Zaměřme se na růst, ne výsledek. A buďme soupeři jen na ledě! vzkazuje Vojta

Spoustu parádních poznatků nasály v minulém týdnu stovky českých trenérů, zejména těch mládežnických. Svaz pro ně nachystal online seminář s účastí odborníků z nejvyšších hokejových pozic v zemích světové špičky.

Ne, nechceme se vydávat švédskou nebo finskou cestou. To je zásadní zpráva, kterou stále musejí mít čeští trenéři na paměti. Náš hokej má stát na vlastních základech, snaha o kopírování nikdy moc daleko nepovede.

Ale jsme v roce 2021, máme spoustu moderních technologií. A i díky tomu si můžeme napříč hokejovými národy vzájemně předávat obohacující poznatky.

Na dvoudenním semináři, který se konal v minulém týdnu při příležitosti Českých hokejových her, jich zazněla celá řada. Ty nejdůležitější jsme shrnuli s metodikem Českého hokeje Zdeňkem Vojtou.

Vy jste už minulý týden zmiňoval, že seminář zcela záměrně rozdělujete do dvou částí – první pro kategorie do 15 let a druhou od 16 let výš. Co jste tím chtěli říct?
Jde o to, že doopravdy musíme k výchově přistupovat rozdílně. Já se trošku obávám, že jsme i v dětských kategoriích orientovaní na výkon a výsledek, ale tam je potřeba se zajímat o růst, to znamená dělat postupné kroky. Měli bychom to chápat stejně, jako když se učíme matematiku. Švédové tu myšlenku, že se všechno dělá pro rozvoj hráče, ukázali i grafem, kde měli hráče uprostřed. Co u nich dál bylo zajímavé, že do dvanácti let mají soutěže v minihokeji. U nás je trend trošičku opačný, nejradši bychom hráli už ve třetí třídě na celé hřiště.

A taky do dvanácti let rotují hráče na postech. Můžeme v tom hledat klíč k výchově takových obránců, jaké moderní hokej vyžaduje? Víme, kde Švédové v téhle oblasti jsou…
My se na školeních bavíme o rotaci postů řádově pět šest let. Dáváme trenérům návody, jak ji organizovat. V některých klubech to aplikují úplně bez problémů. Řekl bych, že čeští trenéři se bojí změn. Jsme hodně konzervativní a bojíme se něco zkusit, aby nás někdo nesepsul, když to úplně nevyjde. Ve světě ale máte i příklady, kdy zapojují brankáře do hry nebo hráče do branky. Třeba Henrik Lundqvist hrál v útoku!

Přesně tohle mě na přednášce Anderse Wahlströma zaujalo. Naznačil, že jsou schopní vyzkoušet nějaký experiment i s rizikem – když to mírně přeženu –, že si za rok řeknou, že to byla hloupost.
My jsme za tuto filozofii od klubů káráni. Vezměte si, že svaz přišel s myšlenkou hrát o čtvrtý bod v prodloužení tři na tři. Ta myšlenka je za mě super, ale odezva z klubů byla taková, že je to absolutní hloupost. Trenéři se soustředili jenom na to, že hráli o bod. Zase nejsme u toho prorůstového vnímání hokeje, ale výsledkového.

Celým prvním dnem semináře se táhlo téma všestrannosti. Ve Švédsku spolu sportovní svazy přímo komunikují se záměrem, aby děti provozovaly více sportů. Pomalu je do toho i nutí…
Já jsem ze staré generace a měl jsem to štěstí, že jsem studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu v osmdesátých letech. Na katedře nás vedli profesor Kostka nebo Pavel Wohl, ale s nimi v kanceláři seděli basketbalisti nebo volejbalisti. My to řešíme s Michalem Ježdíkem a byli bychom rádi, kdyby se taková spolupráce objevovala. Zase řeknu příklad: Děláme společnou trenérskou školu. Vždyť ty sporty k sobě mají blízko. Musíme taky říct, že každý chápe jinak pojem „raná specializace“. Pokud řekneme, že děti by měly bruslit aspoň dvakrát týdně, tak je to v pořádku. Ale pokud budeme říkat, že od druhé třídy musí dělat jenom hokej a nesmí plavat, nebo že součástí hokejového tréninku nesmí být fotbal a cvičení na bradlech, tak je to špatně.

Jak se v žákovských kategoriích stavíte k tématu postaršování? Wahlström zmínil, že k němu sahají jenom u nejlepších z nejlepších. To nebude náš případ.
U nás je to nejenom trenéry, ale hlavně rodiči. Pokud kluk v páté třídě vyniká, dáme ho do šesté. Ale tam už góly nedává a má úplně jinou roli. Když se nedostává do šancí, pomůže mu to? Já si myslím, že ne. Že naopak bude stagnovat a nebude to pro něj přínosné. Já jsem pro postaršování jen ve výjimečných případech. Podle současných pravidel může každý klub postaršit tři hráče a na výjimku pět. A některé kluby, dokonce i ty renomované, žádají o osm hráčů. Když vám klub tvrdí, že potřebuje postaršit osm čtvrťáků do soutěže šestých tříd, pro ty děti je to vražda.

Není to spíš tím, že nedokáží zaplnit dané ročníky?
Ale v dětském hokeji se přece nehraje na čtyři pětky. To je další věc, která je ve vyspělých zemích úplně běžná: Hraje se třeba na dvanáct hráčů a jednoho brankáře. Mít hráče na střídačce pro něj přece není přínos, tam se nikdo hokej hrát nenaučil. Jaký má přínos pro dorostence, pokud bude postaršený do juniorky, kde bude hrát dvě minuty? Mnohem lepší pro něj bude, když bude hrát za svoji kategorii dvacet minut na zápas.

Švédové tvrdí, že při výchově do patnácti let se snaží, aby co nejvíc hráčů zůstalo u hokeje. Zužování pyramidy přichází až pak. Souhlasíte, že čím širší bude základ, tím širší potom bude i vrchol?
Samozřejmě, šířka základny souvisí s výškou pyramidy. Vladimir Jurzinov loni na semináři říkal, že v Rusku potřebují dělat nábory, protože mají jenom půl milionu mládežnických hráčů… My jsme samozřejmě úplně někde jinde. Musíme se snažit být pro děti atraktivní, aby u nás zůstaly. U nás chápeme ostatní sporty jako určitou konkurenci a snažíme se, aby děti hrály jenom hokej. Ale to je špatný přístup. Musíme mít takový program, aby třeba i ti kluci z fotbalu začali chodit na hokej, protože je bude bavit. A zase jsme u té spolupráce jednotlivých svazů. Existují i okresy, kde v zimě hrají hokej a na jaře na něj navážou fotbalem.

Když se přenesu do starších kategorií, poměrně zásadně u nás rezonuje téma spojení sportu se střední školou. Švédové jsou napřed díky sportovním gymnáziím.
Jim k tomu nahrává školský zákon. Vytvořit ho tak, aby odpovídal potřebám sportu, bohužel není v silách nás jako hokejového svazu. Existují ale sportovní gymnázia se zaměřením na hokej, jedno je v Kladně a druhé vzniká v Liberci. Existuje vyšší odborná škola České unie sportu i síť odborných škol. Je to zase o důslednosti a programu klubů. Při hokeji se dá vystudovat. Jenom špička se bude hokejem živit, pro ostatní by měl být hokej chápaný jako příprava pro život, a ne jako vidina toho, že budu mít smlouvu v NHL.

Z přednášky finského trenéra Kalleho Väliaha rezonovalo téma spádových oblastí, které se v českém hokeji momentálně silně řeší, viďte?
Ano, stěžejní myšlenka je ta, že i finský svaz musel přesvědčovat kluby o vhodnosti a přidaných hodnotách téhle filozofie. Zaznělo tam, že museli přesvědčit napřed jeden dva kluby, aby začaly pracovat, a potom se na to nabalily další. Diskuse, kterou jsme v českém hokeji otevřeli letos, je přesně ukázkou toho, kam bychom se měli ubírat.

Finové mají u žáků tendenci úplně „vypnout“ na pár měsíců od ledu. Jak moc se s tím ztotožňujete?
Zase si musíme odpovědět, co je cílem. Odpočinout si mentálně od ledu a rozvíjet jiné sportovní aktivity? Pokud ano, tak je to naprosto v pořádku. Transfer ze základní gymnastiky a jiných sportovních her do hokeje funguje. A pak se dostáváme k dalšímu tématu, a to je využitelnost tréninkové jednotky. Když zvýšíte jejich počet, děti budou přesycené a hokej je nebude bavit. Ve Švédsku je délka tréninkové jednotky na ledě obvykle 75 až 90 minut a je jich méně, potom mají děti jeden den volný, aby šly třeba hrát fotbal nebo plavat, nebo se věnovaly škole.

Řešila se i problematika uvádění tabulek soutěží, Finové je neevidují do dvanácti let. Cítíte v Česku velké tlaky od rodičů, kterým na tabulkách nebo na bodování jejich dětí záleží?
Tyhle problémy máme podobné. Jaký přínos mají výsledky pro hráče v páté třídě? Pamatuje si za rok někdo, že jsme byli „mistři světa“? Ale jestli jsou z toho týmu za pět let ještě všichni u hokeje, jestli se dostanou do extraligy, jestli hrajou za národní tým? Podle toho by se přece měla hodnotit práce trenérů.

Jasně, ale někdo zkrátka neřeší, jestli se kluk někam dostane. Chtějí vidět momentální ovoce, a to nemyslím nijak negativně proti nim.
Souhlasím a nemám nic proti soutěživosti, naopak. Ale myslím, že je chybou – a nejen u nás – přeceňovat výsledek. Prioritní je rozvoj hráčů. A navíc musíme zmínit, že každé dítě je v daném věku jiné. Před třemi lety jsme se začali bavit o biologickém věku, což na semináři taky padlo. Ve čtrnácti letech může být mezi dvěma hráči rozdíl hlavy a půl. Jeden klub patří v kategorii starších žáků mezi nejlepší, pravidelně jezdí na finálový turnaj, ale za dva roky je v tabulkách průměrný nebo podprůměrný. Když je hráč v žákovských kategoriích biologicky napřed, tak je zkrátka silnější, snadno se prosazuje a malý hráč ho těžko odstaví od puku. Ale jakmile se vyrovnají, tak ti hráči, co byli menší, jsou většinou šikovnější i odolnější, protože jsou na to zvyklí. Zase se můžeme bavit o příkladech, jako byli třeba Petr Čajánek nebo Petr Ton.

Například liberecká akademie se prezentuje tím, že v letní přípravě má hráče rozdělené podle biologického věku. Celkově z klubů tyto informace na veřejnost moc nezní. Vy máte přehled, do jaké míry to kluby řeší?
Myslím, že se to téma začíná řešit, trošku se to už dostalo do podvědomí. Na svazu jsme rozjeli testování biologického věku. Stejně jako u spousty dalších nových věcí tam byla zpočátku cítit nedůvěra, ale jsem přesvědčený o tom, že se to postupně dostává do správných kolejí.

Americký trenér Kevin McLaughlin zmiňoval, že měli u žákovských kategorií problém s příliš velkým počtem zápasů, respektive zápasových dnů, během sezony. Třeba u kategorií U14 a U16 je omezili na padesát, obecně chtějí mít tři tréninky na jeden zápas. Co na to říkáte?
Jenom tréninkem se hráč samozřejmě nenaučí hrát, ale záleží na tom počtu. Pokud vezmeme hlavní období od září do poloviny března, což bychom chtěli prodloužit, tak je to zhruba třicet týdnů a dvě stě dnů. Chceme, aby děti hrály osmdesát až sto zápasů? Kdy potom zbyde čas na trénink? Já jsem se záměrně ptal, jestli nechávají jeden den volna, aby si mohli odpočinout a měli čas na jiné aktivity. A ta otázka byla kladně zodpovězena.

Hádám, že u starších žáků jste ten počet zápasů v poslední době řešili. Hráči měli kromě žákovské soutěže i akce VTM nebo turnaje akademií a někteří trenéři pak říkali, že už je toho zkrátka moc.
Podle mě se to řeší delší dobu. Než se zrušila extraliga mladšího dorostu, měla hrací dny čtvrtek–neděle. Hráči tak měli v uvozovkách volno v pondělí, kdy ale chodili do školy. Tenkrát jsme iniciovali změnu hracích dnů na čtvrtek–sobota, aby se děti aspoň dostaly domů z intru, kde často bydlí.

Z našeho pohledu je až nepochopitelnou kuriozitou univerzitní NCAA, kde hrají za sezonu třicet až čtyřicet zápasů. Přitom to jsou už skoro dospělí hokejisté…
Přesto vidíte, že takovou filozofii mají. Zápas je pro hráče vyvrcholení a musí se na něj těšit. To je ale složitá tématika, na kterou by mohla být speciální přednáška.

Spojeným státům produkuje skvělé hráče národní rozvojový program. Podobného formátu se chytli i Slováci a Bělorusové, a je zajímavé, že tyto dvě země teď jdou právě v kategoriích do 18 let celkem výrazně nahoru. Považujete to tedy za zajímavé téma i v evropských podmínkách?
Když si vezmu program Američanů, dělají draft v patnácti letech, vyberou si nejlepší hráče a s těmi pracují. Mají je koncentrované v jednom místě, pod dohledem, v rodinách. Někdy v uvozovkách říkám, že to je ruská báza. Mají hokej s absolutním servisem, k tomu se věnují škole, a to je jejich jediný život. V našich podmínkách je trošku problém se soutěžemi a zápasy, proti komu by měli hrát. Slováci to vyřešili tak, že hrají ve druhé nejvyšší soutěži. Běolrusové mají k Rusku hodně blízko, hokeji se tam věnují jako komplexu a tohle je jeden z výsledků. Musím říct, že taky hodně často jezdí na semináře, pracují s poznatky z teorie a podpora hokeje z vládních kruhů je tam vysoká.

České trenéry jste nechali nahlédnout i pod pokličku kondiční přípravy v Rusku a v zámoří. Dá se tam vyčíst rozdíl v přístupu západního a východního světa?
Ruský přístup je spíš takový, že se vysloveně zaměřují na výkon a vytvoření podmínek k maximálnímu výkonu. Kdežto západní filozofie se spíš zaměřuje na růst. Souvisí to i s tím, že NHL považuje hráče za hotové ve 26 letech. Po draftu jdou většinou ještě do juniorské soutěže, kde se na nich pracuje, a i když se dostanou do NHL, tak je pořád nějakým způsobem rozvíjejí.

Asi není náhoda, že když na Rusy narazíme v reprezentaci do šestnácti let, pokaždé jsou po fyzické stránce neskutečně napřed. Jsou dřív „hotoví“?
Já ale zase musím odkázat na Vladimira Jurzinova – oni mají půl milionu mládežnických hráčů a z té šířky pyramidy je potom k dispozici víc hráčů. Co se ale ještě týká kondiční přípravy, musím zmínit jednu důležitou věc, která zní ze všech zemí. Všude běhají dlouhé tratě. Mají Cooperův test, což jsou dvanáctiminutovky. A u nás se za posledních patnáct let zhoršily výsledky testů běhu na 1500 metrů v extralize dorostu a juniorů zhruba o tři čtvrtě minuty.

Rád bych celé téma zakončil tím, čím jste ho zakončil i vy. Řekl jste: Buďme soupeři jenom na ledě. Myslíte, že se to neděje?
Myslím, že bohužel ne. To byla věta, kterou jsem si půjčil od Anderse Wahlströma, když jsme mu děkovali že odkryl švédskou filozofii. Doopravdy: Na ledě jsme soupeři, ale jinak máme snad my trenéři a rodiče společný zájem. My jsme a měli bychom být na jedné lodi. Říkáme to i na našich seminářích. Rodiče svěřují trenérům to nejcennější, co mají, a rozvoj dětí je pak vždycky otázkou obou stran. Nesmíme ale zapomenout, že trenéři se věnují hráčům v řádu deseti hodin týdně, kdežto rodiče je mají násobně delší čas. Synergie tam musí fungovat.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter