Zamyšlení do nového roku: Dokážeme porazit vlastní ego?

Foto: ČSLH

Všichni, kteří čteme tyto řádky, máme něco společného. Uchvátila nás nejrychlejší kolektivní hra na světě.

Fanshop

Hra, která k tomu, aby byla krásná, potřebuje šikovné individuality, které jsou ochotné odevzdat svůj prospěch druhým. Individuality, které dokáží vítězit samy nad sebou a svým egem.

Jenomže je trochu problematické potlačovat ego, když mladí kluci i holky ze všech stran dnes slyší: „Musíš myslet na sebe a musíš se umět prodat, musíš mít ostré lokty, musíš se umět ozvat, musíš jít svojí cestou a nedej na to, co říkají ostatní.“ Učí se to dnes děti ve škole a často je to učí v dobré víře i rodiče, aniž by to pochopitelně mysleli nějak špatně. Celá společnost míří za úspěchem a je jedno, jestli se jedná o růst HDP, nebo o góly.

Přijde mi, že jakmile nepřivezeme medaile, a to nejen hokejové, je vyhlášena jakási panika a lidé, kteří jsou vzdělaní a odvádějí dobrou práci, jsou často kritizováni laiky bez odpovědnosti. Jako kdyby byla pryč doba, kdy nás, kterým je přes čtyřicet, učil člověk, kterého si lidé vážili. Zkrátka jen proto, že to byl vzdělaný profesor, učitel či trenér.

Na poradách dost často slýchávám, že chybí osobnosti, lídři týmů. Pravdou je, že si pokládám otázku, jestli jsme ale dobrými vzory pro budoucí lídry. Mým největším vzorem byl můj dědeček. Učil latinu a český jazyk. Zažil jsem ho jako malý kluk a utkvělo mi v paměti, jak za ním jezdili jeho žáci domů, když byl již hodně nemocný. Chyběl jim, protože s každým žákem se snažil mít osobní vztah. Snažil se ho poznat a poznat jeho problémy i radosti.

Vždy mi říkal, jak vzácný je u učitelů pedagogický talent. Tenkrát jsem tomu samozřejmě vůbec nerozuměl. Já neučím ve škole, ale snažím se učit hokej. Znám osobně hodně skvělých trenérů, kteří nic velkého nevyhráli a nemají ani přehnané ambice, ani věhlasné jméno, ale mají rádi dětský kolektiv a myslí hlavně na dětskou radost.

Všichni máme stejný cíl. Chceme, aby byl český hokej úspěšný. Trénujeme, vzděláváme se. Známe nejnovější trendy, umíme powerskating a stickhandling a já nevím co ještě.

Nepřehlížíme však něco?

Dejme si prosím pozor, aby se nám neztratila slova, jako jsou úcta, pokora, empatie, sebereflexe. Dejme si prosím pozor, aby nás nepřeválcovala vlastní chuť uspět namísto chutě vychovat kluka, který bude milovat hokej a jednou přivede na stadion své děti.

Přál bych si, abychom našli jakousi trenérskou mezigenerační nit, která nás bude spojovat, protože zkušenosti starších trenérů nám mladším mohou poodhalit jiný úhel pohledu na výchovu dětí. Právě tito starší trenéři mě po celý život inspirují, mám k nim úctu a od každého se snažím vzít to nejlepší. Vlastně se celý život učím naslouchat.

Když mně bylo dvacet pět, začínal jsem s trénováním a myslel jsem, že vím všechno – tedy, skoro všechno. Ve třiceti už jsem něco málo věděl a pouštěl na střídačku vedle sebe (ne)přítele, který se jmenoval EGO. S „kámošem“ EGEM jsem se přátelil poměrně dlouho a mnohdy jsem ho pouštěl i k trénování.

Až po čtyřicátých narozeninách jsem snad dokázal přetrhat přátelské vazby a dnes se ho snažím odehnat. Snad se to i daří, ale je to boj. Ten „kámoš“ se nechce vzdát a někdy mi připadá, že by chtěl být adoptován jinými, opět mladšími kolegy. Přestože jsem v pětadvaceti věděl o hokeji, o vztazích, o autoritách, o lidech to mé skoro všechno, dnes naopak nevím nic a snad i dokážu pochopit Sokratův výrok „Vím, že nic nevím.“

Nedělejme prosím trenérskou práci pro své zviditelnění. V trenéřině jde hlavně o trénované, v tomto případě mám na mysli děti. Až překročíme svůj vlastní stín, pak se staneme opravdovými osobnostmi. Trenér, co nejvíce naučí, je často i nejvíce skromný, empatický a mnohdy na první pohled může být i nezajímavý člověk. Přesto bych chtěl všem takovým trenérům poděkovat za jejich práci.

Dětem bych rád popřál hodně branek a radosti z hokeje a také, aby se jim dostávalo slušného vychování. Myslím, že spojení slov „slušné vychování“ je hodně výstižné a nemusím se dále rozepisovat. Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tím, kolik dětí se nám podařilo hokejem rozesmát, a třeba se i poučili z vlastních chyb. Jako trenér jsem jich určitě nadělal také dost, ale pro děti je nejdůležitější, když se my dospěláci z těch našich chyb dokážeme poučit.

Za kolektiv redakce Mládežnického hokeje přeji všem hokejovým nadšencům hezký rok 2018, všem kolegům bych chtěl ze srdce poděkovat za to, s jakým nadšením dělají svojí práci.

Vladimír Krampol

Share on Google+

RSS | Kontakt | Podmínky užití | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz