Z provizoria natrvalo. Žamberk vyhlíží zimák a pomáhá si s Rychnovem

Málokde je spolupráce dvou klubů tak důležitá jako mezi Rychnovem nad Kněžnou a Žamberkem, kde už od roku 2009 fungují v provizorním zázemí. Partnerství však pod Orlickými horami posunuly od soužití na zimáku ještě dál! Spojku mezi zmíněnými kluby dělá Tomáš Brožek, jenž svůj mateřský klub částečně přerostl, ale přesto mu zůstává věrný. „Je to naše dítě, takže bych byl rád, aby přežilo,“ přeje si.

Jak máte s bratrem rozdělené role v klubech?
O Rychnov se momentálně starám já a zastávám tam čtvrtým rokem pozici šéftrenéra mládeže, za což jsem moc rád. Brácha nám v Rychnově pomáhá tím, že dělá asistenta trenéra u pátých tříd. V Žamberku to není u našich osob tak úplně dané, tam hlavní trenér dán není a děláme to trochu rodinně, takže jsme tam oba na pozici trenérů. Já spíše jako asistent, protože už mi moc času nezbývá vzhledem k Rychnovu. Brácha není jako hlavní trenér u žádné kategorie, ale stará se o celý tréninkový proces.

Vaše příjmení se ale objevuje i na dalších pozicích. O koho všeho jde?
V žamberském klubu by se při větším pátrání našlo naše příjmení devětkrát. Když to vezmu postupně. Jsou tam moje mamka na pozici administrátorky, můj taťka, který nám pomáhá s nábory a tréninky. Já, brácha, náš bratranec, sestřenice a její manžel s jejich dvěma dětmi. Někdo je na trenérské pozici, někdo jako vedoucí týmu a někteří z nás jsou aktivní hráči. Máme to tedy dost propletené.

Je vůbec někdo z rodiny, kdo se hokeji nevěnuje?
Z chlapů vlastně nikdo takový není. Od dětí až po dospěláky jsme hokej hráli nebo hrajeme. Z mužského pokolení jsme tam všichni nějakým způsobem zapojení, jsme taková hokejová rodina.

Kdo začal takovou lásku k hokeji?
Už je to docela dlouho, ale začal to určitě náš taťka, který nás od malička bral do kabiny, když ještě chytal, a později nás i trénoval, protože tu žádný profi trenér nepůsobil. Nemalý podíl má i mamka, která nás vždycky podporovala. Začali jsme všichni i s bratrancem v žákovském věku a jakmile jsme nasáli atmosféru hokejové kabiny, chytlo nás to a děláme to do teď. Už nás to nepustilo. Děláme to společně, pomáháme si a snažíme se, aby všechno fungovalo.

Jaký je konkrétně váš příběh až do Rychnova nad Kněžnou, kde nyní působíte?
Až do juniorské kategorie jsem byl hráčem, ale pak v Žamberku hokej skončil – bylo to zvláštní období. Zůstali jsme aktivní hráči, vrátili jsme se a asi v roce 2009 jsme se začali bavit mezi sebou s dalšími kluky, kteří zažili to pěkné období, že by bylo dobré obrodit děti. V Žamberku se totiž mládež třeba deset až patnáct let nedělala. Trochu nám nahrálo, že se tu postavila v té době provizorní ledová plocha, která nám slouží dodnes. Od té doby se to nikam neposunulo, ale pro nás to tehdy byla výzva, abychom v dětech probudili stejnou vášeň k hokeji, jaká je celou dobu v nás. Asi máme i pedagogické sklony, takže slovo dalo slovo a udělal se první nábor, na který nám přišlo asi čtyřicet dětí v různém věku od tří do dvanácti let. Vzali jsme všechny a bez rozdílu věku jsme se je snažili naučit základům hokeje, což se nám i dařilo. A co se týče Rychnova, byl jsem oslovený kamarádem, který mi dal tip, že tam budou shánět trenéra. Zhruba od dvaceti let byl můj sen, že bych mohl dělat trenéra i jinak než jenom po práci, takže jsem si vystudoval licenci B a dostal jsem šanci dělat to na poloprofesionální úrovni. Dostal jsem od tamního vedení důvěru, která trvá do dneška.

Proč hokej v Žamberku skončil?
Bylo to temné období. V té době jsem hrál v Chocni, kde byla krajská soutěž juniorů. V určité době měl klub a hráči, kteří tam hráli, velké oči. Začali tu hrát krajánci i z daleka, protože tu byly nějaké peníze. Hrála se vyšší soutěž, kde se moc nedařilo, navíc se na druhou kolej postavili místní hráči, kteří v té době kolem osmnáctého roku neměli takovou výkonnost. Postupně skončili s hokejem a nakonec se to rozpadlo. Teď tu hrajeme nejnižší registrovanou soutěž, ale snažíme se, aby i děti měly nějakou vidinu a lidi v Žamberku viděli, že to jde.

Podařilo se vám napravit vztahy s lidmi ve městě?
Upřímně se je pořád snažíme vylepšovat, ale osobně si myslím, že ani na začátku práce s mládeží nebyly úplně špatné. V týmu mužů už s námi hrají i kluci, které jsme před deseti lety začali vychovávat, za což jsme rádi. Je jim přibližně osmnáct, když začínali, byly to prďolky a měli jenom šusťákovou soupravu. Dětí, které vydrží do takového věku, je málo. V Žamberku jsou dvě střední školy, ale většinu teenagerů to táhne dál od domova, takže nám tady úplně nezůstávají. Musím se přiznat, že jsme to zpočátku sice dělali srdcem, ale ne úplně na profi úrovni, což mohlo někoho odradit. Daří se nám mladé kluky plnohodnotně zapojovat a myslím, že to lidi vnímají, akorát takových kluků máme zatím málo. A celkově se nám počty v poslední době snižují, protože situace kolem zimního stadionu je zvláštní a zázemí máme nepřívětivé, lidi už chtějí v dnešní době větší komfort. Když jsme byli my malí, tahali jsme si věci na zádech přes celé město a nikdo se s námi moc nebavil.

Při obrodě klubu jste si zvolili i loga, že?
Ve znaku města Žamberku je divočák a na něm sedí orlice, takže od toho se odvíjel náš vlastní znak, nechtěli jsme se od města úplně oddělit. Dříve jsme používali městský znak, ale chtěli jsme si udělat nějakou vlastní týmovou a klubovou identitu. Muži mají svalnatého a zběsilejšího divočáka a mládež má malého divočáka, takové miminko. Je to pro děti takové koukavé a hezké. To jsme řešili s grafiky asi tři měsíce, pořád se to předělávalo. (směje se)

Pojďme k té spolupráci mezi kluby. V jakých oblastech si pomáháte?
Vedení v Rychnově funguje skvěle a je otevřené, takže jsme se od začátku bavili o spojení. Pro týmy to má určité výhody. V podstatě polovinu sezony společně trénujeme, takže se nám daří mít na ledě poměrně vysoký počet trenérů, což se mně líbí. Můžeme si děti dělit na menší skupiny a být na stanovišti třeba dva. U malých dětí míváme i osm trenérů, což je skvělé, protože efektivita tréninku je poměrně vyšší. Odráží se to i na počtech dětí, v Žamberku méně, ale v Rychnově se to daří probudit, přestože tam nemá hokej takovou tradici. V Žamberku jsme slavili osmdesát let, v Rychnově se klub založil v roce 2003 a mládež dokonce v roce 2014.

A co další spolupráce s Rychnovem?
Pořádáme dohromady letní kempy. Vyplácí se nám to i finančně, protože máme poloviční náklady na ledy. Máme lepší manévrovací schopnosti na rychnovském zimáku, který provozuje soukromá firma. Tím, že máme poměrně dost zaplněné ledy, jich dostaneme více a v lepších časech. Některé kategorie jsme spojili, protože třeba ve starších žácích jsme v obou klubech měli málo kluků. Děláme společné zájezdy na hokeje, byli jsme třeba na nároďáku. Jezdíme na různé výlety, byli jsme na horách, na lasergame. Před dvěma lety jsme dělali na rybníku rychlobruslařskou dráhu, kde některé děti poprvé bruslily jinde než na stadionu. Pořádáme různé charitativní akce, například v minulém roce jsme se aktivně zapojili do projektu Ježíškova vnoučata, kde jsme obdarovali seniora ze Žambereckého domova důchodců a následně jsme pod stromeček nakoupili hračky na lůžkové oddělení dětské nemocnice v Rychnově nad Kněžnou. Pořádali jsme společně lyžařské závody pro děti a jejich rodiče včetně měřeného slalomu.  Snažíme se děti dávat dohromady, i když je mezi nimi cítit zdravá rivalita. Myslím, že se spolupráce líbí i rodičům.

Klíčová spolupráce je hlavně kolem zimního stadionu…
Máme v Žamberku stále ještě chlazenou plochu, ale pouze tři měsíce v roce, takže začínáme v prosinci a končíme na konci února. Fungovalo to dobře, dařilo se nám hrát krajské soutěže, ale bylo znát, že je to málo. Na dětech bylo vidět, když nemají tolik ledů, zaostávaly a soupeřům nestačily. Byli jsme z toho smutní hlavně kvůli dětem, takže jsme řešili, jak do dáme s Rychnovem dohromady. Začali jsme společně jednat a dělat společné schůze, které děláme dodnes. Vykrystalizovalo nám to v pevný systém a funguje to skvěle, takže jsou děti na ledě v podstatě od září do března.

Jaké jsou šance, že v Žamberku budete mít vlastní zastřešený zimák?
No, celá debata by byla na dlouho. Momentálně vlastně nevím. Snažím se v této oblasti za klub docela dost angažovat. Sjezdil jsem se zástupci města spoustu zimáků i v menších městech, byl jsem několikrát u pana projektanta, chodíme na jednání zastupitelů a byli jsme i u hejtmana Pardubického kraje. Několikrát se nám sem podařilo pozvat pana Lenera ze svazu, se kterým jsme to konzultovali. Snaží se nám i nadále nějak pomáhat, protože jezdí okolo a vidí stav, v jakém to tady je, snaží se nás za svaz podporovat. Prostě nevím, jestli se to postaví. Minulý rok mi přišlo, že je velká snaha, a myslím, že to bylo zahrnuté i do nějakého dlouhodobého finančního výhledu města. Dokumentace je kompletní. Jsem optimista, takže doufám, a říkám, že to určitě dopadne, ale nevím.

Co když to v nejbližší době nedopadne? Jaký to může mít dopad na hokej?
Vidím trend posledních tří let v základně a u dětí, jak to vypadá v táboře rodičů, mezi trenéry a celkově. Je to na hranici únosnosti. Za deset let se na zimním stadionu nic fyzicky nestalo a pro někoho už je to neúnosné, takže nám některé děti končí. Hůře se nám dělají nábory, i když máme školičku bruslení. Přece jenom doba je jinde a lidi vyžadují trochu jiný komfort, který tady u nás nemají v žádném případě možnost dostat.

Jaké limity tam zázemí přináší?
Někdy třeba prší a chumelí, na což jsme zvyklí, protože já osobně jsem v tom vyrůstal. I lidi, kteří teď trénují, v tom i hráli. Dětem to paradoxně nevadí, děti to milují, milují kaluže, nasněženo, rády si v tom hrají. Není to tak úplně limit pro děti, ale pro rodiče, protože není úplně normální, aby na hokejisty pršelo a po prvním pádu na led byli úplně durch. Naštěstí není takových dní moc. Pro někoho je limitem sociální zařízení a celkově zázemí. Všechno je takové dosluhující. Není tam žádný zděný objekt, ale všechno je udělané z buněk. Je tam dohromady jedno a jedno WC, kam chodí hráči i veřejnost a chodí se přes ně i do sprch, protože kabiny vlastní sprchy nemají, takže se vždycky musí jít venkem. Kdo tam nebyl, nedokáže to pochopit. Z pohledu veřejnosti je to nevyhovující sportoviště.

Jak to vnímají jiné kluby, které u vás třeba hrály?
Jednou, když si sem přijeli naši kamarádi z Pardubic zahrát s přípravkou, děti nechtěly vystoupit z autobusu, protože tam nebyl žádný zimák. (směje se) Trenéři se samozřejmě smáli, hrálo se a bylo to skvělé. Z dlouhodobého hlediska je to strašná nevýhoda, ale pokud je hezky... Měli jsme tu třeba starší žáky z Hradce Králové, kteří si sem přijeli zahrát a nemůžou na to do dneška zapomenout. Když se potkáme, hned se bavíme, kdy to zase zopakujeme. Byl to den, kdy vyšlo úplně všechno, svítilo sluníčko, bylo mrazivo, prostě všechno nám to hrálo do noty.

Co by vám zastřešený zimák přinesl?
Myslím, že by dětí bylo dvakrát tolik, ale nejsem si úplně jistý. Spíš by nám děti, které začaly hrát hokej, neodcházely do jiných sportů anebo do jiných měst hrát hokej. Zůstaly by nám tu. Dost se nám jich v minulých letech rozprchlo, což přičítám i tomu zázemí.

Jak si obecně vedete s počty dětí v obou klubech?
V Rychnově je to parádní a hodně se to zvedá. Od přípravek až po starší žáky máme přihlášené všechny týmy. Na nadcházející sezonu přihlásíme dva týmy mladších žáků, protože se právě spojíme se Žamberkem, kde jich bylo těsně málo a v Rychnově naopak hodně. Malé děti přichází do školičky bruslení, kde máme v obou klubech opravdu dobrá čísla. V Rychnově jsou všechny kategorie, v Žamberku je to o dost horší a budeme přihlašovat jenom jednu kategorii, oproti čtyřem v minulé sezoně. Není to tak, že by nám všechny děti odešly, ale propojili jsme ještě více spolupráci a poslali jsme některé do Rychnova. Někteří naši odchovanci šli do Pardubic nebo do Hradce, kde působí a nevedou si vůbec špatně. Za to jsme rádi.

Co konkurence s okolními kluby?
Občas nám nějaké děcko odejde, je to otázkou jednotlivců, že nám odejde do konkurenčního klubu. Někteří odcházejí třeba do Hradce, kde hrají ale vyšší soutěž, takže i zápasy jsou kvalitnější. Do sousedních klubů je to minimálně.

A po sportovní stránce?
Konkurence musí být, bez toho by to nešlo. Posouvá se to k lepšímu. Dříve jsem to jako trenér nejmenších dětí vnímal jako docela blbé prostředí, bylo to hodně konkurenční až nepatřičně k jednotlivým kategoriím. Za poslední dobu se to výrazně zlepšilo, i protože se změnila pravidla, neuvádějí se u přípravek žádné výsledky a tabulky, což pomáhá. Jde to lepším směrem, protože už ani na ledě to není tak vyhrocené, což mě třeba u malých dětí mrzelo. U vyšších kategorií konkurence je, ale taková fajn, prostě to je derby a hodně se fandí. Je super vidět, jak se tím lidi i děti baví.

Na čem si zakládáte při výchově žáků a malých hokejistů?
Měl jsem možnost se před dvěma lety zúčastnit s hokejovým svazem zájezdu do Švédska. Co jsme tam načerpali a viděli, mě osobně hodně mile překvapilo. Myslím, že i svaz se nějakým takovým směrem ubírá. Snažíme se, aby děti na tréninku minimálně stály, hokejem se bavily a měly z něho radost. Nechceme, aby to pro ně bylo přehnaně drilové. Snažíme se učit je dovednosti zábavnou a herní formou. Všechno chceme dělat v pohybu, oprostili jsme se od řvaní a neřešíme výsledky. Sebekriticky musím říct, že se u mě v počátcích trenérské kariéry křik objevoval, i když jsem ho nepoužíval rád. Snažíme se to dělat jinak, což je posun k lepšímu, a všichni to vidí, atmosféra je pozitivní, a to je pro děcka fajn.

Co trenérské složení v obou klubech?
V obou klubech se snažíme kluky alespoň základně vzdělat. Osobně si myslím, že není potřeba k malým dětem mít nějaké vysoké licence. Když bude skvělý člověk, který umí jednat s malým dítětem a bude mít alespoň povědomí o tom, co a jak ho má naučit, bude to lepší než extra přestudovaný trenér bez správného přístupu k dětem. Netlačím, aby se kluci vzdělávali v licencích, ale snažíme se je hodně vzdělávat jinak. Osobně jim nabízím co nejvíce nějakých seminářů a dalších věcí, které by je mohly posunout dál. Jezdíme na svazové semináře, semináře od Českého olympijského výboru a děláme i vlastní semináře. I kluci se v trenérství hodně posouvají, což je jeden z velkých kroků kupředu. V obou klubech máme sedm a více kluků s céčkem a speciální trenéry na gólmany. K nejmenším kategoriím nám chodí pomáhat i rodiče, které se snažíme navést na naši cestu. Trenérů přibývá a už třeba pro příští sezonu vidím další čtyři kluky, kteří by si mohli udělat licenci. Je super, že chtějí lidi ještě něco dělat zadarmo třeba i pro cizí děti, protože někteří kluci a holky své vlastní děti ani v klubu nemají a chodí pomáhat. Jsem rád, že s trenéry nemáme problém.

S rodiči máte tedy nastavené dobré vztahy?
Rodiče máme i mezi trenéry, kteří třeba hrají nějakou hobby soutěž a chtějí se o děti s námi starat. Máme tam dobrou partu lidí a z řad rodičů nám budou přibývat i do štábu okolo. Když jsme třeba v Rychnově v nejmenších kategoriích oslovili rodiče, jestli by nám nechtěli pomáhat, hned se jich pět přihlásilo, že by rádi. Daří se nám udržovat dobré vztahy, i když to není vždycky úplně jednoduché. Ve většině kategorií to máme nastavené dobře, ale občas nám vázou komunikační kanály. Finální domluva a schůzky fungují velice dobře, nadstandardní to je i u starších dětí. K mladším žákům přišel jeden skvělý tatínek dělat vedoucího a pro mě až neskutečně propojil kabinu dětí, rodičů a trenérů. Funguje to tam parádně a většinu času se všichni smějí, což u mládeže potřebujeme.

Zmínil jste pomoc svazu v oblasti zimního stadionu. Jak vítáte pomoc ohledně výstroje?
Skvěle. Svaz nás skvěle podporuje v podobě výstrojí, materiálu pro děti a tréninkových pomůcek, což je báječné. Za poslední roky šlo tohle neuvěřitelně nahoru. V posledních letech už si můžeme objednat i balíček na míru, takže si můžeme vybrat věci, které potřebujeme a máme opotřebované. V obou klubech není problém dítě vybavit, když přijde do hokeje, celé ho obléknout od bruslí až po helmu, takže náklady pro začínající hokejisty jsou nulové. Svaz v tomhle dělá super práci, to mládeži i náboru hodně pomáhá.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter