Ze stadionu dýchá Kanada, rozplývá se Hamrla a má husí kůži

Foto: Iften Redjah, oceanic.qc.ca

Patrik Hamrla prošel draftem NHL a následně zamířil za moře do kanadské Quebec Major Junior Hockey League, kde si zatím zvyká na odlišný hokej, francouzštinu i velkou porci zápasů. Osmnáctiletý brankář aktuálně hledá klíč, aby udržel celých šedesát minut koncentraci, protože za velmi dobrým, i když mladým týmem má jen málo zákroků.

Týden hokeje 2022

Patriku, jak se máte v zámoří?
Zatím je to o zvykání. Je tady trochu jiný styl hokeje, úplně jiný život než v Česku a úplně jiná řeč. Více zatím poznávám a objevuju nové věci, protože je to pro mě první zahraniční zkušenost. Pořád si zvykám na nové prostředí a myslím, že mi to bude trvat ještě tak do Vánoc. Přece jenom je to z České republiky do Kanady velký skok z pohledu hokeje i života. Ještě chvilku potřebuju, ale každý den je to lepší. Už se cítím daleko lépe, než když jsem přiletěl z Česka.

Takže jste si ještě nestihl všechny novinky začít užívat?
Co se týče hokeje, když člověk vkročí na stadion, dýchá na něj Kanada. My tady v Rimouski máme přesně ten typický kanadský stadion, kde jsou střídačky naproti sobě a kde je všechno strašně blízko k ledu. Z toho pohledu je to super. Trochu horší je, že jsem ve frankofonní oblasti, takže tady lidi ve městě a třeba v kavárnách mluví převážně francouzsky, i když teda v klubu skoro všichni mluví anglicky. S francouzštinou mám trochu problém, ale dostávám se do toho. Už umím nějaká slovíčka, která potřebuju ke každodennímu životu. Ten hokej je ale parádní. Ať je to servis, jak se o nás starají, nebo zimní stadiony, které objíždíme. Na to, že je hraju juniorskou soutěž, má opravdu obrovskou úroveň.

„Ve francouzštině se snažím naučit důležitá slovíčka, abych si mohl objednat kávu v Tim Hortons a zvládl rutinní věci. Do ničeho velkého se nepouštím.“

Můžete říct k francouzštině něco více?
Věděl jsem, že se tady mluví francouzsky. Mluvil jsem předtím ve Varech ještě s Honzou Bednářem, který mi o tom říkal. To k tomu patří, když si mě vybral tenhle tým. S velkou většinou spoluhráčů v kabině mluvíme anglicky, snažíme se o to, protože moje angličtina není nic, s čím bych se mohl chlubit. Snažím se nějakým způsobem dorozumět. Je to asi podobné, jako když Češi přijdou hrát do Finska, kde taky většina lidí mluví finsky a anglicky jenom v hokejovém světě. Je to trochu bariéra, ale snažím se s tím vypořádat. Alespoň budu umět něco víc, než když jsem hrál v České republice. Každé slovíčko je pro mě nové, ale postupně se s tím sžívám.

Líbí se vám, jak francouzština zní?
Vůbec se mi nelíbí a je strašně těžká. Asi bych to přirovnal k tomu, kdyby se cizinec měl učit češtinu. Je to strašně těžký jazyk, takže neříkám, že bych ho chtěl umět plynule. Máme od klubu zařízené dvě a půl hodiny angličtiny dvakrát v týdnu, takže se snažím věnovat spíš angličtině, kterou bych chtěl mít na dobré úrovni. Ve francouzštině se snažím naučit důležitá slovíčka, abych si mohl objednat kávu v Tim Hortons a zvládl rutinní věci. Do ničeho velkého se nepouštím.

Foto: Iften Redjah, oceanic.qc.ca

Přestože si pořád zvykáte, na ledě to tak nevypadá. Dostáváte hodně prostoru, vyhráváte a máte i slušná čísla. Čím to je, že jste zámořský hokej takhle výborně chytil?
Jsem strašně rád za to, že dostávám tolik prostoru, protože minulou sezonu jsem kvůli covidu neodchytal skoro nic, měl jsem jenom pár zápasů. Snažím se užít si to. Tady je strašně velký rozdíl v tom, když se vyhrává – pak je tady strašně dobrá atmosféra a lidé kolem klubu se usmívají –, a když se naopak prohrává – druhý den je v šatně špatná nálada a nehrají se třeba ani písničky z reproduktorů. Pokud se vyhrává, je to super, ale když se prohraje, je to typická Kanada – pomalu se na vás nikdo nepodívá. Další zápas je to potřeba odčinit. Já se snažím na ledě předvádět, co nejvíc jde, a tím co nejvíce pomoci týmu. Tím, že náš tým je tak dobrý, mám kolikrát problém se v zápasech udržet.

Jakto?
Málokdy mám třeba přes pětadvacet zákroků. Je to spíše o koncentrování se, s čímž zatím hodně bojuju, abych se udržel ve hře a byl pořád připravený. Například při zápase v Chicoutimi jsem měl ve druhé třetině tři zásahy, což je třeba oproti Evropě úplně nemyslitelné. Tam mají gólmani třicet zákroků na zápas úplně běžně. Tady jsem rád, když se v zápase dostanu na dvacet. V tomhle je to pro mě obrovský rozdíl, se kterým se snažím sžít. Bohužel je to trochu vidět na mých číslech, takže mám úspěšnost nějakých 89 procent. Jde o to, že když z patnácti střel dostanu dva góly, není to úplně věc, se kterou bych se mohl chlubit, ale tady je prvořadé, že vítězíme. Jestli každý zápas vyhrajeme 5:4, jsou mi osobní čísla v podstatě jedno. Hlavní jsou body, které získáváme. Musím to zaťukat, zatím je opravdu získáváme. Když to takhle bude pokračovat dál, budu spokojený, ale jsem tady od toho, abych klukům co nejvíce pomohl, takže se snažím přizpůsobit ofenzivnímu stylu hokeje, který se tu hraje.

„Například při zápase v Chicoutimi jsem měl ve druhé třetině tři zásahy, což je třeba oproti Evropě úplně nemyslitelné.“

Je pro vás jako pro gólmana hodně těžké nepřipouštět si negativní náladu, když se zrovna nedaří?
Není to tak, že by nás třeba nepozdravili. Když bojujeme a prohrajeme, protože byl soupeř prostě lepší, tak je to trochu něco jiného, než když prohrajeme zápas vlastními chybami. Například uděláme spoustu zbytečných chyb a hodně faulů. Pak je to těžké a musíme zápas odpracovat na tréninku. Mně se na Kanadě strašně líbí, že odehrajeme strašně moc zápasů – 68 v základní části je strašná porce. Když třeba v neděli prohrajeme, hned ve středu máme šanci to v dalším zápase odčinit. Je super, že jdou zápasy rychle za sebou, a my máme hned možnost předchozí selhání napravit.

To bude pořádný zápřah na fyzickou připravenost, že?
Nevím, kolik zápasů je v české juniorce, ale tady jsem dva měsíce a už mám odchytaných šestnáct zápasů. Pro mě je to super, protože nepsaným pravidlem je, že zápas je daleko lepší než trénink. Jsem rád, že takhle hrajeme, ale zase nemáme tolik tréninků. Jsou dny, kdy máme úplně volno a máme třeba jenom rozbruslení. Když hrajeme třeba pátek a neděle, v sobotu je úplně volno, což v Česku neexistuje, mezi zápasy je vždycky alespoň dvacetiminutové rozbruslení. Tréninky tu nejsou v takové míře, což mě v první chvíli překvapilo. Říká se, že je Kanada na trénování těžší, ale tím, jak hrajeme třeba třikrát v týdnu, nám trenér dopřává více odpočinku, abychom přišli na jiné myšlenky a dobře zregenerovali. V tomhle je to pro mě specifičtější, zápasy jdou rychle za sebou a je to daleko lepší než nějaký trénink, protože zápasy hráče posouvají víc.

Foto: Iften Redjah, oceanic.qc.ca

Zmínil jste potřebuj udržet koncentraci po celých šedesát minut. Jak na tom pracujete? Absolvujete třeba nějaké mentální tréninky?
To ne, snažím se na to přijít sám a udržet se v zápase sám. Snažím se udržet v zápase tím, že si třeba chodím o přestávkách házet s míčky, abych si i rozhýbal ruce. Není to jednoduché, protože jsou třeba zápasy, kdy hrajeme 1:1 a tým potřebuje moji podporu, jenomže když pak ze tří střel dostanu nějaký hloupý a laciný gól jenom kvůli tomu, že nejsem zahřátý, vyčítám si to. Snažím se všemi způsoby udržet v zápase, abych sám přišel na recept, jak chytat za dobrým týmem tak, aby ze mě cítil podporu a neměl strach udělat nějakou chybu.

Co stojí za tím, že se vám výsledkově daří?
Řekl bych, že jsme trošičku překvapením. Máme strašně mladý tým, ve kterém je spoustu kluků pod osmnáct let, takže kluci chtějí strašně moc hrát, jsou mladší a chtějí se předvést, proto možná hrajeme dobře. Těžko říct. Jsme příjemným překvapením soutěže.

„Náš výkon mi přijde každý zápas lepší ze strany hráčů i z mojí strany, takže cíle jsou nejvyšší, ale uvidíme, jak to půjde dál.“

Máte velké cíle?
Cíle tady mají všechny týmy stejné, aby došly co nejdál v play off. Tím, že tým je mladý, každý zápas je pro nás nová zkušenost a více se díky nim sehráváme. I já cítím na sobě, že si každý zápas čím dál více zvykám na užší kluziště, kvůli němuž je hokej rychlejší než v české juniorce, kde je hra roztáhlejší do většího prostoru. Tady je pět hráčů pořád u sebe. Třeba strašně rychlé jsou přechody středního pásma, které je úzké a stačí na něj jedna přihrávka, aby se dostali z jedné strany na druhou, takže v té rychlosti je to neskutečné. Myslím, že kdyby se česká juniorka dala na menší kluziště, taky by to bylo rychlejší, takže největší deficit bych řekl, že je právě v té rychlosti. Náš výkon mi přijde každý zápas lepší ze strany hráčů i z mojí strany, takže cíle jsou nejvyšší, ale uvidíme, jak to půjde dál. Doufám, že se nás bude štěstíčko držet, abychom vyhrávali a sbírali body dál.

Užíváte si výsledky?
Užívám si to strašně moc. Je parádní, když vyhráváme doma, kam chodí třeba i dva a půl tisíce lidí. Lidé to prožívají s námi a atmosféra je neuvěřitelná. Když padne gól, až z toho jde husí kůže. A to je to juniorská soutěž, v Česku chodí na juniorku sto lidí a z toho je sedmdesát babiček a dědečků. Tady chodí cizí lidi, kteří si na nás kupují lístky a kupují si naše dresy. To je neuvěřitelné.

Foto: Iften Redjah, oceanic.qc.ca

Najde se vůbec něco negativního?
Je neuvěřitelné, kolik hodin my tady strávíme v autobuse. Je to až nepříjemné. Jeli jsme třeba čtrnáct hodin na zápas, je to 1200 kilometrů, což je jako z Česka na jih Chorvatska. Je to neuvěřitelná štreka, takže to cestování je nepříjemné. Nejblíž je pro nás Québec na tři hodiny, většinou jezdíme kolem pěti až šesti hodin. Sedět každý víkend takhle nějak v autobuse není nic příjemného, ale ke Kanadě to patří, je obrovská. To bych řekl, že je takové negativum téhle soutěže.

Ve WHL je pravidlo, že týmy k zápasům nelétají. Máte to stejně?
Myslím, že je to i tady. Některé kluby jsou bohatší a teoreticky by na zaplacení měly, ale aby neměly výhodu oproti jiným klubům, je tady pravidlo, že se nelétá. Co jsme se bavili se spoluhráči v šatně, trenér Québecu Patrick Roy platí na play off svůj vlastní tryskáč, takže pak na vyřazovací boje existuje výjimka. Během základní části se ale jezdí autobusem.

„Jeli jsme třeba čtrnáct hodin na zápas, je to 1200 km, což je jako z Česka na jih Chorvatska. Je to neuvěřitelná štreka.“

Co děláte hodiny v autobuse?
Všechno. Dívám se na televizi, odpočívám, ale čas vůbec neubíhá. Každá další hodina je víc a víc nepříjemná, už nevím, kam si mám dát nohy, jak si lehnout, jak si sednout. Čtrnáct hodin na jednom místě je těžké, ale zase musím říct, že jezdíme třeba o den dříve, což je dobré. Vyspíme se tam v hotelu a hrajeme až druhý den. Kdybychom měli jet až v den zápasu, tak si to nedokážu moc dobře představit.

Odchodu nelitujete?
To určitě ne, ale abych řekl pravdu, kdybych zůstal v Česku, taky bych neudělal špatně. Tady v Kanadě je neuvěřitelné, jak to lidi prožívají. Je to juniorská soutěž, na kterou chodí tisíce lidí, například v Québecu na nás bylo asi osm tisíc lidí. Když tam člověk stojí, běží mu mráz po zádech. Je to neskutečný pocit. Je to hala NHL, zázemí je neuvěřitelné, takže z tohoto pohledu si to užívám moc. Co se týče organizace Varů, ze které jsem odešel, tam to taky bylo super a neudělal bych špatně, kdybych tam zůstal. Tady je to pro mě ale parádní příležitost, naberu nové zkušenosti a jsem rád, že tady můžu být. Snažím se užívat si to, navíc se nám daří, takže o to je to příjemnější.

 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Patrik Hamrla (@patrik_hamrla)

Proč jste se rozhodl odejít?
Tím, že jsem byl draftovaný do NHL, jsme se bavili s Carolinou o možnostech a o tom, co by pro mě bylo nejlepší. Nenutili mě, ale řekli mi, že pro můj růst by byla lepší juniorská soutěž v Kanadě, kde mě budou mít více na očích a dříve se přizpůsobím menšímu hřišti. Dal jsem na jejich rady a na rady jiných kluků, kteří tu třeba hráli. Všichni na to dávali jenom pozitivní ohlasy, takže jsem si řekl, že si to taky zkusím.

Jaká pro vás byla zkušenost strávit v organizaci Hurricanes takřka měsíc v tréninkovém procesu?
Byl jsem tam v podstatě celé září a zkušenost to byla obrovská. Poznat, jak funguje takový tým… Navíc před sezonou by nikdo neřekl, že bude hrát Carolina v takové formě, jakou teď má. Je snad druhá v tabulce a neskutečně to tam hráčům lepí, je radost se na ně dívat. Když si vzpomenu, že jsem s tímhle týmem před dvěma měsíci trénoval, je pro mě neuvěřitelné vidět v televizi akce, které předvádí například Martin Nečas, Sebastian Aho anebo Andrej Svečnikov. Pro mě to byl neskutečný zážitek a obrovská zkušenost, za což jsem jenom rád. Doufám, že se tam v budoucnu podívám na další kemp a že s Carolinou budu dál spolupracovat.

Foto: Iften Redjah, oceanic.qc.ca

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Ochrana osobních údajů | Sledování streamů | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@hokej.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz