativní. Snažil jsem se mezi nimi o takovou osvětu, abych si je získal na svoji stranu normálním lidským a ne žádným direktivním přístupem. Chci být člověk, kamarád a kolega. V tomhle ohledu bylo důležité, že jsme šli společně na led, udělali jsme společně tréninky, na kterém jsem jim ukázal věci, které je zajímaly. Většina to jsou chlapi, kteří hráli hokej akorát ve svém klubu a nikdy ne na vrcholové úrovni, takže jsem si získal respekt tím, že jsem jim věci ukázal a ne jenom o nich mluvil.

Pro vás to asi bylo ještě o poznání těžší, protože na rozdíl od kolegů máte klubovou příslušnost…
Těžko říct, to je otázka spíš na trenéry z těch mých klubů. Já jsem od začátku deklaroval, že jsem tu pro hokej, pro ně a ne chlap za Liberec, který si na nich přišel zvedat renomé. Chci jim pomoci se svými zkušenostmi a radami z dob hráčských i trenérských. Rozhodně jsem nešel jednat ve jménu Liberce, ale celého Libereckého, kraje potažmo jako zástupce Českého hokeje.

Když jste zmínil celý kraj: Jak tam funguje spolupráce malých klubů s Libercem jako tím největším?
Kluci z Liberce všechny v kraji známe, takže máme dobré vztahy. My chceme, aby se menší kluby cítily nepodvedené, takže vždycky jednáme fér, když třeba potenciálně z jejich klubu někoho chceme k Tygrům. Nikdy neděláme nic za jejich zády, snažíme se být otevření a komunikovat s nimi. Na druhou stranu: My tu máme přetlak v ročnících 2008 a 2009 a zároveň chceme, aby všichni kluci hráli. Jsem domluvený s trenéry, kolik jim chybí hráčů do určitých ročníků, takže kluci z Liberce potom jdou hrát do kraje na hostování, aby jim doplnili počty a v menších klubech neměli problém. Vlastně jde více hráčů z Liberce do kraje než z kraje do Liberce. Když ale někoho chceme, není s tím problém, protože máme dobré vztahy a s kluby aktivně spolupracujeme. Navíc máme pravidelné krajské schůze, kde to případně řešíme, a proto si myslím, že to tady dobře funguje.

Myslíte, že taková spolupráce, kterou jste nastínil, je klíčová pro fungování liberecké akademie?
Určitě. Liberec má nastavené principy, podle kterých akademie funguje. Tohle je jedna z hlavních věcí, proč za poslední roky funguje zatím nejlépe v Čechách. Je dlouhodobě dobře hodnocená. Jedna z těch základních věcí je nějaká velkorysost a transparentnost k malým klubům. Ať jde o komunikaci, nedělání podrazů a případně i v tom, že na naše tréninky jezdí i chlapi z kraje. Tréninku se zúčastní, zapojí se a řekneme si věci, které je zajímají. Malé kluby jsou citlivé, když jim někdo tahá hráče, aniž by o tom věděly, takže ctíme, že o tom klub musí vědět, musí s tím být v pohodě a musíme se prostě domluvit.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter